jsem marná - diskuze

Holky, já jsem posledních pár dnů doslova marná...je mi nějak divně, nic mě teda nebolí nebo tak, ale jsem tak nějak celkově unavená, tělesně i duševně, v pátek to vyvrcholilo tím, že když jsem byla venku s kočárkem, tak jsem šla na zastávku naproti příteli, když měl přijet z práce, jenže jsme se asi o dvě minuty minuli, já jsem tam čekala asi čtvrt hodiny, volala jsem mu, několikrát to vyzvánělo, pak už ani to ne, no říkala jsem si, že je asi v metru, pak jsem si říkala, že jsme se třeba minuli a už je doma, ale byla jsem taková nějaká lítostivá, takže jsem šla ještě na chvilku s kočárkem sama, a když jsem přišla dom, tak samozřejmě přítel byl doma...no jen jsem ho viděla, začla jsem brečet, takovej te ten záchvat, kdy nejde přestat, měla jsem najednou neodbytnej pocit, že musím pryč, z toho baráku, od tchánů, z Prahy...prostě zoufalost...přítel na mě koukal jak na zjevení, jenom mě držel a čekal, až se vypovídám a až mě to všechno přejde, pak se zeptal, jestli si má teda vzít pár dní volno, že bychom někam jeli, jenže teď to nejde :( na víkend jsem teda odjeli k mým rodičům, tam je taková pohodička, klídek, ale včera po návratu do Prahy to na mě všechno padlo znova, ještě tomu přidala tchýně, sotva jsme vylezli z auta, tak mi Honzíka div nevzala z ruky, pak jsme ho chtěli kouptat (já koupat nemůžu, dělá to přítel), ona se mu pletla pod ruce, tak nejdřív ve srandě jí řekl, že Honzíka neviděla dva dny a celá se na něj klepe, a ať se mu tam neplete, že mu tam akorát překáží u toho koupání, ona že neklepe, a ať si nechá ty řeči, on už pak nevěděl, jak jí má slušně vyhnat, ona to prostě nechápe... pak se mě ptala, kdy ráno pojedem k doktoru (měla jsem tchána a ji odvézt na kontrolu), tak jsem řekla, že mezi devátou a desátou, až se Honzík vyspí a nají, ona že ale tchán má strach, abychom nepřijeli pozdě, aby tam nebylo moc lidí, tak jsem jí řekla, že Honzíka budit kvůli tomu ráno nebudu, že by byl pak celej den protivnej, navíc doktor tam byl do oběda...samozřejmě se urazila, že teda asi bude muset začít jezdit autem sama (řidičák má, přítel jí už několikrát říkal, ať jezdí)...a odešla...přítel jí říkal, ať se uklidní, pak přišel za mnou do pokoje, já jsem zase brečela jak želva, on mě uklidňoval, že to není moje vina, že máma si myslí, že budem skákat podle ní, ale že to ne...no prostě debilní situace...na pohodě mi to rozhodně nepřidává....vím, že když takhle spolu žijou dvě generace pod jednou střechou, tak nějaký malý třenice budou vždycky, ale já to nějak špatně snáším...jako by mi někdo lezl do mojí bubliny nebo co...nevím, co mám dělat :(((