Jména po rodičích - diskuze

Přítel je Jarda a chtěl samožřejmě malýho Jarouška. Já jsem byla proti, ale nakonec jsem se s tím smířila. Jenže chlap se přepočítal, budeme mít holčičku. Zatím jí říkám pracovně Jaruška (samozřejmě po tatínkovi), ale předběžně jsme se dohodli na Karolínce. Já bych chtěla Emu, ale ta mi neprošla

Manžel je Pavel a chtěl Pavlínku, neuspěl, zavolala bych Pájo a přišli by oba a nebo nikdo. Já mám jméno po mamce a svému dítěti bych ho nedala, za prvý se mi vůbec nelíbí a za druhý mi vadí to rozlišování \"stará Dana\" a \"malá Dana\"

Nikdy neříkej nikdy.Ja v dětství jsem své jméno nenaviděla.Nemám ráda ,když někdo dáva stejne jméno.Ale u Gabky to prostě musela být Gabka.Ani jsem nevěděla proč.Dnes už to vím-holčička Zuzanka ještě někde lítala v nekonečnu ,aby se narodila o 9 let později.To je prostě osud a tomu neporučíš.

Mám 4.Káju v řadě a nevidím v tom problém.Mužskému osazenstvu na tom dost záleželo a já to beru jako vyjádření vděku otci mého dítěte za to,že díky němu mám to nejúžasnější dítě na světě.Navíc jsem mu to sama navrhla.

Já se jmenuju po mamce a moje dcera zase po mě.Přišlo mi to pěkné a jinou možnost jsem si ani nepřipouštěla.Brácha je po taťkovi.U Evy jsem chtěla něco krátkého a jméno pro Danielku jsem nechala víceméně na sestrách,aby něco vymyslely.Měla jsem samozřejmě právo veta.Já chtěla Natálku

... po sobě bych nedala, manžel taky né, v tom jsme na tom stejně, ani jeden bychom nechtěli, aby se dítě jmenovalo po nás. První jméno jsme vybrali podle toho, co se nám už roky líbilo a druhé po mém taťkovi, což prosazoval paradoxně manžel. Navíc se druhé jméno typově, myslím, k prvnímu hodí. Byla-li bývala druhá holčička, byla by po mé babičce, jen shodou náhod, to jméno se nám prostě líbí. Manžel má první dceru po své mamince, ale to je taky asi jen shoda, je klasické české jméno.Takže po sobě né, ale je to každého věc a volba, v mnoha rodinách je to možná vynucené, ale v mnoha naopak je jméno předáváno z generace na generaci hrdě a upřímně.

Protože se mi moje jméno hrozně líbí. Za další, je to zároveň i jméno mojí mamky. cítím, že tím jménem pro její vnučku jsem jí poděkovala za výchovu a zároveň vyjádřila úctu, že mě v dětství a hlavně pubertě za moje chování nazmrzačila. Nevím jak to líp napsat, snad mne chápete, co chi vyjádřit...

ja mam kamosku Misu, ona ma chlapa Michala, tedy Misu. Tak jsem jim rikala, ze by meli mit decka kluka a holku - Misu a Misu. Nechteli.

Nedala jsem a to mi byl nabízen finanční obnos, když dám dalšího Václava. Houby, tak blbý jméno dítěti nedám.

I když na mě trošku tlačili, když jsem čekala Míšu, nepodlehla jsem a jméno po tatínkovi nemá, souhlasím s Andrejkou. Ale teď kdyby to náhodou byla holčička, tak bude mít dvě jména a sice po mé a manželově babičce, dohromady nám to zní krásně a určitě bychom potěšili celou rodinu. Na druhou stranu, kdyby se ale babičky jmenovaly jinak a nelíbilo se mi to, tak ta jména prostě nedám...

Ne mě osobně se to nelíbí. Můj chlap by chtěl Petra ( teda jestli budu někdy ještě těhu), ale on je Petr, jeho otec je Petr a dokonce i můj táta je Petr.No kde by jsme to byli???

me prijde,ze deti pak jakoby kopiruji i povahy rodicu tim jmenem.at je kazdy podle mne sva vlastni osobnost.

ne,uplne jina,univerzalni,mezinarodni

Já to moc ráda nemám, přesto jsem to udělala Je to minimálně 5. Honza v řadě, tatínek je dost starší otec a v pokračovatele rodu už možná ani nedoufal (ale netrval na tom jménu) a hlavně dědeček byl hodně nemocný a udělalo mu radost, že jsme neporušili rodinnou tradici... a mně se to jméno docela líbí

Tak u Petříka jsme se nemohli dohodnou na klučičím jménu a tak, že dáme po tatínkovi, protože to bylo jediný klučičí jméno, na kterém jsme se shodli oba.

Já nevím, taky to nemám v oblibě.