Je to dlouhe - diskuze

ja problem nemela,krome behani na daleke trasy..coz byla vychytavka nastredni,ale po te co jsem odbehla pravidlene do 200 mmezi nejrychlejsima na skole ,jsem mela klidek..jinak vsichni ucitele brali i nesportovni deti a nutili je to alepson projit v rychlem tempu,poskocit,vyzkouset,nehodnotili vysledek jako takovy,ale snahu o to to zkusit,tudiz koncilo znamkovani na 3 vyslovene pro tezke lepmly cose jen fnukali a odmitali vse,aniz by zkusili hned neco udelat

super napsané

bavily mě kolektivní sporty/hry jako volejbal, vybíjená, atd., ale trauma jsem měla z gymnastiky a nejvíc trapně jsem se cítila u výmyku, to jsem v životě nebyla schopná ZVEDNOUT ZADEK. Nesnášela jsem tu buzeraci, ale díkybohu to skončilo zároveň se základkou. Na střední jsme nedělali nic jinýho, než atletiku (což šlo, běhala jsem si svoje tempo, házela si svoje dálky, skákala svoje výšky a nikdo mě neponižoval, když jsem to neměla tabulkové) a volejbal :)

hodně chytrých vět v jednom článku...děti by se měli vést k lásce ke sportu , né k výsledkům, ponižování, známkování výkonů a nechuti se byť jen rozběhnout

Ten pán mi mluví z duše Taky jsem byla vždycky dřevo, na základce to ještě šlo, měli jsme super učitelku, která se i ty největší polena snažila zapojit a povzbudit, takže i když mi to moc nešlo, docela mě to bavilo. Zato na střední jsme měli každý půlrok někoho jiného a nejhorší úču jsme chytli ve čtvrťáku. Neexistovalo pro ni nic jiného než tabulky, ztrapňovala každého, kdo neměl výsledky podle nich a mě vyhrožovala, že jestli neudělám výmyk na hrazdě, tak mě nepustí k maturitě

Tak tělocvik jsem od základky milovala,pro mě to byla skvělá flákací hodina na kterou jsem se nemusela učit a vše co po mě chtěli jsme splnila bez problémů.Jen na zdrávce jsem v prváku měla v pololetí 4 z tělocviku a 2 z chování,neboť jsem v té době dělala závodně yachtink,ráchala se v rámci tréninků v bazénu i Vltavě a neviděla jsem jediný důvod proč se ráchat ještě v hodinách tělocviku na zdrávce,když si můžu v klidu číst knížku.To že se panicky bojím vody jsem zahrála skvěle,bohužel když mě tam před pololetím nahnali a já předvedla jak se topím a tělocvikář tam pro mě skočil,moje matka prošvihla,že plavu nejspíš líp než ten tělocvikář(asi jo,zdálo se mu divné že skoro po 2 minutách pod vodou nejsem schopná vyplavat.)

no protože mě tělocvik bavil,milovala jsem skok do dálky,míčové hry a všechno takže já s ním nikdy neměla problém a to jsem učitele nesnášela protože byl hrozně slizkej

Tělocvik mě bavil. Bavila mě gymnastika, míčové hry i atletika. Možná je to tím, že jsem nikdy nenarazila na nějakého šílence, který by po nás řval, když někomu něco nešlo. Tělocvík byl vždy můj nejoblíbenější předmět. Jasně pokud bych narazila na nějakého magora tělocvikáře, který by si na nás honil ego a šílel pokud neuběhneme 100 m pod určitý čas atd. tělocvik by mi otrávil. Ale jak píšu, měla jsem štěstí a jsem ráda, že jsem si plno sportů mohla vyzkoušet.

jsem od detstvi silne postavy a telocvik byl moji nocni murou, ale ne proto,ze bych nemela rada pohyb, naopak,jako dite jsem byla neustale v pohybu (kolo, micove hry s deckama..). Kdyby se telocvik bral jako pohyb a zabava,tak ho urcite miluju, jenze splhat po tycy, delat kotoule a preskakovat ruzne prekazky mi proste nikdy neslo a podle me je to do zivota uplne zbytecne, pokud se nekdo tomu chce venovat,tak na telocviku se toho beztak moc nenauci a bude chodit do nejakeho sportu..

Já měla tělocvik jako jeden s nejoblíbenějších předmětů. Jediný co mě dělalo potíže tak šplh na laně. Jako dětsko jsme s holkama na trávě trénovalli stojky, hvězdy, most šňůru, ale ta mi dělala potíže.

Super článek. Z mého života odráží taky hodně. Byla jsem na sport dřevo, tedy na ten školní. Ze šplhu pravidelně 5 (měla jsem závratě a prostě to nahoru nešlo a když už to šlo a vydrápala jsem se nahoru, měla jsem 4, protože to bylo s přestávkami a pomalé), běh nejpomalejší, plavání taktéž. Tělák jsem z duše nenáviděla a tělocvikářka na nás pořád křičela, že jsme líné a budeme tlusté. Já tlustá nebyla nikdy a ani teď nejsem a nejvtipnější je, že jsem si sport oblíbila po odchodu ze ZŠ - začalo mě bavit plavání, lyžování, squash apod.

Pěkné. Já jsem byla tupá na míčové hry, ponižování jsem si užila dost a to i od spolužaček. Každý půlrok jsme měli jiného tělocvikáře, každý vyloženě úchylný na ten \"svůj\" sport. Nejlepší byla učitelka, která dělala zároveň výchovnou poradkyni, s tou jsme půl těláku prokecali a dalo mně to víc než to povinné blbnutí.