Jak vychovávat? Nařezat nebo nechat, ať si dělá co chce? - diskuze

K tomu se raději nebudu vyjadřovat, aby k nám nepřijela sociálka.Holt na specifické dítě zabírá pouze specifická výchova. Často jsem z té důslednosti naprosto vyšťavená.

Ono je to těžké. U nás je to tak, že Emu nechávám hodně rozhodovat samotnou - máme k dobru, že už dlouho mluví krásně, je jí necelých 2,5 roku a dá se s ní domluvit, v obchodě vybírá co se koupí, ale vždy tak, že jí dám na výběr z mých vybraných věcí, a tak je to se vším, vybírá si sama oblečení, i když to je někdy katastrofa, nechám jí to oblíknout...dohlížím na to, aby byla ustrojená podle počasí, aby zdravě jedla, pila, aby měla podněty k rozvíjení sebe sama a aby se učila jednat a rozhodovat se samostatně. Na druhou stranu musí vědět, že platí řád, který se musí dodržovat, hygiena, jídlo u stolu, spánek, a podobné věci. Teď máme boj s televizí, ale všechny problémy se snažím řešit nejprve klidnou a zábavnou cestou. Třeba teď miluje Kouzelnou školku a seděla by u toho furt, ale já jí povolím jen hodinu a čtvrt za celý den = tři díly. Protože vyrábíme denně plno ptákovinek, vyrobily jsme televize uvnitř s motivem Kouzelné školky a udělaly z nich velké magnety na lednici, máme tři, ví, že má tři televize denně a přijde za mnou, přinese mi jednu a já pustím, pak další a ona ví, že už má jen jednu poslední, takže tu si přinese večer...Funguje to. A když má kňouravou a fňuká, že chce ještě a nejde to už ani po dobrém a začne se vztekat, seberu jí z druhého dne jednu televizi-magnetek. No a když už mi tečou nervy řeknu stahnout gatě a bude plácanec a většinou se srovná ale snažím se k tomu plácání přistupovat jen v nejhorších případech Beru to tak, že když uhodíte dítě, berete mu veškerou důstojnost. A moje plácance jsou spíš jako pohlazení. Každopádně jsem spíš pro výchovu odměnou, než trestem a když je fakt hodná, což je často, tak jí to řeknu a pochválím jí. Ale výchova dítěte je snad ta nejtěžší věc na světě, když to chce dělat člověk dobře

Myslím, že každé dítě má mít pevně vymezené mantinely. Takže u nás to funguje 3krát a dost. Ovšem dle logopedky jsme měkký, měli bychom docílit toho, aby Vítek poslechl na poprvé. No to se zatím nedaří. Zatím je to tak, řeknu 3krát a pak počítám, většinou dávat na zadek nemusím. Nikdy se mi nestalo, že by Vítek dostal (byť jen symbolicky) a neplatilo to na něj. Jo vlastně jo, když měl svůj vztekací záchvat, ale to na něj neplatilo nic.

Já nevím...u nás právě je období kdy nepomáhá nic. Domluva a ani to plácnutí...ale vím, že čím víc ji jakoby buzeruju a říkám ji jak je zlá a neposlušná tak je to mnohem horší. Takže když se dostaví tohle období (těd je to za Stellčin život po 3) tak na ni jdu jinak. Chválím a zas chválím Já si stejne myslím, že je to tím, že se nudí...ne že bych ji nevymýšlela program, ale zkrátka nemá momentálně kolem sebe děti a neví co se sebou. Občas mi ujedou nervy a přes prdel dostane. A taky pomáhá počítání do tří.

asi jak v čem, jsou chvíle kdy se dá neposlušnost ignorovat, třeba doma, venku mezi lidma se mi nechce dělat skandál, no a pak je ta chvíle kdy bez kompromisu nařezat a vím že mám klid. Ondra venku dostal snad dvakrát, a to doslova na holou, za vjetí do silnice, dostal fakt hodně,ale už to neudělal a to bylo před rokem.Jinak se snažím domlouvat a domlouvat.

pro mě aktuální téma, protože jsme v období absolutního vzdoru, kdy dítě neposlechne a neposlechne, ani kdyby padaly trakaře uplatňuju taky něco jako metodu 3x a dost, i když opakuju trochu víckrát. napoprvé vydávám pokyn, že ne a vysvětluju, i když mi ve všem nerozumí, postupně zvyšuju důraz v hlase a varuju, že přijde jedna na zadek, když neposlechne. většinou to končí opravdu plácnutím, protože domluva nepomáhá. vyzývavě na mě kouká a ignoruje, co říkám. funguje až to plácnutí. liberální výchovu neuznávám, kdybych měla vychovávat v tomto duchu a měla skončit u domluvy, tak jsem dítěti pro smích. když neposlechne, tak bych musela sklapnout a odejít a nechat ho demolovat byt nebo sebe sama jelikož fakt vidím, že jen zkouší, kam až může zajít, tak prostě limity nastavuju.

Já si myslím,že na každé dítě platí něco jiného.Jednomu stačí jen říct ne nebo vysvětlit a poslechne,na jiné se musí důrazněji a někdy třeba plácnout.Já Karolínce vždycky několikrát důrazně řeknu \"ne\" (když třeba sahá na PC nebo něco jiného,na co sahat nesmí)a když neposlechne ani na potřetí,plácnu ji přes ruku.Když se vzteká kvůli nějaké pitomosti,tak se mi zatím nejvíc osvědčilo si jí nevšímat a nechat ji vyřvat.Je pravda,že mi párkrát ujely nervy a když už to za den bylo poněkolikáté,tak jsem ji i plácla přes zadek (ovšem přes tu plínku to snad ani necítila,spíš řvala ponížením).Nejsem pro nějaké systematické bití,to v žádném případě,ale někdy je plácnutí účinnější než dlouhá přednáška,které navíc tak malé dítě většinou ještě nerozumí.Každopádně se většinou snažím po dobrém,plácnutí následuje,až když už opravdu na slovní upozornění nereaguje.Je to pěkná potvora,je vidět,že to někdy zkouší.Ona třeba už dlouho ví,že na kytky sahat nesmí a fakt nesahá,ale jednou za čas se jakoby potřebuje přesvědčit,jestli to ještě platí,tak to zkusí.To ale stačí říct \"nesmíš\".Horší je to s PC,tam to zkouší denně,protože jí na něm pouštím písničky

Já nejdřív vysvětlím a řeknu že třeba na silnici se nechodí protože tam jezdí auta a t audělají toníčkovi velké au. Na plotýnku se nsedá protože pálí a to dělá au.Ale u těhle život ohrožujících záležitostí jako silnice, pálící věci, cizí psi. Je mu to vysvětleno, pak je napomenut, znovu vysvětleno a když stejně do té silnice vlítne tak dostane na prdel. On to i zkouší a třeba tam stčí jen nožičku a kouká jak budu reagovat. Občas to přepískne a vleze tam a já mu dám na prdel. Zrovna dneska jsem pohoršila elou autobusovou zastávku. Ale má plínu, já zase moc nebouchám...spíš jde o to že s emu to nelíbí.Ohledně hloupostí a věcí výchovných, pořádkových a tak. Spíš pozitivně motivuju. Když řeknu odnes to do koše a on to odnese tak zatleskám ale to je taková naše sranda netleskám vždy při všem.Ale řeknu prosímtě udlej tohle a pak se usměju a řeknu děkuju.Když to jde tak to jde. Když se rozhodne mě ignorovat nic nepomůže. Ani ten nářez by nezabral. To mu řeknu jak se zlobním jak jsem smutná a že by to bylo lepší a skusím mu to vysvětlit a pak to docela i jde.

my byli vychováváni pevnvou rukou, hlavně od taínka, ale musím přiznat, že vždy právem a já sem řeka, že nebudu své dítě bít. ale teda, ne vždy to jde, nemyslím, že bych ho mlátila hlava nehlava, ale přes prcku a ruce dostane a už i dostal lepanec na tvářičku, sice to bylo aby se probral z amoku, ale bylo. mrzí mě to, ale prostě někdy nepomáhá nic, takže abych nemusela použít \"násilí\", odcházím a nevšímám a pomáhá to, ale ne vždy to můžu použít. chtěla sem začít používat metodu \"3x a dostaneš\", jenž já začnu počítat a malý mi odpovídá \"tči\" jako tři, to se začnu smát a tuto metodu fakt nemůžu použít. teď se snažím si k němu čupnout a vysvětli, ale že by mě chápal?? jednou sem někde viděla super ukázku o výchově dětí. seděla paní s dítětem na klíně ve vlaku a to dítě kopalu do paní, co seděla naproti nim. paní říkala mamince, jestli by nemohla říct dítěti, ať ji nekope a maminka jí odvětila, že nemůže, že vedou dítě ve volné výchově. opodál stál mladý klučina, tak šel kolem té maminky a vyndal si žvýkačku z pusy a namačkal ji té mamince do vlasů a říká \"taky jsem vedem volnou výchovou\". byl to extrém, ale líbilo se mi to. ¨myslím si, že jsou děti, které volnou výchovu zvládnou, ale jsou děti, kteří potřebují přeci jen tvrdší ruku. je to na rodičích.

zatím nám stačilou použít domluvu a zvýšení hlasu. Asi mám abnormálně hodné dítě.

Eli jsem moc nebila, byla poslešná, zato Verunka je lump, ta je bitá pořád protože zkouší a dělá naschvály, je schopná jít polenem proti televizi nebo hodit mobil do záchodu, jen aby byla sranda takže pokud neposlechne, že nesmí, dostane na zadeček, protože to jediné zabere.. ono to přes tu plínku zas tak moc nebolí, ale funguje to přes pusu jsem jí plácla jednou, když kousla schválně z rozežranosti kamaráda, to plakala, ale už to aspoň neudělala

Kájík se zatím ještě nikdy nezachoval tak,abych ho vážně musela uhodit.Je pravda,že mu povoluju dost věcí,ale má nastavené hranice,přes které nesmí.Přes ručku párkrát dostal,ale to jsem ho předtím 3x upozornila,aby to nedělal.A opravdu doufám,že nikdy nebudu muset použít větších fyzických trestů,protože se mi to protiví.Táta mě třískal celé dětství a já mu za to opravdu nikdy vděčná nebyla.Radši volím cestu domluvy.

Káji stačí říct ne a ona poslechne. Markétka je případ a ta neposlechne nikdy. Na domluvu neslyší, zákazy porušuje a nařezat nepomůže. To já jsem klidná dost a kdyby se narodila nějaké labilní matce tak to s ní špatně skončí. Je prostě taková a musí se na ni lstí, pořád musím být myšlenkou o krok napřed, abych ji dostala tam kam chci já a ona si toho nevšimla. No doufám, že se jednou uklidni. Jsem hodně volná oproti jiným maminkám, ale důležité hranice má nastavené. Děsí mě, že je celá po mě(lajdák)

záleží na věku. v batolecím věku, období vzdoru, když jsou agresivní na okolí, tak s polu s vysvětováním, při i po trestu, že jsme to udělali jen proto, aby pochopil jak to bolelo kamaráda, když ho praštil hračkou do hlavy, to má smysl. Pozdějším školním věku, to je nejlepší cesta k tomu, aby nás dítě nenávidělo. Když zajdem do extrému, tak pro dítě je uplně nejhorší ze strany rodiče totální nevšímavost , pak psychické týrání a až na konci je fyzické týrání.

Já třikrát okřiknu a když nic, tak dostane na zadek. Samozřejmě s mírou. Ale musí vědět, že se to nedělá.

Doufám,že nebude vadit,že se pořád opakuji.U nás bohužel byla dvojí výchova-Martin je dost vudčí typ a mi to tenkrát vyhovovalo a tak jsem vychovávala Gabku jak chtěl on.To jest-neničit ji osobnost,nechat ji její vlastní názor,dopřád ji vše co chce,všichni ostatní jsou vinníci za její činy.Ona je prostě svatá.To nám vydrželo do její první třídy.Vyrostl nám z ní drzý nenažraný fracek co neměl žádné kamarády.Nemyla si zuby,neuklízela a i po záchodě jsem po ní splachovala.Pak jsem jí já k nelibostí Martina začala vychovávat.Dodnes brčívám jak jsem tohle mohla dopustit.Kdo nezažil nepochopí.Je to strašné kam až jsme nechali tu její osobnost zajít.V pubertě se to z tisícinásobilo.Ale na druhou stranu těch 10 let tvrdé výchovy jde poznat.A v některých věcech je už v pohodě.Nejhorší na tom je,že ona není štastná.Že ji to ,že všecko mohla hodně poškodilo.Nemá v sobě pokoru,sociální cítění,smysl pro pořádek.Naopak-malé už jsem si vychovávala sama.Né,že by tu Martin nebyl-jedzíl pryž poslední 4 roky a to ještě jen na služebky.Není tu opravdu poslední rok.Malí mají jednu šanci.Mají tvrdou drezuru.Jsou spokojení,samostatní šikovní.Co je hodně poškozuje ,jsou naše hádky s Gabkou.Strašně jim vadí jak ona se ke mě chová.Tím,že to vidí mě jakoby chrání a poslechnou hned.Nechtějí byt jak ona.Pevně doufám,že nebudou.

dřív jsem si říkala, že děti řezat nebudu, časy se mění. Někdy už mi ty nervy ujedou a ruka taky, nevím jestli to k něčemu je, ale v tu chvíli to jinak nejde, pak si někdy v duchu nadávám, že tím stejně nic nevyřeším.

K fyzickým trestům se odhodlávám docela dlouho, nás naše maminka nikdy nebila a nerada vidí, když Míša dostane přes zadek. Mně z toho taky není dobře a takové situace u nás nastanou jen málokdy, to už musí opravdu hodně zlobit. Jenže Míša je taková citlivka už od malička, na něj stačí důrazně zvýšit hlas a hned se mu chce plakat, kdo ho pak má ještě bít? Navíc, jakmile ten hlas zvýším, tak ten chytráček si mě hned běží udobřovat, pověsí se na mě a poslední dobou přidá i pusu.

odmalička jsem dostávala na zadek. Dost taky platilo - která ruka to byla - a hned jsem přes ni dostala. V pubertě se to pak ještě přiostřilo, to už se lámaly i vařečky Nicméně jsem za takovou výchovu mým rodičům nesmírně vděčná, opravdu. Neříkám, že svoje děti budu mlátit, ale prostě... určitý systém budu mít. Musí být hlavně vymezené hranice, přes které to dítě nesmí přejít. A taky co řekne jeden rodič, to platí, žádné dohadování. Uvedu příklad z mého blízkého okolí:-Tati, můžu jít večer ven?-Ne.-Tati prosím...-Už jsem řekl - ne.-Tatíííí...-Domluv si to s mámou.-Mami, můžu jít večer ven?-Jo, můžeš.Tak tohleto fakt jako ne

Než se syn narodil, říkala jsem si, že své děti určitě bít nebudu, ale bohužel. U osobnosti jako je syn, jsem měla dvě možnosti, buď si ho nechat přerůst přes hlavu, protože diskuze, zákazy zcela ignoroval, nebo ho jednou za čas pořádně přetáhnout, aby pochopil, že to myslím vážně. Časem pochopil, a stačí metoda jednou slusně požádat, podruhé požádat důrazně, a potřetí jen oznámit že počítám do tří. Pak ví, že jednu chytne, k čemuž postupem času dochází minimálně.

je sice malá, ale začít se musí už v ranném věku já taky řeknu 3x když něco nesmí a potřetí už jí plácnu přes ručičku

I u nás platí počítání do tří. Poslední dobou musím říct, že stačí říct jedna a je klid. Málokdy dostanou na zadek. To už musí být. Ono je to taky i tím, že Hanička, když je doma sama tak nemá s kým zlobit a Kubík, když je ve školce, tak je sice odpoledne rozjívenej, ale zase ho nechci moc trestat, protože se vidíme pár hodin denně a to si říkám, že ho přeci nebudu plácat. No ale někdy to taky nevydržím a jedna mu přistane. :))))