Hurá na svět - diskuze

Ahojte, tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla novinky a taky se pochlubila s tím, jak se Lola drala na světlo.Bylo krátce po půlnoci, velikonoční pondělí a já se přehazovala v posteli. Nemohla jsem spát a přemýšlela nad tím, že jsem nestihla upéct beránka a kdybych teď začala, tak přítele mile překvapím. Už jsem se chystala vylézt z postele a jít na to, když jsem najednou v bříšku ucítila trhnutí jako za provaz od zvonu a objevila se první kontrakce. (Dělávala jsem si starosti s tím, jestli to poznám, ale skutečně to nejde zaměnit s ničím jiným.) Druhá přišla po půl hodině a třetí ve stejném intervalu. Přesunula jsem se tedy na přízemí do obýváku abych nerušila budoucího taťku a začala si zapisovat intervaly. Pravidelnost veškerá žádná, 8, 20, 13min... až teprve kolem šesté hod jsme se zase dostaly na pravidelných 30 minut. Hladila jsem Ještěrku a přemlouvala ji, aby vydržela alespoň do odpoledne, než se pan doktor vrátí z lyžovačky... Mezi kontrakcemi se mi dařilo zdřímnout, pak najednou bolest, honem doběhnout na záchod, protože tam se nejlíp sedělo při prodýchávání a pak zas zalehnout. Asi kolem deváté jsem si šla napustit vanu a zavolala kamarádce, co dělá PA, aby mi potvrdila, jestli je to skutečně ono. Ve vodě se kontrakce zkrátily na 9min. Vydržela jsem tam hodinu a půl a pak už to bylo nepříjemný. Když jsem se ocitla \"na souši\", tak se intervaly prodloužily na 20 min a bolest se znásobila. Vydržela jsem takto 4kontrakce a zase honem do vody. Střídala jsem takto celý den a usmívala se nad přítelovým nejistým pohledem a tím, jak je chudák vyplašenější než já. Po páté hodině jsme byly na 5min ve vodě a 10ti mimo, tak jsem volala doktorovi, že jedeme do špitálu. Když jsem zvonila ve tři čtvrtě na šest na porodní sál a ohlásila se, že budu pravděpodobně brzo rodit, slyšela jsem pobavený hlas PA, která mi říkala ať tedy počkám, že jde pro mně. Mezi dveřmi jsem jí pak sdělila jak jsme na tom s intervaly a šla se převléct. Vyplnily jsme papíry, nahlásila alergii na anestetika a šla si lehnout na monitory. Kontrakce už byly po pěti minutách a procházející sestra se mně znovu ptala na alergie. Když při další kontrakci procházela jiná sestra, tak jsem jí opět nahlásila alergii na Supracain a Mezocain a ta mě ubezpečila, že hned jak paní doktorka dokončí porod, že se na mně podívá. Před sedmou hodinou paní doktorka skutečně přišla a oznámila mi, že jsem otevřená na 6cm, že to jde pěkně rychle. Poslala mně na porodní pokoj, zavolala přítele, který do té doby nervózně přešlapoval na chodbě a dali mi klystýr. Zavolali mému doktorovi, který naštěstí bydlí blízko špitálu a ten se během pár minut objevil. Přála jsem si rodit do vody, protože díky té alergii mi nemohli píchnout anestetika a bála jsem se natržení hráze. Když mně můj doktor vyzval, abych vylezla \"na kozu\", aby mně prohlídl, byly kontrakce už po třech min a já se nechtěla ze záchodu ani zvedat. Klystýr sice ještě nezapůsobil, ale sedělo se tam tak báječně... Při prohlídce doktor zjistil, že jsem otevřená na deset a že se vana už nestihne napustit. Položili mně tedy na lůžko, napíchli žílu a šli jsme na to. Poučená babičkou, že když se u toho křičí, tak se dítě může zamotat do pupeční šňůry (mamka měla šňůru kolem krku) jsem se snažila být co nejvíc potichu. Stačilo třikrát zatlačit, a v 19:35 Ještěrka vykoukla na svět. Byl to neskutečný pocit, vidět, jak ze mně leze malý človíček, ale to jsem ještě netušila, že to náročnější teprve přijde. Lola nebyla vůbec pomačkaná, ani od smolky a vůbec neplakala. Museli ji poplácat, aby vydala nějaký zvuk, ale ani tak se jí křičet nechtělo. Taťka odešel s PA, aby viděl, jak se o dcerušku starají, mně odebrali pupečníkovou krev a vytlačila jsem placentu. Doktor mi oznámil, že mně musí sešít to, co během druhé kontrakce nastřihl. Myslela jsem si, že v porovnání se samotným porodem to už bude sranda, ale to jsem se hluboce mýlila. I když jsem alergii nahlásila asi pěti lidem, tak mi chtěli píchnout Supracain, aby mně mohli sešít. Opět jsem hlásila, že to nemůžou, že zrovna na to jsem alergická a dostala jsem anafilaktický šok, ale oni na to nedali, že to tedy zatím jen zkusí na kůži, aby viděli jestli reaguji. Reagovala jsem, ale ne na kůži. Okamžitě mně začal svědit celý obličej a přišly problémy s dýcháním. Tak mi tedy píchli nějaký jiný oblbovák, kterým zastavovali tu reakci. Potom mi donesli očištěnou maličkou. Přiložili ji k prsu a doktor využil toho, že jsem se soustředila na Ještěrku a začal šít. Vždycky steh, počkal až se nesoustředím, další steh, zase čekal... Udělal mi celkově šest stehů a to bez jakékoliv anestezie! Přiznám se, že o bolesti způsobené Lolou při cestě na svět jsem už po dvou hodinách nevěděla, ale do konce života si budu pamatovat každičký milimetr použité nitě.