Hranice mezi (ne)normálním... - diskuze

Mám úplně stejné zkušenosti, ale fakt doslova. Po prvním porodu to tak nebylo (to přišlo až tak v roce malého ,kdy jsme pořád řešili jeho nepřibírání a nejedení, byla jsem s ním pořád sama...). Po druhém porodu to přišlo téměř hned - bylo mi po císaři hrozně zle, všechno mě bolelo a navíc malý byl od narození až do cca roka a čtvrt hrozně ubrečené dítě, v noci skoro nespal, přes den špatně. Do toho se přidala nutnost cvičit pravidelně Vojtovku, starší začal hrozně zlobit, protože se cítil na druhé koleji (a tehdy chudák fakt byl, což jsem nesla hrozně špatně, že na něj nemám čas). Pak starší začal chodit do školky a začal domů tahat nemoci, co samo po cca týdnu vždy chytnul ten menší a nastaly další noci bez spánku a já se začala hroutit. Nebyla jsem schopná normálně fungovat, ráno se mi nechtělo vůbec vstát z postele, jela jsem jak robot bez citu, každé "vybočení" z plánu mě totálně rozhodilo a ječela jsem na ně. Večer jsem zase bulila, že jsem na ně neměla být taková. Ty pocity, že nejsem dobrá máma a neměla jsem je mít, protože by si zasloužili nějakou hodnější, jsem měla taky (a někdy teda mám i teď). Taky jsem vypozorovala, že je to o dost horší před MS, prostě hormony asi taky dělají své. Nejhorší je únava, takže si neboj říct o pomoc a odpočívej, co to jen jde. Taky o tom hodně mluv (s partnerem, kamarádkou, maminkou). Vypovídání se a vybrečení se někomu na rameni mi dost pomáhalo :). Mně se hodně ulevilo v momentě, kdy si spolu kluci začali trochu hrát a ten menší přestal vyžadovat stoprocentní pozornost. Pak člověk začne tu rutinu, co prostě musí udělat, dělat víc v klidu a nenervuje ho to tolik. Držím palce, ať je brzy lépe. Kdyby se to nelepšilo, určitě vyhledej psychologa, jsou od toho. Jo, a ráno si uvař pořádný hrnek meduňkového čaje a popíjej, to mi taky pomáhalo.A nejdůležitější na konec. Jsi naopak skvělá máma, když o tom všem přemýšlíš. Špatná máma by to přece vůbec neřešila, bylo by jí to fuk. Drž se, bude lépe.

myslím, že jsi úžasná matka, skvělá ženská, když si toto všechno uvědomuješ. moje zkušenost je ta, že jsem takhle ujížděla při únavě, přetažení. holky už to psaly, šátek, pomoc rodiny a uvědomění, že jsi dokonalá taková, jaká jsi.

Asi tě úplně nepotěším, ale někdy pomůže, když je na topms stejně u jiný...Mám už kluky velké - 12, 10 - a můžu tě ujistit, že mívám období s naprosto stejnými pocity, jaké popisuješ a to rozhodně nejsem cholerik, patřím spíš mezi klidnější typy.Zkrátka a dobře to rodičovství je záhul a i když běžně dokonalé matky jsme, čas od času je to prostě slabší

http://usmevmamy.cz/images/pdf/brozuranaweb.pdf

Mela jsem takové stavy po prvním porodu....je to děs, ale postupně se to zlepšovalo, kolem roku malé to už bylo úplně OK. Někde jsem viděla odkaz na stránky, které se ti zabývají. Když najdu, tak ti ho sem dám...

presne jako by jsi psala o mne. Taky jsem mela takove obdobi a trvalo docela dlouho. U me to bylo uplne vyhoreni, protoze mi deti nikdo nikdy nehlidal a manzel pomahal taky minimalne, spis vubec. Ani nevim, kdy a jak se to zlepsilo ale urcite tomu pomohlo, ze jsou deti uz vic samostatne a nemusim neustale neco kolem nich delat. Spatna matka rozhodne nejsi, jsi jen vycerpana. Doufam, ze se to brzy zlepsi

už máš za sebou šestinedělí? Přijde mi to jako poporodní deprese, mělo by se ti to zlepšovat, jsi prostě unavená a toto je obrana těla. Mělo by se to postupně zlepšovat, pokud ne, konzultovala bych psychologa. Drž se!!!! Hodně sil

jejda,tak jsi se těšila na holčičku,až se ti ze života stalo peklo on je to zápřah se dvěma a Tobík je vážně ještě prcek.Asi bych začala tím,jak radí holky a kdyby se to nelepšilo,tak bych nejspíš vyrazila někam na terapii.Ono jak to popisuješ,tak to zní strašidelně,evidentně ti to přerůstá přes hlavu a máš toho plný kecky.Já takovýhle stavy taky mívám.Nejdřív když bylo Rozárce kolem půl roku,holky furt marodili,Roza každou chvíli ATB,nespala,nemohla dýchat,ven jsem se nedostala víc jak měsíc.Podruhé když jsem tu s nima byla teď na podzim sama a Barča měla šílený hysterický stavy,nechtěla jíst.Časem si to vždycky všechno nějak sedlo.Držím palce,ať se to brzy srovná i u tebe

Jako člověk s pozitivním myšlením na tom vidím obrovskou výhodu, že si stav uvědomuješ a chceš jej řešit.Vzala bych to z několika stran najednou:Za prvé veškeré podpůrné látky - vitamíny a minerály pro nervovou soustavu, holky už něco zmínily, přidala bych omega 3 mastné kyseliny, pyridoxin, příp. k tomu ještě B komplex, hořčík, zinek.2. Nakládat si pouze tolik, co v klidu zvládnu. Zařadit psychohygienu - relaxaci.3. Někdy je potřeba, že si člověka vyslechne psychoterapeut, řekne mu, že je to normální a směřuje jej, aby si sám na sebe vytvořil metody, díky kterým se do hraničních situací nedostane, nebo z nich dostane rychle ven.4. S čím bych začala ihned, tak si neustále opakovat: Jsem úžasná. Jsem hvězda. Jsem skvělá matka. Klidně si to zpívat ve sprše. O všem člověk dokáže přesvědčit i sám sebe.5. Také se snažit na každé situaci - prekérní situaci - najít pozitiva - to si zkus dát jako svou životní hru. Věř, že jsou. Divila by ses, kolik pozitiv jsem již našla na 3měsíčním martyriu syna se zlomenou rukou.A nejdůležitější. Pokud budeš cítit, že Tě to přerůstá, okamžitě je nutno vyhledat odbornou pomoc. Ale k tomu si myslím, že nedojde. Také bych o této situaci, svých stavech promluvila s rodinou, domluvila se, jak jim dáš najevo, že potřebuješ pomoct, že je to urgentní, nějaké "znamení" - věta apod.

co pises je vazne peklo...doporucim ti okamzite nasadit zvysenou davku horciku a k tomu calcium...musi to byt pomer 2 ku 1 vapnik horcik...dale na vecer si klidne uvar slabsi medunkovo trezalkovy caj a jestli ti zbyde chvilka a sila,zkus koupel s epsomskou soli....tohle vse je na uklidneni nervu,antidepresivni a relaxacni...je mi lito cim prochazis,ale je skvele,ze si to uvedomujes a mas snahu resit...jinak horcik a sul je vazne skvela...mam doma dve hyperaktivky a diky tomuhle jsme bez leku a v klidu...specialne u hopika jsem rada,ze to pomaha a nemusi byt pod lekama na adhd

Já bych hlavně vypustila vše co není životně důležité tak nedělej.Zbytečně jsi přetažená a podrážděná.

Souhlasím s Dášou. Taky bych ti poradila šátek nebo ergonomické nosítko a hlavně psychologa. Určitě se nestyď zajít za odborníkem. Možná to není úplně deprese, ale normální stav to není. Nemyslím, že by to nebylo normální, stává se to, ale dělat bys s tím něco měla, protože tím trpí děti a ty sama taky. Já jsem taky nervak, ale svoje holky miluju a baví mě být maminka, což bych do sebe dřív vůbec neřekla :-) ty 5o v sobě taky najdeš, ale měl by ti někdo pomoct...

Ja bych ti radila satek ci ergonomicke nositko-zaprve malou budes chovat bez toho aniz by te boleli ruce a zada.budes mit ruce volne pro vse ostatni..myslim si ze by tam mohla lip zaspat..a taky me to pomohlo k te lasce.jak na me byla privazana.ten tlukot srdce vzajemny..kdyz usnula..neco nadhernyho..S tou vybusnosti je to tezky..ja sama sem taky desna vzteklina.ale naucila sem se to ovladat.ikdyz obcas to ujede..zprvu sem mela po baraku velkd stop...a kdU sem chtela zacit bezduvodne(jen proto ze klul plakal dlouho) odlozila jsem ho sla ke stopce.bud zhluboka dychala.jebo so zakricela.ale k nemu sem sla zas klidna(samo ne vzdy)..ted uz tu stopku mam u sebe uvnitr.a nez vyjedu.pocitam a dycham;)A klidne si zajdi o odbornikovi.neno to noc hroznyho a treba se ti ulevi..ja tim jak me oba rvali.hlavne to prvni lasku citila az pozdej..pres ten rev a nespavost sem kela chit jej hodit z okna nez milovat!) ale casem to prejde...zlus se venovat i sobe ci nakymu konicku nebo co te bavi(od rucnicj praci.behano.jen tak prochazka sama...kpr ldyz mas babicku co pomuze..drzim pesti a ver ze az se na tebe bude smat.bude zvatlat.roztajes a zamilukes se..

Kde je ta hranice, těžko říct. Byla jsem na tom podobně po prvním porodu (císaři). Onemocněla jsem, 40cítky horečky. Chlap neměl čas mi s ničím pomoct, takže jsem musela v tom stavu jakž takž zajistit chod domácnosti včetně topení v kotli a péči o dítě. Mamce nebo tchýni jsem se styděla říct o pomoc. Dopadlo to tak, že jsem najednou neměla mléko a to mě úplně srazilo na dno i psychicky, protože jsem hrozně chtěla kojit. V nemocnici na dětském, kde jsem se snažila rozkojit, když viděli, jak na tom jsem, tak mi domluvili schůzku s psycholožkou. Ta tenkrát zjišťovala, jestli nemám poporodní depresi. No sice jsem neměla, ale z těch stavů, kdy jsem si připadala neschopná matka a s malou se mi nechtělo si hrát, jsem se hrabala ještě pěkně dlouho. Dneska s odstupem 7 roků a zkušeností s druhým dítětem to vidím tak, že když jsi unavená, je potřeba, aby někdo pomohl. To že ti s dětmi někdo pomůže a aspoň malou chvilku si odpočneš si nezazlívej, to děláš pro děti, abys byla víc v pohodě. A nestíhat je s malými dětmi normální, zvlášť když jsou 2.