Hádky - diskuze

Už jsem z toho nějaká unavená a nevím jak z toho ven.Připadá mi že se poslední dobou jen hádáme když je Petr doma. A přitom to vzniká kvůli úplnej blbinám,třeba když mu odpovím jiným tónem než medovým,tak je hned uraženej že na něj štěkám.Ale jak se mám usmívat,když přišla nečekaná návštěva a vzbudili malou,která spala půl hodiny po hodinovým uspávání,protože jí rostou zuby...? Já nevím,pořád se ptám sama sebe kde dělám chybu,podle mě by člověk měl začít u sebe.Ale problém je v tom,že tohle Petr asi neumí.Připadá mi,že ze všeho viní mě,že on za nic nemůže,já si se vším začínám...jenomže já prostě nemůžu jen držet pusu a krok a nechat si všechno líbit,zvlášť když jde o malou. Včera jsme jeli do města,on do autoškoly,já na nákup s malou.Šla jsem se převlíct a Petr byl s malou vedle v pokoji,když jsem tam přišla asi po 2minutách tak už ji měl skoro oblečenou.Ptám se jestli ji přebalil,protože jsem už předtím cítila že je pokaděná.On že jo.Tak ji dooblíkl a podává mi ji,samozřejmě mi bylo divný že by ji přebalil a oblíkl za nějaký dvě minuty,než jsem si vzala kalhoty když i mě to trvý dýl,tak jsem zavětřila a samozřejmě dítě pořád pokaděný...tak jsem ji šla znova svlíknout s dost naštvaným výrazem a Petr hned proč mu nevěřím,že ji přebalil,ať si to teda zkontroluju když mu nevěřím a skoro prásknul dveřma,že už toho má dost a šel pryč.Hned byl zpátky,koukal jak ji přebaluju a normálně se urazil když na vlastní oči viděl že ja fakt pokaděná. Nějak jsem to nepobrala.On by ji snad s klidným svědomím nechal kdovíjak dlouho v pokaděný plíně v autosedačce...Bylo mi z toho do pláče.Pak jsem mu v autě říkala jestli se musíme hádat i když má narozeniny a on že prý si nezačal.Tak už jsem radši mlčela,protože bych ho musela snad z toho auta vysadit... To byl takovej příklad za všechny,spoustu věcí kterýma mě vytáčel už jsem přestala řešit,jako že je děsnej bordelář,pořád jen chodím po baráku a něco po něm uklízím zpátky tam kde to má bejt a podobně,už na to kašlu.Ale jsou věci který řešit budu,protože se to nedá jen tak zamést pod koberec když spolu máme žít a vychovávat dítě.Jenže když mu něco řeknu tak se jen nafoukne a je hotovo..zase jsem ta špatná já.Tak mi řekněte prosím,jako nezaujatí,jak to řešit? Občas mi připadá že myslí jenom na sebe. A přitom je úžasnej,hrozně ho miluju a nemůžu bez něj být,udělá doma hrozně moc práce a tak,ale já mu přece nemůžu donekonečna ustupovat...