chlapská mentalita - diskuze

budu vám vyprávět příběh, který se stal když jsem byla asi v sedmém měsíci těhu.jeli jsme s příťou na návštěvu za mojí známou a já řídila. protože jsme cestou něco vyřizovali, tak jsme jeli jinudy, než kudy to znám. podívala jsem se sice doma do mapy (chlap mi koulal přes rameno), ale ve změti malinkých naprosto neznámých vesniček jsem se pochopitelně nemohla dobře orientovat, když jsme do téhle oblasti dojeli. dotazovala jsem se chlapa, kudy mám teda ksakru jet..... a on vždycky na poslední chvíli(když už jsem byla v křižovatce nebo tak podobně) řekl kam mám jet. hrozně mi z toho brnkaly nervy.... když řídím, musím naprosto přesně vědět, kam a kudy jedu - abych mohla jízdu přizpůsobit.... a takhle jsem byla hrozně závislá na něm a šíleně mi to vadilo. pochopitelně jsem se rozčilovala a dožadovala se včasnějších informací - jako například na příští křižovatce doprava, nebo furt po hlavní, nebo za další vesnicí budeme odbočovat vlevo.... atp. jenž jako když mluvím do dubu. chlap se královsky bavil mojí nepříčetností a pořád nehlásil cestu jak jsem chtěla já. v jednom okamžiku mi normálně něco přeskočilo v hlavě. na dlouhé rovince jsem se přesvědčila, že jsme na silnici sami a znenadání prudce dupla na brzdu. nepřipoutaný chlap se poroučel na palubku a než se z toho vzpamatoval, třímala jsem v ruce atlas a snažila se zorientovat. mapu mi odebral, smířlivě bručel a už mne naváděl jak jsem předtím chtěla. konzultovala jsem tuhle situaci a pro mne nepochopitelné chování se svým prvorozeným téměř dospělým synem a on mi řekl: to je normálka... on tě zkoušel, kam až může zajít. jestli je to pravda.......no chápete to???????????????????????????????????????