Asi už to na mě dolehlo - diskuze

já to měla stejně. Náš byt jsme si postavili z totálně vybydleného prostoru, udělali jsme si to tam krásné vlastníma rukama. Honzíka jsme si z porodnice vezli domů tam.... odcházelo se mi špatně. Byt je stále náš, pronajímáme ho, ale od té doby jsem tam nebyla se podívat..... i když jsem měla možnost, ale nějak nevím jak bych to snášela ten pocit, že v Mojem bytě bydlí někdo jiný. Myslím, že to je normální. Přeju ať si brzo zvyknete.

To chápu.

Andrej,to všechno jsem prožila před rokem a můžu ti říci, že nejlepší lék na to byla práce, pořád jsem balila, do toho děti a pořád jsem si říkala, kdy bude ten úplně poslední okamžik, že se ohlédnu a tak. Stihla jsem se dlouho a hodně často koukat z okna, ten výhled se nedá z jiným zaměnit, očima jsem hladila pěkně zařízenou koupelnu a všechno na čem byla vidět naše dřina, ale to opravdové rozloučení jsem nestihla, najednou jsem nesla krabici a měla se ještě vrátit, ale musela jsem odjet a noví majitelé chtěli hned večer klíče, ale možná to pro mě tak bylo lepší. Pro mě byla právě ta koupelna stěžejní, tam jsem ležela hodiny při každém porodu , to bylo pro mě nejsilnější. A tady v novém je zase tolik práce, že nevím stále kde mi hlava stojí a taky jsem zjistila, že se člověk nesmí živit minulostí, to je zabijácký. Ale ani po roce se tady necítím doma, nejsou peníze tak to jde pomalu atd atd, spíš tu přežívám.Asi to docením, až se budu vracet z práce častěji a pravidelně, až budu mít jen svoji postel, něco svého, zatím tu není nic, co je tu jen moje.

nedivím se ti, pěkně se rozluč, tvoje pocity jsou normální..je to domov

Zacni sa tesit.Ja te uplne chapu,ale uvidis ake to bude super.My to mame za sebou.Teraz som tak rada

přeju,aby ta nostalgie přešla a budete se v novém domečku cítit spokojený

Nejsi, já to měla úplně stejně..Když jsme se stěhovali sem, bulela jsem jak želva a ještě dlouho po tom, co jsme jeli kolem starého bytu, my bylo tak nějak smutno.

Nejsi. my v předchozím bytě bydleli skoro dva roky takže né moc silná vazba. Ale přesně jak píšeš. přinesli jsme si tam toníčka z porodnice, poprvé si tam sedl, pásl koně, první krůčky...vše mám ve vzpomínkách v tom bytě a ted už jsem, jinde. Ale ze vzpomínek a fotek mi to nikdo nevezme a tady taky prožijeme krásné chvíle. Takže to bude tka i u vás. Ale chápu, já stěhování ořvala.

nejsi pako. Jen máš spoustu vzpomínek a ty jsou hodně důležité. Je to prostě první domov, který jste budovali společnými silami. Taky to těžce ponesu, až se budu stěhovat z bytu, kde jsme teď.

Měla jsem to stejně. Uvidíš, že si v novém brzy zvyknete a už byste neměnili.

Nejsi, jakkoliv si teď plníš sen, vzpomínky zůstávají a prožili jste tam toho opravdu moc. Teď je ale načase vytvářet nové, tak si to moooc užívej!

nejsi, chápu tě. I já mám za sebou několikáté stěhování a vždy jsem ho probrečela...