Ahoj holky, - diskuze

dlouho jsem sem nic nenapsala, ale teď mám pocit, že se z toho všeho vypsat musím. V pondělí mám termín, jednu noc na porodním sále už jsem si prožila, ale byl to jen falešný poplach, teda dost silní poslíčci, ale nějakou injekcí mi to zastavili. Což je škoda, mohla jsem to mít třeba už za sebou. Ale o tom psát nechci. Celé těhotenství jsem nemyslela na to, že se bojím porodu a věcí okolo, protože mám neskutečně skvělého manžela o kterém vím, že mě podrží a který měl být celou dobu se mnou. Leč osud si to nepřeje a manželovi teď zjistili pásový opar a tak nehrozí, že by mohl jít k porodu a kdoví, kdy se bude moct miminka prvně dotknout nebo se k němu přiblížit. Každý tvrdí něco jiného a já jsem z toho totálně zoufalá. Vůbec si neumím představit, že na to budu sama a tak se teď dostavil ten příšerný pocit strachu a beznaděje a já jen bulím a i když jsem si ještě před týdnem přála aby se už maličký narodil, tak teď bych chtěla aby tam ještě měsíc počkal, než se nám taťka spraví. Vzhledem k tomu, že v pondělí mám ten termín a začínám mít stavy kdy si myslím, že to bude každou chvíli, tak se holt musím smířit s tím, že našeho chlapečka nepřivítáme spolu s manželem. Je to hrozný pocit, nikomu bych to nepřála. Tak mi držte palce, ať to nějak zvládneme a nezlobte se, že s tím tady otravuju. Pa