Ach, ti moji rodiče - diskuze

Já myslím, že na to člověk není připravený nikdy. Máš vělké štěstí, že oba rodiče ještě máš. Můj táta zemřel, když mi bylo 16 let. Neznal Toma, nebyl mi na svatbě, neviděl děti... a všechno tohle mi moc chybí. Takže moje povzbuzení - nemysli na to, co jednou bude, užívej si toho, co máš teď.

já si rodiče vůbec nepřipouštím , že by měli umřít i když roky hrozně letí, ale mám obě babičky a dědu, jedný je 82 let a druhá je o pár let mladší, tam se teda bojím hodně. Manželovi umřela maminka v 62 letech na následky cukrovky, zažila jsem jí chvilku v době kdy jsme opravovali chalupu a že nepoznala holky mě taky moc mrzí. A mrzí mě, že jsem přesvědčovala svojí mamku, aby jela s námi na návštěvu (žila v domově důchodců), aby jí poznala jenže se jí nechtělo a za týden už tu nebyla.

taky mě mrazí když si uvědomím že taťka jednou nebude, na to se prostě nedá připravit a i když každý jednou umře je to vždycky hrozná rána, ale nesmíme na to myslet, teď jsou tady a tak si s nimi užívej zvesela každou chvilku

Naprosto Tě chápu. Mám to teď podobně. Přistihla jsem moji mamku, jak se \"tajně\" objednává na nějaké vyšetření a když jsem se zeptala, co jí je, tak začala mlžit, že nic, že to je takové celkové vyšetření. Nic konkrétního se mi z ní nepodařilo dostat a jsem z toho dost nervní. Speciálně když si tu zapomněla papírek, na kterém měla kontakt na nějakou kardiologii, včetně termínu. Nejhorší je, že ona by ani neřekla, že je něco v nepořádku. Pořád se všechno snaží zvládat sama, aby nebyla na obtíž. Minulý rok nám nechtěla kazit Vánoce, tak trpěla s bolestmi zad až do druhého vánočního svátku a pak jí další den vezla sanitka a byla týden v nemocnici. Taky si to bez našich vůbec neumím představit.

ja treba u svych prarpodicu to beru tak nejak ze jsou stari, a k zivotu to patri.ano bolet to bude..ale porad se s tim clovek srovna lip,nez s rodicema a treba necekane.. fuj,ani na to nemyslet...

Aničko já nemám ráda takové řeči, sice smrt patří k životu, ale takto se o tom bavit je hrůza. A po letošním roce radši mlčím a jsem ráda za každou chvíli co můžu strávit s lidmi které mi jsou blízcí.

Moji rodičové NIKDY neumřou.Páč bych to neunesla, mají to zakázaný.Pepovi umřel táta, už je to tak 7 roků zpátky, nečekaně, měl 50. Myslím, že to Pepa vnímá jako velkou nespravedlnost, že táta nezažil M a A, a že se s tím dodnes nesrovnal.Maruška je přesvědčená, že se setkáme na jiné planetě. Já ji to věřím, protože to tak chci.

vánoční čas doléhá na každého, moje mamina měla takový řeči kolem vánoc každoročně

Aničko, to není jen věkem, může se stát kdykoliv cokoliv. u našich teď měli 4 pohžby za týden a ne staří lidi. sem říkala Květošovi, že je to hrozný, nedej bože, že by se stalo něco našim, nebo jeho rodičům, ale člověk na to připravený nebude nikdy

mám hodně často podobné pocity jako ty. Teď v předvánoční době to na mě ještě víc doléhá. Hlavně tedy mě vždycky přepadne taková panika, že nevím, co si jednou bez těch rodičů počnu Protože prostě ať je to jak chce, jsou vždy moje poslední záchrana a spása a můžu se na ně maximálně spolehnout, i když to není vždy růžové. Každý další zdravotní problém, který se objeví u mojí mamky, mě naprosto vykolejí, i když se musím přetvařovat a podporovat ji, pak sama doma myslím na různé věci. Můj muž tohle vůbec neřeší a v tom jsme hodně rozdílní.

taky se o ně občas bojím. a to mám ještě obě babičky a jednoho dědu. raději na špatné nemyslet.

Vcera jsem stravila cely den objizdenim manzelovych prarodicu. Sice mi malem prdla hlava z deti zavrenych v aute, ale tak nejak...jsem je objala pevneji nez obvykle. Kdo vi, co bude...taky to na me doleha.

přiznám se, že na mě to občas taky dolehne, že naši už nejsou nejmladší, a to ani žádné řeči zatím nevedou.