Ach jo..., jste první komu se zpovídám.... - diskuze

Ráda bych se s vámi svěřila o svůj příběh.Vše začalo na střední, když jsme šli s holkama na pivko (4 roky zpátky). Přítele mám už 7 let. Seděli jsme a kecali a najednou vešli 3 kluci a my je pozvali ke stolu, tak jsme se bavili a bavili, me nikdo nezaujal, stejně jsem byla zadaná, ale kámošku jo, tak si s kámošem vyměnili číslo, jenže mu nechtěla napsat, tak jsem mu napsala já (ze svého mob.), zda se někdy nesejdeme zase na pivko, on mi nenapsal, ale napsal ten druhý (Dan), no a začali jsme si psát, on se do mě hned zamiloval a já ,,až´´ po smskách. No sešli jsme se, měli jsme spolu nádherný vztah (bylo to o lásce, zhruba půl roku to trvalo (bez sexu) a za přítelovýma zádama, já vím, teď mě hodně lidí odsoudí). No pak jsem to příteli musela už říct. Přítele jsem taky milovala, jenže jsem od něho necítila lásku, nedával to najevo a tak. No přítel se dal dohromady a já to s Danem skončila, jenže jsem na něho stejně pořád myslela, jenže on se mi nechtěl montovat do života, když jsem se rozhodla pro přítele. No teď to byly 3 roky, co jsme se neviděli, občas jsme si napsali pusu a tak, ale před dvěma měsíci jsme se nějak rozepsali a nakonec sešli, samozřejmě se ta láska ještě víc prohloubila a já jsem zase ta mrcha..., pořád se strašně milujeme a já mám přítele a ročního chlapečka, je to strašný..., nejhorší je, že se nedokážu vzdát ani jednoho..., přítel na to teďka přišel, tak jsem to musela ukončit, jenže takový smutno mi ještě nikdy nebylo, neni minuta kdy na něho nemyslim, přítel stojí zaprd, jako táta je supr, ale vztah je strašnej, asi toho chci moc po 7 letech..., no příteli stále domlouvám, ale nic, vůbec nevím, co mám dělat, aby se ke mně měl jako ke své přítelkyni...Budu ráda, když mě někdo pochopí a všichni neodsoudí...Nikdy nebudu úplně šťastná co se vztahu týče, to, že mám Domíka je jedinné, co mě drží nad vodou...