A co vaši prarodiče? - diskuze

No jasne, hrozne moc. Asi spis, nez ze by me neco naucili, tak mi dali moc lasky. Vsichni 4, + jsem zazila jeste jednu prababicku, takze jsem mela 5 kopcu lasky navic.ted uz treba vidim, ze nebyli dokonali jako lidi, ale jako prarodice byli suprovi vsichni.

Začnu z té jednodušší strany: Rodiče mého otce bydleli daleko, jezdili jsme k nim jednou na týden o letních prázdninách a pak na jednu noc na hody nebo na zabíjačku. Když jsme tam byli na prázdninách koupila nám babička co jsme chtěli, nechala nás dělat si, co jsme chtěli, nikdy po nás nekřičela. Když jsme měli povídací náladu, poslouchala nás, co jí říkáme... Měla jsem ji ráda, ale... Děda hodně pil, toho si moc nepamatuju, jen tak z povídání a teda nic moc hezkého to nebylo, prý babičku i bil a když jsme tam byli jenom sedával v hospodě, přišel pozdě a ráno zase nebyl doma, takže tady asi přínos žádný.Z matčiné strany: Děda taky pil, taky si ho nepamatuju, zemřel, když jsem byla v 1. třídě. Nikdy o něm ani nemluvili.A babička? Na tu si nechám poslední povídání... Ta mě dala moc, hrozně moc. Bydlela pár metrů od nás. Moje matka je alkoholik, snad už od mládí... Neměla jsem hezké dětství, ne že by se matka nestarala, to jo, ale Byla na mě (vlastně na nás všechny své děti) strašně zlá, sprostá a navíc mě k žádné domácí práci nechtěla pustit a pokud ano, jen se mě posmívala, že jsem hloupá, že nic neumím... K babičce jsem chodila za klidem. Nehlídávala nás, matka nikdy pořádně nechodila do práce,tak nebyl důvod. Utíkala jsem k ní, klidně i v sobotu ráno a zůstávala tam na oběd a až do večera. Babička pro mě byla člověk, kterému jsem se mohla s čímkoliv svěřit a nikdy se mě neposmívala, nenadávala, všechno mě vysvětlila, ukázala... Ale nebylo to vychovávání... Neumím to popsat správnýma slovama... Po smrti dědy si našla pána, nastěhovala se k němu, o pár metrů dál od nás a byla pořád stejná, pořád jsem u ní byla víc než doma, dokonce mě (nejen mě, ale nás všechny sourozence, ale ti tam nechodili tak jak já) vzal za svoji vnučku, říkala jsem mu dědo a toho dědu mě plně nahradil. Takže jsem neměla společníka jen v babičce ale i v něm. Nikdy jsem od nich neslyšela špatného slova na moji matku (a že by asi důvod byl, ale to je asi na jiný příběh), nikdy mě ani jeden z nich nenadal, nikdy jsem od nich neslyšela DEJ MĚ POKOJ. S něma jsem se podívala dál než do 12 km vzdálené Bystřice pod Hostýnem formou hasičských zájezdů, s něma jsem jezdívala k mým tetám... Mohla bych psat dlouho... Ale tito dva mě dali hodně toho psychického povzbuzení, sebedůvěru, ukázali mě normální pohled na svět... babička, zemřela, když bylo Karolíně asi rok, viděla ji jednou jedinkrát v životě a to už tehdy byla moc nemocná, pustili ji na víkend z nemocnice, neměla ani sílu si tu asi dvoměsíční Karolínu pochovat, dodnes vidím ty její smutné nemocné oči zaplavené slzama od bezmoci :-(((, asi dva týdny potom zemřela. Děda zemřel minulý rok v lednu, ale už jsem ho nenavštěvovala, bydlela jsem daleko, chodila do práce... Dřív jsem si to tolik neuvědomovala, až teď, jak už mám víc dětí a jak ani jedna jejich babička nechce mít na ně čas. A to ani nepiju, nekouřím, snažím se být vzorná matka. Až teď na to všechno vzpomínám a mám takové myšlenky, jestli jsou prarodiče pro vývoj dětí dobří nebo ne... A ač za to asi já nijak nemůžu strašně mě mrzí, že moje děti nemají takovou babičku jak jsem měla já. Nemusí se mě o ně denně starat, ale... Snad rozumíte.Omlouvám se za délku i za to, že je to trochu pomatené, ale všechno se mě to jaksi nahrnulo do hlavy, ty vzpomínky dělají hodně a jelikož jsem tu debatu tak trochu rozpoutala, cítím povinnost osvětlit důvod názoru.

Taťkovi rodiče jsem nezažila,ale s vyprávění sestry prý babička byla super. S mamčiny strany žijí dodnes. Jako malá jsem tam trávila každé prázdniny společně s bratranci, bylo nás tam 5, to byla zábava. Pár věcí je co mě naučila jako milovat les, chodit ráda na houby a borůvky, vyřit,ale i nesnášet zahrátku a domácí práce. Ve chvíli kdy jsme začali mít trochu víc rozumu(cca 14let) viděla jsem babi v jiném světle. Všechny okolo pomlouvala, i vlastní rodinu. Teď se s ní nabavím už vůbec, Ondru viděla jednou.Ona má torii že si za peníze koupí všechno i lásku lidí, tak jak moji segru. Děda je fajn, jako malým se nám moc nevěnoval,ale vyrobil ze dřeva hrozně moc hraček.Lituju ho že musí snášet babiččiny výkyvy nálad.

deda byl bajecnej...umrel v mych ani ne 7 letech ,ale mnoho veci mam od nej...babicka??? mlatila me..ze 4 vnoucat stejne starych jenom me..remenem nebo vareckou na holou..dodnes nevim proc..co dela 4,5 az 7 lete dite takove at ho kazdy den rano serezu???..ja o tom do svych 23 let ani nikomu nerekla...a ve 14 letech jsem ji odpustila a jezdila obcas za ni a byla jsem pak jeji milovana vnucka..takze co..ale je pravda ze dokud jsme bydleli kousek od nich a deda zil..tak jsme tam byli porad na hlidani a cele leto s nima na chalupe,4 male deti..to bylo skvele...jen jsem se snazila nebyt sama s babi

Z prarodičů už dlouho nemám nikoho. Když jsem byla malá, tak jedna babička ta mi vykládala pohádku a ta druhá na to neměla čas, chodila do práce a k tomu měla velkou zahradu, slepice, králíky a po večerech pletla, háčkovala a vyšívala, taky jsme tam jezdili jen několikrát za rok. O tom, aby mě některá babička něco kupovala nebo někam brávala nemohla být ani řeč, obě měly kolem 15 vnoučat. Když jsem povyrostla tak ta zaměstnaná babička mě i mé sestřenice brávala o prázdninách sebou do práce, kde jsem ji pomáhala s úklidem, uklízela na městském úřadě. Dědu sem poznala jen jednoho ten druhý zemřel, když byla mamka malá. Ten děda než šel do důchodu tak dělal správce na tom úřadu co babička uklízela. Ze začátku jsem s ním moc času netrávila, až když jsem byla v pubertálním věku. To jsme seděli na verandě a dávali do sklinek úrodu na zavaření a přitom si povídali o všem možném. Přesto, že neměli tolik času na hry měla jsem je oba ráda.

Milující - jen jeden - babička. Bude jí 84 let, ještě chodí na plesy a tancuje líp než já :-)Bere život takový, jaký je a snaží se ho upíjet plnými doušky a je tu pro mě a mou rodinu. Zažila válku, strádání, lásku, která se domů nevrátila, nikterak veselé manželství, katolismus v komunismu, pozdní mateřství, mastektomii, svou dceru, své vnučky a konečně i svého pravnuka. A přála bych si, aby si i Tadeášek utvořil vlastní vzpomínku na tuto jedinečnou ženu.

Já osobně měla úžasnýho dědu z máminý strany.On to byl kdo mě kupoval hračky jaké jsem si přála a né ty co se hodili pro holčičku,s ním jsem chodila na procházky starou Prahou,znal snad všechny pověsti,díky němu znám i jeho rodné město Telč,prostě s ním jsem se nikdy nenudila.Mimochodem moje první slovo bylo DEDA.Jedna babička(jeho manželka)měla neustále strach aby se mě něco nestalo a ta druhá se kterou jsme bydleli zase byla otrávená jen z faktu že nás má hlídat.Bohužel mé děti takového dědu nemají a i když o tom neví,přichází o moc.

Já se taky rozepsala dole, děděčky jsem bohužel nezažila, zemřeli dřív, než jsem se narodila a dodnes mě to mrzí, ale z mamčiny strany babička byla prostě ta NEJ NEJ NEJ, naučila mě spoustu věcí, hlavně být slušná k ostatním, lásce ke zvířatům, ale taky jezdit na kole, pracovat na zahrádce... Než bych to všechno vypsala, vyšlo by to na román. Takovou babičenku (tak jsem ji říkala) bych přála všem dětem na světě. Hrozně mě mrzí, že už neviděla mého malého Michálka, měla by obrovskou radost. Druhá babička byla taky hodná, ale moc to s námi dětmi neuměla, vždycky nám skvěle navařila a napekla, to jo, ale prostě to pravé babičkovství neměla v sobě.

Já jsem měla úžasnou babičku z matčiny strany.To byl ten nejtrpělivější člověk na světě.Vždycky měla čas,nikdy nebyla nervozní,na všechny mé otázky měla odpověď.Brávala si mě na víkendy k sobě do Písku,chodila se mnou do divadla.Byl to prostě báječný člověk.Škoda,že už je 30 let po smrti a nemohou si jí užít i mé dcery.Jejda,nějak mě to rozesmutnilo.

Ja jsem se o tom rozepsala pod prispevkem polove.ANo, hrozne moc - deda z mamciny strany sma pozitva, i kdyz pro dospele byl za nezodpovedneho snilka , pro me byl ten nejlepsi deda na svete - zazila jsme s nim spoustu legrace - meli jsme se navzajem hrozne radi.Byl k nam stedry,v dobe, kdy nebylo ovoce nam koupil abnany,kuopoval nam sportovni potrey - byl proste muj a uzasny.Ono to je asi proto,ze se citim mit hodne jho povahu - i v tom,ze jsem trochu neporadna.Nezapomenu jak v jeho pokoji,kde sil lidem klobouky,kabaty a pod byly po cele zemi ustrizky latek a flisu - babicka(puntickarka) nadavala a ja se citila jako ve svym.Miluju tvurci neporadekBabicka mi dala taky hodne - i kdyz z toho negativniho hlediska - totalne s jeji povahou nesouhlasim,je hodne prisna a i jsme s ni bydlela a dost me drezurovala.Mam k ni ale velky respekt - asi jediny clovek v zivote, koho se tak trochu bojim - ale to prave nemam rada.Z tatkovi strany je to trosku vlaznejsi,ale taky si hodne pamatuju..prijemne veci.Oba dedove jsou bohuzel po smrti