20.8.2012 Zuzanka, 51 cm, 3 530 g - diskuze

Byla sobota 18.8. a já se chystala s Páťou k našim. Co to je? Letím na záchod, budu zvracet??? Nakonec jsem to s hlavou v míse rozdýchala. OK, zle je mi celý den. Hmmmm TP mám 20.8. Říkám si porod se asi blíží. Nicméně večer už je mi líp a nic dalšího se neděje.Neděli si užíváme doma a na večer se chystám s Patrikem k našim, abych tam přespala a mamka pohlídala Patrika v pondělí ráno, zatím co já pojedu do poradny. Dozvídám se, že je brácha v nemocnici a já se chystám za ním zajít až půjdu z poradny. Blíží se půlnoc a mě probouzí lehké kontrakce. Jsou to poslíčky nebo rodím? Plodovka mi neodešla, je to jiné než při prvním těhu. Kontroluji intervaly, jsou celkem pravidelné, stahy ale nejsou nijak bolestivé. Vyčkávám, přemýšlím, jestli zavolat manželovi, jdu do sprchy. Neustává to, ale stahy pořád nejsou nijak bolestivé, interval se zkracuje. Kruci, třeba plaším, ale volám manželovi. Jedeme domů, stahy neustupují, ale ani nijak nezesilují, manžel jde spát, já balím tašku, čtu Bol, dávám si další sprchu, holím se. Začínají mi křížové bolesti, auuuuuu a jsou čím dál silnější. Budím manžela a jedeme. Je 20.8. půl čtvrté ráno, jsem otevřená na prst, kontrakce jsou, ale slabé, bolesti křížové větší. Doktorka mi dává na výběr, můžu zůstat nebo jet domů a vrátit se třeba za hodinu. Křížové bolesti sílí a já nechápu, jaký by mělo smysl se vracet domů, když mám bolesti cca co 4 min. Jsem na pokoji, připoutaná k monitoru, vše je v pořádku. V osm hodin mě přijde zkontrolovat doktorka, porod postupuje a chce tomu pomoct protržením plodových blan, protože plodovka mi pořád ještě neodtekla. Tak jo, jdeme do toho. Kruci, plodové blány jsou tužší a musí to dělat na několikrát, čekáme na kontrakci. Bolí mě to, už nechci! Konečně se povedlo. Bolesti jsou čím dál větší, teda křížové, klasické kontrakce už nevnímám. Ještě pořád se to dá vydržet a já si v mezičase čtu státnicové otázky. Dostávám injekci od bolesti – Tramal. Bolesti jsou stejné, jen začínám vidět mlhavě. Porodní asistentka mě posílá na přípravu. Oholená jsem, sestřička mi dělá jen klystýr. Je zbytečný, od soboty jsem toho moc nesnědla, bylo mi špatně od žaludku, navíc díky železu, které jsem brala jsem měla velmi častou stolici. Pomalu se otevírám a konečně mě přesouvají na sál, to už odkládám státnicové otázky, protože mám takové bolesti, že už nemůžu ani chodit. Jediná snesitelná poloha je v leže na boku s nohou na hoře. Porodní asistentka mě kontroluje, je moc hodná, dává mi hadr na hlavu, je strašné horko a ze mě leje pot. Porod postupuje, ale velmi pomalu. Přichází znovu doktorka a doporučuje Oxytocin pro urychlení. Odmítám ho, dívám se přitom na tu hodnou porodní asistentku a čekám co mi poradí. Miminko je v pořádku, takže máme čas a můžeme nechat porod přirozeně plynout. Souhlasím, nechci Oxytocin, nijak mi to neurychlil ani u prvního porodu. Ne dokud jsem na pět prstů, tak ho nechci! Odmítám i další injekci proti bolesti. Moc dobře vím, že na bolest mi to stejně nepomůže a chci mít sílu na tlačení. Dojít do sprchy je nadlidský výkon, ale porodní asistentka mi radí, abych to zkusila, že když se projdu mimčo rychleji sestoupí. Čekám až jsem sama a po šíleném ataku křížových bolestí, sbírám síly a jdu na to. Nechci, aby mě tak někdo viděl, to zvládnu sama. Po nějaké době přichází jiná doktorka, opět mi doporučuje Oxytocin, že se to urychlí. Mimčo je v pořádku, tudíž odmítám. Konečně jsem na deset prstů, ale kontrakce jsou slabé a na samotný porod to nestačí. Souhlasím, aby mi píchly Oxytocin a pak už to jde rychle. Najednou se někdo ptá a co to je? Je to HOLČIČKA, 51 cm a 3 530g. Uf, oddychuji, máme Zuzanku. Tak už jenom porodit placentu a je to za mnou. Dneska se moc nerodí a tak jsem tady asi jako atrakce, u noh mám 3 doktorky. Ta nejmladší je asi v zácviku, znám ji už z poradny, ještě není tak šikovná. Kontroluje jestli je vše tak jak má být. Auuuuu opatrně, prosím v duchu. Nejstarší doktorka obrátila oči v sloup a jiná se ji ptá co se děje. Je evidentní, že přede mnou nechce do mladičké doktorky nijak rýpat, tak ji jemně naznačí, že ty zrcadla má příště dávat jinak, že takhle je to bolestivé. No držím, musí se to přece na někom naučit. Za chvíli dostávám Zuzku k sobě a ta se mi hned přicucne k prsu. Paráda, sací reflex funguje. Užívám si chvíle se Zuzkou a posílám smsky a je mi moc dobře. Mám to za sebou. Už teď nevím, že jsem rodila, sprchu na sále už zvládám sama a pak bez pomoci odcházím do svého pokoje. Odměnou mi je pokoj, který mám jen sama pro sebe, jsem za to moc vděčná. Zuzka mi chybí, po jídle si pro ni už jdu, nic mi přece není, tak ji chci mít u sebe. Chci domů, ale vím, že nás čeká spoustu vyšetření a proto je dobře, že hned domů nejdeme. V tuto chvíli ještě netuším, že nás čeká boj s kojením. Vše vypadalo tak růžově, mlezivo jsem měla už v těhu, Zuzka se dokázala perfektně přisát, ale stačil necitlivý přístup jedné sestřičky, abych o mléko málem přišla. Tři týdny po porodu plně kojím a jsem za to na nás pyšná.