Inzerce
Inzerce
Inzerce

Měli si to dítě lépe hlídat!

Znáte to, nejlépe se hodnotí situace tzv. „u sousedů“. To vždycky víme, jak se správně zachovat, co kdo udělal špatně a jak jsou oni nemožní.

Jako každoročně, i letos s probíhajícím létem bohužel přibývá zpráv o více či méně bolestivých zraněních dětí. Kromě nich jsou neméně bolestivé i některé „dobře míněné rady“ v komentářích pod zprávou ve stylu „měli si to dítě lépe hlídat“.

Opravdu se dá v životě všemu zabránit? A co znamená dobře dítě hlídat? Stát za ním? Chodit za ním na každém kroku? Do jakého věku?

Asi nejlépe toto hodnotitelské úsilí ostatních znají rodiče tak trochu netradičních dětí, kdy zvláště ty hyperaktivní jsou na úrazy jak dělané.

Tady mohu nabídnout vlastní asi jinde nenapodobitelnou zkušenost, které bych opravdu neuvěřila, kdybych nebyla jejím přímým aktérem. 

Přesně před 11 lety jsme doslova v průběhu 3 měsíců postupně řešili jeden nepěkný úraz a 2 život ohrožující stavy. Synovi byly čerstvě 4 roky a jako dárek nám osud připravil:

Květen 2008 – díra v hlavě – i když se to stalo 5 m od nás, samozřejmě to nikdo neviděl

Večer před nedělním srazem Babyonline roku 2008 jsme zavítali k jedné z holek Bolek na zahradu. Posezení nám neplánovaně zkrátil Ríša, který za námi přiběhl s pláčem a nepřehlédnutelnou dírou v hlavě. I když se úraz přihodil kousek od nás, nikdo jej samozřejmě neviděl. Naštěstí Ríša zachoval chladnou hlavu a přesně nám popsal, jak se vše přihodilo. Při svém akčním pobíhání po zahradě narazil čelem přímo na okraj dlaždice. A dodal, že si zapomněl dát ruce před obličej. 

…co má syn společného s Petrou Kvitovou? Přece operatéry!

Pro úraz si syn nemohl vybrat lepší místo. Stal se ve Vysokém nad Jizerou, kde díky dřevařskému průmyslu a častým pilám mají v nemocnici špičkové oddělení plastické chirurgie. Přesně to, na kterém o 10 let později operovali tenistku Petru Kvitovou. Jsou na něm nejen úžasní operatéři, ale i celkově příjemní lékaři a sestřičky, a také rychlí. Zašití v místním umrtvení proběhlo do půlhodiny od úrazu. Ríša s ošetřujícím lékařem skvěle spolupracoval. 

Obdržel velkou pochvalu a hračku (viz foto z nemocnice těsně po šití). Během ošetření se dokonce udržel nemluvit, ale ihned po opuštění ordinace jel zase jako natažený.

Pan doktor na něj opravdu zapůsobil jako velká autorita. 

Syn šel spát pod tíhou úrazu i dojmů až o půl jedenácté a vstával o půl sedmé ráno. To jsem si neodpustila poznámku: „Kdyby tak pan doktor věděl, jak málo jsi spinkal, určitě by Tě nepochválil."

„Tak mu to, mami, radši nebudeme říkat, jo?" reagoval syn.

Červen 2008 – topení na zahradě kamaráda

Tohle byla úžasně naplánovaná a zorganizovaná akce – narozeniny kamaráda, na které si i maminky měly dopřát klidu a pohody.

Pro mě, jak jinak, klid trval pouze krátce…

Seděli jsme u bazénu, děti dováděly uvnitř, Ríša střídavě s kruhem uvnitř, nebo venku. Můj mozek čas od času vyhodnotil, že vidí růžové sponky do vlasů (dcera) a červené plavky (syn).

Bylo teplo, člověk musel dbát na pitný režim. Zatímco si ostatní matky dávaly úžasné drinky s alkoholem jeden za druhým a byly čím dál veselejší, já zůstávala u nealko. Asi jsem věděla proč. Zrovna jsem se chystala pro pití, které bylo umístěno asi 15 m od bazénu. Při posledním pohledu do něj zřejmě mému mozku něco nesedělo, a tak jsem se ještě na cestě po chvíli otočila zpět k bazénu. A ejhle, Ríšova hlava nikde.

Přijdu blíže a u schůdků vidím hlavu pod hladinou, nohy šlapou vodu. Kolem asi 5 dětí namačkaných na sobě, ale nikdo si topení syna nevšiml. Až jsem rychle začala konat, přidali se i ostatní a Ríšu jsme společnými silami vytáhli. Vše nemohlo trvat déle než 5 s.

Následoval úder 3x do zad, Heimlichův manévr – zmáčknutí v oblasti žaludku, aby z dítěte vyšla ven voda, kterou většinou zprvu polykají. Ríša si trochu ublinknul. 

Zjistili jsme, že jej do vody strhl automaticky zapínaný protiproud. Po promluvě věděl, že do vody už příště pouze s kruhem. Moje vyprávění možná působí harmonicky, ale věřte, že tato příhoda, tak blízká tragédii, mě na dlouho psychicky destabilizovala.

Člověk si v těchto chvílích, nebo spíše po nich, uvědomí, jak blízko byl od skutečné tragédie. A sám sebe se ptá: „Mohla jsem něco udělat jinak? Lépe? Nezměnil by se pak život v jednu velkou paranoiu?“

Červenec 2008 – do třetice to nejlepší – odvoz ze školky Rychlou

Ríšovy prázdniny měly původně začít akčně, a i pro maminky idylicky: a to pobytem tatínků s dětmi v Beskydech. Všem ostatním dětem takto skutečně začaly. Ríšovi bohužel ne. Jednoho dne, kdy jsem zrovna pracovala v naší domácí kanceláři, volá školka. Paní učitelka mně vyděšeně popisuje právě prodělaný synův stav, kdy na zahradě upadl do minutového bezvědomí. Doporučím jí, aby ihned zavolala Rychlou, já naskakuji do auta, po cestě vyzvedávám Ríšova dětského lékaře a směřujeme ke školce. Tam už naštěstí stojí Rychlá. A s ní i vysmátý syn, který na nás s lékařem mává nafouknutou chirurgickou rukavicí. 

Při cestě houkající sanitkou byste rozhodně netipovali, že pacientem s akutním stavem je onen chlapec ležící v sanitce se spokojeným výrazem v obličeji. Zatímco syna evidentně cesta houkající žlutou dodávkou nadchla, já sinala kilometr po kilometru jízdy stále více až to v jednu chvíli vypadalo, že si budu muset vyměnit místo se synem na lehátku.

V nemocnici syn strávil asi týden vylučováním jedné ošklivější diagnózy za druhou. A co se to vlastně v té školce přihodilo? Byl dusnější den, možná méně ve školce pil a zřejmě se s někým srazil při běhu na zahradě, upadl, lekl se a přestal dýchat. Ale opět, jak už to v těchto chvílích bývá, nikdo náhle vzniklou situaci pořádně neviděl. Po pádu upadl do minutového bezvědomí. Poté, co se naštěstí žádná z ošklivých diagnóz nepotvrdila, jsem jej přímo z nemocnice i s Holterem sledujícím činnost srdce odvezla domů. Následující den jsem ze syna elektrody doslova strhla a mířili jsme za tatínkem a sestrou do Beskyd aspoň na zbytek pobytu. 

Akorát jsem v tom rozrušení, že už máme vše za sebou, zapomněla na přístroji před uvolněním elektrod zmáčknout Vypni. 

Vyděšený personál hodnotící Ríšovu křivku po shlédnutí rovné čáry na konci záznamu v dalších dnech volal s dotazem, zda to dítě ještě žije.

Jak jsem sama poznala, k dětskému věku a akčním dětem úrazy a nebezpečné situace zřejmě patří. Také to, jaký kousek se můžeme ocitnout od opravdové tragédie – zvláště u toho topení.

Možná byste mi doporučili, jako to dělaly některé hyperprotektivní babičky na pískovištích, abych tomu dítěti seděla za zády. 

Jablko nepadá daleko od stromu

Přitom mě naopak mrzí, že si syn nemohl v dnešní pro děti až sterilní a přeorganizované době prožít stejné objevovací dětství jako já. Možná to pamatujete taky. Celý den jsme lítali po venku, rodiče ani v předškolním věku mnohdy netušili, kde jsme. Já to předškolní období z větší části projezdila na kole, bruslích, proseděla a prolezla na stromě, skákala do potoka, hrála po venku nejrůznější odvahu vyžadující hry nebo se v zimě brodila v závějích v rantlu u čerstvě vybudované silnice.

I když jsem na rozdíl od syna neměla žádnou diagnózu, tak jsem byla v dětství také pěkně neposedné kvítko. S tím pochopitelně souvisely časté úrazy.

Po mém druhém šití hlavy nás již na opavské chirurgii znali jménem. Ale i přesto jsme je vždy dokázali překvapit něčím neočekávaným a novým. Nejvíce zírali, když k nim moje maminka nepřijela pouze s jednou akční dcerou, ale rovnou oběma (tedy ta druhá, ta v tom byla nevinně, ta akční nebyla ani trochu). 

Ráno, při vypravování do školky a školy, jsme se klasicky sourozenecky se sestrou šťouchaly. Tentokrát se nám to ale vymklo kontrole a sestra omylem při tom šťouchání spadla na topení a o ostré žebro radiátoru si rozbila hlavu. To si samozřejmě nenechala líbit a na oplátku se mnou také „mrskla“ o radiátor. Maminku, která scházela ze schodů v domnění, že pouze „posbírá“ oblečené děti a půjde s nimi do školky, školy a do práce, čekal pohled na 2 krvácející hlavy, které musela částečně ošetřit, převléct a odvézt na chirurgii. Vyčištění koberce zůstalo na odpoledne. 

A mimochodem, šesté narozeniny jsem dokonce strávila v nemocnici s otřesem mozku. To když jsem spadla ze schodů po několikaminutovém točení na točícím křesle.

Holt tohle je život. Nevím, jak určuje, co se komu stane a jak to dopadne. Vždycky se dá určitě něco udělat jinak a lépe. Ale myslím, že bychom se stejně připravovali jen na ty minulé úrazy. Ten následující bude stoprocentně jiný.

Jestli tedy mohu něco vzkázat všem „hodnotičům“ z diskuzí, kteří by své dítě uhlídali lépe, pak jedině: „Nerouhejte se, prosím.“ Vážně. Vím, o čem mluvím. Nedokážete si představit, jak mně před narozením syna přišli rodiče všech hyperaktivních dětí neschopní. 

… do doby, než jsem se tím neschopným rodičem stala já sama. 

Zvýšit karmu článku můžete na https://janamartincova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=722485

 

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Měli si to dítě lépe hlídat! - diskuze

Poradna

Interrupce

| TerezkaHami | 09.12.2019, 09:44

Dobrý den, včera jsem zkolabovala a v nemocnici zjistili že jsem těhotná. Neměla jsem kromě nevolnosti žádné příznaky, a nevolnost přilladala k žaludečním problemum. Dr. Orientačně zapsal 12.tt. Zítra jdu ke své dr. Mam již 3 děti a vztah s partnerem na bodu mrazu. Chce mě opustit. Moje otazka je: Může se provest interrupce např. ve 12+3tt? Zitra se dozvim, kolikaty tyden a den jsem. Děkuji za odpověď. Hezký den.

Dobrý den, interupci lze legálně provést jen do 12+0 a přesný týden těhotenství se stanoví dle ultrazvuku.

MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline | 09.12.2019, 10:50
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce