Ambiciózní vs. přísný rodič

Neznám milujícího rodiče, který by nechtěl, aby jeho dítě v životě uspělo. Ale přece jenom je mezi nimi rozdíl. Ti jedni chtějí tak nějak jinak než ti druzí.

Nikdo se rodičem nerodíme, ale stáváme se jím

Na úvod je potřeba zdůraznit, že nikdo z nás se rodičem nenarodil. Postupně se jím stáváme, a to u konkrétního dítěte. Toho našeho.

A každý víme, na co všechno jsme si museli zvykat. Co nás všechno překvapilo. Hlavně to, že dítě není naší věrnou kopií, ale obsahuje z poloviny jinou genetickou výbavu. To bylo alespoň největším překvapením pro mě. A to mám za sebou medicínu, kde se o tom v genetice učí :-). Dalším překvapením pak může být převládnutí pro rodiče nepříliš chtěných a radostných genů. Někdy porucha, jindy genetické onemocnění.

Vše, co si myslíme, že je na škodu, nás může naopak zdokonalit a posunout dále

I když tomu mnozí neuvěříte a budete to nazývat jenom takovými řečmi, tak právě ony hendikepy, u kterých si myslíme, že budou obrovskou brzdou, trápením pro dítě i vás, se mohou ukázat jako nejvíce pokrokový faktor našeho života. Ne nadarmo se v příslovích říká: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Nebo silnější: „Co tě nezabije, to tě posílí.“

Snažme se o dítěti přemýšlet, nebojme se dělat změny, improvizovat, hlavně bez výčitek – dítěti i sobě

Žádný rodič není bez ambicí. Minimálně každý chceme uspět v rodičovské roli co nejlépe. Je však ambice a ambice. Pokud již od těhotenství máme naplánováno, jak dítě bude kopat míče do brány, a nedáme si to vymluvit, pak se jistě nejedná o zdravou ambici. Jasně, dítě může zrovna tento talent projevit, pak do sebe obě strany – směřování rodiče a talent dítěte – zapadnou jako klíč do zámku. Tato situace vypadá v podstatě ideálně. Ale pozor, tyto nezdravé ambice rodiče, pokud se jich časem přece jen nezbaví, mohou i oblíbenou činnost dítěti zprotivit. A nejen to, mohou dítě psychicky ničit. Abnormální tlak na výkon a úspěch u něj může vyvolat strach ze selhání, snížené sebevědomí, kdy dítě začne o svém talentu pochybovat. Do dříve favoritní činnosti, ale možná i jiných se bude zdráhat pouštět.

Situace, kdy rodič směřuje dítě jinam, než je jeho talentová oblast, je od počátku chybně. To ovšem neznamená, že nemůžeme v životě činnosti s dítětem zkoušet. Co však musíme, tak poznat, kdy nejde již o lenost, ale kdy to dítě opravdu nenaplňuje, nebaví. Ač v tom může být dobré, tak u multitalentovaných dětí, které jsou zdatné ve více oblastech, je nutné počítat, že si budou postupně vyřazovat i ty činnosti, ve kterých jsou dobří, na úkor jiných, které jim jdou možná stejně, možná lépe, ale hlavně je více baví a jsou v nich ochotny na sobě pracovat.

Naše ambice musí odpovídat schopnostem a možnostem dítěte

Sama vím, že je těžké oprostit se od původní představy o schopnostech dítěte. Ono skutečně ten náš např. sportovní talent nemusí být u dítěte tak výrazný. Nemusí být soutěživý jedinec apod. Ale pozor. Někdy to u mladších dětí vypadá s těmi poděděnými talenty doslova černě, avšak s vývojem dítěte, změnou fyzické stavby těla i mentálních schopností může najednou dojít k překvapivé situaci, kdy se dítě do dříve opomíjené činnosti pustí. A nejen to. Je v ní dokonce i úspěšné. Možná pak můžeme litovat, že jsme s tím nezačali dříve. V této situaci kupodivu dítě projevilo více moudrosti a nadhledu než já. Byť jej to samozřejmě mrzelo, odvětilo: „Třeba bych neměla dobrého (tanečního) partnera a nebavilo by mě to.“

Přiměřené nároky a důslednost

Když máme v určitou dobu o talentech dítěte jasno a ono si činnosti samo vybere, pak je potřeba přijmout a dodržovat řád a pravidla s nimi související. A právě tady nastupuje přísný rodič. Možná byste po vyjádření mého syna, „že jsem ta nejpřísnější žena na světě“, řekli, že bych mohla ubrat. Ale to nemohu. Na jednu stranu některé věci nedůsledně pouštím, nemám na všechno sílu, zvláště u týpku s diagnózou ADHD, kdy musím být doslova 24 hodin ve střehu. Na druhou stranu, když člověk věnuje jejich aktivitám finanční prostředky, čas – tedy opět finance, obětuje nebo odloží své sny, aby plnil ty jejich, tak mám právo také na určité nároky. Ty však musí být přiměřené. Asi se zeptáte, co myslím přiměřenými nároky. To je jednoduché. Když vám bude připadat, že v tanci dítě dělá naschvály, když mu to trenér 3x řekl, tak si to zkuste sami. Ano, zkuste si pár lekcí tance. Kde třeba zjistíte, že to není zase taková brnkačka. I když hlava chce a ví co dělat, nohám to jít nemusí.

Jak dopadá, když necháte dětské talenty ladem?

Jak není dobré dítě přetěžovat, drezúrovat, jet pouze na výsledek, výkon, úspěch, protože nejen děti potřebují i přirozenou, neorganizovanou hru a zábavu, tak ani trvalé lelkování a pouze neorganizované činnosti nemusí být správnou volbou. Zkrátka žádný extrém není dobrý. Vzpomeňme na syna autora knížky Líný rodič, který skončil v 17 letech na marihuaně a jeho život byl jedno velké lelkování. Vzpomínám si, že před pár lety to byl obrovský kultovní hit, kdy každý chtěl být IN líný rodič a pouštět se do něčeho, co jsme nevěděli, jak může dopadnout. Jen doufám, že to nezkusilo příliš mnoho rodičů. Proč? Protože by vám vaše děti mohly jednou vyčíst, že nemají žádné zájmy a že jste je měli do všeho víc nutit, jak naservíroval onen mladistvý syn svému línému rodiči.

Mám-li být upřímná, tak při čtení knížky mně připadalo, že být líným rodičem je skoro větší fuška než se snažit dítě vědomě a cíleně rozvíjet.

Že jsme to zpackali?

Tak to si, prosím vás, nikdy neříkejme. Své omyly berme jako zdroj poučení. Jenom tak nebudeme nejen z těch svých, ale hlavně omylů našich dětí dělat vesmírnou vědu. Každý máme na chybu či omyl nárok. Ty nás totiž v životě posunou nejvíce. …ale pouze některé z nás. Ty, kteří se posunu zuby nehty nebrání. Nechají se odvát k nové příležitosti, všimnou si změny větru a dokáží spokojeně plachtit dále.

Svícení a láska

I když to dnes bylo o něčem jiném, tak s tématem souvisí i mé oblíbené úsloví: Děti nemusíme životem vést, stačí jim pouze na cestu svítit. Ony si již vyberou a uskuteční své sny samy. Důležité je vůbec je na tu cestu vzít. Na ní jim pak nezapomeňme projevovat dostatek lásky, důvěry, úcty a přiměřené péče.