Jak se daří činčilímu miminku v naší „kuchyňské farmě“?

Za kým přijdou děti, když chtějí domácího mazlíčka? U nás za matkou. Komu pak za souhlas manžel vynadá? Matce. A kdo je nejslabší článek řetězce, který zvířata nenechá chcípnout hlady? Samozřejmě maminka!

Začínali jsme jako rodina s rybičkami, které byly manželovým nápadem.

Pak přišly tajně koupené myši 10leté Sofi bratrovi k narozeninám, které jsem honila o půl jedenácté večer v dětské knihovničce. Dcera si naivně myslela, že tam myšáci 2 dny do narozenin vydrží v krabici od bot :-). Ale o tom až jindy.

Pak tedy nastoupila éra zvířátek se souhlasem rodičů.

Po narozeninové želvě, kterou chtěl syn své sestře solidárně oplatit myši, přišlo velké naléhání ke koupi králíčka. Toho jsme již jednou měli „za svobodna“, kupodivu přežil i narození obou dětí. Dožil se úctyhodných deseti let a samozřejmě jej mrtvého neobjevil nikdo jiný než dvouletý syn. Přiběhl tehdy za dědou a pravil: „Králík padl, zvednout,“ a táhl jej do místnosti s králíkem. Děda si v první chvíli myslel, že králík utekl z klece a přidal do kroku. O to větší zažil překvapení, když uviděl, že králík je skutečně doslova padlý.

Právě na základě této zvířecí zkušenosti jsem králíka odmítla opakovat. Jednak na něj byli manžel i děda alergičtí, tak se králík postupně stěhoval až do skladu u prarodičů, kde se riziko pčikání snížilo na minimum. 

Dalším negativem byly drápy. Králíka jsem koupila jako „náplast na smutek“ po skonu činčily, která byla naším prvním společným zvířátkodítětem, a nevím jak, ale nechala jsem si ve zverimexu namluvit, že ty drápy časem zastrčí, až si na nás zvykne :-). Manžel se na mě tehdy podíval takovým tím svým shovívaným pohledem, který si schovává pro blondýny, a suše pravil: „Králík není kočka.“

No, a třetím negativem bylo, že do čeho kousl, tam již proud neproudil. Vzpomínám, jak manžel-rocker si rád pouštěl nahlas hudbu. Já zase upřednostňuji doma klid a už jsem dospěla do stádia, kdy si ani ráno ke snídani nepouštím rádio. Tak si hudbu manžel pouštěl do sluchátek. Najednou sebou začal škubat, jako by chtěl něco odehnat levým uchem. Pak do sluchátka klepal a nakonec pohlédl dolů na koberec a bylo mu jasné, že v levém uchu už nic neuslyší. Právě venčící králík mu prokousl drát ke sluchátku.

Jo, ještě bych zapomněla na čtvrté. Králík děsně smrdí. Ne tedy tolik jako myši, ty už jsem nevěděla kam odnést, hlavně samce, ale přesto mu musíte často měnit podestýlku.

Králíka už ne

Čili za mě králík doma NE! Ale jak to rozmluvit dětem?

Nejdříve jsem to hrála na možnost „již žádné zvíře domů“. To neprošlo. Tlak byl tak silný, že jsem mu citově nebyla schopna odolat. Po čase naléhání ke mně přišla spásná myšlenka. Tedy tehdy jsem si myslela, že je spásná… Zkusím synovi nadhodit činčilu. Na rozdíl od králíka jim můžete nechat podestýlku 3 měsíce nebo klidně i půl roku a vůbec je v místnosti neucítíte. Jsou heboučké, ne nadarmo se z nich dělaly kožichy, ještě že už s tím skoncovali. A co je nejdůležitější, činčila je velmi chytré zvířátko. Také roztomilé, tak se s ní nenudíte. Některé muže s horším postřehem, nebudeme jmenovat, dostalo jedno takové zvířátko při chytání po venčení až na operační sál spinální jednotky s nadobro vyhřezlou ploténkou :-).

Syn nejdříve vypadal neoblomně, ale pak se konečně chytil. Zrovna měli dostat na konci školního roku v místním zverimexu činčilí mláďátka od známých. Tak jsem to navlíkla, že by to bylo za vysvědčení. A tak u nás skončil Albert. Přesně Albert II. Syn byl jím tak nadšený, že jej chtěl dokonce do pokoje, to po první noci samozřejmě vzdal, protože činčily jsou noční zvířátka. Dodnes chodí a ptá se, jak mohl chtít místo činčily králíka. Ufff! Dokonce si začal psát činčilí blog, takový praktický, co je potřeba, jak vybavit klec apod.

K samci patří samice

Až potud by to bylo všechno celkem v pořádku. Neuběhly však ani 2 roky a přišla dcera. Že by chtěla taky činčilu. A nejlépe samičku. Ve snaze oddálit vznik farmy jsem odvětila, že za vysvědčení. Nějak jsem si v té dubnové plískanici neuvědomila, že vysvědčení je již za 2 měsíce. 

Přišel konec června a u nás doma našla nově útočiště i činčilí samička Annienka. Ta je oproti Albertovi ze skutečné farmy s rodokmenem, otec Rakušan, matka Němka nebo naopak, ale její zdraví a kondice jsou oproti činčilímu podvraťákovi ze zverimexu mnohem horší.

Budeme dělat činčilí miminka a prodávat je ve zverimexu

A bylo to tady. To, z čeho má rodič obavy, když mu pod jednou střechou skončí samec a samice stejného druhu. Děti přišly s nápadem, že je budeme množit. Tedy přesněji dcera. Syn to kategoricky odmítl, že jeho samec nebude k ničemu takovému zneužit. Že toto nedopustí. A naprosto cílevědomě ukončil jakékoliv náznaky jejich možného sblížení při společném venčení po roce věku samičky.

Po pár týdnech, co činčily běhaly spolu, se nám zdálo, že je Annie nějaká objemnější. Ale u nich to moc nepoznáte, jak mají tolik chlupů. Ale i na pohmat mně přišlo, že má větší bříško.

A myslím, že jsem to byla právě já, kdo ty dva tvorečky neuhlídal… No, považte, vy byste jim to nedopřáli?

Co se dalo čekat, se i potvrdilo. Naší činčilce Annie se narodilo miminko. 

Konečně jsem po čase mohla na webu Babyonline přispět do rubriky Můj porod.

Jak probíhal porod?

Příroda to má naštěstí na rozdíl od lidí úžasně zařízené.

Ráno 28. září, tedy na sv. Václava se ještě před 7. ráno loučím s dcerou, která odjíždí se školou do Německa, mimochodem do Lipska a Drážďan, které jsem vám představila v minulém blogu. 

Když přijdu zpět do kuchyně, vidím, že Annie je nějak aktivní, což ráno tahle zvířátka už nebývají. Olizuje se v oblasti přirození. Začínám mít mírné obavy a představovat si, jaká asistence by mohla být potřebná při porodu činčil. 

Obavy byly naprosto zbytečné. Během chvilky pod maminkou leželo činčilí miminko, celé mokré, na rozdíl od myšek se narodilo osrstěné a mělo se čile k světu.

Během prvního dne se naučilo skákat na domeček, během druhého na prostřední poličku a třetí den již činčilka vyskočila úplně nahoru.

Ohledáním jsem tipla, že by to mohla být holčička, tak dostala od dcery jméno Beatrice, ale já jí stejně neřeknu jinak než Baruška.

Na otázku: "Co s ním budeme dělat?" se bohužel potvrdila má předtucha. Jakmile nejen děti spatřily toho nádherného, roztomilého tvora, odmítly jej dát pryč s tím, že si Barušku necháme. Čili nákup větší klece a přerod kuchyně v činčilárnu byl na obzoru.

Potřeba nové klece

Činčilkám stávající klece opravdu přestaly stačit, tak jsme pro samice pořídily dvoumetrovou, ano, do kuchyně, a samci přibylo nad jeho původní ještě další patro v podobě dřívější klece od holek.

Jak roste činčilí miminko?

Barušce se velmi dobře daří, dokonce tak, že během 3/4 roku přerostla svou maminku, je o 100 g těžší (500g) a dosáhla váhy tatínka :-). Je z ní již v podstatě dospělá samice, která by sama mohla mít mláďata.

Když vám činčila uteče ze zamknuté klece

S činčilami se člověk skutečně nenudí. Činčily jsou velmi vynalézavé, na způsob otevření klece přijdou v podstatě první den. Proto se musí zamykat. Nejen to. Díky opakované příhodě jsme byli nuceni mláďatům dvířka dokonce zadrátovat. 

Jaké jsem zažila překvapení, když jednoho dne vejdu ráno do kuchyně a klec nedávno přivezeného mláděte Annie je prázdná. Přitom zamknutá na zámek i zavřená. V první chvíli jsem se podezřívala z psychické indispozice, ale pak naznala, že musela i přesto zdrhnout. Nikde nebyla. Zkoušela jsem nakouknout i do imitace antické vázy z Kréty, do které při venčení rády skákaly, ale nic. „To není možné, musím všechno prohledat znovu,“ nemohla jsem se smířit s výsledkem. Samozřejmě, že byla v oné váze a nedokážete si představit, jak jsme se obě vylekaly, když jsem do ní sáhla a činčilu nahmatala.

Jak se mohla dostat ze zamčené klece? Jednoduše. Byla malá, otevřela si vrátka na vzdálenost, kterou zámek dovolil a protože byl vchod napnutý, tak poté, co vylezla, se dvířka tlakem sama zaklapla.

Když se z kuchyně stane ZOO a okrasných kytek potrava

Když jsem pochopila, že my rozhodně žádná mláďátka do zverimexu dávat nebudeme, začali jsme pouštět samce a samice odděleně. Z kuchyně se stala zvířecí zóna, kde opakovaně musíte během dne zametat nebo vysávat písek, ve kterém se koupou, bobky a dřevěné třísky, které rozkoušou jako bobři. Naštěstí jsou to zvířátka téměř sterilní, kdy spíše hrozí, že něco chytnou od nás než opačně.

Na kytky jako ozdobu kuchyně a kousek přírody uvnitř mohu dočista zapomenout. Pouze si u jednoho květináče za druhým říkám: „Toto byla ještě včera tlustice, toto anturie a tak dále.“ Kaktus byl ohlodaný přesně do půlky, na kterou zvířátka dosáhla. Ne, že by to hlodala od konce. Ona to setnou přímo u zeminy. Asi se ptáte, proč květiny neohradíme a proč je lépe nehlídáme. Ony ohrazené jsou, ale činčily jsou zkrátka vždycky dva kroky před vámi. Nic jim není svaté a když něčeho dosáhnou, stačí doslova vteřina ke zkáze.

Pomalu se smiřuji s tím, že máme z kuchyně ZOO. Ale asi to musím brát pozitivně. Vlastně nám ta kuchyň tak trochu ožila. 

Nový maskot Babyonline

Naštěstí jsem zjistila, že v těch zvířátkách nejedeme sami. Kolegyně si po skonu 7letého kocoura pořídila koťátko Jamie, které se stalo novým maskotem našeho webu :-). Za pár dní si totiž vynutil být u všeho, co jeho panička pracovně dělá, a schvaluje veškeré naše dokumenty.

A mně je jasné, jaké další zvíře budou chtít domů děti. Myslíte, že tentokrát odolám?

Zvýšit karmu článku můžete na: https://janamartincova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=673030