Celkem výsledků pro výraz "vyvojove vady": 93
Dobrý den,nadpis není úplně všeříkající k tomu, na co se chci zeptat, ale mám dva syny, přesně o dva roky od sebe (nyní 2,5 a 4,5 roku). Každý je úplně jiný a je pro mě hrozně těžké to skloubit. Začnu starším - je velmi živý a i když se snažíme být venku kdykoli to jde, je těžké ho unavit, takže například když jsme šli ven s kolem, ujel 6 km, hrál si na hřišti, tak po obědě nejde spát a doma mi pořád běhá. Když se s někým baví, tak přitom klidně skáče na gauči. U žádné činnosti nevydrží déle než 15 minut (i to je úspěch, dřív to byly třeba jen dvě minuty) a to musí mít absolutní klid, protože pokud dělá někdo něco jiného, pořád odbíhá a k předchozí činnosti se už třeba nevrátí. Na záchodě při čůrání vymotává toaletní papír, když mu čistím zuby, přerovnává mi přitom věci na poličce. A když byl miminko, tak doma přes den nespal, jedině v kočárku a ten musel jezdit, jakmile se zastavilo, řval a byl vzhůru. V noci se často budil a vlastně celou noc začal spát až teď ve 4 letech, i tak se ale 1-2x týdně vzbudí a volá nás. Nemá rád změny, při nástupu do školky brečel skoro 2,5 měsíce, než se povedlo že šel bez breku do školky, přitom tam už byl v pohodě. Když máme určitou trasu na procházku a jednou jsme zvolili jinou odbočku, tak probrečel celou cestu, dokud jsme se nedostali tam, kde už jsme byli. Ve školce šli poprvé ven a měli si vzít reflexní vesty, řev; každé dopoledne chodí ven a když šli poprvé i odpoledne, zase řev; chtěli jim ukázat prostory celé školky a protože to tam neznal, řev. Pak už se to zlepší, ale i když ho na to připravujeme, řekneme co se bude dít, tak to moc nepřijme a probrečí to. Podle učitelek je prostě svůj, ony to vědí a počítají s tím, prý je dost chytrý v odhadu na lidi a dokáže rychle poznat, co si na koho může dovolit. Má tři kamarády a o ostatních dětech říká, že to nejsou prostě kamarádi, takže když náhodou zůstane ve školce jako poslední z té jeho skupinky, tak tam brečí, že je sám a opuštěný, ač tam má ostatní spolužáky. S bráchou si doma hrají výjimečně, většinu času se hádají a pořád se u nás brečí, nedávno se pomalu poprali kvůli toho, jestli je na cestě nakreslená zebra nebo přechod, oba mají svou hlavu a nepomáhá jim vysvětlit, že obojí je správně. Teď k mladšímu - jako miminko byl celkem hodný, starší brácha ho miloval. Od 6 měsíce, kdy se začal hýbat více, tak v noci byl schopný budit se co půl hodiny (jak přecházel do jiné fáze spánku, vypadl mu třeba dudlík a už byl vzhůru a takhle to trvalo několik hodin než byl klid). Pak začal staršímu brát hračky, a už to začlo být divočejší. V 10 měsících přišla separační úzkost, která mě stála nervy, úbytek váhy a celkové vyčerpání. Snažila jsem se tu být pro mimčo i pro staršího, mladší odmítal úplně všechny, i otce, a dokázal brečet i když ho měl manžel na klíně a seděl s ním naproti mě. Skoro jsem nejedla, protože ten řev se nedal poslouchat. Když měl rok a měli jsme svatbu, přijeli hosté a on z přítomnosti lidí dostal 39°C horečky, celou dobu prořval, krom chvil, kdy měl čípek na sražení teploty a z vyčerpání usnul. Tahle separační úzkost už není tak extrémní, ale doma ani venku se beze mě nehne, radši bude dvě hodiny stát vedle mě na hřišti a jen koukat. Doma bez jeho přítomnosti nic neudělám, jakmile se jen pohnu, tak okamžitě začne hystericky brečet a běží za mnou. Přitom mu řeknu, že jdu třeba na záchod. V noci řve několikrát, takže vlastně každou noc spím s klukama, i tak se ten mladší klidně 2-3x vzbudí aby se ujistil, že tam jsem. A to máme klidně noci, kdy je třeba od půlnoci do půl 3 rána vzhůru a pořád jen "mami?" a šťouchá do mě, kope, brečí, když se k němu nedejbože otočím v posteli zády. Poslední dobou to vygradovalo tak, že když nezačnu hned reagovat na jeho řev, tak se poblije (jak brečí, hrozně mu tečou snople a on se v tu chvíli odmítá vysmrkat, potáhne to a pak se samozřejmě poblije). Od dvou let chodí do dětské skupiny (návrh mojí psycholožky, protože já sama už jsem byla psychicky na dně) a tam si ho vždycky chválí, jak je samostatný, že je tak dlouho bez plen, jí sám, obléká se sám, hezky tam spí. Akorát se nezapojuje do žádných skupinových akcí, jen sedí a kouká, ale do ničeho ho nenutí.A já už prostě nevím jak na ně, starší potřebuje být pořád v pohybu a něco dělat a mladší pořád vyžaduje moji pozornost a do nějakých aktivit se moc nehrne (oba svého tátu moc nevyhledávají, ač ten se snaží). A prarodiče sice máme, ale oboje přes půl republiky.Asi jen potřebuju slyšet od někoho, kdo trochu víc rozumí dětem, že to je normální a prostě to někdy přejde a já to jen musím vydržet..Předem děkuji za odpověď.
Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává, ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám dva syny, jeden 7 let je ve 2 třídě a druhý 1 rok. U staršího syna dlouhodobě pozoruji jeho změnu chování, neposlouchá, každé věci se směje, i když se to týká, že by si mladší bráška mohl něco udělat, chová se jako mimino. A celkově mi přijde že se celkově zastavil a je tak rozumem o 3 roky méně. Nic mu nepřijde důležité, nad určitými věcmi vůbec nepřemýšlí i co se týče školy vše bere hrou, nic nebere vážně, přitom když začal chodit do školy, bylo vše v naprostém pořádku. Tuto změnu jsem začala registrovat letos v létě, od té doby to je jen horší a horší. Už nevím, co mám dělat. Mazlím se s ním, kolikrát si spolu povídáme, malý když spinka, jdu k němu a trávíme spolu čas, věnuji se mu, to samé manžel se mu také věnuje, jezdí i spolu pryč na houby jsou jen spolu. Nevím proč tahle razantní změna nastala, jestli i žárlí na svého mladšího sourozence?
Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, ráda bych se poradila ohledně mé nyní 16m staré holčičky. Narodila se s vrozenou srdeční vadou, odoperovanou ve 2m života. Pooperační stav je optimální, bez potíží, prospívá. To co mě trápí, je její vývoj, jelikož prohlídka u našeho pediatra a test M-CHAT nás čeká až za 2 měsíce. V prvním roce jsem s ní intenzivně řešila motorický vývoj - a to lezení. Navštěvovaly jsem 3 fyzioterapeuty, nakonec se rozlezla přesně v 10m. Do té doby byla cca 2m jen na bříšku otáčení zvládala tabulkově v 6m. Nyní stále leze, stoupá si hezky přes rytíře (střídá obě nohy) o nábytek, obchází ho, pouští se jednou rukou. Bez opory zatím nestojí. Často stojí na špičkách. Co se týče mluvení, má už dlouho svůj žargon, a konkrétní slova jsou zatím "máma" a "nene". Vůbec neznakuje - prozatím nikdy neudělala "pápá" a "paci paci". A teď to zásadní, co nedělá: neukazuje, nenosí mi hračky (asi i díky tomu, že nechodí). Ne vždy se kouká, kam ukazuji. Nedává si jídlo rukou do pusy, občas nějakou křupku, ale od prvních příkrmů je na lžičce ode mě - s tím není žádný problém, jí krásně a všechno ukázkově. Povaha - je to velmi klidná holčička. Když si hraje, tak s jednou hračkou - nestaví kostky na sebe ani si nedá hračky do obouch rukou. Ráda nyní vyndává věci a hází na zem/kolem sebe. Vypadá zadumaně, hodně jí zajímají povrchy a materiály - umí hezky pohladit, její oblíbenou "hračkou" je např. smetáček, kde zkoumá ty štětinky...zároveň umí vyjádřit nespokojenost, když něco potřebuje (blízkost, nakojit...) Zároveň má staršího bráchu (4r)), s kterým si hraje - blbnou spolu, má s ním záchvaty smíchu a je vidět, že má smysl po humor.:-) Celkově je v kolektivu přívětivá - nemá problém přilézt za cizími lidmi, dotknout se jich, koukat se do očí. Na plavání je velmi šikovná a potápí se. Nevím, zda mám být z jejího vývoje nervózní...kardioložka tvrdí že vše dožene. Pediatr, že děti po operaci jsou pozadu. Kardiolog u Motola na poslední kontrole říkal, že by odoperované srdíčko nemělo mít na psychomotorický vývoj vliv, ale je to jen jejich názor. Co si mám ve výsledku myslet, nevím. Jak jsem psala, čeká nás M- CHAT test, a já tuším, že za necelé 2 měsíce vše nedožene. Mohu se zeptat, co si myslí někdo z lékařů zde? Doporučejete nám další odborné vyšetření (neurologie) nebo si myslíte, že je to jen opožděný vývoj a je to ještě "v normě"? Mockrát děkuji za váš čas a případnou radu. S vděčností, Markéta K.
Psychomotorický vývoj vaší dcerky neprobíhá úplně tabulkově, v některých oblastech se podle vašeho popisu jeví být opožděný. Na druhou stranu se každé dítě vyvíjí svým individuálním tempem. Je dobře, že se dceři snažíte aktivně pomoci a vyhledala jste fyzioterapii. Do vývoje se částečně mohla promítnout i srdeční operace, která si jistě vyžádala nějakou rekonvalescenci a režimová opatření, která mohla přirozený vývoj dítěte částečně na určitou dobu blokovat. Na druhou stranu z popisu chování vaší dcery vnímám určitá specifika, která by mohla nasvědčovat symptomům pervazivní vývojové poruchy. Nemusí to tak však vůbec být. Důvěřujte lékařům, u kterých je dcera v péči. Na neurologické vyšetření s dcerou jít můžete, ale nevím, co by to nyní řešilo. Doporučuji vyčkat na výsledky M-CHAT testu a řídit se doporučeními lékaře podle jeho výsledků. Vaše dcerka je opravdu ještě hodně malinká na stanovování nějakých diagnóz, důležité je, že projevuje zájem o nějaký druh sociálního kontaktu, blízkosti a rozumí si se starším bratrem. Zkuste tedy zůstat co nejvíce v klidu a vyčkejte na výsledky plánovaného screeningu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení