Dobrý den, dcera se vývojově nachází v období vzdoru, kdy má ještě obtíže zvládat svoje emoce a afekty. Do jejího chování vstupují pak také další faktory jako je její osobnost. Také zde může hrát roli reakce na příchod  mladšího sourozence a potřeba získat pozornost. Nemohu posoudit obtíže komplexně, protože mám příliš málo informací. Můžete ale navštívit dětského klinického psychologa ke konzultaci. Platí několik obecných zásad, pokud je dítě v afektu, který v tomto období mohou vyvolat i nicotné či vymyšlené příčiny, pak je potřeba nechat emoce odeznít. Situaci můžete rozebírat teprve poté, až se dítě uklidní. Pak je potřeba s dítětem klidně, jednoduše a přiměřeně věku situaci probrat a zejména konkrétně nastínit požadované chování. Dále je potřeba ocenit i náznak požadovaného chování. Ohledně vašich emocí je v pořádku, že je dáte dítěti najevo. Pokud jste skutečně smutná, je vaše chování autentické a dítě to dobře rozpozná. Vaše dcerka však může také volat po pozornosti, kterou tímto svým chováním zaručeně získá. Zkuste si jí proto více všímat a věnovat se jí v situacích, kdy je vše v pořádku a funguje dobře, oceňte její samostatnost. Zkuste si s tatínkem rozdělit péči o děti tak, aby vám vyšlo alespoň trochu času, který dceři budete věnovat jen samostatně. Můžete si s ní hrát, nebo si s ní někam vyjít. Stejně byste se měli prostřídat i pokud se týká vašich dalších dětí. Pro každé dítě je čas společně strávený s rodiči velmi důležitý a to zejména u rodin s více dětmi, kdy je i vzácný. Ohledně oblékání se také může jednat o snahu vyvolat pozornost. Nachystejte jí oblečení, o kterém víte, že ho snáší bez obtíží a podpořte, že se sama oblékla. Nežádoucímu chování nevěnujte nadbytečnou pozornost, pokud se dcera vzteká, pak raději odejděte z místnosti a vyčkejte až se uklidní. Zvažte také, zda byste nezvládla zavést dceru do školky i nejmladším sourozencem, pokud již manžel bude muset odejít do práce. Může vám pomoci děti vypravit. Dcera se může chtít školce vyhnout, i když se jí tam líbí a to proto, že ví, že vy zůstáváte s nejmladším dítěte doma. Dcera proto může žárlit na vaši pozornost věnovanou nejmladšímu dítěti. Pozice prostředního dítěte v rodině je náročná, před ním je starší sourozenec, kterému je obtížné se vyrovnat a nejmladší je na pozici benjamínka rodiny, kterou má také jistou. Proto je potřeba prostřední dceru podpořit. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává,  ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog