Celkem výsledků pro výraz "tatinek": 38
Dobrý den,měla bych dotaz, od kdy je vhodné, aby si otec po rozvodu bral malé dítě? Konkrétně se jedná o aktuálně 16měsíční holčičku, má starší sestřičku, se kterou se mají rády a ta k otci jezdí na návštěvy i na dlouhodobější přespávání. Druhou dívenku však otec delší dobu po rozvodu nemohl vídat, matka povolovala je chvíli. Poté povolia procházky s kočárkem, jenže tou dobou bylo zimní období a kvůli počasí to často rušila a jinou alternativu nepovolila. Otec má k dispozici domeček, kam si bere starší dcerku - je zde veškeré potřebné zázemí, prostor na hraní...dítě by zde bylo v bezpečí, navíc má vhodu, že by mladší dítě jezdilo společně s tím starším.Matka ovšem nechce povolit otci, aby si druhé dítě vzal k sobě. Povolí maximálně chvíli na své zahradě, popř. je pustí společně na procházku. Holčička si pomalu utváří vztah, na tatínka se směje, jde s ním klidně i bez maminky na hodinovou procházku a je v pohodě. Proto si myslíme, že by zvládla návštěvu u tatínka doma - např. zatím také na tu hodinu, dvě... vzdálenost od místa bydliště matky je asi 10-15 minut.Matka se údajně bojí, že dítěti vytvoří trauma. Byla jí nabídnuta možnost, chvilku s dítětem pobýt a pak nechat otci i holčičce samostatnost, aby si mohli hrát bez dozoru, aby o ni mohl pečovat stejně jako o svoji první holčičku.... A nejde to.Matka se ohání tím, že děti má v péči ona a tudíž ona bude rozhodovat o všem. Nechce se o ničem bavit. Tatínek má o děti stálý zájem, platí jim i bývalé ženě asi 13 000, pokud potřebují, pomůže.... Jako odbornník - myslíte, že je toto vhodný postup matky? Opravdu by dítě mělo trauma, když by s otcem mohlo trávit hodinu, dvě o samotě a hrát si? Nebude mít trauma i z toho, že si nemůže utvářet s otcem plnohodnotný vztah?CO DĚLAT DÁLE?Předem moc děkujeme za přečtení a reakci, moc nám to pomůže v utváření názoru na situaci....L.
Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, má dcera se narodila jako hypotrofická s nedovinutou trávicí soustavou. Od narození bojujeme se stravou. Kojila jsem 3 týdny, pak jsem byla nucena přestat. Dceři diagnostikovali úplnou intoleranci laktózy. Několikrát jsme před určením diagnózy měnili mléka a s úspěchem skončili na mléku neocate infant. Jiné mléka ji dělala hrozné problémy se zažíváním. Všude je navíc byť minimum laktózy, třeba i v probiotikách. Dcera měla ale vždy problém neocate infant pít, ale po vyhladovění ho pak pila normálně. Nepomáhá jakékoliv dochucovadlo, ani ho míchat do příkrmů. Po zavedení prvních příkrmů v 5-ti měsících ale nastal zlom. Pochopila, že existuje něco lepšího a striktně odmítla mléko pít a dělala, že se dáví, než aby pila. Já se od té doby snažím udělat z jídla hru. Nebo jí zpívám, napodobují zvuky zvířat. To se směje. Když si hrajeme, jako kdyby zapomene, že jí a odpolyká vše. Podotýkám, že mléko už že zoufalství podáváme jen lžičkou. Sát odmítá. Jen v noci, když u jídla spí. Jako by to už ani neuměla. Několikrát jsem to řešila s pediatrem, konzultovali jsme dceru s odborníkem na gastru a skončili v nemocnici. Tam ze mě pouze udělali hysterickou matku, která při krmení neumí vytvořit dítěti přátelské prostředí a upravili mi dávkování jídla tak, že ještě v 10 měsících krmíme 7x denně. Nesmí se přejídat. Jako bonus totiž trpí masivním refluxem. Ten se průběžně lepší a horší dle toho, zda je malá nemocná, rostou zuby, či ne. Ale už ho máme celkem podchycený. Všeobecně už svou dceru dobře znám a vím, že je to malá herečka. Klidně předstírá kašel a dávení, což po rozptýlení ihned ustane. Mléko neocate ale poslední dobou tak nenávidí, že už si zprotivila jakékoliv jídlo. Vše musím stále mixovat. Větší kousky a husté jídlo zvrací. Pořád to však zkoušíme. Jsou dny, kdy to je dobré a dny, kdy jen zvrací. Na žádném jídle si však už nepochutná. Moc dobře ví, že když si strčí prsty do krku, tak bude zvracet. Dokonce nás tím i ovládá, protože, když se ji nevěnujeme. Několikrát na sebe upozorní, pak si strčí prst do krku a zvrací. To se ji pozornosti dostane. To samé dělá při jídle. Když ji nechutná, strká prsty do krku... Může to dělat schválně? A co dělám špatně, když se maximálně snažím rozptylováním jídlo neprotivit? O jídlo, co jíme my, zájem má, vždy ochutná. Po nabídnutí s ním flákne o zem. Jinak pediatr řekl, že už to má psychické. Ale že není na trhu jiné mléko a min. do roku ho musí pít, že nesmí jiný zdroj vápníku jako jogurty a tak. Rádi ji jídlo neprotivit. To samé mi radili v nemocnici i na gastru... Ale už nikdo neřekne, jak na to. I přes to, že se před dcerou maximálně ovládám (pochopila jsem, že po zlém to nepůjde), mi někdy ujedou nervy, jak jsem zoufalá. Dceru odmítá kdokoliv z rodiny krmit. Pouze občas tatínek. Podotýkám, že bez většího zlepšení. Dcera sice prospívá, jsme těsně nad hranicí přispívání. VTo je ale pouze díky mému každodennímu úsilí. Už mi ale dochází energie. Navíc mě vytáčí představa, že mou snahu snad jen sabotuje.
Dobrý den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,mám prosím dotaz ohledně občasných hysterických záchvatu u 8 letého syna. Často jsou na jeho věk hodně dlouhé,i přes půl hodiny. Probíhají tak,že syn lítá po domě, řve, když se ho snažím uklidnit,zachytit nebo nějakým jiným způsobem ,,zpacifikovat'',tak mě začne plácat a křičet,že mě přepere...Prostě jak je takto rozjetý, není k uklidnění! Mám pocit,že na něj nic neplatí. Podledni incident byl z důvodu nedodržení jeho slibu,že odevzdá tablet do určitého času. A přitom ví,že když nedodrží úmluvu, neuvidí jej třeba týden a stejně to nezvládne...Celkově je kluk takový živější rebel,typově ode mě úplně jiný. Já mám ráda klid a konflikty moc nezvládám. Všechno mě potom hodně mrzí a pořád přemýšlím,jestli jsem reagovala správně. Občas jedna na zadek přistane. Ale stejně to nepomáhá. Naposledy už jsem byla zoufalá a synovi pohrozila,že zavolám paní doktorce,aby přijela s injekcí na zklidnění, když nic nepomáhá...Tatínek bývá přes týden v práci a funguje jen o víkendech. Ale kluk s ním moc být nechce, nejraději je se mnou.Potřebovala bych radu,jak zkrátit nebo nejlépe úplně zastavit tyto záchvaty,bývá to dost ,,o nervy".Předem děkuji.
Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, prosím o radu. Už nevím, jak dál. Dcera je od malička velmi živé a temperamentní dítě, ale období vzdoru je fakt lahůdka a já mám pocit, že jsem selhala na celé čáře.Celý den jede proti mně... řeknu doleva, jde doprava - tím je řečeno prakticky vše. Každá situace s ní je komplikovaná plná řevu, protestů a opaků. Nespolupracuje, všechno naschvál naopak, pak brečí, slibuje, ze nebude zlobit, ale podle mého nechápe, co je to zlobit.Příklad...jdeme ven, pojď se oblékat. Šup a doslova zdrha pryč se někam schovat, musím stokrát rict, ze teda nikam nejdeme, následuje pláč a že už jde, ale jakmile po ní chci capnout, udělá to znovu. Jsem z ní uz opravdu vycerpana. Nic nejde jednoduše. Jidlo, sebeudrzba, výpravy ven, pobyt venku...nikdo ji kvůli tomu nechce ani hlídat, babicka o ní mluví jako o zvířátku a já jediné, co si přeju, je týden bez ni. Jak s ní mám pracovat? Samozřejmě si každé rano říkám, ze nebudu řvát...ale to prostě nejde. Neposlechne me absolutně v ničem. Vse jen pod natlakem, hrozbou trestu... přesně tenhle výchovy jsem se chtela vyvarovat, jenže u ní s dobrým slovickem nepochodim, vysmeje se mi do obliceje. Tatinek s nami moc není (práce, studium, vidí se max večer před spaním). Jsem na pokraji vyhoření....diky za rady????????
Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den.Delsi dobu mam problém s chovanim 2lete dcery v přítomnosti otce.Pres den poslouchá, nevzteka se,je hodna,dodrzuje rezim,.Problem nastává kdyz pritel dojde z prace.Jeho neposloucha,vzteka se,vymrcuje,zlobi..Nikde jinde to nedela,jen vjeho pritomnosti.Nema zadnou autoritu u nej od malicka,ted ji asi tezko bude dohanet.Pres den sme obe v klidu ale vecer sem opravdu uz na nervy a nevim co stim dal,protože cely den na ni nemusim zvysit hlas nic a večer me to ktomu bohuzel dohani.Prosím poradte.Dekuji
Dobrý den, podle vašeho popisu chování dcery je téměř jisté, že holčička chce jenom upoutat pozornost otce, touží po jeho zájmu, protože ho celý den nevidí. Jiným způsobem, než zlobením to takto malé dítě neumí dát najevo, nedisponuje tak složitým verbálně pojmovým uvažováním, aby si to dovedlo uvědomit a slovně popsat, proto jak píšete vymrčuje, zlobí. O vybudování autority tu vůbec jít nemusí, tu je možné získat i nenásilným způsobem. Dceři otec prostě za celý den chybí. Zkuste se tedy s tatínkem dohodnout na nějaké změně vašeho chování, tak, aby měl možnost se dceři alespoň nějaký čas večer plně věnovat. Partner pravděpodobně potřebuje chvíli po příchodu z práce, aby si odpočinul, v té chvíli se věnujte dceři vy. Poté ať převezme péči o dcerku partner, vždyť má stejné rodičovské povinnosti k dítěti jako vy. Má ji určitě stejně rád a záleží mu na jejím vývoji tak, jako vám. Proto není potřeba, abyste jejich společnou interakci kontrolovala. Nechte je, ať společnou činnost zvládají po svém, ať si najdou společnou cestu, i když bude jiná, než když je dcera s vámi. Mužský přístup je prostě jiný a pro dítě je obohacující kontakt také s jinou pečující osobou, než je matka. Partner třeba může dceru večer koupat, pohrát si s ní, ukládat ji ke spánku. Vy si tento čas vyhraďte pro sebe, odpočiňte si, věnujte se svým zájmům. Nejste a ani nemusíte být žádný dráb, který zvyšuje hlas a dohlíží na kázeň dcery v přítomnosti otce. Pro všechny bude prospěšné, když se tatínek naučí s dcerou zacházet a usměrnit ji svým vlastním způsobem. Zároveň se tak bude posilovat vztah otce a dcery, který je pro budoucí vývoj vztahu k mužům pro dívku velice důležitý. Vývojově se navíc vaše dcerka nachází ve svém věku na pomezí počátku období vzdoru, které se většinou objevuje kolem třetího roku věku, ale někdy přichází i dříve. Pak je potřeba se připravit, že dosud hodné a poslušné dítě se přes noc může stát vzteklým, odporujícím a po zemi se válejícím čertíkem, který neposlouchá, je negativistický, vzteká se bez zjevné příčiny. Toto chování je normální a dítě z něj "vyroste". Rozhodně není způsobeno přítomností některého rodičů ani výchovným přístupem. Je však dobré se na příchod tohoto období připravit a nehledat pak doma viníka.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,mám 6tměsíční dceru. S partnerem a otcem dítěte spolu nežijeme, ne proto že by to neklapalo, nebo neměl o nás zájem, ale tam kde bydlí, není zázemí pro dítě, bydlíme tedy od jejího narození u mých rodičů, zatím ... Partner za námi jezdí každé dva týdny. Dříve to dcera nějak nevnímala, kdo je ten "pán", jestli tím že byla malá, nevím ... takže to bylo v klidu, teď ale když přijede a uvidí ho a udělá na ní třeba kuk apod. ... usmívá se na ní, atd., brečí ... Když si ho "okouká" a asi si zvykne a asi se zajímá, kdo to je, pak už je to v pohodě, i když já jsem pořád na blízku. Asi mi rozumíte, jak to myslím. Trápí mě to, i když to chápu, bohužel by se dalo říct, že ho nezná, není na něj zvyklá, natož ho vnímat, jako tátu. :( Teď ale k tomu, s čím bych potřebovala poradit a co mi leží v hlavě a z čeho mám obavy ... Stěhování ... Partner zařizuje, tam kde bydlí samozřejmě bydlení a zázemí, abychom mohli bydlet jako rodina. Měly bychom se stěhovat asi v průběhu července, malé bude zkraje července 7 měsíců. A teď bych potřebovala poradit, jak to udělat, aby dcera neměla nějaké "trauma" ... Tady kde teď bydlí od narození je zvyklá na dané prostředí, pokoj kde spí, na babičku (mojí mámu), kterou vidí každý den, zkrátka na celé to prostředí ... Teď ji čeká stěhování, k jejímu tátovi (viz problém výše), do úplně jiného prostředí. Partnerovy rodiče vůbec nezná. Nebude tam mít babičku (mojí mámu), budeme tam jenom já, její táta a dcera. Samozřejmě druhá babička s dědou budou jezdit na návštěvu, ale jak říkám, nezná je. Mám z toho strach. Nevím, jestli je takto malé dítě schopné vnímat takovou změnu. A nechci jí, jak jsem psala výše způsobit trauma. Samozřejmě do mého bydliště, tam kde je teď zvyklá, budeme jezdit. Jistě mi rozumíte, o co mi jde. Můžete mi prosím poradit, jak postupovat? Děkuji
Dobrý den, podle vašeho popisu to vypadá, že vaše dcerka prochází zcela normálním vývojovým procesem a vstupuje do fáze separační úzkosti. Toto období se obvykle objevuje u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců, ale může se objevit i dříve, právě kolem půl roku života. Jedná se o důležitý a normální vývojový jev. Děťátko, které předtím klidně zůstávalo s příbuznými nebo i s cizími lidmi a usmívalo se na ně, najednou změní své chování, vyžaduje přítomnost matky a pláče, jakmile se matka od něj na chvíli vzdálí. Dítě začíná prožívat strach z odloučení od pečující blízké osoby. Toto období je v životě dítěte důležité, protože je známkou normálního citového vývoje a vytvoření blízkého vztahu s pečující osobou (většinou matkou). Tento vztah bude později základem pro vytváření dalších zdravých vztahů k jiným lidem. Dítě v tomto období má velkou potřebu být v kontaktu s matkou, kterou je potřeba mu poskytnout a naplnit. Proto je možné, že se dcerka jakoby najednou otce bojí, i když předtím s ním kontakt navazovala. Děti v tomto období se často jakoby bojí i otců, kteří s nimi žijí, ale odcházejí do práce. U vás je situace ztížená tím, že tatínka malá vidí vždy po delším čase. Postupujte proto citlivě, buďte i nadále poblíž, tak jak to děláte, a případně dceru utěšte, dejte ale průchod její přirozené zvědavosti a podpořte ji. Tatínek ať určitě na dcerku mluví, dělá různé dětské hříčky, zkusí ji pochovat, pohlídat, řiďte se prostě reakcí dítěte a svým citem.
Ohledně stěhování mi připadá, že jej zvládnete tak dobře, jak se s ním vy sama ztotožníte a vyrovnáte. Pro dítě jste důležitá vy jako jeho matka. Známé prostředí je sice také důležité a dítě na jeho změnu může reagovat, životně důležití jsou však jeho rodiče. Pokud má dítě dostatek rodičovské péče a uspokojeny základní životní potřeby, pak se jeho psychika vyrovná se vším, navíc je dětská psychika velmi pružná a rychle se vyvíjející. Připadá mi však, že vy jste ohledně stěhování do neznámého prostředí trošku nejistá. Je to pochopitelné, přijdete o pomoc a zázemí, které vám vytváří vaše maminka a najednou budete v neznámém prostředí s dítětem sama. Nezapomeňte, že tam s vámi bude váš partner, a vzhledem k tomu, že váš vztah funguje, tak se o něj budete moci opřít a pomůže vám. Navíc vaše rodiče budete jistě navštěvovat a oni budou navštěvovat vás. Píšete, že dcera nezná druhé prarodiče, pokud ji ještě neviděli, pak je nejvyšší čas na jejich seznámení. Podle podmínek byste mohli třeba i k nim zajet na delší dobu, třeba přes noc, aby mohli s vnučkou také pobýt a navzájem se pod vaším citlivým dohledem seznámit. Nemusí přítel jezdit jen za vámi, pokud je alespoň trochu možné v jeho stávajícím bydlišti, nebo v připravovaném novém bydlišti přenocovat, pak můžete dceru postupně na prostředí přivykat. Přeji ať se zdarem zvládnete náročnější období spojené se stěhováním. V případě potřeby či pochybností můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám několik dotazů ohledně dcery (5 měsíců a týden). První problém máme s její přítomností v rukách někoho jiného než mých nebo manžela. Dříve s tím problém neměla, babička ji i hlídala, když jsem potřebovala odejít. Nyní začne plakat, až hystericky křičet.Druhý problém je v usínání. Vždy jsme se s manželem střídali, dcera nikdy neměla problém manželovi usnout. Nyní při jeho pokusu o uspání opět pláč, až hysterický křik. Přes den se dceři manžel věnuje, chová ji, v ničem není problém, pouze v uspávání.Dále bych se chtěla zeptat, zda mám v něčem hledat důvod, proč dcera přestala spát celou noc. Již delší dobu spala od cca 20:30 do 5-6 ráno, vyjímečně i 6:45. Nyní se v noci budí a neusne bez kojení.Posledních pár noci máme i velký problém s usnutím večer. Dceru v náruči uspím, ale při pokládání do postýlky se vzbudí, nebo vydrží spát pár minut, maximálně 40.Předem děkuji za jakékoli rady
Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, obracím se na Vás s dotazem, který se týká mého 2,5letého syna. Syn je velice šikovné dítě, s kterým do teď nebyly žádné větší problémy. V posledních týdnech bojujeme ale s tím, že skoro na všechny - kromě mě, je syn ošklivý. Když je na hlídání u babičky, je zlatý. Přijdu si pro něj já a už nikoho nechce, začne být ukňouraný a s ostatními už nechce mít nic společného. To samé s jeho tátou. ( jsme ve fázi, kdy řešíme rozchod a stěhování, malému se podle mě dostatečně nevěnuje, ale to dle mého pramení i z věčného odmítání ze strany syna ) nicméně jeho odmítá nejvíce. Jakmile je doma táta, nehne se ode mě ani na krok. Od táty se nechce nechat svlíknout, vykoupat, hrát si s ním, naprosto nic. Když se ho zeptám, proč je na tatínka ošklivý, řekne mi, že chce být se mnou. Občas odmítá tak moc, kdy vyloženě hysterčí, že tatínka nechce. Když ale musím např. do práce nebo mám nějakou svou aktivitu a hlídá pouze táta, tak tento problém není. To samé u babičky, když hlídá. Sám je zlaté dítě, ale když je se mnou a s někým, tak je z něj malý závislák, na kterého můžu sáhnout pouze já.Nevím si bohužel rady, jak k tomuto přistupovat a jak to řešit. Mockrát děkuji za odpověď.
Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den,má dcerka je od miminka citlivější, jako miminko byla hodně uplakaná, až to šlo do hysterie, ale s přibývajícím věkem se vše lepšilo. Před rokem se mi narodil syn, dcera (3 roky, teď už skoro 4) nejdřív spustila hysterický záchvat pokaždé, když jsem ho kojila, a tím pádem ji nemohla v tu chvíli s něčím pomoct, což jsem chápala a akceptovala jako volání o pomoc a to že nevěděla, jak s přírůstkem nového člena rodiny naložit. Pak se na čas situace zklidnila a teď už zhruba půl roku trvá stav, že kdykoliv pláče syn - ať už se o něco bouchne nebo je jiný problém, dcerka začne hystericky plakat, křičet ,,já nechci”, občas to dokonce vygraduje v položení na zem a kopání nohama. Nemám už nápad, co s tím dělat. Snažila jsem se jí ptát v klidné situaci, co ji v tu chvíli pomůže, aby neplakala…snažila jsem se ji i obejmout (ale ona vždycky křičí, ať vezmu i syna - asi abych ho co nejrychleji utišila),snažila jsem se vysvětlovat, že je to miminko, které neumí mluvit a jinak se vyjadřovat neumí, když mu něco je. Snažila jsem se jí i několikrát říct, ať klidně pláče, že samozřejmě může, že ani mě ten pláč není příjemný. Poslední pokus, u kterého jsem zatím zůstala byl, že to nechám být, v podstatě to ignoruji. Nicméně nepomáhá nic. Další věcí je, že se tedy snažím dělat všechno, aby to přestalo a zkouším byt v tu chvíli milá, ale její hysterie a žev ve mne vyvolává příšerný pocit vzteku a chuť s něčím praštit, takže když nejsem psychicky v nejlepším rozpoložení, tak někdy umím i bouchnout.Mohla bych vás poprosit o radu, vhled odborníka, jak s tím pracovat?Předem moc děkuji,Kamila
Dobrý den, poradila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám pomohl problém zpracovat. Jeví se mi, že chování vaší dcery může souviset s narozením mladšího sourozence. Jedná se pravděpodobně o nezpracovanou a také výchovně ne zcela zvládnutou reakci na narození mladšího sourozence, na problematiku žárlivosti. Problém se s růstem syna bude stupňovat, protože bude rychle pohyblivější a bude zvládat čím dál více kompetencí, které jsou nyní vyhrazeny pouze dceři, takže bude postupně přicházet o své výsady. Vy jako matka byste si měla stanovit priority, které dítě nejdříve "ošetřit", pokud pláčou. Jestliže se váš syn uhodil a pláče, pak byste svoji péči měla věnovat nejdříve jemu a utěšit ho, protože je zde objektivní příčina pláče. Pokud pláče i dcera, která se ale bez příčiny vzteká, pak by pozornost dostat hned neměla. Jinak ji pouze v jejích afektivních reakcích podporujete, protože vyvolají pozornost a dokonce vás zřejmě často i odvede od pozornosti věnované mladšímu sourozenci. To že chce, abyste utěšila i jeho je pouze manipulace, kdy přebírá situaci a kontrolu nad pozorností, která se dostane sourozenci do svých rukou. V této situaci se ale dcera nemůže cítit dobře, chybí jí rozhodnost a jistota dospělého a pocit bezpečí, který z ní získává. Mám však příliš málo informací, abych vám mohla kvalifikovaněji poradit. Roli zde také hraje ještě zřejmě přetrvávající období vzdoru vaší dcery, která je tak afektivně labilní a neumí své reakce ještě zpracovat a ovládnout, navíc ji křik mladšího sourozence zřejmě nějak silně irituje, dráždí. Určitě byste ale měla být trpělivá, křik z vaší strany ani tresty nic nevyřeší. Dcera vám to nedělá schválně, její chování není osobní, jen nedovede jinak zpracovat vzniklou situaci. Pokud chcete s dcerou situaci probírat, pak je důležité vždy počkat až se uklidní a přestane se vztekat a plakat. Potom je chvíle, kdy si s ní můžete promluvit. Je důležité, aby se dozvěděla, že se vám její chování a křik nelíbí a také o vašich pocitech, které to ve vás vyvolává. Můžete spolu hledat jiné cesty, co by mohla v těchto případech dělat. Vysvětlujte vždy úměrně věku, ideálně formou příběhů, pohádek, můžete si zahrát loutkové divadlo a přehrát si možné způsoby reagování, vaší kreativitě se meze nekladou. Snažte se najít si na dceru čas, který strávíte odděleně jen spolu bez mladšího bratra. Chlapečka může někdo pohlídat, nebo se o něj postarat tatínek a věnovat se také jen jemu. Dcera vás měla tři roky svého života jen pro sebe a zřejmě jste se jí hodně věnovali a najednou o tento čas přišla. Proto se ho snaží vydobýt zpět. Důležité je, aby každý ze sourozenců měl také nějaký samostatný čas s rodičem. Postrádá ho však více dcera, váš syn se již narodil do rodiny s jedním dítětem a jinou situaci nepoznal. Bude dobré, když vyhledáte odbornou pomoc co nejdříve, než se problém dále prohloubí a vyústí například v nějaké agresívní chování k mladšímu sourozenci nebo vznikem potíží ve vztahu mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení