Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vašeho popisu chování dcery je téměř jisté, že holčička chce jenom upoutat pozornost otce, touží po jeho zájmu, protože ho celý den nevidí. Jiným způsobem, než zlobením to takto malé dítě neumí dát najevo, nedisponuje tak složitým verbálně pojmovým uvažováním, aby si to dovedlo uvědomit a slovně popsat, proto jak píšete vymrčuje, zlobí. O vybudování autority tu vůbec jít nemusí, tu je možné získat i nenásilným způsobem. Dceři otec prostě za celý den chybí. Zkuste se tedy s tatínkem dohodnout na nějaké změně vašeho chování, tak, aby měl možnost se dceři alespoň nějaký čas večer plně věnovat. Partner pravděpodobně potřebuje chvíli po příchodu z práce, aby si odpočinul, v té chvíli se věnujte dceři vy. Poté ať převezme péči o dcerku partner, vždyť má stejné rodičovské povinnosti k dítěti jako vy. Má ji určitě stejně rád a záleží mu na jejím vývoji tak, jako vám. Proto není potřeba, abyste jejich společnou interakci kontrolovala. Nechte je, ať společnou činnost zvládají po svém, ať si najdou společnou cestu, i když bude jiná, než když je dcera s vámi. Mužský přístup je prostě jiný a pro dítě je obohacující kontakt také s jinou pečující osobou, než je matka. Partner třeba může dceru večer koupat, pohrát si s ní, ukládat ji ke spánku. Vy si tento čas vyhraďte pro sebe, odpočiňte si, věnujte se svým zájmům. Nejste a ani nemusíte být žádný dráb, který zvyšuje hlas a dohlíží na kázeň dcery v přítomnosti otce. Pro všechny bude prospěšné, když se tatínek naučí s dcerou zacházet a usměrnit ji svým vlastním způsobem. Zároveň se tak bude posilovat vztah otce a dcery, který je pro budoucí vývoj vztahu k mužům pro dívku velice důležitý. Vývojově se navíc vaše dcerka nachází ve svém věku na pomezí počátku období vzdoru, které se většinou objevuje kolem třetího roku věku, ale někdy přichází i dříve. Pak je potřeba se připravit, že dosud hodné a poslušné dítě se přes noc může stát vzteklým, odporujícím a po zemi se válejícím čertíkem, který neposlouchá, je negativistický, vzteká se bez zjevné příčiny. Toto chování je normální a dítě z něj "vyroste". Rozhodně není způsobeno přítomností některého rodičů ani výchovným přístupem. Je však dobré se na příchod tohoto období připravit a nehledat pak doma viníka.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vašeho popisu to vypadá, že vaše dcerka prochází zcela normálním vývojovým procesem a vstupuje do fáze separační úzkosti. Toto období se obvykle objevuje u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců, ale může se objevit i dříve, právě kolem půl roku života. Jedná se o důležitý a normální vývojový jev. Děťátko, které předtím klidně zůstávalo s příbuznými nebo i s cizími lidmi a usmívalo se na ně, najednou změní své chování, vyžaduje přítomnost matky a pláče, jakmile se matka od něj na chvíli vzdálí. Dítě začíná prožívat strach z odloučení od pečující blízké osoby. Toto období je v životě dítěte důležité, protože je známkou normálního citového vývoje a vytvoření blízkého vztahu s pečující osobou (většinou matkou). Tento vztah bude později základem pro vytváření dalších zdravých vztahů k jiným lidem. Dítě v tomto období má velkou potřebu být v kontaktu s matkou, kterou je potřeba mu poskytnout a naplnit. Proto je možné, že se dcerka jakoby najednou otce bojí, i když předtím s ním kontakt navazovala. Děti v tomto období se často jakoby bojí i otců, kteří s nimi žijí, ale odcházejí do práce. U vás je situace ztížená tím, že tatínka malá vidí vždy po delším čase. Postupujte proto citlivě, buďte i nadále poblíž, tak jak to děláte, a případně dceru utěšte, dejte ale průchod její přirozené zvědavosti a podpořte ji. Tatínek ať určitě na dcerku mluví, dělá různé dětské hříčky, zkusí ji pochovat, pohlídat, řiďte se prostě reakcí dítěte a svým citem.
Ohledně stěhování mi připadá, že jej zvládnete tak dobře, jak se s ním vy sama ztotožníte a vyrovnáte. Pro dítě jste důležitá vy jako jeho matka. Známé prostředí je sice také důležité a dítě na jeho změnu může reagovat, životně důležití jsou však jeho rodiče. Pokud má dítě dostatek rodičovské péče a uspokojeny základní životní potřeby, pak se jeho psychika vyrovná se vším, navíc je dětská psychika velmi pružná a rychle se vyvíjející. Připadá mi však, že vy jste ohledně stěhování do neznámého prostředí trošku nejistá. Je to pochopitelné, přijdete o pomoc a zázemí, které vám vytváří vaše maminka a najednou budete v neznámém prostředí s dítětem sama. Nezapomeňte, že tam s vámi bude váš partner, a vzhledem k tomu, že váš vztah funguje, tak se o něj budete moci opřít a pomůže vám. Navíc vaše rodiče budete jistě navštěvovat a oni budou navštěvovat vás. Píšete, že dcera nezná druhé prarodiče, pokud ji ještě neviděli, pak je nejvyšší čas na jejich seznámení. Podle podmínek byste mohli třeba i k nim zajet na delší dobu, třeba přes noc, aby mohli s vnučkou také pobýt a navzájem se pod vaším citlivým dohledem seznámit. Nemusí přítel jezdit jen za vámi, pokud je alespoň trochu možné v jeho stávajícím bydlišti, nebo v připravovaném novém bydlišti přenocovat, pak můžete dceru postupně na prostředí přivykat. Přeji ať se zdarem zvládnete náročnější období spojené se stěhováním. V případě potřeby či pochybností můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog