banner

Celkem výsledků pro výraz "syndrom": 52

Dobrý den, paní doktorko, četla jsem starší diskuze ohledně velikosti plodu, ale dotazy se týkaly především raného těhotenství. Ráda bych se proto zeptala, zda je v pořádku, že při provedeném prvotrimestrálním screeningu, který byl dle výsledné zprávy v 12+6tt dle PM, byla naměřena CRL 64,00 mm? Všude totiž čtu, že by plod už měl být větší. I paní doktorka, která mi UTZ prováděla, sestře hlásila do zprávy, že je plod menší. Screening vyšel pozitivní a byla jsem hned odeslána na genetiku, ale dle prvotních výsledků se Downův syndrom vyloučil a mělo by být tedy vše v pořádku. Ale pořád mi vrtá v hlavě ta poznámka doktorky.. Je taková odchylka v pořádku? Moc děkuji za odpověď.

Dobrý den,

takto se samozřejmě nemohu vyjádřit, zda je vše v pořádku. Pokud vyšetření na genetice dopadlo dobře a Váš ošetřující lékař Vám přímo nesdělil, že by bylo něco v nepořádku, tak bych se nyní neznepokojovala.

Dobrý den , mám dotaz ,z určitých důvodů jsme se s partnerem domluvili na způsobu ukončení těhotenství potratovou pilulkou myfegine 600mg a to v řádném termínu 6 týdnů,do 48 hodin podána druhá tableta na vyvolání kontrakcí , všechny příznaky klasické,došlo k vyloučení pravděpodobně jen hlenové zátky,ale hlavní , proč píšu ,je že gynekolog i primář oddělení vyvalili oči na kontrolním ultrazvuku,kde plod má svých 3,2mm hýbe se,má obě ruce,nohy,srdce v pořádku ,na toto nejsou studie a vzhledem k tomu ,že byl podán myfegine 600mg ,jehož hlavní látkou je steroid,který by měl bránit progesteronu k vývoji plodu,lajcky řečeno , nejsou studie na neuspěch této tablety v tomto stavu,kdy se zdá,že plod je zcela v pořádku ,jeden lékaž sdělí tak to je super,další váhá s účinky tablety na nervovou soustavu plodu,za což prý nedá ruku do ohně,že nebude mít dítě v případě dokončeného porodu např.autismus,aspergerův syndrom atd,což se nyní není možné dozvědět,možné vývojové vady uvádí příbalový leták,ale zde se zdá vše v pořádku,ale legálně lze ukončit těhotenství ve 12 týdnu,ve 20týdnu lze zjistit vývojové vady,ale už néé vady neurologického typu a může se zdát,že se po narození toto ukáže,nemáte s touto problematikou zkušenosti,případ podobný nebot oslovený gynekolog a primář atd se s tímto za svou praxi nesetkali a kdyby šlo vaše doporučení,odhad což vím,že je spekulativní,ale další názor odborníka je v tomto dle lékařů raritním případu,pro mě a partnera velmi důležitý , velice děkuji veselá , plodová voda čistá,vše v normálu,vše podáno jak mělo a dodrženo jak mělo...ještě jednou děkuji

Dobrý den,

pokud jste podstoupila farmakologické ukončení těhotenství, které se nezdařilo, tak bych v těhotenství dále nepokračovala a podstoupila ukončení instrumentální cestou. Riziko poškození plodu po podání těchto přípravků je vysoké.

Dobrý den,nadpis není úplně všeříkající k tomu, na co se chci zeptat, ale mám dva syny, přesně o dva roky od sebe (nyní 2,5 a 4,5 roku). Každý je úplně jiný a je pro mě hrozně těžké to skloubit. Začnu starším - je velmi živý a i když se snažíme být venku kdykoli to jde, je těžké ho unavit, takže například když jsme šli ven s kolem, ujel 6 km, hrál si na hřišti, tak po obědě nejde spát a doma mi pořád běhá. Když se s někým baví, tak přitom klidně skáče na gauči. U žádné činnosti nevydrží déle než 15 minut (i to je úspěch, dřív to byly třeba jen dvě minuty) a to musí mít absolutní klid, protože pokud dělá někdo něco jiného, pořád odbíhá a k předchozí činnosti se už třeba nevrátí. Na záchodě při čůrání vymotává toaletní papír, když mu čistím zuby, přerovnává mi přitom věci na poličce. A když byl miminko, tak doma přes den nespal, jedině v kočárku a ten musel jezdit, jakmile se zastavilo, řval a byl vzhůru. V noci se často budil a vlastně celou noc začal spát až teď ve 4 letech, i tak se ale 1-2x týdně vzbudí a volá nás. Nemá rád změny, při nástupu do školky brečel skoro 2,5 měsíce, než se povedlo že šel bez breku do školky, přitom tam už byl v pohodě. Když máme určitou trasu na procházku a jednou jsme zvolili jinou odbočku, tak probrečel celou cestu, dokud jsme se nedostali tam, kde už jsme byli. Ve školce šli poprvé ven a měli si vzít reflexní vesty, řev; každé dopoledne chodí ven a když šli poprvé i odpoledne, zase řev; chtěli jim ukázat prostory celé školky a protože to tam neznal, řev. Pak už se to zlepší, ale i když ho na to připravujeme, řekneme co se bude dít, tak to moc nepřijme a probrečí to. Podle učitelek je prostě svůj, ony to vědí a počítají s tím, prý je dost chytrý v odhadu na lidi a dokáže rychle poznat, co si na koho může dovolit. Má tři kamarády a o ostatních dětech říká, že to nejsou prostě kamarádi, takže když náhodou zůstane ve školce jako poslední z té jeho skupinky, tak tam brečí, že je sám a opuštěný, ač tam má ostatní spolužáky. S bráchou si doma hrají výjimečně, většinu času se hádají a pořád se u nás brečí, nedávno se pomalu poprali kvůli toho, jestli je na cestě nakreslená zebra nebo přechod, oba mají svou hlavu a nepomáhá jim vysvětlit, že obojí je správně. Teď k mladšímu - jako miminko byl celkem hodný, starší brácha ho miloval. Od 6 měsíce, kdy se začal hýbat více, tak v noci byl schopný budit se co půl hodiny (jak přecházel do jiné fáze spánku, vypadl mu třeba dudlík a už byl vzhůru a takhle to trvalo několik hodin než byl klid). Pak začal staršímu brát hračky, a už to začlo být divočejší. V 10 měsících přišla separační úzkost, která mě stála nervy, úbytek váhy a celkové vyčerpání. Snažila jsem se tu být pro mimčo i pro staršího, mladší odmítal úplně všechny, i otce, a dokázal brečet i když ho měl manžel na klíně a seděl s ním naproti mě. Skoro jsem nejedla, protože ten řev se nedal poslouchat. Když měl rok a měli jsme svatbu, přijeli hosté a on z přítomnosti lidí dostal 39°C horečky, celou dobu prořval, krom chvil, kdy měl čípek na sražení teploty a z vyčerpání usnul. Tahle separační úzkost už není tak extrémní, ale doma ani venku se beze mě nehne, radši bude dvě hodiny stát vedle mě na hřišti a jen koukat. Doma bez jeho přítomnosti nic neudělám, jakmile se jen pohnu, tak okamžitě začne hystericky brečet a běží za mnou. Přitom mu řeknu, že jdu třeba na záchod. V noci řve několikrát, takže vlastně každou noc spím s klukama, i tak se ten mladší klidně 2-3x vzbudí aby se ujistil, že tam jsem. A to máme klidně noci, kdy je třeba od půlnoci do půl 3 rána vzhůru a pořád jen "mami?" a šťouchá do mě, kope, brečí, když se k němu nedejbože otočím v posteli zády. Poslední dobou to vygradovalo tak, že když nezačnu hned reagovat na jeho řev, tak se poblije (jak brečí, hrozně mu tečou snople a on se v tu chvíli odmítá vysmrkat, potáhne to a pak se samozřejmě poblije). Od dvou let chodí do dětské skupiny (návrh mojí psycholožky, protože já sama už jsem byla psychicky na dně) a tam si ho vždycky chválí, jak je samostatný, že je tak dlouho bez plen, jí sám, obléká se sám, hezky tam spí. Akorát se nezapojuje do žádných skupinových akcí, jen sedí a kouká, ale do ničeho ho nenutí.A já už prostě nevím jak na ně, starší potřebuje být pořád v pohybu a něco dělat a mladší pořád vyžaduje moji pozornost a do nějakých aktivit se moc nehrne (oba svého tátu moc nevyhledávají, ač ten se snaží). A prarodiče sice máme, ale oboje přes půl republiky.Asi jen potřebuju slyšet od někoho, kdo trochu víc rozumí dětem, že to je normální a prostě to někdy přejde a já to jen musím vydržet..Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává,  ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog