Dobrý den,

ošetření zcela jistě lze zajistit v zařízení, které má smlouvu s pojišťovnou. Avšak otázkou zůstává, co vše danému zařízení pojišťovna proplácí a jaké ošetření je u Vašeho syna plánováno - pojišťovna nehradí zdaleka vše. Těchto zařízení je po republice velmi málo - ošetřování dětí v celkové anestezii je velmi náročné na personální i přístrojové vybavení (minimálně zubní lékař se zkušenostmi s ošetřováním dětí, jeho sestřička, anesteziolog a jeho sestra, stomatologická a anesteziologická souprava, dospávací pokoj, sestra dohlížející na pacienty po výkonu). Z toho je zřejmé, že tuto péči nemůže poskytovat zdaleka každé zdravotnické zařízení. A i proto jsou na těchto pracovištích velmi dlouhé čekací lhůty. Osobně mám zkušenosti se stomatologickými klinikami VFN v Praze a FN Motol. Předpokládám, že dané ošetření bude prováděno i v ostatních fakultních nemocnicích, kde mají dětské zubní oddělení. Není však pravidlem, že každé pracoviště je schopno zajistit v celkové anestezii i sanaci chrupu (zuby opravit) - pokud na operačním sále dané nemocnice není zubní souprava, pak je možné pouze ošetření extrakcemi (vytržením zubů). Ostatně při ošetření v narkóze je potřeba vždy postupovat radikálněji než při běžném ošetření (narkózu za týden nezopakujeme, ošetření zubních kanálků není až na výjimky možné, atd.).

Ceník má každé pracoviště svůj, dle kalkulace cen, kterou musí mít ze zákona provedenou (promítají se tam mj. náklady daného pracoviště a naprosto nelze srovnávat např. nájem ordinace v centru Prahy a ve vlastním rodinném domku někde na vsi). Proto bohužel nemohu znát ceny jiných pracovišť. Vím jen, že rodiče mých pacientů, kteří byli ošetřeni v pražských zdravotnických zařízeních, platili běžně částky 20 - 30 000Kč. Jestli jim část ošetření hradila pojišťovna, jsem se nikoho neptala (teoreticky by pojišťovna mohla hradit např. extrakce a rodiče výplně, narkózu, pooperační péči).

Pokud chcete hledat zařízení, kterému pojišťovna Vašeho dítěte proplatí ošetření v celkové anestezii, doporučuji se obrátit právě na Vaši pojišťovnu, resp. jejího revizního lékaře pro oblast stomatologické péče ve Vašem kraji. Ten má přehled, komu co proplácejí a kde jakou péči poskytují. Druhá věc jsou čekací lhůty v jednotlivých zařízeních a rychlost, jakou kazy postupují právě u Vašeho syna.

Držím palce, ať vše co nejdříve a co nejlépe vyřešíte a malého nezačne nic bolet.

Srdečně zdravím,

MUDr. Irena Červená

Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den,

důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.

K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?

V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....

Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno. 

Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...

Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.

Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.

Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.

Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.

Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce. 

Hodně radosti při výchově.

Dobrý den, doporučila bych vám si nejdříve sama odpovědět na otázku, zda jste vnitřně přesvědčená, že kolektivní zařízení je pro vaši dceru to nejlepší řešení. Pokud rodiče pochybují, zda dítě do školky měli nebo mají dávat, pak zřejmě intuitivně cítí, že by to pro jejich dítě nemuselo být to nejlepší. Někdy rodiče podlehnou konvencím, že je obvyklé, že tříleté dítě již do školky chodí, že si zvykne, že musí apod. Každé dítě se vyvíjí individuálně včetně jeho zralosti a připravenosti na nástup do kolektivního zařízení. Některé děti jsou ve třech letech již plně připraveny, dětský kolektiv vítají, rychle na prostředí školky přivyknou a jsou ve školce spokojené. Některé děti však připravené ještě nejsou. Vaše dcerka navíc prožila zátěžovou situaci spojenou s pobytem v nemocnici a prožívá separační úzkost. Představte si, že takové dítě každé ráno od sebe násilím odlučujete, jaké to pro ni asi musí být. Zvažte, zda vám toto peklo, které připravujete jí i sobě stojí zato. Doporučila bych vám zvážit odložení nástupu do školky alespoň do doby, než se dcerka uklidní a přestane vás tolik hlídat a bát se bez vaší přítomnosti. Píšete, že pracujete na částečný úvazek, musíte zvážit sama, zda by vám dcerku někdo mohl třeba pohlídat, když jste v práci. Pokud se rozhodnete pro setrvání vaší dcery v kolektivu, pak intenzivně komunikujte s učitelkami, doptávejte se a sledujte chování dcery. Také doma si všímejte signálů psychické nepohody, přetížení, změn nálad a chování a v případě obtíží situaci řešte. Můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Jinak "zlobivější" chování dcerky může souviset také s vývojovým obdobím vzdoru, které je pro tento věk normální. Více o tomto období lze najít na internetu, v literatuře, která se zabývá vývojem dítěte, na webu Babyonline a z mnoha dalších zdrojů, nebudu zde proto projevy tohoto období podrobněji popisovat. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se? 

S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

výchova k finanční gramotnosti a hospodaření s penězi je velice důležitá a postupujete naprosto správně, když se k ní snažíte syna vést a dáte mu pocítit i případné důsledky jeho "hospodaření". Takto rozhodovat je určitě vhodné nechat syna o menších částkách, jako je např. kapesné. To je dokonce možné nechat v jeho kompetencí plně. Pokud nepocítí důsledky toho, že penízky neuváženě utratil tu za brambůrky, tu za drahé pití a pak již do dalšího kapesného nic nemá, tak se s nimi hospodařit nenaučí. Jiná situace je, pokud se jedná o větší částky peněz, které dostává např. k narozeninám a jiným příležitostem, jak píšete. Tady bych vám doporučila založit třeba společně se synem nějaký spořicí účet, kde si bude penízky šetřit. Můžete se spolu předem dohodnout a naplánovat, co bude cílovou částkou a co si bude chtít za peníze většího koupit. Po uspoření této částky si pak danou věc či přání může pořídit, splnit. Pokud budete nechávat tyto větší částky peněz doma, pak je to pro takto malé dítě příliš velkým pokušením, navíc je matoucí, že to, co nazýváte jeho penězi, zároveň nemůže utratit a hrozí mu konfrontace s vámi. Syn ještě ve svých 10 letech nemá vyzrálé morálně volní vlastnosti natolik, aby tomu plně porozuměl, je potřeba jej k hospodaření s financemi vést postupně. Vždyť hospodaření s finančními prostředky je problémem i pro mnoho dospělých. Budou-li peníze v bance, kde nad nimi budete mít kontrolu, pak vám i synovi odpadne spousta starostí. Nebudete muset pohyb peněz sledovat, syna s jejich ubýváním konfrontovat či sankcionovat, on nebude tolik v pokušení a nenakoupí si nezdravé věci. Důležité je se synem neztratit vztah a kontakt, hodně s ním komunikovat, zajímat se o něj, o jeho zájmy, přátele, o jeho svět. Probrat s ním, proč si myslí, že spolužákům rodiče více dovolí, co je to konkrétně a proč myslí, že mu to nechcete dovolit vy. Na místě je také mu vaše postoje a důvody vysvětlit. Je to, jak píšete, jedináček, je tedy na komunikaci a pohyb mezi dospělými zvyklý a bude jistě o to zdatnějším komunikačním partnerem. Mluvte s ním také o vašich obavách a lásce k němu, o vaší starosti o něj, to není projev slabosti, ale naopak vaší síly a rodičovské vyspělosti a vyslechněte a nezlehčujte také jeho důvody, i když mu i tak třeba nevyhovíte. Čím lepší vztah, založený na vzájemné důvěře, se vám se synem podaří vybudovat, tím více se o tento vztah budete moci opřít v průběhu jeho puberty. Ohledně oblékání bych vám doporučila stanovit jen hrubší hranice úměrně počasí, ale volbu trička apod. bych ponechala na chlapci. Pokud zvolí nepříliš vhodné oblečení, pak si následky ponese opět sám, a to je potřeba, aby se naučil. Pokud by potíže s braním peněz, či jiné, přetrvávaly, nebo se zhoršovaly, pak můžete k individuálnější práci se synem kontaktovat buď dětského klinického psychologa či Pedagogicko-psychologickou poradnu.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog