Dobrý den, vzhledem k popisované situaci bych vám doporučila co nejdřívější konzultaci s dětským klinickým psychologem, nejlépe s tím, který působí při zdravotnickém zařízení, kde mají například i poradnu pro výživu, nebo výživové specialisty (ideálně dětská psychologie v dětské nemocnici). Situaci opravdu nepodceňujte, potíže s jídlem se mohou vléci dlouhou dobu a vyústit v poruchy příjmu potravy, kdy se jedná o závažnou psychiatrickou diagnózu. Doma můžete zkusit změnit váš přístup. Zdá se, že opakujete stále stejné neefektivní postupy se stále stejným výsledkem - zvracení dcery. Jídlo a jeho příjem nebo odmítání je silnou zbraní dětí k manipulaci a k vydírání rodičů. Vaše dcera tuto moc objevila a zjistila, že vás tak může snadno ovládat (i když neuvědoměle). Dceři nabízejte jídlo zcela normálně, bez žádných speciálních či specifických komentářů. Normálně se snídá, svačí, obědvá, večeří apod. Chtějte, aby k jídlu usedala společně s vámi. Pokud jíst nebude chtít, pak jí bez komentáře talíř odeberte, nenuťte ji. Platit musí však striktně to, že jí žádné další či jiné jídlo nenabídnete a neposkytnete až do dalšího plánovaného jídla. Tzn, že pokud nejí snídani, nabídnete jí až svačinu, nic mezitím (pozor na sladkosti či jiné mlsání, které dítěti často stačí na uspokojení hladu). Stejně postupujte, pokud sní jen něco. Tady platí opět to, že odchodem od stolu končí jídlo a už nic dalšího ani nedojezené jídlo jí nenabízejte a nedávejte. Pokud se dcera poblinká jak píšete, pak opět nekomentujte, neutěšujte vlídnými slovy (může to být právě to, co dcera chce, vaši lítost a utěšování) a veďte ji k řešení problému. Okomentujte pouze to, že se pozvracela a je potřeba to uklidit. K úklidu poblinkaného veďte dceru samotnou. Ať si převleče znečištěné oblečení, hadříkem ať očistí podlahu či koberec v pokojíčku. Dále už situaci nerozvádějte. Učíte tak dceru řešit následky svého chování. Předtím než přistoupíte k těmto opatřením bych ještě doporučila konzultaci u pediatra a případně nějaká vyšetření k vyloučení zdravotní příčiny potíží. Popsaný postup volte až po vyloučení těchto zdravotních potíží.
Popisujete, že je dcera inteligentní a vnímavá. Dávejte pozor, zda na ni nekladete byť i nevědomky příliš vysoké nároky. Nadané dítě ve čtyřech letech není předškolákem i když by bylo sebechytřejší, má tělíčko a psychiku čtyřletého dítěte. Dcera se může vašimi nároky, např. že s ní mluvíte, nebo se k ní chováte, nebo od ní očekáváte jako by byla starší, cítit přetížená a potíže s jídlem mohou být důsledkem. Věnujte se proto celkovému rozvoji dítěte, ne pouze intelektuálnímu, rozvíjejte pohyb, volnou hru, bavte se s ní, dovádějte, mazlete se s ní, vyprávějte si...
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

jak říkal nestor dětské vývojové psychologie pan profesor Matějček, tak jesle jsou zařízení pro rodiče, školka je pro děti. Chtěl tím vyjádřit jednu moudrost z vývoje dětské psychiky, kdy dítě prakticky do tří let věku není připravené kooperovat (spolupracovat) s vrstevníky, jednoduše na kooperativní způsob hry není zralý jeho mozek. Do té doby, tj. do věku tří let je normální, že dítě preferuje hru o samotě, případně paralelně s vrstevníky, to znamená souběžně s ostatními dětmi. Samozřejmě závisí také na osobnostním nastavení dítěte, jeho společenskosti, introverzi, extraverzi, průbojnosti, dosažené vývojové úrovni, výchovném vedení a na dalších faktorech, avšak vývojově tato pravda platí. Chování vašeho syna ve společnosti vrstevníků je naprosto normální a odpovídá jeho věku. Ve dvaceti měsících ještě není připraven na nějakou spolupráci s ostatními dětmi, navíc zřejmě bude introvertnějšího či bázlivějšího ladění, takže mu kontakt s nimi není příjemný, může mu také vadit hluk, který děti vydávají, jejich hra na něj může být příliš divoká. Starší děti kolem 8–10 let už mají vyvinuté pečovatelské instinkty (chcete-li, rodičovské pudy) a většinou mají zájem a chuť se o malé děti starat. Menší děti k těmto starším dětem vzhlížejí a považují je již za téměř dospělé a důvěřují jim. Proto synkovi nevadí, když si s ním hrají starší děti, cítí se s nimi v bezpečí. Ohledně kontaktů s dětmi na synka netlačte, nechejte jeho psychiku postupně vyzrávat, uvidíte, že až přijde čas, tak o kontakt s vrstevníky sám projeví zájem. To samozřejmě neznamená, že byste synka snad měla izolovat doma a nebrat jej mezi děti. Naopak mu umožněte, aby se s dětmi setkával, na hřišti, v herně, v parku.... Do bližších kontaktů ho ale nenuťte, respektujte jeho pocity a potřeby. Jestliže na dětské oslavě pláče a chce domů, pak ho nenuťte na ní setrvávat pro něj neúnosnou dobu. Nemusíte případně hned odcházet, můžete zkusit, zda syn nebude klidnější na vašem klíně, nebo si případně jít hrát s hračkami společně s ním. Pokud ani to nepomůže, pak je opravdu lepší odejít. Co se týká cvičení, pak váš chlapeček zřejmě ještě není zralý nejen na dětskou skupinku, ale ani na řízené aktivity, vedené cizím dospělým, což je vývojově také zcela v pořádku. Nevím, na jaké úrovni je jeho řeč, ale můžete se s ním zkusit domluvit, či posoudit podle jeho chování, zda se do skupinky na cvičení těší a chodí tam rád, nebo zda pláče, jak se jen ke cvičení blížíte. Pokud chodí rád a nijak neprotestuje, je možné, že mu cvičení nevadí, jen ještě nedokáže spolupracovat a chce jen ostatní pozorovat. Můžete to probrat s paní trenérkou, která cvičení vede. Nevím, jak je kroužek náročný finančně, ale také vy si zvažte, zda se vyplatí investovat do aktivity, do které se syn ještě nedokáže zapojit. Píšete, že hraní v herně se mu líbí, takže to bude aktivita přesně pro něj. Nedělejte si proto starosti o vývoj i socializaci svého syna, buďte trpělivá a poskytněte mu potřebný čas.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog