Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí. Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal. Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí.

Dobrý den. Ano, tyto problémy lze zjistit už při prohlídce v 18 měsících, ve 3 letech podle vašeho popisu jsou problémy značné. Na specializovaná vyšetření by měl posílat obvodní pediatr, ale lze se domluvit i bez doporučení.

Dobrý den,
děkuji za dotaz, domnívám se však, že ten by měl směřovat spíše na OSPOD, kde by vám poradili ohledně úpravy styku s dítětem. Píšete, že nemáte nic soudně určené, pokud však dcera není spokojena s frekvencí kontaktů apod., je možné, že jasnější úprava styků by byla užitečná pro všechny strany.  Pokud není nic jasně dáno, může docházet stále k častějším tahanicím o to, zda dítě k otci má (chce) jít nebo nemá (nechce). Dcera je ve věku, kdy by již k jejímu názoru měli při úpravě styku s druhým rodičem přihlížet.
Zmiňujete psychologické hledisko dceřiných pobytů u tatínka - tady si myslím, že je na místě především komunikace s tatínkem, který možná o nepříjemných pocitech dcery ani netuší. Vyhýbat se návštěvám u otce by nevedlo k ničemu dobrému, mohlo by dojít k odcizení mezi otcem a dcerou, prohlubování dalších obav u dcery, a to by si asi nikdo z vás nepřál. Dceřiny obavy a strachy z pobytu u tatínka tedy řešte přímo s jejím tatínkem. Pokud byste se nedokázali domluvit spolu vy sami, můžete zkusit využít i některou z institucí, která rodičům pomáhá znovu najít společný přístup - např. Spondea https://www.spondea.cz/cz.
Přeji hodně zdaru při domluvě a dceři, ať má zase z návštěv u tatínka radost.

Dobrý den, vzhledem k popisované situaci bych vám doporučila co nejdřívější konzultaci s dětským klinickým psychologem, nejlépe s tím, který působí při zdravotnickém zařízení, kde mají například i poradnu pro výživu, nebo výživové specialisty (ideálně dětská psychologie v dětské nemocnici). Situaci opravdu nepodceňujte, potíže s jídlem se mohou vléci dlouhou dobu a vyústit v poruchy příjmu potravy, kdy se jedná o závažnou psychiatrickou diagnózu. Doma můžete zkusit změnit váš přístup. Zdá se, že opakujete stále stejné neefektivní postupy se stále stejným výsledkem - zvracení dcery. Jídlo a jeho příjem nebo odmítání je silnou zbraní dětí k manipulaci a k vydírání rodičů. Vaše dcera tuto moc objevila a zjistila, že vás tak může snadno ovládat (i když neuvědoměle). Dceři nabízejte jídlo zcela normálně, bez žádných speciálních či specifických komentářů. Normálně se snídá, svačí, obědvá, večeří apod. Chtějte, aby k jídlu usedala společně s vámi. Pokud jíst nebude chtít, pak jí bez komentáře talíř odeberte, nenuťte ji. Platit musí však striktně to, že jí žádné další či jiné jídlo nenabídnete a neposkytnete až do dalšího plánovaného jídla. Tzn, že pokud nejí snídani, nabídnete jí až svačinu, nic mezitím (pozor na sladkosti či jiné mlsání, které dítěti často stačí na uspokojení hladu). Stejně postupujte, pokud sní jen něco. Tady platí opět to, že odchodem od stolu končí jídlo a už nic dalšího ani nedojezené jídlo jí nenabízejte a nedávejte. Pokud se dcera poblinká jak píšete, pak opět nekomentujte, neutěšujte vlídnými slovy (může to být právě to, co dcera chce, vaši lítost a utěšování) a veďte ji k řešení problému. Okomentujte pouze to, že se pozvracela a je potřeba to uklidit. K úklidu poblinkaného veďte dceru samotnou. Ať si převleče znečištěné oblečení, hadříkem ať očistí podlahu či koberec v pokojíčku. Dále už situaci nerozvádějte. Učíte tak dceru řešit následky svého chování. Předtím než přistoupíte k těmto opatřením bych ještě doporučila konzultaci u pediatra a případně nějaká vyšetření k vyloučení zdravotní příčiny potíží. Popsaný postup volte až po vyloučení těchto zdravotních potíží.
Popisujete, že je dcera inteligentní a vnímavá. Dávejte pozor, zda na ni nekladete byť i nevědomky příliš vysoké nároky. Nadané dítě ve čtyřech letech není předškolákem i když by bylo sebechytřejší, má tělíčko a psychiku čtyřletého dítěte. Dcera se může vašimi nároky, např. že s ní mluvíte, nebo se k ní chováte, nebo od ní očekáváte jako by byla starší, cítit přetížená a potíže s jídlem mohou být důsledkem. Věnujte se proto celkovému rozvoji dítěte, ne pouze intelektuálnímu, rozvíjejte pohyb, volnou hru, bavte se s ní, dovádějte, mazlete se s ní, vyprávějte si...
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

jak říkal nestor dětské vývojové psychologie pan profesor Matějček, tak jesle jsou zařízení pro rodiče, školka je pro děti. Chtěl tím vyjádřit jednu moudrost z vývoje dětské psychiky, kdy dítě prakticky do tří let věku není připravené kooperovat (spolupracovat) s vrstevníky, jednoduše na kooperativní způsob hry není zralý jeho mozek. Do té doby, tj. do věku tří let je normální, že dítě preferuje hru o samotě, případně paralelně s vrstevníky, to znamená souběžně s ostatními dětmi. Samozřejmě závisí také na osobnostním nastavení dítěte, jeho společenskosti, introverzi, extraverzi, průbojnosti, dosažené vývojové úrovni, výchovném vedení a na dalších faktorech, avšak vývojově tato pravda platí. Chování vašeho syna ve společnosti vrstevníků je naprosto normální a odpovídá jeho věku. Ve dvaceti měsících ještě není připraven na nějakou spolupráci s ostatními dětmi, navíc zřejmě bude introvertnějšího či bázlivějšího ladění, takže mu kontakt s nimi není příjemný, může mu také vadit hluk, který děti vydávají, jejich hra na něj může být příliš divoká. Starší děti kolem 8–10 let už mají vyvinuté pečovatelské instinkty (chcete-li, rodičovské pudy) a většinou mají zájem a chuť se o malé děti starat. Menší děti k těmto starším dětem vzhlížejí a považují je již za téměř dospělé a důvěřují jim. Proto synkovi nevadí, když si s ním hrají starší děti, cítí se s nimi v bezpečí. Ohledně kontaktů s dětmi na synka netlačte, nechejte jeho psychiku postupně vyzrávat, uvidíte, že až přijde čas, tak o kontakt s vrstevníky sám projeví zájem. To samozřejmě neznamená, že byste synka snad měla izolovat doma a nebrat jej mezi děti. Naopak mu umožněte, aby se s dětmi setkával, na hřišti, v herně, v parku.... Do bližších kontaktů ho ale nenuťte, respektujte jeho pocity a potřeby. Jestliže na dětské oslavě pláče a chce domů, pak ho nenuťte na ní setrvávat pro něj neúnosnou dobu. Nemusíte případně hned odcházet, můžete zkusit, zda syn nebude klidnější na vašem klíně, nebo si případně jít hrát s hračkami společně s ním. Pokud ani to nepomůže, pak je opravdu lepší odejít. Co se týká cvičení, pak váš chlapeček zřejmě ještě není zralý nejen na dětskou skupinku, ale ani na řízené aktivity, vedené cizím dospělým, což je vývojově také zcela v pořádku. Nevím, na jaké úrovni je jeho řeč, ale můžete se s ním zkusit domluvit, či posoudit podle jeho chování, zda se do skupinky na cvičení těší a chodí tam rád, nebo zda pláče, jak se jen ke cvičení blížíte. Pokud chodí rád a nijak neprotestuje, je možné, že mu cvičení nevadí, jen ještě nedokáže spolupracovat a chce jen ostatní pozorovat. Můžete to probrat s paní trenérkou, která cvičení vede. Nevím, jak je kroužek náročný finančně, ale také vy si zvažte, zda se vyplatí investovat do aktivity, do které se syn ještě nedokáže zapojit. Píšete, že hraní v herně se mu líbí, takže to bude aktivita přesně pro něj. Nedělejte si proto starosti o vývoj i socializaci svého syna, buďte trpělivá a poskytněte mu potřebný čas.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog