Dobrý den, váš syn se vývojově nachází v období vzdoru, pro které jsou právě vámi popisované reakce charakteristické a naprosto normální. Jedná se o důležité vývojové období, kterým dítě musí projít. Jeho nervová soustava je nezralá a nezvládá řešit pro něj zátěžové situace, proto nastávají afektivní záchvaty. I když je toto období pro vychovatele náročné, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu, s vyzráním nervového systému tyto záchvaty samy odezní.
Nedávno jsem na podobný dotaz odpovídala:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337

Pokud se dítě do afektu dostane, pak je potřeba jej nechat odeznít, dítě vás v té chvíli nevnímá, případné domlouvání či rozebrání situace nechte až se uklidní. Rozhodně na něj nekřičte, spíše mu vyjádřete podporu, můžete jeho chování okomentovat, třeba takto: "Vím, že se zlobíš, že nemáme s sebou boby, ale nedá se nic dělat, dnes jsme je s sebou nevzali, tak bobovat nemůžeme, ale můžeme je vzít příště." A nechte chlapce si afekt odžít. Učí se tak svoje výbuchy vzteku postupně ovládat, jejich frekvence se bude snižovat až ustanou úplně. Někdy se dá výbuchu vzteku předejít formou připravení dítěte na situaci, pokud o ni předem víme, nebo nevystavovat dítě situacím, ve kterých víme, že se spolehlivě začne vztekat. V nepodstatných věcech je možné dítěti vyhovět, není třeba s ním stále bojovat. Ať si posedí v sedačce, když chce, můžete se domluvit, že například vynesete nákup a vrátíte se pro něj, klidně můžete do autosedačky dát nejdříve dcerku a pak až synka. Ustupovat nelze pouze v záležitostech, kdy se jedná o bezpečnost a zdraví dítěte. Snažte se s chlapcem předem komunikovat, domluvit se, dát mu vybrat z několika možností a na jeho výběru pak trvat. Období vzdoru může být pro syna náročnější a výraznější i díky mladšímu sourozenci, u kterého vnímá konkurenci. Sestru má zcela jistě rád, ale potřebuje se proti ní vymezovat, vyjasňovat si role a zabírat si území. Je to normální chování, je potřeba je citlivě usměrňovat, pomáhat jim se vzájemně domlouvat a najít kompromis. Synovi poskytněte podporu a ocenění, pokud se chová vámi požadovaným způsobem, ale také v horších chvilkách. Buďte s ním trpěliví, dávejte mu najevo, že ho máte bezpodmínečně rádi a přijímáte ho takového jaký je, i když se vzteká a zlobí. Pomůžete mu tak toto i pro něj složité období překonat a upevnit vzájemné vztahy s vámi jako rodiči i se sestrou. Přeji brzké zvládnutí tohoto náročnějšího vývojového období a hodně radosti ze zdravých dětí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je právě výbuchy hněvu a afektivními záchvaty dítěte charakteristické. V nedávné době jsem odpovídala na dva obdobné dotazy, tak snad najdete nějaké informace a odpovědi jejich pročtením:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337
https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

Jen ještě k vašemu dotazu bych chtěla dodat, že toto období je naprosto normální, probíhá přibližně ve věku dítěte od 3 do 5 let. Jedná se o krok kupředu ve vývoji dítěte a je důležité, aby si jím dítě prošlo. Průběh, intenzita a délka tohoto období samozřejmě záleží na povaze, osobnosti a nastavení dítěte a určitě jej ovlivňuje i rodičovský přístup. Snažte se zůstat s dítětem v kontaktu, porozumět jeho pocitům, podpořte ho, obejměte, snažte se pojmenovat, co jej asi trápí a vést i dítě postupně k verbalizaci svých pocitů. Důležité je nechat záchvat odeznít, pokud se do něj dítě dostane, na dítě nekřičet, netrestat jej, netřást jím, nesnažit se situaci probírat. Je potřeba nechat dítě vyplakat, vyvztekat a teprve po zklidnění je možné si o situaci popovídat, probrat případně, jak by se dala řešit jinak, nebo co by dítě potřebovalo, aby se příště neopakovala. Některým záchvatům se dá předejít, jako matka znáte své dítě nejlépe a už asi dokážete odhadnout, co u něj spolehlivě takový výbuch vyvolá, pak je lepší se takovým situacím vyhnout. Na některé situace je možné dítě předem připravit rozhovorem, například že na hřišti budou asi jiné děti, co asi mohou dělat, že se může s dětmi vystřídat na klouzačce, houpačce apod. Dohodnout se na pravidlech chování. Jindy je zase možné, pokud nejde o bezpečnost nebo zdraví dítěte, jeho přání vyhovět, dát mu na vybranou, co si oblékne, kam se půjde, jestli se půjde ven teď nebo později, co bude jíst. Respektovat to, že se dítě stává svébytnou osůbkou, která není vaší součástí a může mít jiné preference, povahu, přání, chutě, vkus. I když je toto období opravdu psychicky náročné, pak mějte na paměti, že emoce dítěte jsou opravdové, nedokáže se s nimi ale ještě ve svém věku vyrovnat jinak, než výbuchem vzteku. Dítě vám to nedělá naschvál, neberte jeho chování osobně, není namířeno proti vám, přesto že vám váš drobeček stále vzdoruje, tak vás a vaši podporu velmi potřebuje. Pomozte mu proto toto nelehké období překonat, přeji vám hodně trpělivosti a sil. V případě potřeby je možné vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti kolem druhého roku prochází vývojovým stadiem separační úzkosti. Toto období se objevuje poprvé u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců a může trvat různě dlouhou dobu. Úzkost se také může vracet v různých pro dítě zátěžovějších obdobích života, bývá spojená s odloučením od rodičů. Intenzita a charakter projevů může být u dětí různá, roli může hrát osobnost a temperament dítěte, předchozí zkušenost s odloučením, věk a povahové vlastnosti dítěte. Jedná se o normální vývojový jev, který znamená, že se u dítěte vytváří citový vztah s pečující osobou či osobami, který bude do budoucna základem jeho dalších zdravých vztahů. Postupně s tím, jak se formuje osobnost dítěte a dochází k jeho osamostatňování, se dítě začíná bát odloučení od blízkých osob, ke kterým si vytvořilo vztah a čerpá z nich pocit bezpečí. K dítěti v tomto období je potřeba přistupovat citlivě, vytvořit mu zázemí, být mu podporou a vyčkat až odezní. Proto chlapce pokud je to ve vašich možnostech odloučení a pro něj stresovým situacím nevystavujte, k babičce jej doprovoďte. Pokud se zabaví, pak je možné postupně se zkusit na kratší dobu vzdálit. Je však potřeba dítěti vždy říct, že odcházíte. Přenocování u prarodičů podle dosavadních reakcí chlapce by pro něj bylo příliš zátěžové a s ohledem na negativní zkušenost by se jeho úzkostné potíže mohly prohloubit a období separační úzkosti by se prodloužilo. Buďte tedy trpělivá a vytrvejte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog