Celkem výsledků pro výraz "psycholog": 100
Dobrý den, bylo by možné Vás touto cestou požádat o nějaký kontakt mimo platformu baby online? Máme téměř dvouroční holčičku a náš problém je pro nás až příjiž citlivý, než abychom ho veřejně prezentovali. Moc se nám líbily Vaše reakce na různé dotazy, tak bychom Vás chtěli požádat o pomoc.Případnou odpověď prosím zašlete na email stringer88@seznam.czPředem mnohokrát děkujeme.
Dobrý den, v současné době působím jako psycholog ve státní instituci. Soukromé placené konzultace neposkytuji, nemám živnostenský list. Můžete ale požádat Babyonline, aby váš dotaz a odpověď na něj nezveřejnil. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní doktorko,mám velký problém s dcerou 12 let. Naprosto odmítá plnit jakékoliv moje pokyny týkající se běžného denního provozu, neplní svoje školní aktivity, ignoruje veškeré moje snahy o "výchovu". Musím jí každý den neustále říkat běžné pokyny (jdi se umýt, vezmi si bačkory, vyčisti si zuby, atd...), nereaguje ani po desátém připomenutí.....to samé při školních aktivitách, úkoly neplní nebo je plní pozdě. Dále má neuvěřitelný nepořádek v pokoji, který odmítá uklízet, neplatí žádné zákazy (bez telefonu, ipadu, wifi, bez kroužku koní....) Nevím jestli to má souvislost, ale je hodně při těle a bohužel má velký apetit, když jí po dobrém upozorním, že sladkosti by jíst neměla, je vzteklá, podrážděná. Víceméně na všechny moje pokyny reaguje vztekle a podrážděně nebo nereaguje vůbec... Jinak je to hodná srdečná holka, ale tohle mě naprosto vyčerpává.....každý den to samé... Zkoušela jsem po dobrém, po zlém, bohužel situace je stále stejná. Už nevím co dělat.....
Dobrý den, veškeré výchovné snahy ve smyslu zákazů, příkazů, pokynů se u pubertálního dítěte zcela spolehlivě míjí účinkem. O výchově či spíše o tom, jak vycházet s dospívajícím dítětem, jak se mu neodcizit, bylo napsáno mnoho literatury. Určitě bych vám doporučila si některou z knih koupit. Vaším neustálým kontrolováním a připomínáním toho, co by dcera měla dělat a co dělá a opakováním příkazů se jí stále více odcizujete a její nazlobená reakce je úměrná jejímu věku. Uvažte, zda nenastal čas ponechat alespoň záležitost běžných denních činností jako mytí, zda má nebo nemá papuče, zda si vyčistila zuby na její zodpovědnosti. Opravdu si myslíte, že ve svých 12 letech toto dcera neví nebo neumí? Vaším neustálým připomínáním ji zaháníte do negativního přístupu, kterým vás jen provokuje. Proto je potřeba důvěřovat jí i vaší výchově a nechat tyto činnosti opravdu jen na ní. A také to, aby si za své chování nesla i následky. Pokud jí například bude zapáchat z úst, protože si nevyčistila zuby, pak se zcela jistě setká s negativní reakcí okolí, která ji velmi rychle usměrní, také v případě zkaženého zubu si následky ponese sama. Ale nebojte se, daleko pravděpodobnější je, že bez vyčištěných zubů vůbec nikam nevyjde, protože je čistotná a dobře vychovaná. Vždyť vy sama jí svou pečlivostí v tomto dáváte příklad. Právě osobní příklad a chování rodičů dávají dospívajícímu dítěti mnoho. I když to navenek vypadá, nebo dává najevo, že se pro ni chováte nemožně, tak vás bedlivě sleduje a přebírá vaše postoje, hodnoty, vzorce chování. Pokud chcete s dcerou komunikovat, pak se snažte jí přiblížit, zajímejte se o její zážitky, o to co se jí líbí, co sleduje. Využijte dobu, kdy dcera bude pro kontakt otevřená a nejlépe sama s něčím přijde, nebo navoďte příjemnou atmosféru při nějaké vaší oblíbené společné činnosti, doprovoďte ji třeba na kroužek koní, hledejte společná témata, činnosti. Pokud dcera přijde sama, tak v této chvíli odložte vše co děláte a udělejte si na ni čas. Mluvte s ní otevřeně, říkejte, jak byste vy reagovala, nebo co by se vám líbilo, vyhněte se poučování, komandování, usměrňování. Podobné vaše projevy by dceru zase zahnaly, stáhla by se do sebe a příště už by třeba nepřišla. Mluvte s dcerou otevřeně, úměrně jejímu věku. Můžete s ní citlivě probrat také problém její postavy, jak se na to dívá, jestli by to chtěla nějak řešit. Tím, že jí připomínáte, že by neměla jíst sladkosti, jí podsouváte, že její postava není ideální a navíc ji opět zaháníte do negace. Bude sladkosti jíst vám natruc, neporozumí tomu, že by případnou redukci váhy měla dělat sama pro sebe. V otázkách vyšší hmotnosti postupujte obezřetně a citlivě, takto mladé dívky jsou náchylné ke vzniku poruch příjmu potravy nebo jiných psychických potíží. Můžete její nadváhu zkonzultovat také s její ošetřující lékařkou, nejlépe bez dcery společně probrat možný postup na redukci váhy a paní doktorka jí to pak může doporučit. Doporučení od autority lékaře přijme dcera úplně jinak, než vaše připomínky ke sladkostem.
Ohledně plnění povinností si také můžete sednout společně, probrat povinnosti, které je potřeba vykonávat, se kterými byste potřebovala pomoct a nechat dceru vybrat, kterou z nich bude vykonávat. Opět je potřeba jí projevit důvěru a přenechat zodpovědnost za plnění povinností jí. Uvidíte, že její přístup k plnění něčeho, co si sama vybrala a je jen na ní, bude jiný, než když jí něco opakovaně přikazujete. Úklid pokoje puberťáka je však kapitola sama pro sebe a je téměř nedosažitelný. Tady bych se spokojila s tím, že vaše dcera má nyní vyšší potřebu soukromí, její pokoj je její království, které jako matka budete respektovat a budete jí do něj vstupovat co nejméně, nebo na její pozvání, např. po zaklepání. Pokud vstoupíte, vyvarujte se spustit, co by si všechno měla uklidit a normálně se s ní bavte. Při jiné vaší společné intimnější chvíli jí můžete říct, že vás nepořádek v jejím pokoji trápí a zkuste si společně najít pravidla, co je plně v její kompetenci a co byste určitě chtěla, aby bylo v pořádku (např. špinavé prádlo, zbytky jídla apod.). Můžete si také společně stanovit případné sankce za neplnění dohody. Sankce a tresty ve formě odebírání věcí či zakazování činností, navíc zřejmě zadávané nedůsledně, se míjí účinkem. Pokud chcete dceru potrestat, pak by jí měl být trest srozumitelný (např. předem stanovená sankce za nesplnění dohody), měla by ho vnímat jako spravedlivý. Trest by měl být časově jasně ohraničený. Pokud není konec trestu jasný, pak omezení ztrácí efekt. Jedna holčička v mé terapii mi řekla, že její maminka jí za trest nedovoluje pouštět si v pokojíčku hudbu. Tento trest dostávala tato holčička tak často, až si zvykla, že hudba jí v pokojíčku prostě nehraje a přestalo jí to vadit. To je jasný příklad toho, jak trest ztrácí význam, pokud není vysvětlený a časově omezený. Jiným příkladem nejistoty, do které je uvržen člověk, který nezná konec ani vývoj sankce jsou třeba současná omezení vlády z důvodu epidemie coronaviru, její zhoubné dopady na psychiku lidí jsou patrné snad všude.
Nezapomeňte dceru oceňovat za to, že je taková jaká je, že je to hodná a srdečná dívka, tak jak jste to napsala mně. Dospívající, i když kolem sebe kope, potřebuje podporu a ocenění více než kdy jindy. Vždyť toto období přináší s sebou mnoho pochybností o sobě samém a jestli vaše dcera ještě bojuje s nadváhou, pak to má o to těžší. Toto období určitě není lehké ani pro rodiče, musí změnit svoje dosavadní výchovné postupy, které u dospívajícího dítěte najednou přestávají platit. Věřím, že to určitě s vaším zodpovědným přístupem dokážete a vybudujete si s dcerou pěkný vztah, který vám přetrvá do její dospělosti. Jen se nebojte trošku jak se říká "povolit otěže" a přenechat zodpovědnost na dceři. Projevujte jí úctu i tím, že případné příkazy jí budete říkat jen jednou a ne desetkrát. Vaše dcera nemá vadu sluchu a váš příkaz zcela jistě slyší. Pokud nebude reagovat, pak můžete zkusit následující postup. Nechte jí pocítit důsledky jejího neuposlechnutí. Až bude chtít ona někam odvézt, nebo nějakou jinou činnost od vás a to bude chtít velmi brzy, pak vy také nebudete její přání slyšet. Nemusíte ani říkat, proč neslyšíte, dcera je určitě inteligentní dívka a dojde jí to časem samo. Samozřejmě se nejdříve může zlobit a nebude to chápat, však vy se také zlobíte, když jakoby neslyší, co po ní chcete. Vy zůstaňte klidná a odejděte třeba do jiné místnosti, pokud bude dcera naléhat, tak řekněte, ne ke kamarádce, do kroužku apod. se dnes nepůjde. Jestliže vytrváte, pak už se příště podobná situace opakovat nebude, pokud ano, pak tento postup zopakujte, vytrvejte. Nezapomeňte jste to vy, koho dítě potřebuje téměř na všechno, vy určujete pravidla a zasluhujete, aby si vás dítě vážilo.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, má půlroční dcerka Petruška se bojí zvuku mixéru. Když jdu mixovat, tak začne brečet. Mám si ji vzít do kuchyně anebo zavřít dveře do kuchyně? Děkuju.
Dobrý den, je normální, že se malé děti mohou bát neobvyklých a neznámých zvuků. Pokud vaše miminko reaguje pláčem na zvuk mixéru, tak jej stresu nevystavujte a mixujte buď když spinká v jiné místnosti, nebo zavřete dveře, aby holčičku zvuk mixéru nerozrušoval. Zdravím, Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, ráda bych znala Váš názor na chování mého syna, kterému jsou nyní 3 roky. Když je doma jenom se mnou, jako s matkou, tak je docela klidný, poslouchá, žádné scény, hraje si sám, jakmile jsme doma ale oba rodiče, tak dělá hrozné scény a je takový protivný ,hlavně dělá i naschvály, křičí a neposlechne ani mě, ani přítele. Má takové přehnané emotivní reakce, v noci se někdy budí a brečí (má svůj pokoj, kde spí sám). Je mi jasné, že teď prochází tím obdobím vzdoru, ale spíš mi pořád není jasné, proč se tak hrozně chová hlavně když je doma otec. Myslíte, že na něj třeba žárlí? Zároveň se ale vždy na něj těší až přijede, ptá se po něm, kdy přijede atd. Jenže pak se chová doslova zpruzele celý víkend, kdy jsme spolu všichni. Dělá naschvály a neví kde končí sranda, takže dostává často na zadek proutkem (ano, možná mi řeknete nebijte děti), ale ono to jinak nejde, on se pořád všemu směje, na důrazná slova a vysvětlování nereaguje, takže dostane, jinak začne bouchat věcmi a ničit je kolem sebe... pak když dostane se většinou zklidní. Lékařka mu napsala do zprávy na tříleté prohlídky, že je hyperaktivní a já se od té doby bojím, že do budoucna takové dítě nezvládnu vychovat, že bude za chvíli nezvladatelné. Většina těch příznaků na něj sedí. Je i takový hodně nesoustředěný, roztěkaný, sice se pořád směje, ale ze všeho má srandu a tak i po chvíli u lékařky už nespolupracoval. Ale když je se mnou sám, je klidný, pozorný. Další problém je vztah jeho otce k němu. Přítel je hodně nervózní a občas neví co s ním, křičí na něj, hodně mu vadí, že je živý, že zlobí, neposedí a má toho dost. Bohužel už pak o něj nemá takový zájem si s ním třeba jít hrát, i když spolu tráví také hodně času, hlavně chodí spolu často ven, kde je klidný a poslouchá ho, jenže doma na něj nemá nervy a tak mám pocit, že to dítě z něj nějak tu nervozitu a nezájem vycítí, a proto ho vyloženě provokuje. Pořád s tím doma takhle bojujeme a není u nás moc pozitivní nálada. Přítel říká, že bude pozitivní až se syn uklidní a bude ho poslouchat, já mám ale naopak pocit, že takhle akorát spolu nebudou mít dobrý vztah do budoucna a syn bude závislý hlavně na mě. Nyní je závislý na obou z nás a také toho dost využívá, tím že si vymýšlí různé věci, činnosti. Máme doma ještě malé miminko, začátky byly těžké, starší syn se na nás upnul a byl více neposlušný, teď po pár měsících už miminko vzal a je zapojený i do péče a dává mu najevo, že ho má rád. Ale jelikož se doma s přítelem často hádáme, hlavně kvůli výchově a tomu jeho chování, tak nevím, jestli mám zvážit návštěvu nějakého psychologa buď pro nás s partnerem, nebo s dítětem. Co byste mi doporučila? Na druhou stranu se mi ale nechce ho někde tahat po vyšetřeních kvůli současné situaci. Další věc, kterou jsem zapomněla zmínit je, že v současné době zatím nechodí do školky, tak si říkám, že třeba doma jen zlobí kvůli tomu, že se prostě nudí, jelikož já na něj bohužel nemám tolik času jako dřív kvůli miminku a na něm je vidět, že už by potřeboval mezi děti a mít nějaké vedení, program atd. Chodil pár měsíců do školky, aby si zvyknul v kolektivu a bral to docela dobře, ale pak byl pořád nemocný a teď kvůli covidu ho nechávám doma, takže nyní si od školky odvykl a říká, že tam nechce. Jaký je Váš názor na tuto situaci u nás a co byste mi poradila? Předem Vám děkuji za Vaši odpověď a za Váš čas!
Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,ráda bych se poradila ohledně své dcerky. Dceři je dnes 3,5 roku. Je z dvojčat, narozena předčasně. Jako miminko byla klidná, spala dobře, ale nerada se mazlila. Vydržela cca 10 minu pak byla nevrlá a musela se položit. Od 1 roku začaly holky docházet na zvykání občas do jeslí. Dcerka už kolem 1 roku začala být taková temperamentní, dominantní. Mezi 1-2 rokem jí přezdívali v jeslích "šéfová!" I doma byla silná osobnost, která se snažila prosazovat svou, nebála se poprat se starší sestřenicí. Od 2 let chodí do jeslí denně, po druhém roce se její chování ještě více projevilo, začala být více náladová, snažila se dosáhnout svého apod.Dnes ve 3,5 letech je snad situace zatím nejhorší. Dcerka je milá, usměvavá, má ráda kolektiv, ale stále více se u ní střídají nálady. Má dny špatné a dny lepší. Problémy jsou od rána...už přes 8 měsíců se jí snažíme všemožně donutit, aby se oblékala sama, protože do té doby se prostě neoblékala. Ale je to šílený boj. Od mala se nechce sama oblékat, ale umí to, je šikovná. Ale prostě se nedá donutit, aby něco dělala. Dám jí oblečení a ona si ho nevšímá, místo toho leží, kope nožičkami, zpívá, cvičí, nebo si s něčím hraje...dělá blbiny. Když nad ní stojím a tlačím, aby se začala oblékat...tak se začne vztekat, brečet..vymlouvá se, že jí něco svědí, nebo něco bolí. Jindy vede i zvláštní komunikace ve stylu...proč se neoblékáš....nemůžu zvednout těžké kladivo, mám těžké kladivo, jindy začne mluvit o rámečku s fotkami, neustále opakuje, že jsou tam staré fotky, nebo mi řekne, že mám špatně oči, že musím víc otočit oči. Když je víkend a nespěcháme, a nevšímám si jí, tak vydrží běhat nahá klidně několik hodin. Prostě se neoblékne. Za posledních 8 měsíců se sama oblékla jen párkrát (opravdu by se to dalo spočítat na prstech ruky). Navíc se často vzteká, neustále jí něco rozčiluje, nebo se něčeho dožaduje....ve stylu Musíš mi to dát, musíš mi říct to a to....V jeslích je problém stejný, tety říkali, že většinou ráno je ještě dobrá, ale pak v průběhu dne se jí kazí nálada a je protivná, vzteklá, nechce nic dělat. Jsou dny lepší a dny horší. Aktivity (tvoření s dětmi) jí prý baví, to dělá hezky, je šikovná, ale v jiných věcech, jak není po jejím, je zle. Opakovaně se několikrát do týdne (třeba 3 dny v týdnu) stává, že pro holky jdu a ona jim tam leží i hodinu nahá pod stolem, nebo na zemi a odmítá se oblékat. Nikdo na ní nesmí mluvit, nebo se neobléká, protože čeká až pro ně přijdu a musí mi prý nutně něco říct,...pokaždé má nějakou výmluvu. Nastávají tam scény kdy musím pro malou jít dovnitř a tahat jí z postele, nebo ze země nahou a donutit jí se obléci a jít domů. Opět začíná brečet, kňourat, dožadovat se toho, že to neumí, že jsem jí to neukázala, jak se to dělá, že jí musím pomoct apod. Je to nepříjemné mě i tetám v jeslích, nikdo si s ní neporadí. Jak říkám, opakuje se stejný scénář dlouhodobě už skoro 8 měsíců a spíše se to zhoršuje. Už nevíme, jak jí donutit se oblékat (vyzkoušela jsem motivaci...odměna za oblékání - bonbon, pochvala, když zvládne alespoň část sama, tlaky, křik něco jí zakázat....vše akorát zhorší). Ale nic nepomáhá, jeden den je to třeba lepší, další dny opět krok zpátky. Tety jí posílají za zlobení do kouta, ale zatím ani tak se nepodařilo jí zlomit. Stále má své nálady a doma je to to samé. Své dvojče klidně pokouše, když jí nedá hračku apod. Jinak ale umí být milá, zlatá, jen kdyby se tak často nevztekala. Venku jsem si všimla, že dlouhodobě často jakoby našlapuje na špičky, myslela jsem často, že má třeba špatné botičky, ale dělá to ve všech botech. Ne ale vždy. Chodit umí normálně, spíš asi blbne, šaškuje. Jinak ale se drží za ruku, nevyvádí, neutíká, nikam nešplhá apod. Napadá mě, jestli by nemohla mít ADHD, i když bez vyšetření asi těžko soudit. V jeslích upozorňují, že to s ní v běžné školce budeme mít těžké. Tady jsou 2 tety a jen 4 děti, nevím jak zvládne velký kolektiv. Už nevíme, jak jí donutit, něco dělat, jak zvládat denně její střídání nálad, jak jí donutit se oblékat? Ráno nám trvá i 30 minut než se oblékne a to většinou stejně z velké části nakonec musíme za ní udělat my. V jeslích jí nakonec také buď oblečou, nebo jí sbírám nahou ze země já. Druhá z dvojčat je klidná, šikovná, vše zvládá sama, problémy žádné takto nemá.
Dobrý den, vaše dcerka může mít hned několik důvodů pro své chování. Jednak se ještě nachází v období vzdoru, kdy má potřebu vzdorovat a vymezovat se vůči autoritě. Emoční výbuchy, vzdor, vztekání, jsou pro toto období charakteristické. Dítě ještě nedokáže zvládat své pocity, jeho nervový systém není ještě vyzrálý. Za své projevy dítě nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, brát jeho emoce vážně, nezlehčovat je. Při afektu vyčkat až odezní a teprve poté s dítětem o situaci přiměřeně věku promluvit, konkrétně vysvětlit, jaké chování je pro nás žádoucí, co bychom od něj požadovali. Dále se dcera může vymezovat také vůči své sestře - dvojčeti, která je jak píšete bezproblémová. Může tak chtít upoutat pozornost směrem ke své osobě. Pak je potřeba ocenit a podpořit to chování, které po ní požadujete a všímat si i pouhé snahy o něj. Neposilovat chování, které je nežádoucí, nevěnovat mu pozornost nerozebírat je před dcerou. Ohledně podezření na ADHD je u dvojčat navíc narozených předčasně vyšší pravděpodobnost výskytu. Doporučuji vyšetření dcerky u dětského psychiatra. Nervový systém dítěte se však vyvíjí a diagnóza ADHD je většinou jasná až kolem šestého roku věku dítěte. Našlapování na špičky může být známkou neurologických obtíží z důvodu např. předčasného porodu, konzultovala bych s pediatrem případné doporučení na neurologické vyšetření. Podle vašeho popisu to vypadá, že se svět vás všech smrskl na oblékání dcery a také, že dosavadní používané postupy nejsou efektivní. Mějte na paměti, že tam, kde vyvíjíte na dítě v období vzdoru tlak, tak dítě vyvíjí stejně silný protitlak. Neosvědčené postupy je tedy potřeba změnit. Zkuste vyjádřit dceři pochopení, nabídněte s oblékáním pomoc, nechte ji vybrat, co si oblékne sama (nejlépe tu část oděvu, kterou dobře zvládá) a s čím jí pomůžete. Samostatně zvládnout oblékání ve 3,5 letech na ni skutečně může být ještě příliš náročné, a proto se tolik vzteká a vzdoruje. Nebo se prostě na tuto činnost nedokáže ještě tak dlouho soustředit, protože ji nebaví a nezajímá. Vždyť vám sama říká, že po ní chcete, aby zvedala těžké kladivo. Nesrovnávejte děti navzájem, každé je individualita, i když jsou dvojčata a každé také individuálně zraje a osvojuje si dovednosti. Je potřeba ocenit a pochválit i každý malý pokrok v oblékání. Zároveň však ale tomuto úkonu nevěnovat přehnanou pozornost, je přeci tolik hezkých věcí na světě, tolik společných činností, ve kterých je dcerka šikovná a které si můžete s dcerami užít. Dohodněte se také s tetami v jeslích, ať na dceru s oblékáním nějakou dobu netlačí, ať jí pomohou. Dětí v jeslích není zase tolik, aby to časově nezvládly. Vaše dcera potřebuje od dospělých zažít pochopení a pomoc a ne tresty ve formě posílání do kouta nebo jiné. Bylo by dobré tetám v jeslích sdělit, že si používání podobných trestů nepřejete. Navíc se ukazuje, že stejně nejsou efektivní. Ve školce se mohou samozřejmě obtíže objevit, ale také nemusejí. Pokud by se po nástupu dcerky do školky obtíže skutečně objevily, pak je dobré vyhledat pomoc buď dětského klinického psychologa, nebo psychology v Pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, už pátý měsíc se potýkáme u mého (minulý týden 2 roky) syna se zácpou, začalo to jedním zpožděním, kdy ho vyprázdnění bolelo a od té doby se to táhne. Dětská doktorka poradila glycerinové čípky, pak easy lax. Nicméně z toho má malý akorát trauma. Po zkušenostech kamarádek, podávám malému duphalac, ale i když je stolice řídká, dokáže zadržet průměrně 3 dny. Snažím se Kubu vysazovat na nočník, ale má z něho spíše hysterii, dáváme tedy na nočník plyšáky atd. Ovoce, zeleninu, jogurty, kompot jí. Když na synovi vidím, že se prohýbá do kačera a nastanou změny chování, vysadím a sedím s ním a snažím se, aby zatlačil, když pláče a nikam to nevede, nechci to protahovat a tak aplikuji easylax, po kterém se vyprázdní. Chtěla jsem Vás tímto poprosit o radu. Mohl by případně pomoci psycholog? Neměli byste případně prosím nějaký kontakt? Za cokoli budu ráda.Moc děkuji a přeji hezký den, Tereza
Podle popisu to vypadá na nějaký psychický blok u dítěte.Doporučuji vyšetření konečníku chirurgem, zda tam není prasklinka, nebo hemoroid, poté psychologa. Kontakt - nevím, kde bydlíte?

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,můj čtyřletý syn se doma chová zcela normálně. V rodině máme ještě dvouletou dceru a pětiměsíční miminko. Jeho vztah k nim je podle mého názoru zdravý. Povahu má ale takovou, že v cizím neznámém prostředí stojí a kouká, nereaguje na dotazy ostatních lidí ani dětí. Na dětském hřišti se drží spíše stranou a je v roli pozorovatele. Osobně bych tomu dala čas, že po společenské stránce určitě dozraje. Chápu jeho pocity nejistoty v kontaktu s novými lidmi, protože já i manžel jsme spíše introverti a nevyhledáváme společnost mnoha lidí. Problém však nastal ve školce, kam syn chodí na pět hodin denně a už dva měsíce tam jen stojí a kouká, do hry se nezapojí, s dětma nekomunikuje, s učitelkou se ale baví. Sám si nedojde na záchod (občas se i počůrá), neobleče se, i když to všechno umí. Říká mi, že se stydí si říct, že se stydí před dětmi. Do školky chodí rád, není problém při loučení, říká, že má paní učitelky rád. Už 14 dní mi říká, že na záchod chodí sám a že se i sám obléká, ale dnes jsem se od paní učitelky dozvěděla pravý opak. Syn mi tedy začal říkat asi to, co chci slyšet a z čeho jsem měla radost, vymýšlel si.... Paní učitelka sama neví, jak syna zapojit do hry a zabavit nějakou hračkou, s ničím si nechce hrát, nic ho nezajímá, ani venku, jen stojí a kouká. Mám obavy, jak ho ostatní děti ve školce budou přijímat do budoucna. Mám několik kamarádek s podobně starýma dětma a s těma je syn kamarád, rád si s nima hraje, povídá, těší se na ně, běhá. Budu ráda za jakoukoli radu, jak se synem pracovat a jak spolupracovat se školkou. Děkuji za odpověď.
Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, můj dotaz se týká ohledně chování syna. Nyní je mu 5 let. Začal být hodně vzpurný, na vše říká opak: půjdeš se vykoupat, řekne, chci se sprchovat. Hodně lze i přesto že ví že to není správné a z jakého důvodu, že mu pak nebudeme věřit. Není schopný si hrát chvilku sám. Stále vybíhá z pokoje s tím, že si už hrál, vydrží tam maximálně dvě minuty. Když ho pošlu do pokojíčku hrát si znovu, vzteká se. Pořád potřebuje něčí přítomnost. Problém je i v tom, že když něco provede, začne mluvit o něčem, co ho hodně mrzí a rozbrečí se. Když mu něco říkám, neposlouchá, nebo vůbec nereaguje, neodpovídá. Přitom ve školce učitelka říká, že je živější, ale bez problémů. Nerespektuje mě, když ho potrestám, tvrdí, že ho nemám ráda jako nikdo. Neustále mu to vysvětluji. Neplatí prakticky nic, domluva, zákaz, když dostane na zadek. Nevím si už rady. Dekuji.
Dobrý den, na základě vašeho popisu mám velmi málo informací, abych vám mohla nějak kvalifikovaně poradit, jak se synem pracovat a co může být příčinou jeho chování. Dotaz je nadepsaný Lhaní, ale nic o něm pak v dotazu prakticky nepíšete. Doporučila bych vám proto kontaktovat se synkem odborníka k osobní konzultaci, aby se vás mohl vyptat na všechny potřebné údaje, udělat si ucelenější obraz a odborně vám pak pomoci a poradit. Vhodný by byl například dětský klinický psycholog, kteří zdarma poskytují své služby při zdravotnických zařízeních např. poliklinikách, nebo je možné kontaktovat pedagogicko - psychologickou poradnu. Zdravím

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, chtěla bych požádat o radu ohledně změny křestního jména naší téměř jedenáctiměsíční dcery. Dceři jsme s manželem dali jméno Elena, ale bylo to až na poslední chvíli po dlouhém rozhodování. Při výběru jména jsme zvažovali spoustu faktorů: aby jméno bylo relativně krátké (příjmení má v ženské podobě 10 písmen), aby se vysloveně netlouklo s naším českým příjmením (obsahuje háčky), aby nebylo blízko u narozenin, aby šlo dobře zdrobňovat případně zkracovat apod. Pak samozřejmě hrály roli osobní sympatie či antipatie k tomu či onomu jménu. Výsledkem bylo, že jsme se na žádném jménu nemohli s manželem shodnout, a proto jsem až na poslední chvíli ustoupila manželovi, souhlasila se jménem Elena a doufala, že „si to sedne“. Bohužel si to nesedlo, jméno se mi stále nelíbí, i když jsem si na něj už poměrně zvykla. Navíc se ale po narození dcery ukázalo, že oproti našim původním předpokladům je jméno Elena poměrně „problematické“. Přestože je tato podoba v českém kalendáři, není jméno příliš rozšířené a proto se dost často plete se „zavedenými“ jmény Alena nebo Helena případně také Eliška (ani jedno se nám ale bohužel s manželem nelíbí), nebo ještě častěji je zaměňováno s novými, dnes oblíbenými, obdobami tohoto jména Elen/Ellen či Ela/Ella, a také jsme se už několikrát setkali s patvarem Ellena. Přestože se jméno manželovi stále líbí, uznává, že není zcela ideální, a nabízí mi dceři jméno změnit (širší rodina je však striktně proti). Já bojuji se dvěma protichůdnými pocity: na jedné straně bych dceři ráda jméno změnila, aby jí v budoucnosti nekomplikovalo život (už takhle máme příjmení, které lidé často zaměňují za jiné), na druhé straně se bojím, že po změně jména (chtěla bych nějaké „obyčejnější“, častější a snadno srozumitelné) by se dceři v pozdějším věku mohlo jméno Elena líbit víc a vyčítala by nám, že jsme jí ho změnili. Zvažuji také, jaký zmatek by dceři mohla změna jména způsobit už teď. Mohla byste mi, prosím, poradit, zda jméno měnit či nikoliv? Děkuji.
Dobrý den, změna křestního jména má hned několik aspektů, po formální stránce obnáší podání žádosti o změnu křestního jména na příslušném matričním úřadu a postup podle pokynů úřadu. Na jméně pro nezletilé dítě se musí shodnout oba rodiče. Závažnějším aspektem je však aspekt psychologický, který spočívá v tom, že dítě se se svým jménem identifikuje, je to také jedno z prvních slov, které dítě rozeznává a jméno jedenáctiměsíčního dítěte bylo již od narození dítěte jistě mnohokrát vysloveno. Pokud se proto rozhodnete pro volbu změny křestního jména, měli byste volit jméno co nejpodobnější, co nejpodobněji znějící jménu, jaké dcera nyní má. Vzhledem k tomu, že matriční zákon umožňuje dítěti zapsat dvě křestní jména, pak je možné zvážit i tuto možnost, nechat dcerce zapsat ještě druhé křestní jméno a při přechodu k oslovování dcerky novým jménem postupovat oslovováním nejdříve oběma jmény a to požadované pak začít postupně upřednostňovat až na něj nakonec přejít, postupovat citlivě a pomalu. Přesto bych doporučila takovýto krok dobře zvážit a projednat, doporučila bych vám případně realizovat konzultaci u odborníka, nejlépe psychologa, zda za vašimi potížemi s přivyknutím na dceřino jméno, nemohou být možné potíže s akceptací dítěte, což se také může stát a nemusí být vaším zaviněním. V takovém případě by bylo dobré potíže nepřehlížet a zahájit psychoterapeutickou péči. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, už jsem dotaz pokládala a bylo mi odpovězeno že to není možné, ale objevily se nové skutečnosti, proto se ptám znovu. Jsem v situaci, kdy přítel měl pohlavní styk s jinou, otěhotněla a tvrdí, že otcem je on. My ale ať počítáme jak počítáme, tak to vůbec nesedí. Vzhledem i k jiným nesrovnalostem v čem si protiřečila, ale přesto se ptám. Pohlavní styk byl 16.1., máme jednu fotku z ultrazvuku z data 6.3. - kde je psáno 12+4 +_7 den (pod tím je zřejmě datum porodu 14.9.). 27.3. ona napsala na sociální síť, že je v 15 tt. ... a stala se věc, kdy příteli oznámila tuto věc (okolo 5.3.)a řekla mu, že je v 9tt a 9.3. k ní byl přivolán psycholog a byl u toho i přítel a když se lékař ptal v jakém je tt, tak odpověděla ve 12tt. Na to se hned přítel ptal proč jemu řekla, že je v 9tt a lékaři 12tt. Nejprve řekla, že byla zmatená a potom řekla, že plod je větší tudíž je to takhle vypočítáno. A toto mě zmátlo. Četla jsem na různých diskuzích, že to možné je, aby byl plod větší, tudíž i když jste v 9tt, tak podle ultrazvuku můžete být ve 12tt. Ale zároveň jsem četla, že ve 12tt se upravuje počet podle velikosti plodu, tudíž podle mě není možné, když už máme tu fotku, kde je 12+4, aby tam byla nějaká nesrovnalost s počtem. Taktéž tvrdila, že bere prášky, ale že zrovna měnila prášky. A přítel se dovnitř "neudělal". Je tedy podle tady toho možné, aby otcem byl nebo ne? Moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, tak, jak jsem Vám psala již v předchozí odpovědi, možné to není. Pokud na ultazuvku z 6.3. plod odpovídal 12. týdnu, pak stáří plodu je opravdu 12 týdnů. Není možné, aby plod v prvním trimestru byl o 3 týdny větší než dle gestačního stáří.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní magistro, obracím se na Vás s následující věcí, která mne bohužel nedávno potkala, žiji se synem, 9letým, již 3. rokem sama, odstěhovala jsem se ze společné domácnosti po několika letém ne zrovna moc uspokojivém vztahu. Syn mi byl svěřen do péče. Otec trávil a dodnes tráví polovinu roku v cizině. Na dobu, kdy se vrací, si bere syna 1x za 14 dní na 4 dny s víkendem a 1x na 2 dny. Chci tímto říci, že styku syna s otcem nebráním. S otcem svého syna bohužel nevycházíme dobře. Když je vyhoveno jeho požadavkům, je to v pořádku. Mým požadavkům se mnohdy nevyhoví, ignorují se. Ale mám nyní o starost více, jelikož si můj bývalý partner našel přítelkyni, následné info jsou pouze domněnkou, ale nebudou daleko od reálu. Protože chtěl další dítě, myslím, že s touto partnerkou dítě plánují. Ona má již dítě z předešlého vztahu. Můj syn není moc sdílný všeobecně, ale v jejich společnosti se zřejmě cítí dobře. Jak vlastně dlouho se všichni dohromady znají, nevím. Můj bývalý patrner mne do seznamovacího rituálu nezahrnul. Řeším nyní to, že můj syn začal tetě říkat mamko. Zaskočilo mne to a nevím, jak mám tuto situaci řešit. Vzhledem k tomu, jaké máme špatné vztahy s partnerem se obávám, že zeptat se na to přímo jeho, by nebylo vůbec dobré. Jen jsem se syna zeptala, jak ho to napadlo a on mi řekl, že jí tak řekl včera a ona se tomu smála, že jí to nevadí. Zmohla jsem se jen na to, že jsem synovi řekla,že jsem si myslela, že maminka je jen jedna a že je mi z toho trochu smutno. Nevím, jak to mám řešit, mám-li to řešit..? Někde jsem udělala chybu. Můžete mi poradit? Děkuji.
Dobrý den, vaše pocity jsou legitimní a pochopitelné, maminka je opravdu jen jedna a můžete se zjištěním, že syn oslovuje mamko cizí paní cítit zraněná, zkuste se však od těchto pocitů oprostit a uvažujte racionálně. To že jste jeho jediná maminka syn zcela jistě ví a určitě není vaší chybou nebo zaviněním, že začal mamko oslovovat novou otcovu přítelkyni. Zkuste nebrat situaci osobně, zamyslete se nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo opačně, vy byste měla nového přítele a syn by mu začal říkat třeba taťko při zachovaných kontaktech také s biologickým otcem. Také by vám to tolik vadilo? Syn se pravděpodobně v otcově "nové rodině" cítí opravdu dobře a spokojeně, jeho oslovení nové otcovy přítelkyně zřejmě vzešlo skutečně od něj a může pramenit z toho, že k ní navázal pozitivní vztah a také nová paní v této "rodině" zřejmě roli matky zastává. Jak vlastně oslovuje syn vás, skoro bych řekla, že oslovení mamko není určeno vám, je to takové "náhradní" oslovení pro osobu, která se zřejmě mateřsky chová. Vám syn pravděpodobněji říká oslovením "mami" či "maminko". Berte to jako svůj úspěch, že syn dobře dokáže navazovat vztahy, buďte ráda, že je v přítomnosti otce a jeho partnerky spokojený a cítí se dobře, vždyť o jeho klid a spokojenost jde přeci mamince především. O svých pocitech s ním však ale můžete určitě mluvit a pokud se s takovým oslovováním otcovy přítelkyně nedokážete vyrovnat, tak mu to vysvětlete a zkuste společně najít nějaké pro vás méně bolestivé oslovení pro otcovu novou partnerku (může jí říkat teto, nebo křestním jménem..). Také byste se neměla bát domluvit se s bývalým manželem, zkuste navrhnout setkání na nějaké neutrální půdě, tedy ne u vás ani u něj doma a zcela věcně a bez emocí se s ním zkuste dohodnout na oslovování jeho nové partnerky vaším synem. Vyhněte se negativním vyjádřením směrem k ní i k bývalému manželovi, oceňte, že o syna doře pečují, že se u nich dobře cítí, vysvětlete mu, jak se cítíte, když slovem mamka oslovuje jeho novou partnerku a jak jste se synem dohodli, že ji může oslovovat. Pokud je manžel rozumný a nechce si kazit vztahy se synem, pak by měl vaši dohodu akceptovat. Dohoda dospělých je velmi důležitá a i když váš partnerský vztah skončil, pak by měla fungovat směrem k vašemu společnému dítěti, jehož jste rodiči. Snažte se syna co nejméně zatěžovat řešením rodinných potíží. V případě, že by se dohoda nedařila, nebo byste potřebovala více poradit, pak bych vám doporučila kontaktovat některou Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, které jsou v každém větším městě, služby těchto poraden jsou bezplatné a odborně vám zde poradí, jak postupovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, můj pětiletý vnuk velmi často (několikrát do hodiny) pláče, většinou kvůli malichernostem - něco nemůže najít, něco mu nejde, něco mu sestřička bere, špatně se vzbudí - to je pravidelné. Ve školce usedavě plakal, že mu dali na rizoto sýr, nedokázal to říct. Rodiče jsou velmi empatičtí a ihned ho konejší, berou do náručí a jeho pláč se ještě zintenzivní a trvá zbytečně dlouho a zdá se mi, že věkem pláče využívá stále více. Chlapec je jinak velmi šikovný a chytrý, ale v tomto se chová nepřiměřeně. Jeho chování vyvolává spory mezi námi dospělými, jak dál pokračovat ve výchově, domluvy nepomáhají. Děkuji za radu.
Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení.

Pro akci je nutné přihlášení