Dobrý den, mám těhotenskou cukrovku (léčenou Glucophage 500mg-0-1000mg) a mám termín porodu dle UTZ 06.09.2018. Dnes ranní lačná gly 6,5. 3.9. jsem na UTZ měla hraniční množství plodové vody s odhadovanou váhou plodu 3350g. Na vlastní žádost mi byl proveden Hamiltonův hmat. Z posledního vyšetření: FX3, pphl, CS4, TK 120/80,otoky 0,Váha 105Kg, na začátku těh 98kg. Výsledky UTZ: pphl II, AS +prav. 140/min, oligohydramniom, placenta na ZS grade 2-typ 0. PI UA 0,99 PI MCA 1,40 CPR 1,577. Biometrie: hlav obtížně - PBD 94=39+0, HC 331=37+1, AC 343=38+4, FL 73=37+0, EFW 3350g04.09. mi začali poslíčci trvalo to 6 hodin. nejčastěji chodili po 8 minutách. Pak jako když utne. Odpoledne mi odešla hlenová zátka. Od té doby se nic neděje. Na další kontrolu jdu až 10.09.2018. Co si myslíte o přenášení s těh.cukrovkou popřípadě o vyvolávaném porodu a riziku pro miminko? Zatím to nikdo v porodnici neřeší, moje obvodní gyn. mi říkala, že bych přenášet neměla. Jaká je pravděpodobnost, že se porod rozeběhne sám? Děkuji za Váš názor. Kateřina

Dobrý den, aktuálně jsem v 17.tt. Obecně jsem spíše drobné postavy, a tak rozměry mé pánve naměřené lékařem dosahují hodnot 18, 24, 28, 30. Neboť se tyto hodnoty poměrně značně liší od těch, které jsou považovány za "ideální". Chtěla bych se zeptat na Váš názor, zda je dle Vašich zkušeností u mne nějaká šance na porod s nějakým přirozenějším průběhem? Předem děkuji za Vaši odpověď.

Dobrý den paní doktorko, spíš než odpověď na dotazy se potřebuji "vypovídat".Mám doma 3 týdenního chlapečka, s manželem jsme ho moc chtěli, ale od začátku je to semnou divné. Porod byl za trest, kontrakce 24h a nakonec pro nepostupující porod a špatné ozvy zakončen císařským řezem. Malého jsem dostala až 3 den, žloutenka, nešlo kojení, týden po propuštění jsme skončili na umělém mléce. Od začátku jsem si nepřipadala jako máma, malého jsem vnimala jen jako povinnost. Do teď necítím tu nekonečnou lásku co jsem myslela, že budu cítit až ho poprvé uvidím. První týden byl očistec, furt jsem brečela a říkala si jestli to celé nebyla chyba. Připadám si jako naprosto neschopná matka, když malý brečí a já ho neumím utěšit. Teď už je to trochu lepší, ale stejně když delší dobu brečí a nedaří se ho utišit, tak mi to leze na mozek. Pak už brečím taky, jsem zoufalá a říkám si co s ním mám dělat aby byl konečně klid,.co dělám špatně, že je tak nešťastný. Neublížila bych mu, to bych sama sobě nedovolila, ale je to pro mě opravdu psychicky vysilující. Manžel pomáhá, zapojuje se a chce pomoc. Na druhou stranu musí chodit do práce a trochu se vyspat takže noční péče nakonec stejně zůstane na mě, protože vím, že ho musím nechat spát. Přes den neusnu, takže noc moc nedospím. Všichni kolem malého milují, vidím manžela jak na něj kouká a i když je to už lepší, tak si furt vyčítám, že ho nemiluju tak, jak bych jako.matka měla a mám pocit, že jsem totálně selhala. Myslela jsem, že jsem na péči o dítě připravená, ale evidentně to byl omyl.