Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den,

podmínky nároku na peněžitou pomoc v mateřství musí otec dítěte splnit ke dni nástupu na PPM, nejde tedy o datum podání žádosti. Nastoupit na PPM může nejdříve počátkem 7. týdne po narození dítěte, jak píšete. Pokud v té době nebude zaměstnaný a nebude ani v 7denní ochranné lhůtě, nebude mít na PPM nárok. Po narození dítěte můžete požádat o rodičovský příspěvek.

Dobrý den, co se týká školní zralosti předškolního dítěte, tak se jedná o celý komplex připravenosti zahrnující připravenost emoční, sociální, kognitivní, zralost funkcí zrakového a sluchového vnímání, předpočetní představy, všeobecné znalosti dítěte, základní plošně prostorovou orientaci a další faktory. Důležitá je také připravenost a zralost fyzická (tělesná). Pro svou dceru můžete udělat to, že ji dle doporučení paní učitelky ze školky objednáte do Pedagogicko psychologické poradny k vyšetření školní zralosti a budete postupovat podle doporučení odborníka. Psycholog v PPP zhodnotí všechny aspekty její připravenosti zvládat nároky školní docházky. Důležité jsou určitě informace o chování dítěte ve školce, kde mají paní učitelky možnosti vidět chování dítěte ve skupině vrstevníků. Rozumová zralost či kapacita (inteligence) dítěte není pro zahájení školní docházky rozhodujícím faktorem. Dítě, které je zaškoleno jako nezralé, nemá možnost svou inteligenci plně rozvinout a projevit. I když se snaží, tak často selhává ve srovnání se zralými vrstevníky. Tento neúspěch se negativně promítá do jeho sebedůvěry a vývoje vztahu a motivace ke vzdělávání. Vzhledem k tomu, že dcera je narozena v srpnu, kdy bývá zralost dětí často hraniční, či nedostatečná a čeká ji ještě ona odložená operace (nemám informace čeho se týká), která si jistě vyžádá rekonvalescenci a absenci ve vzdělávání, pak je nástup školní docházky ke zvážení. A to odhlížím od popisovaných emočních potíží se zvládnutím docházky do školky, nočních děsů atd. Doporučuji vám proto dát na doporučení odborníka v poradně a pokud bude doporučen odklad školní docházky, pak jej realizovat. Dceru dále rozvíjet v oblastech jejího zájmu a nechat ji dozrát. Je pak možné, že nebudete muset dělat vůbec nic, abyste podpořila rozvoj jejího sebevědomí. Ohledně rozvoje a podpory dítěte dostanete rady v Pedagogicko psychologické poradně a také vám zde zodpoví případné dotazy. Vhodné je konzultovat i problematiku nočních děsů a případně zvážit návštěvu dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je právě výbuchy hněvu a afektivními záchvaty dítěte charakteristické. V nedávné době jsem odpovídala na dva obdobné dotazy, tak snad najdete nějaké informace a odpovědi jejich pročtením:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337
https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

Jen ještě k vašemu dotazu bych chtěla dodat, že toto období je naprosto normální, probíhá přibližně ve věku dítěte od 3 do 5 let. Jedná se o krok kupředu ve vývoji dítěte a je důležité, aby si jím dítě prošlo. Průběh, intenzita a délka tohoto období samozřejmě záleží na povaze, osobnosti a nastavení dítěte a určitě jej ovlivňuje i rodičovský přístup. Snažte se zůstat s dítětem v kontaktu, porozumět jeho pocitům, podpořte ho, obejměte, snažte se pojmenovat, co jej asi trápí a vést i dítě postupně k verbalizaci svých pocitů. Důležité je nechat záchvat odeznít, pokud se do něj dítě dostane, na dítě nekřičet, netrestat jej, netřást jím, nesnažit se situaci probírat. Je potřeba nechat dítě vyplakat, vyvztekat a teprve po zklidnění je možné si o situaci popovídat, probrat případně, jak by se dala řešit jinak, nebo co by dítě potřebovalo, aby se příště neopakovala. Některým záchvatům se dá předejít, jako matka znáte své dítě nejlépe a už asi dokážete odhadnout, co u něj spolehlivě takový výbuch vyvolá, pak je lepší se takovým situacím vyhnout. Na některé situace je možné dítě předem připravit rozhovorem, například že na hřišti budou asi jiné děti, co asi mohou dělat, že se může s dětmi vystřídat na klouzačce, houpačce apod. Dohodnout se na pravidlech chování. Jindy je zase možné, pokud nejde o bezpečnost nebo zdraví dítěte, jeho přání vyhovět, dát mu na vybranou, co si oblékne, kam se půjde, jestli se půjde ven teď nebo později, co bude jíst. Respektovat to, že se dítě stává svébytnou osůbkou, která není vaší součástí a může mít jiné preference, povahu, přání, chutě, vkus. I když je toto období opravdu psychicky náročné, pak mějte na paměti, že emoce dítěte jsou opravdové, nedokáže se s nimi ale ještě ve svém věku vyrovnat jinak, než výbuchem vzteku. Dítě vám to nedělá naschvál, neberte jeho chování osobně, není namířeno proti vám, přesto že vám váš drobeček stále vzdoruje, tak vás a vaši podporu velmi potřebuje. Pomozte mu proto toto nelehké období překonat, přeji vám hodně trpělivosti a sil. V případě potřeby je možné vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí. Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal. Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí.