Celkem výsledků pro výraz "maminka": 58
Dobrý den,mám 6tměsíční dceru. S partnerem a otcem dítěte spolu nežijeme, ne proto že by to neklapalo, nebo neměl o nás zájem, ale tam kde bydlí, není zázemí pro dítě, bydlíme tedy od jejího narození u mých rodičů, zatím ... Partner za námi jezdí každé dva týdny. Dříve to dcera nějak nevnímala, kdo je ten "pán", jestli tím že byla malá, nevím ... takže to bylo v klidu, teď ale když přijede a uvidí ho a udělá na ní třeba kuk apod. ... usmívá se na ní, atd., brečí ... Když si ho "okouká" a asi si zvykne a asi se zajímá, kdo to je, pak už je to v pohodě, i když já jsem pořád na blízku. Asi mi rozumíte, jak to myslím. Trápí mě to, i když to chápu, bohužel by se dalo říct, že ho nezná, není na něj zvyklá, natož ho vnímat, jako tátu. :( Teď ale k tomu, s čím bych potřebovala poradit a co mi leží v hlavě a z čeho mám obavy ... Stěhování ... Partner zařizuje, tam kde bydlí samozřejmě bydlení a zázemí, abychom mohli bydlet jako rodina. Měly bychom se stěhovat asi v průběhu července, malé bude zkraje července 7 měsíců. A teď bych potřebovala poradit, jak to udělat, aby dcera neměla nějaké "trauma" ... Tady kde teď bydlí od narození je zvyklá na dané prostředí, pokoj kde spí, na babičku (mojí mámu), kterou vidí každý den, zkrátka na celé to prostředí ... Teď ji čeká stěhování, k jejímu tátovi (viz problém výše), do úplně jiného prostředí. Partnerovy rodiče vůbec nezná. Nebude tam mít babičku (mojí mámu), budeme tam jenom já, její táta a dcera. Samozřejmě druhá babička s dědou budou jezdit na návštěvu, ale jak říkám, nezná je. Mám z toho strach. Nevím, jestli je takto malé dítě schopné vnímat takovou změnu. A nechci jí, jak jsem psala výše způsobit trauma. Samozřejmě do mého bydliště, tam kde je teď zvyklá, budeme jezdit. Jistě mi rozumíte, o co mi jde. Můžete mi prosím poradit, jak postupovat? Děkuji
Dobrý den, podle vašeho popisu to vypadá, že vaše dcerka prochází zcela normálním vývojovým procesem a vstupuje do fáze separační úzkosti. Toto období se obvykle objevuje u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců, ale může se objevit i dříve, právě kolem půl roku života. Jedná se o důležitý a normální vývojový jev. Děťátko, které předtím klidně zůstávalo s příbuznými nebo i s cizími lidmi a usmívalo se na ně, najednou změní své chování, vyžaduje přítomnost matky a pláče, jakmile se matka od něj na chvíli vzdálí. Dítě začíná prožívat strach z odloučení od pečující blízké osoby. Toto období je v životě dítěte důležité, protože je známkou normálního citového vývoje a vytvoření blízkého vztahu s pečující osobou (většinou matkou). Tento vztah bude později základem pro vytváření dalších zdravých vztahů k jiným lidem. Dítě v tomto období má velkou potřebu být v kontaktu s matkou, kterou je potřeba mu poskytnout a naplnit. Proto je možné, že se dcerka jakoby najednou otce bojí, i když předtím s ním kontakt navazovala. Děti v tomto období se často jakoby bojí i otců, kteří s nimi žijí, ale odcházejí do práce. U vás je situace ztížená tím, že tatínka malá vidí vždy po delším čase. Postupujte proto citlivě, buďte i nadále poblíž, tak jak to děláte, a případně dceru utěšte, dejte ale průchod její přirozené zvědavosti a podpořte ji. Tatínek ať určitě na dcerku mluví, dělá různé dětské hříčky, zkusí ji pochovat, pohlídat, řiďte se prostě reakcí dítěte a svým citem.
Ohledně stěhování mi připadá, že jej zvládnete tak dobře, jak se s ním vy sama ztotožníte a vyrovnáte. Pro dítě jste důležitá vy jako jeho matka. Známé prostředí je sice také důležité a dítě na jeho změnu může reagovat, životně důležití jsou však jeho rodiče. Pokud má dítě dostatek rodičovské péče a uspokojeny základní životní potřeby, pak se jeho psychika vyrovná se vším, navíc je dětská psychika velmi pružná a rychle se vyvíjející. Připadá mi však, že vy jste ohledně stěhování do neznámého prostředí trošku nejistá. Je to pochopitelné, přijdete o pomoc a zázemí, které vám vytváří vaše maminka a najednou budete v neznámém prostředí s dítětem sama. Nezapomeňte, že tam s vámi bude váš partner, a vzhledem k tomu, že váš vztah funguje, tak se o něj budete moci opřít a pomůže vám. Navíc vaše rodiče budete jistě navštěvovat a oni budou navštěvovat vás. Píšete, že dcera nezná druhé prarodiče, pokud ji ještě neviděli, pak je nejvyšší čas na jejich seznámení. Podle podmínek byste mohli třeba i k nim zajet na delší dobu, třeba přes noc, aby mohli s vnučkou také pobýt a navzájem se pod vaším citlivým dohledem seznámit. Nemusí přítel jezdit jen za vámi, pokud je alespoň trochu možné v jeho stávajícím bydlišti, nebo v připravovaném novém bydlišti přenocovat, pak můžete dceru postupně na prostředí přivykat. Přeji ať se zdarem zvládnete náročnější období spojené se stěhováním. V případě potřeby či pochybností můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám problém se švagrovou a jejím vztahem k mému synovi. Otec Lukáška odešel, když byly malému 4 měsíce (teď 27 měsíců). Hodně mi v té době pomáhala s malým právě švagrová a tchyně, časem u nich Lukášek začal i přespávat, ale asi to byla chyba. Expartner si Lukáška někdy vezme na víkend, ale často se stěhoval, takže u něj jedno období byl spíš sporadicky. Lukášek je na tetu hodně fixovaný, není dne, kdy by mi 5x denně neřekl za tetou Eví, hlavně v situacích, kdy se mu něco nelíbí, něco ho nebaví, je to pro mě vždycky jako facka a nevím, co s tím. Švagrová vlastní děti mít nemohla a Lukáška hodně rozmazluje, hodně sladkého atd, dělají spolu kraviny, večer nechodí spát v určitou dobu, ale usíná s ní v posteli u pohádek. Moc řešit se to s ní nedá, na všechno má odpověď a nebo to odkýve, ale stejně si to udělá po svém. Teď např. řešíme Vánoce, jedu na cca 4-5 dní k mé matce a švagrová hned řekla, že jak přijedeme, chce si vzít malého alespoň na týden. Na to jsem jí hned řekla, že na týden teda ne, tak mi na to řekla, aspoň 2-3 dny jo, ale i to mi přijde moc. Vím, že si za to můžu sama, když jsem u ní malého nechávala tak často a chtěla bych to napravit, mám pocit, že už ji má raději, než mě... Taky nechci Lukáškovi brát tetu a tetě Lukáška, ale takhle to už dál prostě nejde :-( Když jsme u ní, nemůžu ho pomalu ani pochovat, přebalit, obléct, jakoby měl pořád strach, že bude muset se mnou domů, musí jen teta, jinak řve. :-( Mám zakázat přespávání úplně? Opravdu nevím, co s tím. Děkuji předem.



Dobrý den, asi vás svou odpovědí nepotěším, ale mít pro dítě skvělou tetu a babičku, které ho milují a dokážou se o něj postarat, je obrovský dar, kterého byste si měla vážit. Teta není v roli matky a může si tak se synovcem či neteří vytvořit kamarádský vztah, podílet se na jejich výchově a obohacovat jejich nejen vztahový život. Teta se o dítě často dokáže postarat i lépe než prarodiče, protože je mladší a má více energie. Děti se dobré tetě mohou se vším svěřit a o všem si popovídat. Prostě to tak je, že svým rodičům se děti svěřují méně rády. Neznamená to ale, že by k rodičům měly špatný vztah. Přítomnost tety a vztah s ní pomáhá dítěti utvářet rodinné hodnoty. Je velmi důležité jak dospělí v rodině spolu vycházejí. Mějte na paměti, že dítě se od vás učí a inspiruje, jak vytvářet a pěstovat vztahy do budoucna a do života. Když uvidí, že vaše vztahy s ostatními členy rodiny jsou dobré, je to pro něj velmi cenné a důležité. Teta se také může stát prostředníkem mezi dětmi a rodiči v případě nějakých konfliktních situací. Váš chlapeček je ještě malý, dítě v jeho věku žije přítomností, chce to, co je mu zrovna příjemné. Vy jste dospělá a do budoucnosti byste vidět měla, nehledě na to, že pokud to vezmete čistě prakticky, co by dalo mnoho rodičů za to, že jim děti někdo pohlídá, třeba když jsou nemocné a oni musí do práce, nebo si jen chtějí odpočinout či zajít do kina nebo divadla. A vy tuto skvělou možnost máte a teta dokonce ani nemá děti, takže se vašemu chlapečkovi může věnovat plně. Váš syn již vaším rozchodem přišel o přítomnost otce v rodině, opravdu ho chcete ochudit i o další rodinné vztahy? To že váš syn chce být s tetou, a že se na ni ptá, protože mu s ní je dobře, vůbec neznamená, že nemá rád vás jako matku, nebo že se váš vztah nerozvíjí normálně. Neberte jeho věty osobně, protože tak nejsou myšleny, takto malé dítě není schopno ani plánovat ani odhadnout dopad svých slov. Říkají prostě to, co aktuálně cítí. Chlapci jednoduše odpovězte, ano je ti smutno po tetě, však za ní půjdeme tehdy a tehdy, nebo ona k nám přijde ... a dále to nekomentujte, rozhodně to není a nemá být pro vás jako facka, navíc je zcela přirozené, že syn tyto věty používá ve chvílích, kdy se mu třeba něco nelíbí. To prostě děti dělají, tetě zase syn může v nějaké pro něj nepříjemné situaci říkat, že chce za vámi. S tetou je ale potřeba ujasnit si pravidla, neřešte však podružnosti, zaměřte se na pro vás zásadní věci. Stanovení pravidel neřešte před malým, nejlépe by bylo, abyste tetě navrhla, že si s ní chcete promluvit a vyšly si na nějaké neutrální místo mimo domov vás obou (třeba kavárna apod.). Myslím, že vzhledem k tomu, že tetě na vašem synovi záleží a určitě mu nechce ublížit ani přemírou sladkostí ani ničím jiným, tak společnou řeč najdete. Ohledně uspávání se asi nic nestane, když u tety občas usne v posteli, ať si to společně užijí. Garantem výchovy dítěte jste vy a na vás tedy je nastavování pravidel. Ohledně vánočních svátků se také dohodněte na počtu dnů, které u tety chlapec stráví. A vy si volno užijte bez výčitek, vždyť péče o malé dítě je náročná. Pokud byste chtěla vztahy s tetou nějak přerušit, tak byste vašemu synovi i tetě ublížila a navíc by to oprávněně vypadalo, že dokud jste tetu a babičku potřebovala, když byl syn miminko, tak vám byly dobré a že za jejich pomoc nejste vděčná. Mám z vašeho dotazu spíše pocit, že si nejste v mateřské roli jistá, považujete tetu za konkurenci a proto se s náklonností syna k tetě tak těžce vyrovnáváte. Mohla byste zkusit vyhledat psychologa a situaci s ním probrat, třeba by vám to pomohlo utřídit si svoje myšlenky a pocity. Abych vás trošku uklidnila, tak můj čtyřletý vnouček jako malý dělával vždy hrozné scény, že nechce jít domů s maminkou, chtěl být stále u babičky a u dědečka a opravdu jak píšete se bál, že ho maminka odvede. Kdyby to moje dcera brala osobně, tak by se asi musela zhroutit :-). No chlapeček má teď čtyři, svoji maminku miluje a říká, že je maminky a babičky. Takže nezoufejte, přerušením kontaktů s tetou můžete více pokazit než získat a dejte sobě i svému synkovi čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Mám 2,5leteho vnoučka. Má cca 5 týdnů chronicky průjem. Jen 1 x den, někdy úplně řídký,jindy kašovitý. Je malý, od cca 1 roku moc nepřibírá. Je pod spodní hranici percentilu. Jiné obtíže nemá, je bez teplot, nezvraci, je čilý, spokojený. Vyter z konečníku negativní. Po lécích na průjem ústup obtíží a prii vysazení opět prujmovita stolice. Já, moje mladší dcera a moje sestra máme celiakii. Rodiče vnuka ji nemají.Je možné, že by ji měl i vnouček? Lepek ve větší míře konzumuje teprve cca pár měsíců, před tím ho moc nejedl. Celkově začal lépe jist až tak pred půl rokem. Kojeny do 2 let. Testy na celiakii dělané v jeho 1 roce života. Dcera, maminka vnoučka je z toho již nešťastná. Lékařka stále nasazuje léky na průjem a bez mléčnou dietu a říká, že testy na celiakii dělala v 1.roce a není důvod je opakovat. Moc děkuji za odpověď, pěkný den.
Dobrý den. Pokud byly testy na celiakii negativní, nebude se o celiakii jednat, ale byly provedeny testy na intoleranci kravského mléka?

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, máme 5 měsíční miminko syna Petra. Za mě jsme i šesti neděli zvládli dobře. Ano oba jsme se učili... a ne vždy to bylo růžové. Během porodu jsem řešil i problémy v podnikání a zpožděné fakturace. Na začátku šestinedělí se ze mě stála doslova Mary Poppins, ale dobrovolně a plánovaně. Bohužel v půlce šestinedělí mi přeskočilo a pomoc od pritelčiné maminky jsem začal odmítat. Řekl bych i žarlit, protože pro přítelkyni a syna jsem dělal vše. Naopak přítelkyně byla vysazena zase na mojí maminku... Pořád když se zpětně ohlednu časem, tak těch 5 měsíců hodnotím pozitivně. Máme za sebou výlety, milování, úsměvy, krásné fotky a vzpomínky. Na okolí působíme jako ideální rodina. Ale. Mám možnost velkou část pracovní doby pracovat z domu a plánovat si čas. Jsem neskutečně šťastný , že jsem s nimi a vidím růst mého syna. Ale přítelkyni to vadí... na šestinedělí nevzpomíná v dobrém a ani na porod. Porod byl těžší , ale ty objetí a to společno. Nikdy jsem necítil takovou propojenost mezi námi. Po šestinedeli přišla přítelkyně ze zrušením svatby v příštím roce. Navíc dva měsíce zpátky uvažovala, jaké to bude když s malým bude sama... Teď přišla s tím, že mě má ráda, ale nemiluje, a "asi" chce být rodina. Je to jak na horské dráze... Většinu času jsme šťastná rodina pusy, objetí, úsměvy blbnutí s malým..., ale přijde menší nedorozumění a je vše špatně a minimálně na rozchod. Interval sexu se snížil ale je. Pred narozením syna jsme byly zamilovaný par i během těhotenství. Nevím co stim milují přítelkyni i svého syna a udělám cokoliv pro naši rodinu. Proto píšu i o radu, ať mám i zpětnou vazbu mimo naše okolí a hlavně co stimuluje? Nechci o ně přijít.
Dobrý den, na tomto místě odpovídám na dotazy ohledně vývoje dítěte, na vztahové obtíže nejsem odborník. Doporučuji vám proto obrátit se na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám se vztahovými problémy pomohou. Ohledně vaší situace bych vám zatím doporučila na přítelkyni netlačit, více jí a jejím potřebám naslouchat. Období po porodu a péče o maličké dítě je pro ženu velmi náročné, prochází také bouřlivými hormonálními změnami, může být vyčerpaná, nevypadá, depresivní. Některá maminka uvítá pomoc okolí, partnera, babiček, jiná chce být naopak s dítětem sama, sladit se, nastavit si režim a denní rytmus. Proto je potřeba s přítelkyní více komunikovat a její potřeby respektovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní magistro,mám dotaz ohledně mé dcery. Anička je zatím jedináček, má 20 měsíců. Je hodná, šikovná, zdravá, poměrně společenská, ALE. Kdykoliv, když jsme spolu a kdokoliv si jí chce pochovat, nebo se jí jen dotknout, tak utíká, řve, chce být jen se mnou. Je u nás babička, (na kterou je opravdu zvyklá, vídají se téměř každý den), Anička si v pohodě hraje, máma jí chce pomazlit, NEEXISTUJE, zdrhá za mnou. S manželem je díky bohu v pohodě. Fór je v tom, že když je u té stejné babičky na hlídání, a to i přes noc, nemají jediný problém, Anička se s ní mazlí, udělá si z ní kolikrát tu pečovatelku, tzn. chce být jen s ní, jakmile příjde děda, zdrhá zase za ní a chce být u ní. Už jsem z toho dost unavená, neboť to trvá nejméně půl roku a chtěla bych se vás zeptat, jestli dítě v tak malém věku už dokáže hrát/předstírat? Ona je opravdu v pohodě víceméně s kdekým, když nejsem na blízku. Trvá to pár minut, než například opláče můj odchod a je s tou danou osobou v pohodě. Ale jakmile jsme kdekoliv, nebo i u nás doma a někdo o ni projeví zájem, jsem-li na blízku, je to k nevydržení. Moc vám děkuji za pomoc!
Dobrý den,
podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, sleduji vaše videa a vaše rady jsou k nezaplacení. Ale mám takový boj se synem (4 roky ) máme na vesnici školku kde jsem já i babička a malého jsem neměla kam umístit jinam. Takže u něj neproběhla žádná adaptace zadne odloučení ode ne ani od babičky. A malý je na nás hodně upoutany... už chodí vic jak rok do této školky . Je moc šikovný, chytrý, pálí mu to... ale jakmile odejdu na chvilinku a nevidí mě, nastane šílený plac. S tatínkem žijeme oddělené a byl i problém když začínal jezdit k němu, zatím jen tedy na pár hodin , spaní není možné malý to opravdu nedává a tatínek na něj vytváří i nátlak a malý tam poté nechce již vůbec..řekl mu i větu příště tu zůstaneš a mamka už nepřijede ( jela jsme si pro něj když mi ho otec odmítal vydat, že tam malý prostě bude spát) od té doby je to ještě horší, mám ho i doma neustále kolem sebe, nemohu jít ani do patra bez toho aby me nehledal a neplakal že se bojí a kde jsem a jestli se vratim, jsem z toho i nešťastná.Snažím se s ním o všem mluvit ale asi dělám pořád něco špatně. Mam I nového partnera u nějakou dobu, malý ho má rád, ale ani s ním chvilinku nevydrží. Nevím co pořád děláme špatně, jak mu pomoci tohle celé překonat. Bydlíme v generacnim dome s mými rodiči ale s partnerem stavíme dům, malý se i těší že tam bude mír svůj pokojíček... ( zatím tedy jezdíme k partnerovi kde tedy nemá přímo svoji místnost ale zázemí tam má, spinka tam bez problémů, bere si tam i své hračky a vše co ma rad. Ale vůbec nevím hák tohle celé zvládnout a překonat, aby se tak beze mě přestal bát a plakat jen když na chvilinku odejdu ( třeba jen do patra a předem mu to povím u to že třeba jen pro něco jdu a hned se vratim ) I tak se to neobejde bez volání a pláče ( který se už někdy snaží I maskovat)
Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná.
Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení