Vážená paní doktorko,jsem na dně svých psychických sil. Je mi 40 let, děti jsem chtěla ale rozhodně jsem měla v hlavě srovnáno, vzhledem ke svému dětství, že nechci mít dítě za každou cenu ale z lásky... Stálého partnera nemám. Před týdnem jsem zjistila že sem těhotná. Ano, nesu část viny, že i přesto že sem na muže s kterým nechci být a kterého nemiluji naléhala že nechci sex bez ochrany,ale stalo se. Měli jsme styl jen jendou a já poté věděla, že tohle už nikdy víc. Jemu je 50 let a sám říká, že to posral. Vyčítala sem si to ale nenapadlo mne, že bych mohla být těhotná. Jsem zoufalá. Uvědomuji si, že je mi 40 let a pokud půjdu na interupci, nemusím již děti mít. Již sem se radila kde to šlo, většina lidí mi říká, vždyt si to dítě nech to zvládneš. Jenže já mám v sobě obrovský hněv a nenávist k sobě, k tomu muži a chci na potrat. Je to strašné. Já která děti miluju nedokáži tolerovat to, že jsem těhotná s mužem kterého nenávidím a vyčítám si svůj čin. Jaká je šance že když půjdu na miniinterupci ještě v budoucnu otěhotním? Jaká miniinterupce je pro mě nejšetřnější? Chemická o které se říká že nemusí zafungovat a žena pak stejně musí na tu klasickou a je tu možnost poškození? Nastudovala jsem toho už opravdu hodně. Jsem jak zombie. Týden v pláči, nenávisti, uzavřená ve svých myšlenkách. Akorát se ničím i fyzicky. Zvracím, nejím, nemohu nic jiného dělat než přemýšlet co dál. Děti mají být milovány,ale já se ráno budím jen s jedním pocitem a ten je, jít na interupci. Je mi jasné že si ponesu následky a výčitky psychické na nějakou dobu,ale již tuto chybu vrátit nemohu a musím se rozhodnout. Chtěla sem definitivně opustit republiku, to byl můj plán a nyní je všechno jinak. Kdybych z toho těhotenství měla radost, bylo by to asi jiné. Ale mít pocit nenávisti k sobě i k tomu co v sobě mám, to je špatně. Můžete mi prosím poradit, či říci Váš názor. Děkuji Vám.