banner

Celkem výsledků pro výraz "dite": 100

Dobrý den,Syn 2roky a 4 měsíce. Cca od 2let u něj pozoruji agresivitu vůči dětem. Jakmile se v jeho blízkosti objeví jiné dítě, zle se na něj podívá a hned ho začne bít pěstičkami nebo štípat. Zatne zuby a útočí. Je mu jedno jak velké dítě je. Dřív hned děti objímal, smál se na ně... Ale teď je to neskutečný obrat a mě to ubíjí. Jeho bratranec o kousek starší si s nim nechce hrát, bojí se ho. Vůbec nic na něj neplatí. Dále, když není po jeho, švihne sebou o zem a ječí. Většinou slovní útoky směřuje proti mě, ať jdu pryč a ječení zintenzivňuje. Když ho obejmu, ječí ještě víc. Je to jen "období" a přejde to nebo jak toto řešit? Hlavně útoky na děti. Moc děkuji

Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

avatar
Mgr. Michaela Matoušková dětský psycholog

Dobrý den, sleduji vaše videa a vaše rady jsou k nezaplacení. Ale mám takový boj se synem (4 roky ) máme na vesnici školku kde jsem já i babička a malého jsem neměla kam umístit jinam. Takže u něj neproběhla žádná adaptace zadne odloučení ode ne ani od babičky. A malý je na nás hodně upoutany... už chodí vic jak rok do této školky . Je moc šikovný, chytrý, pálí mu to... ale jakmile odejdu na chvilinku a nevidí mě, nastane šílený plac. S tatínkem žijeme oddělené a byl i problém když začínal jezdit k němu, zatím jen tedy na pár hodin , spaní není možné malý to opravdu nedává a tatínek na něj vytváří i nátlak a malý tam poté nechce již vůbec..řekl mu i větu příště tu zůstaneš a mamka už nepřijede ( jela jsme si pro něj když mi ho otec odmítal vydat, že tam malý prostě bude spát) od té doby je to ještě horší, mám ho i doma neustále kolem sebe, nemohu jít ani do patra bez toho aby me nehledal a neplakal že se bojí a kde jsem a jestli se vratim, jsem z toho i nešťastná.Snažím se s ním o všem mluvit ale asi dělám pořád něco špatně. Mam I nového partnera u nějakou dobu, malý ho má rád, ale ani s ním chvilinku nevydrží. Nevím co pořád děláme špatně, jak mu pomoci tohle celé překonat. Bydlíme v generacnim dome s mými rodiči ale s partnerem stavíme dům, malý se i těší že tam bude mír svůj pokojíček... ( zatím tedy jezdíme k partnerovi kde tedy nemá přímo svoji místnost ale zázemí tam má, spinka tam bez problémů, bere si tam i své hračky a vše co ma rad. Ale vůbec nevím hák tohle celé zvládnout a překonat, aby se tak beze mě přestal bát a plakat jen když na chvilinku odejdu ( třeba jen do patra a předem mu to povím u to že třeba jen pro něco jdu a hned se vratim ) I tak se to neobejde bez volání a pláče ( který se už někdy snaží I maskovat)

Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná. 

Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem 

Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

avatar
Mgr. Michaela Matoušková dětský psycholog
Štítky: #dítě #vývoj

Dobrý den, na porodné pro první dítě jsme nárok neměli, protože jen moje výplata již přesahovala sedminásobek minima.Zajimalo by mě však jak je to s nárokem na porodné u druhého dítěte. Druhé dítě bychom si rádi pořídili až budu cca 2 roky na mateřské s prvním dítětem. Pokud budu pobírat materskou, a manžel má jen základní plat, budeme mít nárok na porodné na 2.dítě? Počítá se mateřská jako příjem, nebo jak to je ? Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den, ano mateřská se jako příjem počítá a pro nárok na porodné nesmíte překročit 2,7násobek životního minima pro 4člennou rodinu.

Dobrý den,ráda bych se poradila ohledně své dcerky. Dceři je dnes 3,5 roku. Je z dvojčat, narozena předčasně. Jako miminko byla klidná, spala dobře, ale nerada se mazlila. Vydržela cca 10 minu pak byla nevrlá a musela se položit. Od 1 roku začaly holky docházet na zvykání občas do jeslí. Dcerka už kolem 1 roku začala být taková temperamentní, dominantní. Mezi 1-2 rokem jí přezdívali v jeslích "šéfová!" I doma byla silná osobnost, která se snažila prosazovat svou, nebála se poprat se starší sestřenicí. Od 2 let chodí do jeslí denně, po druhém roce se její chování ještě více projevilo, začala být více náladová, snažila se dosáhnout svého apod.Dnes ve 3,5 letech je snad situace zatím nejhorší. Dcerka je milá, usměvavá, má ráda kolektiv, ale stále více se u ní střídají nálady. Má dny špatné a dny lepší. Problémy jsou od rána...už přes 8 měsíců se jí snažíme všemožně donutit, aby se oblékala sama, protože do té doby se prostě neoblékala. Ale je to šílený boj. Od mala se nechce sama oblékat, ale umí to, je šikovná. Ale prostě se nedá donutit, aby něco dělala. Dám jí oblečení a ona si ho nevšímá, místo toho leží, kope nožičkami, zpívá, cvičí, nebo si s něčím hraje...dělá blbiny. Když nad ní stojím a tlačím, aby se začala oblékat...tak se začne vztekat, brečet..vymlouvá se, že jí něco svědí, nebo něco bolí. Jindy vede i zvláštní komunikace ve stylu...proč se neoblékáš....nemůžu zvednout těžké kladivo, mám těžké kladivo, jindy začne mluvit o rámečku s fotkami, neustále opakuje, že jsou tam staré fotky, nebo mi řekne, že mám špatně oči, že musím víc otočit oči. Když je víkend a nespěcháme, a nevšímám si jí, tak vydrží běhat nahá klidně několik hodin. Prostě se neoblékne. Za posledních 8 měsíců se sama oblékla jen párkrát (opravdu by se to dalo spočítat na prstech ruky). Navíc se často vzteká, neustále jí něco rozčiluje, nebo se něčeho dožaduje....ve stylu Musíš mi to dát, musíš mi říct to a to....V jeslích je problém stejný, tety říkali, že většinou ráno je ještě dobrá, ale pak v průběhu dne se jí kazí nálada a je protivná, vzteklá, nechce nic dělat. Jsou dny lepší a dny horší. Aktivity (tvoření s dětmi) jí prý baví, to dělá hezky, je šikovná, ale v jiných věcech, jak není po jejím, je zle. Opakovaně se několikrát do týdne (třeba 3 dny v týdnu) stává, že pro holky jdu a ona jim tam leží i hodinu nahá pod stolem, nebo na zemi a odmítá se oblékat. Nikdo na ní nesmí mluvit, nebo se neobléká, protože čeká až pro ně přijdu a musí mi prý nutně něco říct,...pokaždé má nějakou výmluvu. Nastávají tam scény kdy musím pro malou jít dovnitř a tahat jí z postele, nebo ze země nahou a donutit jí se obléci a jít domů. Opět začíná brečet, kňourat, dožadovat se toho, že to neumí, že jsem jí to neukázala, jak se to dělá, že jí musím pomoct apod. Je to nepříjemné mě i tetám v jeslích, nikdo si s ní neporadí. Jak říkám, opakuje se stejný scénář dlouhodobě už skoro 8 měsíců a spíše se to zhoršuje. Už nevíme, jak jí donutit se oblékat (vyzkoušela jsem motivaci...odměna za oblékání - bonbon, pochvala, když zvládne alespoň část sama, tlaky, křik něco jí zakázat....vše akorát zhorší). Ale nic nepomáhá, jeden den je to třeba lepší, další dny opět krok zpátky. Tety jí posílají za zlobení do kouta, ale zatím ani tak se nepodařilo jí zlomit. Stále má své nálady a doma je to to samé. Své dvojče klidně pokouše, když jí nedá hračku apod. Jinak ale umí být milá, zlatá, jen kdyby se tak často nevztekala. Venku jsem si všimla, že dlouhodobě často jakoby našlapuje na špičky, myslela jsem často, že má třeba špatné botičky, ale dělá to ve všech botech. Ne ale vždy. Chodit umí normálně, spíš asi blbne, šaškuje. Jinak ale se drží za ruku, nevyvádí, neutíká, nikam nešplhá apod. Napadá mě, jestli by nemohla mít ADHD, i když bez vyšetření asi těžko soudit. V jeslích upozorňují, že to s ní v běžné školce budeme mít těžké. Tady jsou 2 tety a jen 4 děti, nevím jak zvládne velký kolektiv. Už nevíme, jak jí donutit, něco dělat, jak zvládat denně její střídání nálad, jak jí donutit se oblékat? Ráno nám trvá i 30 minut než se oblékne a to většinou stejně z velké části nakonec musíme za ní udělat my. V jeslích jí nakonec také buď oblečou, nebo jí sbírám nahou ze země já. Druhá z dvojčat je klidná, šikovná, vše zvládá sama, problémy žádné takto nemá.

Dobrý den, vaše dcerka může mít hned několik důvodů pro své chování. Jednak se ještě nachází v období vzdoru, kdy má potřebu vzdorovat a vymezovat se vůči autoritě. Emoční výbuchy, vzdor, vztekání, jsou pro toto období charakteristické. Dítě ještě nedokáže zvládat své pocity, jeho nervový systém není ještě vyzrálý. Za své projevy dítě nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, brát jeho emoce vážně, nezlehčovat je. Při afektu vyčkat až odezní a teprve poté s dítětem o situaci přiměřeně věku promluvit, konkrétně vysvětlit, jaké chování je pro nás žádoucí, co bychom od něj požadovali. Dále se dcera může vymezovat také vůči své sestře - dvojčeti, která je jak píšete bezproblémová. Může tak chtít upoutat pozornost směrem ke své osobě. Pak je potřeba ocenit a podpořit to chování, které po ní požadujete a všímat si i pouhé snahy o něj. Neposilovat chování, které je nežádoucí, nevěnovat mu pozornost nerozebírat je před dcerou. Ohledně podezření na ADHD je u dvojčat navíc narozených předčasně vyšší pravděpodobnost výskytu. Doporučuji vyšetření dcerky u dětského psychiatra. Nervový systém dítěte se však vyvíjí a diagnóza ADHD je většinou jasná až kolem šestého roku věku dítěte. Našlapování na špičky může být známkou neurologických obtíží z důvodu např. předčasného porodu, konzultovala bych s pediatrem případné doporučení na neurologické vyšetření. Podle vašeho popisu to vypadá, že se svět vás všech smrskl na oblékání dcery a také, že dosavadní používané postupy nejsou efektivní. Mějte na paměti, že tam, kde vyvíjíte na dítě v období vzdoru tlak, tak dítě vyvíjí stejně silný protitlak. Neosvědčené postupy je tedy potřeba změnit. Zkuste vyjádřit dceři pochopení, nabídněte s oblékáním pomoc, nechte ji vybrat, co si oblékne sama (nejlépe tu část oděvu, kterou dobře zvládá) a s čím jí pomůžete. Samostatně zvládnout oblékání ve 3,5 letech na ni skutečně může být ještě příliš náročné, a proto se tolik vzteká a vzdoruje. Nebo se prostě na tuto činnost nedokáže ještě tak dlouho soustředit, protože ji nebaví a nezajímá. Vždyť vám sama říká, že po ní chcete, aby zvedala těžké kladivo. Nesrovnávejte děti navzájem, každé je individualita, i když jsou dvojčata a každé také individuálně zraje a osvojuje si dovednosti. Je potřeba ocenit a pochválit i každý malý pokrok v oblékání. Zároveň však ale tomuto úkonu nevěnovat přehnanou pozornost, je přeci tolik hezkých věcí na světě, tolik společných činností, ve kterých je dcerka šikovná a které si můžete s dcerami užít. Dohodněte se také s tetami v jeslích, ať na dceru s oblékáním nějakou dobu netlačí, ať jí pomohou. Dětí v jeslích není zase tolik, aby to časově nezvládly. Vaše dcera potřebuje od dospělých zažít pochopení a pomoc a ne tresty ve formě posílání do kouta nebo jiné.  Bylo by dobré tetám v jeslích sdělit, že si používání podobných trestů nepřejete. Navíc se ukazuje, že stejně nejsou efektivní. Ve školce se mohou samozřejmě obtíže objevit, ale také nemusejí. Pokud by se po nástupu dcerky do školky obtíže skutečně objevily, pak je dobré vyhledat pomoc buď dětského klinického psychologa, nebo psychology v Pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

avatar
Mgr. Michaela Matoušková dětský psycholog
Štítky: #dítě #vývoj

S Kubíkem hrajeme společenské hry. Od Vánoc je hrajeme ve velkém a dneska jsem zažila "krizovou" situaci a potřebuju poradit. Dneska jsme hráli Člověče (už asi po milionté :)) a co se nestalo. Kubík stál před domečkem a já ho musela vyhodit - jinou figurku už jsem ve hře neměla. A Kubík se normálně opravdově rozplakal, že chtěl tou figurkou do domečku. A já nevěděla, co mám dělat? Trvat na vyhození nebo "švindlovat" a nevyhodit? Snažila jsem se mu to vysvětlit, že je to jen hra a že pořád ještě může tu mojí figurku vyhodit a klidně i vyhrát, ale nebyla s ním řeč. Tak jsem to pak zahrála do outu a vyhlásila coffee break... a pak už Kubík hrát nechtěl. Co byste dělaly vy?Celá diskuze na: http://www.babyonline.cz/diskuzni-klub/vychova-vztahy-mezi-sourozenci-aktivity-krouzky-mazlicci-deti?url=spolecenske-hry-ja-uz-to-tu-psala-ze-je--944465#r944465

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Dobrý den,chtěla jsem se zeptat, zda mi můžete odpovědět na příspěvek na dítě. S manželem máme jedno dvouleté dítě a druhé čekame v únoru 2018. Chtěla bych zažádat o příspěvěk na dítě, ale zajímalo by mě, zda se do příjmu bude počítat i babička manželova a jeho strýc (na jedno číslo popisné jsou dva domy - my a na dvoře v tzv. vejminku bydlí babička se svým synem). Každý máme své, ale inkaso se platí dohromady. Bude se tedy přihlížet i na jejich příjmy, pokud bychom žádali o přídavek na děti? Mockrát Vám děkuji za odpověď.

Dobrý den, vše závisí na tom, koho uvedete do osob žijících ve společné domácnosti a mělo by k tomu stačit vaše čestné prohlášení.