Dobrý den Deniso,

děkuji za Váš dotaz, který bych si dovolila rozdělit na dvě části. V té první zmiňujete poměrně časté buzení u Vašeho 11 měsíčního chlapečka, v té druhé zmiňujete jeho bouřlivé noční "záchvaty", které Vás poslední dobou znepokojují.

Začnu tedy tím častým buzením. Nepíšete víc o synově spánkovém režimu přes den, o tom, zda máte nastaveny nějaké večerní uspávací rituály, zda usíná syn sám, jestli je uspáván kojením apod. Vyjdu tedy z informace, že s Vámi spává v posteli. Rozumím tomu, že ho chcete mít nablízku (přitulení dítěte je tak příjemné!) a určitě je i praktičtější, že při každém probuzení nemusíte vstávat a vytahovat syna z postýlky :-) Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu: není možné, že právě společné spaní může mít svůj podíl na častějším buzení syna? Blízká přítomnost maminky je určitě pro dítě potřebná a uklidňující, mám ale pocit, že toto v noci tak úplně neplatí a mnoho dětí se v těsné blízkosti maminky naopak budí daleko častěji, než když spí ve své postýlce (a mají správně nastavené spací "návyky"). Osobně jsem zastáncem toho, že v noci je lepší, když mají děti (a tím pádem i rodiče) svůj vlastní prostor sami pro sebe. Určitě je dobré mít postýlku blízko postele, ale přece jen-vlastní postel je vlastní postel :-)

Samozřejmě záleží na každých rodičích, jak si vše nastaví a zda to tak celé rodině vyhovuje, pokud ale uvažujeme nad tím, co udělat pro to, aby dítě spalo lépe, je dobré pouvažovat i nad dosavadním uspořádáním, zda je to jediné možné řešení a zda na to nejít trochu jinak.

Více než vřele doporučuji pročíst knihu „Každé dítě může dobře spát". Je k dispozici i volně ke stažení, takže můžete začít čerpat praktické návody a příběhy mnoha dětí (a jejich mnohdy znavených rodičů) třeba hned. Najdete v ní myslím vše, co k dobrému spánku dětí potřebujete vědět J.

Tímto se dostáváme k druhé části otázky, která se týká synových nočních stavů , ze kterých máte s manželem obavy. Vše najdete krásně vysvětlené ve výše zmíněné knize, ale než si ji přečtete, alespoň stručně se dotkneme toho, oč se jedná.

Rozumím tomu, že tyto stavy, kdy nevíte přesně, co se s chlapečkem děje, zda nemá z něčeho strach, případně, zda se nejedná o nějaký vážnější zdravotní problém, vypadají mnohdy až děsivě a naplňují Vás obavami. Jsem ráda, že Vás mohu v tomto směru uklidnit. Nejen, že se z největší pravděpodobností o žádný zdravotní problém nejedná, ale syn neprodělává v noci žádné hluboké úzkosti a strachy, dokonce nejde ani o žádné hrozivé sny.

Oč se jedná: dítě přechází během noci z fáze hlubokého spánku do fáze neúplného probuzení (dítě polospí – polobdí) a zase zpět, do spánku hlubokého. Přechodová fáze je u většiny dětí plynulá, méně nápadná – dítě se pouze zavrtí, otočí, něco si zamumlají a opět upadnou do fáze spánku hlubokého. U části dětí, ke kterým zřejmě patří i Váš syn, jsou tyto přechody kostrbatější - déle zůstávají ve fázi polobdění a tam se právě odehrává ten noční pláč, křik, případně výrazné pohyby, kopání nohama apod. Nejde o sen, ale neúplné probuzení a déle trvá, než se pak dítě dostane zpět do fáze hlubokého spánku. Jedná se v podstatě o to, že není stále dokončen proces dozrávání mozku a proto tyto přechody nejsou tolik plynulé. Vše by se tedy mělo upravit samo, společně s dozráváním mozku. Protože děti v této polobdělé fázi příliš nereagují na jakékoliv uklidňující taktiky, naopak někdy se zdá, že uklidňování děti ještě více rozrušuje, nejlepší, co můžete udělat, je dítě v postýlce zkontrolovat, případně pohladit a počkat, až se samo zklidní tím, že se opět propadne do hlubokého spánku. Nejedná se o nic nebezpečného a pokud dítě jinak prospívá a je spokojené, jak píšete, není třeba se znepokojovat, jen to přijmout jako jednu z vývojových, tedy přechodných záležitostí, která sama odezní.

Držím Vám palce, ať se spaní daří!

Míša

Dobrý den, vývoj holčičky tak, jak jej popisujete se jeví naprosto normální. Pro dítě jsou důležití stabilní vychovatelé, láskyplné a klidné prostředí. Fixace na otce, který je v životě děvčátka nejstabilnějším článkem je v pořádku a znakem jejího zdravého vývoje. Agresívní chování ve formě různých "útoků" na rodiče, vychovatele patří také k normálnímu experimentování v tomto věku. Dítě zkouší hranice vychovatelů, zkouší co se stane, když někoho kousne, bouchne apod. Důležité je, aby se vychovatelé drželi jednotného přístupu a měli na paměti několik obecných zásad při zvládnutí projevů agresívního chování.

• agrese je pro dítě v jeho vývoji důležitá, dodává mu energii, žene ho kupředu, důležité je agresívní chování nasměrovat konstruktivním, nikoliv destruktivním směrem
• zaměstnejte dítě, výborným prostředkem je společná hra, není však vhodné zápasení a hravé praní se, které s dětmi často provozují tatínci, lépe je něco společně stavět, vytvářet.....
• dítě by mělo mít dostatek pohybu, aby mohlo vybít svou energii společensky přijatelným způsobem
• nezapomínat, že chování dospělých je pro dítě prvním a nejdůležitějším vzorem, pokud se tedy rozčílíme a začneme na dítě křičet, pak reagujeme na násilí opět násilím. Přístup je důležité udržet klidný, trpělivý, ale důsledný a dítěti vysvětlit, že tohle se nedělá, odvést jeho pozornost k žádoucímu chování, zasáhnout ihned, nenechat nežádoucí chování vystupňovat.

Ohledně zahájení docházky do mateřské školy je potřeba zvážit zralost dítěte, přikláněla bych se k nástupu do MŠ od tří let věku dítěte.

Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog