Pěstounem se člověk buď narodí, nebo nenarodí. Peníze to nezmění.
Reaguje paní Veronika Nedbalová na otázku, zda někdo může dělat pěstounství pro peníze. Společně s manželem vychovávají šest dětí a paní Veronice se tím splnil její sen o velké rodině.
Jak jsme se stali pěstouny
Manželé Nedbalovi uvažovali o adopci už před narozením své první biologické dcerky. Jejich úvahy však nabraly konkrétní podobu až v době, kdy se jim nedařilo mít druhé dítě biologickou cestou. „Rozhodli jsme se tehdy pětileté Lili pořídit sourozence osvojením“, říká paní Veronika a vzpomíná: „Přišla se k nám podívat sociální pracovnice, vysvětlila nám, co nás přibližně čeká, podívala se, jak žijeme, promluvila si s dcerou a představila nám i ostatní formy náhradní rodinné péče“. Po zvážení všech možností se manželé rozhodli svou žádost rozšířit o pěstounskou péči a přidali požadavek ohledně věku dítěte. „My jsme si přáli holčičku do pěti let, aby nebyla starší od naší biologické dcery. Ostatní specifika jako etnikum dítěte, jeho zdravotní stav, tolerance k alkoholu a drogám v graviditě apod. pro nás nebyly rozhodující“, říká paní Veronika.
Po obstarání posudků z práce, obce a od lékaře byl spis manželů Nedbalových postoupen na krajský úřad, který je dále vyzval k psychologickému posouzení. Následně museli absolvovat také přípravu náhradních rodičů. A jak na školení paní Veronika vzpomíná? „Školením jsme procházeli před deseti lety. Ačkoliv nás tehdy překvapilo, že lektorky, které přípravu vedly, samy neměly osobní zkušenost s osvojeným dítětem, bylo skvělé. Přineslo nám spoustu pozitivního a potřebného do života náhradního rodiče. Už jen parta, která se tam vytvořila a která nám přinesla blízká přátelství na celý další život, je k nezaplacení“.
Po skončení přípravy a schválení nastává období očekávání, které v případě manželů Nedbalových bylo velmi krátké. „Ozvali se nám z krajského úřadu hned den po schválení a brzy jsme jeli navštívit holčičku do dětského domova na opačném konci republiky. Strávili jsme tam společně tři dny a domů jsme si jí potom odvezli na tzv. dlouhodobou hostitelskou péči, do doby, kdy rozhodnutí o pěstounské péči nabylo právní moci“. Manželé Nedbalovi se tak stali pěstounskými rodiči Kačenky.
2 v 1 aneb rodič a pěstoun v jedné osobě
Zásadní rozdíl mezi biologickým a pěstounským rodičovstvím Nedbalovi nevidí, „Pěstounem se stává člověk na celý život, to je stejné jako být biologickým rodičem. Měl by být rodičem milujícím a ochraňujícím. Měl by se opírat o vnitřní cit, o intuici. Samozřejmě že jsou nastavená pravidla, která musíme dodržovat a respektovat, ale dítě a jeho potřeby musí být pro nás vždy na prvním místě. Nutná je také obrovská míra tolerance, vůči dítěti, jeho jinakosti, i vůči jeho biologickým rodičům“, líčí paní Veronika a dodává, že pěstoun musí být bohužel připraven i na pomluvy a nepřejícnost okolí. „Přála bych si méně závisti a hloupých lidí, ale to je utopie, proto mým přáním je, abych byla vůči takovým lidem a jejich vlastnostem imunní. A to nejen já, ale i mé děti“.
Proč jsme přijali do své rodiny i další děti
„Protože jsme chtěli dát domov ještě dítěti třetímu a díky shodě náhod potom i čtvrtému“, vzpomíná s úsměvem paní Veronika na období, kdy jim krajský úřad nabídl zrovna děti dvě – sestřičky Barunku a Gábinku. Později do rodiny přibyly překvapivě ještě dvě děti biologické. „Vždy jsem si přála mít velkou rodinu a to se mi splnilo i díky pěstounské péči. Na příchod všech dětí jsme se velmi těšili, je to nádherný adrenalin, obrovské štěstí, radost, ať už se jedná o biologické nebo pěstounské rodičovství. Musíte projít těhotenstvím - proces schvalování, porodem - vybrání konkrétního dítěte, a následně šestinedělím - příchod s dítětem domů. Psychicky se tato období prakticky v ničem neliší. Musíte se naučit spolu s dítětem žít, vnímat jeden druhého, naučit se navzájem číst své potřeby, znát své reakce…“ s nadšením vypráví paní Veronika.
Péče o velkou rodinu
Paní Veronika přiznává, že obstarat tak velkou rodinu je někdy těžké, zvláště když pracuje na celý úvazek v nepřetržitém provozu v nemocnici na LDN a manžel také v nemocnici na operačním sále na úvazek částečný. „Musíme se o činnosti spojené s chodem domácnosti dělit, když mám třeba dvě denní dvanáctihodinové služby, tak musí vše zajistit manžel. Ale jde to. Mám pocit, že čím více dětí člověk má, tím více má i energie na to, aby vše zvládl. Děti jsou skvělý tým a dokážou se spoustou věcí pomoci, často pomáhají starší mladším“. A jak to má paní Veronika s časem pro sebe a s relaxací? „Čas pro sebe samozřejmě mám, vyplňuji jej studiem na vysoké škole. Jako čas pro sebe vnímám i čas strávený s dětmi, v přírodě, na bruslích, na kole nebo v bazéně. Pro mě je celý život jeden veliký relax“, směje se.

Celá rodina žije hodně aktivní život a děti mají hodně zájmů. „Nejstarší dcera, patnáctiletá Lili, hraje na klavír, fotí, jezdí na koni, Kačka, které je deset, zase nádherně kreslí, má výborný hudební sluch a je skvělou gymnastkou. Devítiletá Barunka miluje taktéž koníky, je hasička, skautka, skvěle lyžuje, jezdí na kole a bruslí, osmiletá Gábinka hraje hokej, také jí jde skvěle lyžování a na kole je nepřekonatelná. Šestiletý Matyášek je trochu pohybuvzdorný, ale je to nadšený divák a občas se dá přesvědčit a sedne na kolo. Čerstvě se připojil i k hokejovému týmu, kde hraje i Gábinka. A náš tříletý benjamínek Danny je v tahu svých sestřiček – kolo, brusle, hory. Všichni plaveme, v létě se potápíme v moři nebo chodíme po horách“, líčí paní Veronika.

Pokrok dítěte v rodině
Psychologické studie dokazují, že dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje pocit jistoty, bezpečí a lásky, dále péči konkrétní osoby a dostatek pozornosti. Paní Veronika souhlasí a dodává: „Jistota je pro dítě základ a potom také důvěra v okolí a pevné zakotvení v rodině.“ A jak velkou roli podle paní Veroniky hrají zážitky dítěte z raného dětství před příchodem do nové rodiny? „Vše hraje svou roli, nejen zážitky z původní rodiny či z ústavního zařízení, také genetika a věk dítěte, potom i osobnost nového rodiče a prostředí, ve kterém bude dítě vyrůstat. Hodně zlého se dá v rodině napravit, něco už bohužel ne.“ Co se týče genetiky, paní Veronika vypráví zážitek z první návštěvy sestry jejich pěstounské holčičky: „sestry se nikdy neviděly, každá vyrůstá v jiné rodině, které bydlí 500 km od sebe. Děvčata ale mají naprosto stejná gesta, stejně mluví, mají stejné zájmy. To jsme byli hodně překvapení“, směje se.
Pěstounské děti manželů Nedbalových v rodinném prostředí udělaly velké pokroky. „Všechny děti jsou skvělé, navzdory těžkému životnímu startu všechny jsou pozitivní a radostné. Největší pokroky vidíme u nejmladší dcery Gábinky, která je veliký rváč. Narodila se hodně předčasně a její prognóza byla závažná. Přijímali jsme ji jako dítě, které nebude nejspíše pohybově moc samostatné a bude nevzdělatelné. V rodině se ale na tolik zlepšila, že dnes hraje hokej, jezdí bikerské závody a chodí do základní školy s integrací.“
Na závěr paní Veronika dodává: „Naše děti mi dělají velkou radost, je to obrovské štěstí a veliký zdroj inspirace a energie. Pěstounství mě naučilo toleranci, nastavilo mi zrcadlo. Je to vysoká škola rodičovství. A jestli mi něco vzalo? Vzalo mi pocit, že se něco nedá zvládnout nebo stihnout. Zjistila jsem, že kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Já jsem se naučila hledat způsoby – a ejhle, ono to jde :-)“.
Veronika Nedbalová, pracuje jako zdravotní sestra v gerontologickém centru. Pěstounkou je od roku 2006. Vychovává s manželem šest dětí. Nejstarší biologická dcera má patnáct let, potom jsou pěstounské holčičky 11, 9, 8 let a biologičtí kluci 6 a 3 roky.
Má ráda přírodu, hory, vodu, sporty.
O kampani HLEDÁME RODIČE
Vědecké výzkumy jednoznačně prokázaly, že pro vývoj dítěte je nesmírně důležité vytvoření tzv. citové vazby a možnost vyrůstat v harmonickém prostředí rodiny. V České republice však žije více než 9000 dětí v ústavní péči, což naši zemi řadí mezi evropské státy s nejvyšším procentem dětí vyrůstajících mimo přirozené rodinné prostředí.
Kampaň "Hledáme rodiče" má pomoci najít v České republice dostatek pěstounů, kteří budou schopni poskytnout péči a domov dětem, jež z různých důvodů nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. Edukačně-náborová kampaň poskytuje prostřednictvím webových stránek kampaně, facebookových stránek Hledáme rodiče: Pěstouny a bezplatné tel. linky 800 888 245 široké veřejnosti množství informací o náhradní rodinné péči a pokouší se tak vzbudit zájem u těch, kteří o pěstounské péči zatím jen nezávazně uvažují.
Předchozí článek:
Tesco Běh pro život 2010
Následující článek:
Škola, základ života? Ne pro každého…
Poradna
zdravím muj syn (5m) je uz od narození lekavý, ale tim stylem že si staci nečekaně kýchnout nebo se nahlas zasmát a dostane záchvat breku ale takovy že ho nejde treba 15min utišit i kdyz se snažíme sebevíc, jsem z toho na prášky a přijdu si že z toho pakatím kdyz každého komanduju ať dělá věci potichu, i prudký pohyb to způsobuje, asi má citlivý nervový systém nebo nevím, spíš mě zajímá jestli z toho vyroste nebo proč se to děje.. děkuji za každou odpověď
Dobrý den,
popisujete reakce Vašeho synka na méně očekávané podněty a Vaše obavy z toho, že své okolí často musíte "komandovat", aby se chovalo tiše a syna něčím nevylekalo.
V podstatě si sama odpovídáte na dotaz svou (nejspíše velmi správnou) domněnkou, a to, že nejspíš má Vaše dítě citlivější nervový systém.
Nervová soustava miminka teprve dozrává a citlivějším dětem trvá déle, než se adaptují. U spousty dětí tato citlivost z větší části odezní a děti pak na neobvyklé zvuky apod. reagují již bez nápadností, potřebují jen více času k dozrání a přizpůsobení se. U části populace přetrvává vysoká citlivost i v dospělosti, kdy u těchto lidí dochází k rychlejšímu přetížení smyslů, zahlcení, jsou mj. zvýšeně empatičtí, kreativní a je vhodné se s tímto nastavení naučit pracovat, aby nedocházelo k přílišnému vyčerpání, únavě a aby vysoce citliví lidé dokázali svého daru využít.
Možná u syna také doposud pozorujete i tzv. Moroův reflex (tzv. úlekový reflex) - který patří mezi tzv. primární reflexy, se kterými se dítě narodí. Jde o automatickou reakci těla na náhlý podnět - hlasitý zvuk, rychlý pohyb apod. Dítě nejprve prudce roztáhne ruce, rozevře prsty, může zaklonit hlavu a někdy i pláče. Poté si ruce zase přitáhne k tělu. Tento reflex ukazuje, že nervová soustava dítěte funguje správně (tento reflex by měl cca po 6. měsíci mizet, pokud by přetrvával ve větší míře i po té, je lepší toto konzultovat s lékařem).
Reflex však může být někdy především během usínání nebo přímo ve spánku značně rušivý a dítě se může častěji budit. Sice nepíšete, jak syn spí, ale v případě, že je spánek dítěte neklidný, může pomoci zavinování, případně spací pytle s omezením pohybu pro ruce, aby se zabránilo častému rozhazování rukou. Na zavinování je vhodné dítě zvykat už od narození, jde to ale vyzkoušet i nyní, samozřejmě je nutné respektovat veškerá bezpečnostní opatření (zavinování pouze do věku, než se dítě začne samo přetáčet, lehký materiál zavinovačky, respektovat vývoj dítěte, jeho potřeby- některým dětem zavinování nevyhovuje od začátku....)-vše lze vyhledat na YT, IG...Některým dětem vyhovuje zavinutí i v době, kdy nespí (samozřejmě jen po omezenou dobu, děti potřebují mít v tomto věku většinu času, kdy je vzhůru, možnost neomezeného pohybu).
Určitě je vhodné dbát na úpravu prostředí, tzn. zajistit klidné a předvídatelné prostředí - děti mají rády předvídatelnost, rituály, uklidňuje je bílý šum (na YT), tlumenější světlo...Klidné prostředí znamená i to, že své okolí poučíte o tom, že Váš chlapeček je citlivější a potřebuje klidnější prostředí a zvýšenou ohleduplnost.
Je v pořádku že respektujete synovy potřeby a dokážete se za něj postavit, určitě se nejedná o žádné komandování okolí, ale o přirozenou reakci maminky, která se za své dítě správně staví a bude stavět v životě ještě mnohokrát.
Buďte tedy i nadále na straně svého syna a přeji hodně radosti na další společné cestě.
Pro akci je nutné přihlášení
Obsah článku
Související články
Vybraná anketa
Souhlasíte s omezením odkladů za současného zrušení přípravných tříd?
25 %
29 hlasů
70 %
80 hlasů
5 %
6 hlasů
Celkem hlasovalo 115 unikátních návštěvníků
