Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Dobrý den, zajímalo by mě, jestli je nornalní, že můj syn v roce a půl skloňuje (oslovuje nás Mámo, táto, dědo...říká, že něco je Táty, mámy, dědy...) a rozlišuje už množné a jednotné číslo - mámo bundy (říká, když ukazuje na věšák plný bund) a mámo bunda, když si nese tu svou bundu.. Má také širokou slovní zásobu oproti svým vrstevníkům. Mluví téměř neustále,i sám si něco pořád brebentí. Četla jsem, že to může být příznak Aspergerova syndromu. Dá se to tak brzy poznat? Je také dost neposlušný, zvýšený hlas ho nijak nerozhodí a plácání po rukou nebo zadku se směje....

Dobré odpoledne,poprosím Vás o názor,mám 2 ročního chlapečka,který je velmi aktivní dítě....jinak nemáme problém spí,papá,není vzteklý atd. (jen teda nemluví,asi 5 slov a dál má svojí řeč...to zatím neřeším,snad má čas)Problém vnímám v jeho těžké zvladatelnosti,je strašně živý a speciálně,když přijde návštěva...lítá,hází hračkami (asi na sebe chce upozornit??...přitom mi nepřijde,že by mu vadilo,když si vezmu na klín jiné dítě,já to hlavně ani nedělám...)spíš se bavím s návštěvou...když jdeme na návštěvu my,je o něco klidnější,ale zábrany teda také moc nemá:)dřív měl asi půl roční období,že nás občas praštil...a taky mi přišlo,že chce tím pozornost...Z naší strany má vzhledem k jeho aktivní povaze maximální,což možná může být také ten problém,ale chviklu ho necháme a leze po regále nebo neustále skáče po gauči atd.Když zvýším hlas,tak poslechne,ale to bych pak skoro musela řvát pořád:))nevim,je hrozně temperamentní,až si kolikrát říkám,zda to je normální?..hlavně mě trošku trápí to "nadměrné"zlobení v momentě,kdy má "obecenstvo"?...nebo nevimDěkuji za názor a hezký denMíša

Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den, dcera 8 let má problémy s usínáním v cizím prostředí. Do loňského roku bylo všechno v pořádku, ale letos jakmile má spát jinde mimo domov (a to i když jsme tam s ní) začne už když se blíží večer plakat, že večer určitě neusne. Nedá si to nějak rozmluvit, takže brečí celý večer a opravdu nemůže usnout. Když se v noci vzbudí, začne brečet znovu, že neusne. Po dlouhé době usne, když jí vyloženě držíme za ruku. Má jet na konci srpna na soustředění, kde tam určitě nikdo s ní sedět nebude, jak bych jí mohla pomoci, aby jí tyto stavy přešly? Nebo co jí dát před spaním, když spí mimo domov? Moc děkuji. K.

Mám problém s naší 5-ti letou dcerou (v říjnu už jí bude šest). Prostě se pokakává. První věc je, že kakat chodí na nočník, na záchod se prý bojí, ale čůrat tam chodí normálně, jen na velkou tam nechce. Trvá to už asi rok, ale teď se to začalo zhoršovat. Dříve když byla doma, tak jí to ještě šlo, to šla na ten nočník i když někdy se jí to stalo i doma. Nyní už i doma se prostě pokaká. I když jí hlídáme, stále upozorňujeme. Když se jí chce, tak si prostě sedne na nohu a zatlačí to. Když jí říkám, že se jí chce, ať jde kakat, tak říká, že nechce i když vím, že ano. A když už jí přemluvím, ať jde tak už je buď pozdě nebo si sedne na nočník, ale už jí to nejde. Prostě nechce. Když jsme někde mimo domov, tak to neřekne vůbec ani u babičky nebo tety, které normálně zná a má je ráda, řekne, že se styděla, ale to, že se pokakala a je to třeba i vidět nebo cítit, tak to jí nevadí. Ani neřekne, že se to stalo, dokud jí nezkontroluji. A vůbec se o tom nechce bavit, ptám se jí po dobrém, proč to dělá a ona že neví. Ptám se jí zda jí to nevadí, že je pokakaná a ona že neví. Více řeší to, že jí za to třeba zakážeme pohádku. Zkoušíme po dobrém, pak už z té její ignorace bouchnu a křičím a z toho začne skoro hystericky plakat a že jí bolí hlava. Už nevím jak dál, když jí řeknu, že půjdem za doktorkou ať nám pomůže, tak brečí, ze nechce. Jak byste nám poradila co dál? Děkuji