Dobrý den, doporučila bych pro vašeho syna odbornou konzultaci buď u klinického psychologa nebo u pedopsychiatra, který navrhne další postup péče, léčby a případně výchovná doporučení. Podle popisovaných projevů se může jednat o projevy ADHD syndromu, jehož diagnostika a léčba spadá do kompetence odborného lékaře psychiatra. Předčasné narození může být rizikovým faktorem vzniku. Více jen na základě emailové konzultace nedokážu posoudit. Vzhledem k výraznějším popisovaným potížím bych konzultaci u lékaře neodkládala. Agresivitu neřešte fyzickým trestáním, které ji pouze podporuje, ale tomuto chování zamezte, nejlépe přerušením dané činnosti (odveďte dítě, nechte ho sedět chvíli s vámi u stolu, vyčkejte až se uklidní v případě afektu). Nedovolte aby za své agresívní chování získal odměnu v podobě pokračování hry či činnosti. Na dítě mluvte klidným hlasem, pokyny zbytečně neopakujte, ale trvejte na jejich splnění. Pokud je ale chlapec v afektu, pak vaše pokyny ani vysvětlování nevnímá, s vysvětlováním vyčkejte až se zklidní a bude na příjmu. Další postup pak konzultujte s odborníkem. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho chlapce bych nejdříve doporučila vyloučit nějakou organickou příčinu dlouhodobějších potíží s jídlem. Konzultujte situaci s ošetřujícím pediatrem a vyžádejte si odborná lékařská vyšetření, začala bych na alergologii. Za odmítáním jídla může být skrytá alergie na některou složku stravy (mléko, lepek...), syn se pak po jídle necítí dobře a jíst odmítá. Po vyloučení fyzické příčiny problému s jídlem a při pokračování potíží bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa. Ohledně jídelních návyků byste měla nabízet pestrou a vyváženou batolecí stravu (můžete k doporučení vhodné stravy kontaktovat nějakého dietního či výživového poradce). Chlapce do jídla nenutit, nabídnout jen jedno jídlo, nepředkládat další varianty, pokud jídlo odmítne, tak jej nechat od stolu odejít. Až bude mít syn hlad, sám si o jídlo řekne, potom nabídněte opět jídlo, které jste připravila. Vyvarujte se podávání něčeho sladkého nebo nějakých jiných pamlsků v době mezi jídly, nebo poté, co jídlo odmítne. Dítě se pamlsky zasytí a jídlo pak zase bude odmítat. Pokud zabavování u jídla nevadí vám a vašemu dítěti a syn jí, tak v něm pokračujte, pokud byste jej vnímali jako problém, začněte postupně odbourávat. Zapojte svého syna do jídla, ať se snaží jíst sám, udělejte z jídla odměnu, požitek a zábavu, ne trest a povinnost. Do  jídel, které synovi nechutnají a bude je odmítat jej nenuťte. Nabízejte také nová jídla a chutě, dříve oblíbená jídla může syn již odmítat, protože jeho chutě se mění. Při jídle se snažte chovat klidně, nedávejte najevo svoji nervozitu, syn vycítí vaše napětí a bude jídlo považovat za něco stresujícího. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se co nejdříve objednat k dětskému klinickému psychologovi a začít situaci řešit. Vztekání vašeho syna byste neměla řešit také agresí (že mu nařežete, jak píšete). Synovu agresivitu tím jen podporujete a učíte ho, že se agresivitou řeší problémy a že je to tak v pořádku. Dělá to přece mamka i taťka. Synovo chování může také souviset s nevyjasněnou situací mezi vámi a jeho otcem. Kromě dětského psychologa by bylo vhodné zahájení podpory celé vaší rodiny formou například rodinné terapie, vztahový koučink atd. Je možné se obrátit na poradnu pro Rodinu a mezilidské vztahy, kde by vám mohli pomoci řešit vaši situaci komplexně. Synova agresivita je pouze symptomem, ne příčinou problému. Zdravím Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

v dotazu zmiňujete adaptační potíže synka ve školce a zároveň důležitou změnu, která se odehrála u vás doma - narození sestřičky.  Dětí, které mají "rozjezd" ve školce trochu pomalejší, není málo a s podobně radostnou událostí  v rodině  nemusí mít vždy obtížnější adaptace přímou souvislost - odloučení od maminky, nové prostředí a požadavky jsou samy o sobě náročné. Věřím ovšem tomu, že narození sestřičky následované brzkým nástupem do školky synovi situaci úplně neulehčilo. Děti se mnohdy do školky těší, když ovšem přijde na lámání chleba (dítě má začít každý den do školky chodit), radost ho poněkud opustí. Důležité bývá, zda dítě bylo zvyklé pobývat někde bez maminky (bývá s prarodiči, navštěvovalo nějakou miniškolku nebo dětský klub) nebo zda je školka úplně jeho první zkušenost.

Píšete, že ráno zkouší vymýšlet různé důvody, proč do školky nejít, pláče...Pokud je pravda, že pláče pouze než se od vás odloučí a zbytek doby funguje bez problémů (hraje si s dětmi, je dobře naladěný, jí...), je to se zvykáním nejspíš na dobré cestě a syn potřebuje jen upevnit návyky, vědět, co jej ve školce hezkého čeká, musí si ověřit, že vždy pro něj přijdete apod. Určitě bych se snažila úzce spolupracovat s paní učitelkou, zkusila s ní probrat, jak zvládá syn pobyt ve školce, zda mu něco nedělá problém - vztahy s dětmi, jídlo, chození na toaletu, zvládá vše, co se od dítěte, které nastoupí do školky, očekává (obléci se, obout..samostatně jíst, požádat o pomoc apod)?...někdy se může stát, že dítě trápí i zdánlivá "maličkost" (musí jíst něco, co nechce, bojí se říct paní učitelce, že potřebuje pomoc např. po použití toalety...). Zkusit zjistit, co syn dělá ve školce rád, co podle paní učitelky potřebuje. Možná se s vámi ráno víc pomazlit, vzít si oblíbenou hračku....Někdy pomáhá, když dítě vodí do školky tatínek. Samozřejmě bych nevynechala ani synka samotného - píšete, že se ho ptáte, co by mu pomohlo k lepším odchodům, zkuste s ním znovu v klidu probrat, co ho může trápit, případně mu nabídnout, jak danou situaci řešit. Můžete si pořídit nějakou z dětských knih o školce, popovídat o tom, co děti na obrázcích dělají, co prožívají...můžete zjistit, zda něco z toho neprožívá i syn. Nakreslete si obrázek o tom, co ve školce dělali, co se mu líbilo (i třeba na základě sdělení paní učitelky)...Pochvalte ho za konkrétní věc, co se mu ve školce povedla (hezky si pohrál s kamarádem..ochutnal nové jídlo....krásně si uklidil hračky)- syn vám nejspíš sám toho příliš nepovypráví, poproste opět paní učitelku, jestli by nemohla vypomoci s hledáním synových školkových úspěchů. Můžete zkusit vytvořit i nějaký motivační kalendář pro syna, kde s pomocí obrázků nebo magnetku vyznačíte, co se mu dařilo, co ten den dělal apod.

Píšete, že na mladší sestřičku skoro nežárlí, přesto je dobré mít na paměti, že změnu své donedávna výsadní pozice v rodině jistě vnímá a může se cítit nejistě. Posilujte jeho postavení "velkého bráchy", dovolte synovi, ať vám s malou pomáhá - podá plenku, "dohlédne" na ni chvilinku, třeba jí i popovídá, co zažil ve školce. Povídejte sis ním, co dělal on, když byl malý jako je nyní dcerka, jak a v čem byl šikovný, nejšikovnější :) A  co všechno už syn umí nyní, hrát si s dětmi, jezdit na skluzavce, stavět si s kostek, vše, co rád dělává ve školce.

Nepíšete, zda chodí domů po obědě nebo až odpoledne - přimlouvala bych se jinak za první variantu. Odpoledne ať máte už program společný, dopoledne si pohraje s dětmi a po obědě se už zkrátka sestřička svého velkého bráchy nemůže dočkat a podniknete něco společně...Plánujte, co budete dělat společně (a nezapomeňte to splnit)- návštěva u kamaráda nebo si zajít na oblíbené hřiště..

Jak jste také zmínila, přivykání na školku synovi neusnadňuje ani méně pravidelná docházka způsobené častější nemocností. 

Pokud by  ranní plačtivost a nespokojenost syna přetrvávaly i dále, případně se přidaly jakékoliv známky toho, že syn odloučení špatně nese ( bolení bříška, pomočování, špatné sny apod...) zvážila bych, nakolik je školka pro syna aktuálně přínosem a  dala mu raději čas k tomu, aby  znovu nabyl jistoty a klidu ve vaší péči, která je nezastupitelná a kolektivním zařízením nenahraditelná. 

Pro dítě ve věku vašeho syna hraje stále nejdůležitější roli v životě máma, i když se nám mnohdy okolí snaží namluvit, že bez kolektivu, školky a kroužků se nám dítě nerozvine, ba přímo zakrní, bude rozmazlené apod. Opak je pravdou. Co do budování vztahu s dítětem nyní vložíte vy sama, z toho bude čerpat i nadále a v budoucnu mu to pomůže překonat další obtížnější situace. I pár měsíců může někdy dítěti stačit k tomu, aby citově dozrálo a nástup do školky proběhne podstatně snadněji.

Někdy nejspíš každý z nás potřebuje oddychový čas, aby nabral zase sílu a mohl zase zvládat velké věci. 

Třeba namalovat autobus a duhu k tomu, sníst celý oběd i s polévkou a těšit se na to, že s mámou klidně může jít domů už po "o".

Míša

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dítě je ještě příliš malé, aby bylo možné posoudit příčiny jeho chování, na druhou stranu vám svým chováním něco signalizuje. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa a určitě by bylo vhodné obrátit se na soud, který by jasně vymezil styk vás i matky dítěte s dcerou. Můžete se obrátit na bezplatnou právní poradnu nebo občanskou poradnu, kde by vám měli doporučit jak postupovat. Další postup včetně případných znaleckých posudků ohledně styku s dcerou určí soud. Obecně je pro dítě důležitý kontakt s oběma rodiči. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám váš dotaz směřovat na laktační poradnu. Můžete při neklidu dítěte zkusit také jinou stimulaci, než pouhé přiložení k prsu. Laktační poradce vám na požádání může případně přijít i domů. Zdravím Mgr. Michalea Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dětem jde primárně o pozornost rodičů, pokud mají pocit, že se jim jí nedostává v dostatečné míře, pak si o ni řeknou například tím, že začnou produkovat nějaké neobvyklé chování či činnosti. Zkuste se zamyslet, jestli v životě dcerky nedošlo k nějakým změnám,  nástup do školy, změna rodinné situace, sourozenec, přetížení dítěte např. tím, že dcerku již považujete za velkou a rozumnou a požadavky na samostatnost a zodpovědnost mohou být ještě nad její síly.Zkuste čas, který věnujete vyhledávání a ukrývání předmětů, které by mohla dcera zničit, věnovat jí. Povídejte si s ní, projevte zájem o její aktivity a činnosti, neshazujte je jako málo rozvíjející či stimulující, jakoby se "snižte" na její úroveň. Místo vyslýchání, proč dcerka něco zničila (což zřejmě vědomě ani neví) se jí zeptejte na co by si dneska chtěla hrát, co by chtěla podniknout a podle možností se jí věnujte. Dítě by mělo mít nějaké své povinnosti a zodpovědnost i kroužky a koníčky, avšak zkuste si doma promluvit a přehodnotit, zda toho po dceři nepožadujete příliš, zda není povinnostmi a kroužky zahlcená, zda má také nějaký volný čas.  Pokud dívenka i přesto stále něco bude ničit a dáváte jí již nějaké kapesné, pak je možné ji způsobenou škodu nechat z kapesného uhradit. Dítě potřebuje naučit se znát hodnotu peněz, neměli byste jí také automaticky dokoupit nové věci za ty, které zničila. Když zničila něco sourozenci, pak mu bude muset dát svůj sprchový gel k dispozici a k používání.

V případě přetrvávání potíží bych vám doporučila obrátit se na nejlépe na dětského klinického psychologa k odborné konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze podle popisu chování vašeho synka a bez možnosti chlapce vidět, vám nemohu zodpovědně odpovědět na dotaz ohledně jeho vývoje. Vývoj syna by podle některých popisovaných projevů mohl být nerovnoměrný. Píšete ale, že se starším synem chodíte na nějaká odborná vyšetření, je v řešení možnost poruchy autistického spektra. Pokud vám jde o vyloučení obdobných potíží u mladšího chlapce, pak bych vám doporučila dohodnut si konzultace u odborníků, kam chodíte se starším synem, což bych považovala za nejrychlejší řešení. Potom samozřejmě probíhá screening, který pravdivě vyplňte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, rok a půl staré dítě se chová zcela autenticky, žije přítomností a prožívané emoce se u něj mohou rychle měnit. Popisované chování vaší dcerky se jeví normálně. Skutečně může při předávání plakat, zejména pokud si předtím hrála a loučí se s maminkou. Ve svém věku se teprve postupně od mateřské osoby osamostatňuje a odpoutává. Také po odžití emoce vyvolané loučením, může jak píšete " přepnout" a cítit se s vámi dobře a spokojeně. Nechte tedy holčičku její emoci odžít a nechte ji odeznít. Strach takto staré dítě také samozřejmě pociťuje, těžko však předem a na takové verbální úrovni, jak popisujete. Holčička mohla o strachu z otce někde slyšet mluvit, či se jí na to mohl někdo doptávat. Také to však nemusí takto být, mohla si pouze spojit odjezdy od matky a loučení s ní s osobou otce. Pro dítě v tomto věku je důležitý pravidelný režim, jednotný výchovný přístup. Jako dospělí byste se na předávání dítěte a dalších organizačních věcech měli v klidu domlouvat, dohodnuté dodržovat. O rodičích navzájem byste měli před dítětem měli mluvit pozitivně, vyhnout se kritice či případným negativním nebo návodným komentářům. Oba zůstává jejími rodiči, i když váš vztah mohl už skončit a vzhledem k věku dítěte vás ještě čeká dlouhá cesta. Je ve vašem zájmu a také v zájmu vašeho dítěte, aby si s vámi vytvořilo co nejlepší vztahy. V případě potíží se můžete obrátit například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, či Manželskou a rodinnou poradnu, které působí v každém krajském městě. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pro vývojové předškolní období, ve kterém se váš chlapec nachází, je mimo jiné charakteristická magičnost myšlení. Dítě v tomto věku a některé citlivější děti až do věku deseti let mají potíže rozlišit skutečnost od fantazie. Přesněji co je ve fantazii může považovat za skutečné a naopak. Je to období velkého rozvoje fantazie a vnitřního světa dítěte. Dítě si dokonce může vytvářet i imaginární kamarády, které bere všude s sebou, mluví s nimi a považuje je za skutečné. Tímto způsobem se dítě mimo jiné vyrovnává a zpracovává situace z okolního světa.  Fantazie vašeho syna jsou naprosto neškodné a normální. Pravděpodobně je to způsob, jak se vyrovnat s přáním, aby s ním jeho otec byl a mohl také s ním vše prožívat. Jeho fantazie mu nevyvracejte, nezlehčujte je, nebo se jim neposmívejte. Nejlépe bude, když je nebudete komentovat. Pokud je nechcete podporovat, pak je nerozvádějte. Navíc u vašeho chlapce jsou zřejmě známkou dobrého vztahu s otcem a jeho touhy s ním být. Zachování a vytváření dobrého vztahu s oběma rodiči je v zájmu vás všech, proto také vztah s otcem podporujte a rozvíjejte, na péči o syna spolupracujte. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša