Dobrý den, obracím se na vás s problémem, který se stal včera v noci. Náš syn (5 let) při horečkách blouzní - většinou běhá po bytě, křičí, že se něčeho bojí ale vždy ho dokážeme utišit. Včera kolem půlnoci, jsem ho šla zkontrolovat, protože má od rána horečku, chystala jsem se spát a před spaním jsem mu chtěla dát napít a přeměřit horečku, ať mohu v klidu spát . Budím ho, ať si sedne že dáme vodičku a změříme, to otevřel oči, otočil se na mě ale díval se jakoby skrz mě, neodpovídal, nereagoval ani když jsem mu 10x zopakovala ať si sedne, odešla jsem pro obklad a když jsem se vrátila a promluvila na něj, sedl si a začal hystericky křičet, obličej měl v křeči, zatnuté,vyceněné zuby, mluvil skrze ně, takže jsme mu nerozuměli, něco skrz ně vrčel, ukazoval na zeď pak jsme mu rozuměli právě to, že se bojí, že chce dolu tak jsem mu chtěla pomoct z postele na zem jenže se bál právě mě, odstrkoval mě, takže ho vzal manžel a začal ho tišit, nic nepomáhalo, nereagoval na věci, které obvykle neodmítá, chvilku jsem se ho bála protože vypadal, jak z hororu, kde člověka posedne ďábel, asi 15 minut blouznil, vrčel a mluvil skrz zuby že jsme mu nerozuměli, ruce měl pokrčené, v pěst jako by se chtěl bránit, po 15ti minutách se najednou sám od sebe sklidnil. Ptala jsem se ho, jestli se mu zdálo něco ošklivého, stále byl v šoku,udýchaný, očička vykulené křišel že Joo, že tam byla mama a byla velká a zlá. To jsem ho utěšovala, že maminka by mu nikdy neublížila, že ho má moc ráda a jestli půjdeme spinkat. Lehl si do naší postele ať ho máme na očích, horečku jsem mu stáhla z 39,60 na 38,40 a šla v klidu spát. Ve 2:30 ráno se opět vzbudil a celý proces se znovu opakoval. Ráno, když jsem se ho ptala, jestli mu je dobře tak odpověděl že Ano. Prala jsem se, jestli se má zdál ošklivý sen, odpověděl, že ne. Když jsem se ptala, jestli se bál večer maminky, odpověděl že ne. Nechápu proč se bál rovna mě, nikdy jsem mu nic neudělala, občas, když hodně zlobí, dostane plácačku na zadek, ale to dostane i od táty ale rukou na zadek snad není důvod abych ho při blouznění děsila na smrt...Je to normální? nebo to máme nějak řešit? Mockrát děkuji za radu a přeji pěkný den.

Dobrý den,před asi 14 dny dcera (2 roky) byla na očkování - u kterého jí musíme držet, hysterický pláč, nechce si lehnout atd. Odpoledne na to zapomněla. Dnes jsme byly na plavání a při odchodu - převlékání, se mi utrhla lepenka od plenky při přebalování. Jakmile to viděla, hysterický pláč - jestli si myslela, že je to náplast, a že jí chci dávat injekci. Každopádně jsme jí převlékli a po příjezdu si hrála, byla v pohodě. Doma to začalo, hysterický pláč, že nechce novou plínku, nechce ani kalhoty, nechce si ani lehnout. Já, moje máma a táta jsme jí horem dolem utěšovali, že nic nedostane, nic na nožičce nemá, i jsem jí potom hladila, zkoušela jsem to i zamluvit. Při další zkoušce nandání pleny znovu hysterický pláč, až se třásla. Už jsme byli v koncích, co s ní. Chodit taky nechtěla, chtěla nosit, a sahala si pořád na nohu. Nakonec jsem plenku na ní s pláčem dostala, ale kalhoty na spaní už ne. Rozhodla jsem se, že jí je dám až usne. Další problém bylo jít do postýlky, chtěla jen nosit, chodit nechtěla. V postýlce se nepoložila stála, při položení vstala a řvala. Po asi 30 vyčerpávajících minutách se položila a usnula. Mohu se prosím zeptat, jak v takových situacích, kdy dostane blok a nic s ní nehne, se zachovat? Bojím se, aby z toho neměla nějaké psychické problémy, a hlavně si nevíme ani s mými rodiči rady. Jsem v takových situacích zoufalá. Neposlouchá nedá si nic vymluvit a někdy mi ujedou nervy, že zakřičim či dám lehce na zadek, vím, že se to nemá, až mi je z toho potom smutno.Děkuji za radu :) Eva

Dobrý den,už nevíme s manželkou, jak své dítě vychovávat dál. Máme téměř 5letou a 2letou dceru. Problémy jsou nyní hlavně s tou starší.Na veřejnosti nebo někde na chatě, kam jezdíme s kamarády, bývá zlaté dítě, neodmlouvá, všichni ji chválí a téměř závidí. Jenže když je doma nebo venku sami, promění se v divoké dítě, které neví, kdy přestat. Nejhorší stav je tehdy, když je unavená a přetažená. To mám dojem, že už neví o světě kolem, a upne se na jednu věc, kterou chce udělat, ale my to nedovolíme, protože je přetažená. Dám příklad: Na jednu akci dojela s manželkou na kole, já za nimi později autem. Tam řádila, hrála si, tzn. po třech hodinách byla přetažená. Zpátky jsme rozhodli, že pojede se mnou autem, kolo dáme do kufru, protože by jízdu na kole nemusela zvládnout. Chytla hysterický záchvat, že chce jet na kole, začala brečet, křičet, dupat. Nepovolili jsme a jela se mnou autem, ikdyž připoutat do sedačky nebylo jednoduché. Za jízdy pořád vřískala a kopala do sedadla před sebou. To jsem byl ještě v klidu. Doma jsem ji musel vytáhnout z auta, nechtěla jít do výtahu, musel jsem ji odnést i do bytu (nemohl jsem ji tam nechat, vezl jsem i druhé), po celou dobu vřeštěla, dupala, kopala a máchala rukama. Doma už jsem to nevydržel, dal jsem jí na zadek, opláchnul v chladnější vodě, a začala křičet, že chce jít pryč. Pak uložili a usnula.Vím, že to bývá z únavy, je občas těžké tomu předcházet, ale nikdy neměla takový záchvat, že by tak dupala, a křičela, že chce pryč. Samozřejmě druhý den jí to připomínám, protože to mám v sobě (asi to není správné řešení), ale myslím si, že by měla vědět, že nás to trápí, a že není správné se takhle chovat.Zda-li má pocit odstrčení kvůli mladšímu sourozenci to nevím, snažíme se jim hodně věnovat, jezdíme na kole, na výlety, na různé akce, doma si hrajeme, nesedíme u PC a TV.Hodně mě mrzí to její chování, a hlavně mě mrzí to, že nevím, jak reagovat, aby se to neopakovalo nebo aby se uklidnila. (v tomhle případě jsem ji i choval a mluvil na ni v klidu, hladil po ruce, stejně to nepomohlo).Děkuji za jakoukoliv radu, asi spíš potřebuju poradit, jak my máme reagovat na tyto problémy.Děkuji.

Dobrý den. Moje nyní desetiměsíční dcera od narození špatně jedla. Nyní se ale zdá, že si k jídlu vytvořila úplný blok. Posledních 14 dní hubne. Množství příkrmů, které je ochotna sníst, se snížilo na řádově 10 lžiček denně a poslední 2 dny už je počet lžiček 0. Brečí, už když se blížím s miskou. Občas (tak jednou za 5-6 hodin) vezme na milost lahev s mlékem. Proč se obracím na psycholožku: Co se týče gastroenterologických a neurologických příčin, byla důkladně vyšetřena, je sledována a léčena (reflux) a také má suplementaci vitamínu B12, ale nyní se již odborníci tváří, že víc pro nás udělat nemůžou, jen sledujou váhu a časem asi navrhnou výživu sondou. Myslím tedy, že je tam psychologická příčina a té je třeba se zbavit. Nevím ale, jak. Samozřejmě se snažím nenutit ji, předkládám jídlo hezky upravené, a také ji nabízím jídlo ve formě, aby si ho sama mohla dát (to si občas něco zobne). Ale nic nepomáhá a já nevím, jaký mám zvolit postup. Nepomáhá ani nabízení jinými osobami, nebo jídlo ve společnosti jiných dětí, které rády jedí. Budu ráda za rady, jak blok k jídlu odstranit. Děkuji.

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Dobré odpoledne,poprosím Vás o názor,mám 2 ročního chlapečka,který je velmi aktivní dítě....jinak nemáme problém spí,papá,není vzteklý atd. (jen teda nemluví,asi 5 slov a dál má svojí řeč...to zatím neřeším,snad má čas)Problém vnímám v jeho těžké zvladatelnosti,je strašně živý a speciálně,když přijde návštěva...lítá,hází hračkami (asi na sebe chce upozornit??...přitom mi nepřijde,že by mu vadilo,když si vezmu na klín jiné dítě,já to hlavně ani nedělám...)spíš se bavím s návštěvou...když jdeme na návštěvu my,je o něco klidnější,ale zábrany teda také moc nemá:)dřív měl asi půl roční období,že nás občas praštil...a taky mi přišlo,že chce tím pozornost...Z naší strany má vzhledem k jeho aktivní povaze maximální,což možná může být také ten problém,ale chviklu ho necháme a leze po regále nebo neustále skáče po gauči atd.Když zvýším hlas,tak poslechne,ale to bych pak skoro musela řvát pořád:))nevim,je hrozně temperamentní,až si kolikrát říkám,zda to je normální?..hlavně mě trošku trápí to "nadměrné"zlobení v momentě,kdy má "obecenstvo"?...nebo nevimDěkuji za názor a hezký denMíša

Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den, dcera 8 let má problémy s usínáním v cizím prostředí. Do loňského roku bylo všechno v pořádku, ale letos jakmile má spát jinde mimo domov (a to i když jsme tam s ní) začne už když se blíží večer plakat, že večer určitě neusne. Nedá si to nějak rozmluvit, takže brečí celý večer a opravdu nemůže usnout. Když se v noci vzbudí, začne brečet znovu, že neusne. Po dlouhé době usne, když jí vyloženě držíme za ruku. Má jet na konci srpna na soustředění, kde tam určitě nikdo s ní sedět nebude, jak bych jí mohla pomoci, aby jí tyto stavy přešly? Nebo co jí dát před spaním, když spí mimo domov? Moc děkuji. K.

Dobrý den, prosím o radu jak pracovat se synem, aby bylo fajn jemu i nám. V listopadu mu budou 4 roky. Je hodný, milý, od mala hodné mimino, veselé usměvavé, žádné problémy. Máme ještě dcerku 6 let, syn na ní visí, co dělá ona, dělá i on, vše spolu. Loni začal chodit do školky, do jiné třídy než dcerka, aby měli i svůj prostor. Asi v polovině roku jeho učitelka onemocněla a po dobu její nepřítomnosti byl s dcerkou v její třídě, nakonec si ho tam už nechali, že je šikovný a nemusí zpátky mezi prcky. Ve své původní třídě byl zakřiknutý, stydlivý, s dětmi si moc nehrál, takový jakoby smutný. Teď šla dcera do školy a on zůstal ve třídě sám. Mám obavy jak to bude zvládat, už hlásí, že do školky nechce. Snažíme se ho povzbudit, že tam budou kamarádi, bude něco tvořit, malovat, učit se nové věci atd, ale odpovídá, že nechce, že ho to nebaví. Začali jsme chodit na logopedii (zatím 2x), tam mi to bojkotuje, vůbec s logopedkou nekomunikoval, hlavu zabořil do mě a hotovo, ještě mi pošeptá, že s ní mluvit nechce a za dveřmi opět vykládal jako obvykle. Doma trénujeme, čteme obrázky aby měl jistotu, že to vše zná a na místě stejně nespolupracuje protože prostě nechce a vysvětlování proč by měl nezabírá, opět nechce, nebaví ho to atd. Poradíte mi prosím jak s ním pracovat, aby mu bylo dobře, jak ho motivovat aby se nebál, nestyděl? Nechci ho zbytečně nijak lámat. Moc děkuji :)

Dobrý den, je mi 17 let. Beru antikoncepci a začátkem července (7.7.) jsem měla přerušovaný pohlavní styk. Bohužel jsem týden předtím tabletku nestihla užít do 12 hodin, takže byl účinek HA snížen. Od té doby mám obavy, že jsem těhotná. 10.8. jsem byla u gynekologa, ten těhotenství vyloučil (ale možná jsem u něj byla příliš brzy, aby něco zjistil). Jelikož mé obavy přetrvávaly, tak jsem před 14 dny udělala těhotenský test. Byl negativni. Zase mě to na chvíli uklidnilo. Ale teď bohužel zase. Mám hrozné obavy, svého přítele nenechám ani na mě nijak sáhnout. Od toho styku jsem žádný neměla. Ke svému gynekologovi se nejméně měsíc nedostanu a nechci jej znovu otravovat s mým plašením. Nevím co dělat dál. Zdají se mi noční můry, při jakékoli zmínce o dětech se mi udělá zle. Hrozně se bojím, že můžu být i tak těhotná. Doma to říct nemůžu. Přítel už o tom nechce ani slyšet. Nevím na koho se obrátit.

Dobrý den, nevím zda píší správně na online poradnu. Mám problém se svým 11ti letým synem. Nevím si s ním rady. Jeho problém se týká že nechce přijmout do našeho života mého nového partnera. S jeho otcem jsme se rozešli před třičtvrtě rokem. Našla jsem si nového přítele, který je na mé děti moc hodný a věnuje se jim. Problém spočívá v tom, že ke mně vůbec přítele nepustí, nesmí se mě dotknout nebo políbit, pořád nás hlídá a když něco vidí, tak má strašné záchvaty vzteku. Dokonce po mně hodil i plastickou pistol, zuří a je sprostý. Neovladatelný. Přítele má moc rád, pořád spolu něco podnikají a vyrábí, ale jakmile se přiblíží ke mně, je zle. Je to strašně vyčerpávající, jsme spolu půl roku a ja mám strach, aby přítel to se mnou zvládnul, pořád doufáme, že se nějak uklidní. S jeho otcem se to nedá ani probrat, spíš je rád, že máme problémy a že nejsem šťastná. Nevím, zda mám syna vzít někam do poradny. Jsem už tak ze všeho unavená. Nevím, jak dál, jak na syna. Tímto Vás prosím o radu. Mockrát děkuji, s pozdravem Lucka

Dobrý den, jsem ve 13.tt. Důvodem, proč mám zřejmě přílišný strach o dítě, může být to, že se nám zpočátku nedařilo početí, zdařilo se až téměř po 3/4 roku snažení.Kolem baráku máme kočky, které ráda hladím a se kterými si hraji, avšak s jejich trusem do kontaktu nepřijdu. Před 3 dny mě začaly bolet a zvětšovaly se uzliny, což doprovázela bolest hlavy. Na internetu jsem se dočetla, že to jsou jedny z příznaků toxoplazmozy. Protože jsou svátky a lékaři neordinují, od soboty se strachuji, nemůžu spát a bojím se o to, že se plod nakazí, bude postižený,... Abych se uklidnila, jela jsem v 8 hodin večer na pohotovost, kde ze mě byli trochu nešťastní, a protože nešla udělat potřebná vyšetření, poslali mě samozřejmě domů.Nehledě na to, že jsem si musela pořídit domácí ultrazvuk, abych mohla denně poslouchat bijící srdce dítěte a tím se alespoň částečně uklidnila, že je v pořádku.Bojím se kýchat, protože mě vždy zabolí v podbříšku, a to mě hned provokuje, že se něco děje...Chci se zeptat, zda je můj strach ještě v pořádku a podobně jej prožívají i ostatní nastávající maminky, či zda bych měla vyhledat pomoc.Mockrát Vám děkuji za odpověď.