Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den, dcera se popisovaným chováním uklidňuje, děti k tomu používají různé prostředky a začnou se takto chovat, když jsou třeba unavené, před spaním, ve chvílích zklidnění, uvolnění, někdy třeba i z nudy nebo při rozčílení (mezi takové chování patří například cucání palce). Pohybové stereotypy i to dumlání palce se těžko odnaučují, protože dítěti slouží k uklidnění. Pokud neohrožují zdraví dítěte, není potřeba je nijak přehnaně řešit a s vývojem dítětem většinou samy odezní. Dítě si našlo svůj způsob k uklidnění pomocí vnějších mechanismů, protože vnitřně se zklidnit ještě nedokáže. Pokud vám dceřin způsob zklidňování z nějakého důvodu vadí, pak se někdy podaří přeměnit jej v nějaký jiný způsob, který by pro vás byl přijatelnější. Osvědčuje se třeba muchlání plenky, polštářku, plyšáčka apod. Můžete dceři zkusit něco takového při usínání nabídnout, avšak úspěch není zaručen, protože vlastní hlavička a zádíčka jsou k dispozici stále, plyšák pouze omezeně. Vaše dcerka je však normálně se vyvíjející dítě, nestresujte se, na její chování neupozorňujte, křečovitě neodvádějte její pozornost, i když někdy se to může podařit. Když se začne takto pohybovat, zkuste jí nabídnout zvolenou hračku, sedněte si k ní k televizi, pohlaďte ji, vezměte ji do náruče, pochovejte, třeba i to ji uspokojí, uklidní.

Dobrý den, s dcerou bych vám raději doporučila navštívit odborného lékaře a to dětského pedopsychiatra. Bylo by dobré vyšetřit dcerku, zda se u ní nejedná o rozvoj obsesivních příznaků a nutkavého chování, které by se neléčené mohlo rozvinout v nějaký větší psychický problém. Toto chování se neřídí zákonitostmi logiky, je zcela iracionální a ani člověk, který chování provozuje, nezná důvod, pouze ho něco k těmto projevům nutí. Někdy lidé s nutkavým chováním uvádí, že když určitý pohyb, rituál, nevykonají, tak by se jim, nebo jejich blízkým, mohlo něco špatného stát apod. Dětské vymýšlení a přibarvování může být jen projevem bujné fantazie dcerky, ale určitě jej při konzultaci s lékařem zmiňte, nic nepodceňujte. Konzultaci s lékařem neodkládejte, dceru přehnaně nepozorujte, nevyptávejte se jí, ať ji nevyděsíte, čím dříve se začne situace řešit, tím lépe.

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.

Dobrý den, ve vašem dotazu si vlastně sama tak trošku sama odpovídáte. Jste zřejmě velice citlivou a dobrou pozorovatelkou a dobře jste si všimla, že v průběhu pobytu na dovolené se upřednostňování tatínka dcerou vlastně téměř ztratilo. Tato situace bývá opravdu častá, že dítě ja-koby více tíhne k otci, který je pro něj vzácnější než maminka, se kterou je vlastně pořád a jejíž pří-tomnost považuje za samozřejmou. Celý problém tak zřejmě souvisí s časovou zaneprázdněností otce a atraktivními činnostmi, které holčičce nabízí a navíc netrestá že. Nenechte se ale mýlit, to nezna-mená, že vás má dcerka ráda méně, nebo že vás ignoruje, vy jste pro ni hlavním zdrojem bezpečí a jistoty a že také to, že je schopna tak dobře navazovat vztahy jak k manželovi, tak k prarodičům, to je jen vaše zásluha jako její maminky. Vždyť kdyby se holčička cítila nejistá a byla úzkostná, tak by vám visela, jak se říká „za sukni“, a nechtěla by se od vás hnout. Pokud vše probíhá tak, jak má ve výchově i vývoji dítěte, tak děti přirozeně milují oba své rodiče. Nelze chtít po malém dítěti, aby si mezi rodiči mělo nějakým způsobem „vybírat“ či „volit“, to je situace pro dítě neřešitelná. Ve vzta-zích opravdu nejde o žádnou soutěž a poměřování či předhánění se, koho vlastně má dítě více rádo. Vy jako dospělá se musíte naučit se situací vyrovnat a zvládnout ji, i když to asi pro vás není jedno-duché. Užívejte si, že dcerka má otce ráda, vždyť kolik maminek by za to dalo nevím co. Můžete si ale s manželem o vašich pocitech promluvit, vysvětlit mu, proč jste pak někdy na něj protivná a spo-lečně se můžete pokusit o nějakou změnu. Manžel by se mohl v rámci svých časových možností více zkusit zapojit nejen do herních aktivit s dítětem, ale také do běžných činností jako je právě oblékání, přebalování, zejména pokud tyto činnosti od něj dcerka vyžaduje, tak proč ne. Také by vás však měl podpořit, když dcerce dáte nějaký příkaz nebo pokyn. Děti jsou na nejednotnost rodičů velmi citlivé a rychle se ji naučí velmi dobře využívat ve svůj prospěch. Pokud tedy dcerce řeknete, aby se šla obléct, a ona se schová za manžela, tak by ji měl pobídnout, ať se jde za vámi obléct a stejně tak u dalších činností. Na daném příkazu byste oba měli trvat, dokud jej holčička nesplní. Rozhodně ji nenechte formou uchýlení se k manželovi splnění pokynu se vyhnout. Jste zřejmě velice dobrou ma-minkou, na výchovu a správný vývoj dcery dbáte a vynakládáte hodně sil a energie, proto chápu, že se můžete cítit jaksi nedoceněná, dítě ale za to nemůže, problém bude opravdu ve vás a vašem pří-stupu, který však lze změnit. Zkuste se pro dcerku udělat také trošku vzácnější, vyjít si sama někam ven, věnovat se nějakým vlastním aktivitám, třeba cvičení, káva s kamarádkami a dcerku nechejte v péči tatínka nebo třeba babičky. Pokud jdete holčičku k prarodičům vyzvedávat a je vám nepříjemná situace, že běží za tátou a vás nevítá, můžete zkusit této situaci předejít, budete tak chránit i samu sebe. Běžte buď dcerku vyzvednout sama, nebo naopak pošlete jen manžela a počkejte třeba v autě, nebo venku. Dcerka bude asi překvapená, kdepak maminka je. Věnujte se také společným aktivitám s dcerkou i s manželem a užívejte si společné chvíle, kdy jste s holčičkou samy, a kdy píšete, že vše je v pořádku. Víte, když se na věc podíváte očima manžela, tak on vzhledem ke své časově náročné práci s holčičkou tráví zřejmě mnohem méně času než vy, což by přeci také mohl považovat za křiv-du, žárlit nebo se cítit ve výchově nedoceněný, jde jen o úhel pohledu. Pokud byste i nadále trpěla pocity žárlivosti a bylo to pro vás neúnosné, bylo by dobré poradit se s odborníkem například v Manželské a rodinné poradně, kam byste mohli zajít i společně s manželem. Služby poraden zřizova-ných státem jsou zdarma, v soukromých či církevních zařízeních budou služby zřejmě zpoplatněny.