Fotbal je pro slečinky, zkus ragby (Udunka)

Když se řekne ragby, většina lidí si představí bandu omlácených kromaňonců, kteří se perou o šišatý míč. Nedá se říci, že by to někdy nebyla pravda, ale je škoda, že se většina lidí není ochotná podívat pod tuto špinavou slupku tohoto zajímavého kolektivního sportu. Ragby je totiž, stejně jako zlobři, jako cibule. Má spoustu vrstev a někdy taky dost smrdí.

První impuls, který způsobil, že můj manžel pomyslel na hraní ragby, bylo asi hraní skřetbalu na Festivalu Fantazie v Chotěboři. Skřetbal je taková šílená brutální napodobenina ragby bez pravidel, která se hraje s šutrem obaleným novinami a lepenkou. Každoročně se tímto způsobem snaží zranit či přizabít asi tak dvacítka účastníků festivalu a můj muž, bratr a několik našich kamarádů při tom samozřejmě nesmí chybět. Po návratu je napadlo, že by mohli zkusit opravdové ragby. Začali tedy pátrat. V první chvíli to vypadalo, že v Plzni žádný ragbyový tým není, ale asi po půl roce hledání zjistili, že jeden takový právě vzniká. Přihlásili se a začali se angažovat. Po nějaké době pak mohli začít trénovat. Neobešlo se to bez problémů. Tím největším bylo hřiště, které bylo a částečně pořád je, pokryté krtinci a dírami od psů. V prvních měsících trénovalo jen pár nadšenců, ale základna se velice rychle rozšiřovala a Plzeňští ragbisté mohli začít hrát opravdové ragby. Momentálně hrají oblastní přebor Čech.

Občas jsem i já přispěla svou troškou do mlýna a pomáhala jsem začínajícímu týmu. Jelikož jsem zdravotní sestra, tak když potřebovali, fungovala jsem jako zdravotník. Musím se přiznat, že po té, co založili ženský tým, pohrávala jsem si i s myšlenkou, že bych někdy začala hrát. Zatím to ale nepřipadá v úvahu, protože by mě moje kojicí prsa při rychlejším běhu nejspíš profackovala.

Abych se ale vrátila k tomu, co bylo původně mým cílem, přiblížit vám tento krásný, ale přehlížený sport. Dost lidí ragby zaměňuje s americkým fotbalem. Ragbista se v takovém případě povětšinou urazí. Základním pravidlem ragby, a současně i největším rozdílem oproti americkému fotbalu, je to, že míč se vždy musí přihrávat pouze dozadu.

To činí z ragby velice taktický sport. Dalším důležitým rozdílem je, že při ragby nikdy nesmíte atakovat hráče, který nemá balon, což v americkém fotbalu možné je. Srážení, povalování, správné skládání hráčů na zem má svá pravidla a nemá nic společného s brutálním nabouráváním hráčů do sebe ve fotbalu.

Tím nejzřetelnějším rozdílem je, že hráči amerického fotbalu jsou oplechovaní chrániči. Oproti tomu ragbisté většinou nenosí chrániče žádné. Dobrovolně mohou mít chránič na zuby, měkkou helmičku a nebo tenký chránič ramen. Co se mi ale nejvíce líbí na ragby je, že je to kolektivní sport s velkým K. V ragby snad víc než jinde platí heslo mušketýrů, jeden za všechny, všichni za jednoho.

V tzv. mlýně, se hráči sváží a pokouší se přetlačovat s hráči druhého týmu. Jeden povolí, spadnou všichni. V tzv. rucku, pokud týmoví hráči nepomohou hráči, který byl sražen, a nepřetlačí protihráče, přijdou o míč. 

Naopak jeden hráč může i sám uhrát spoustu bodů pro tým. Například takový kopáč, který kopne šišku do háčka, či útočník, který uteče všem protihráčům a položí pětku.

Jsem ráda, že můj muž hraje ragby a to i přes to, že občas přijde pokrytý modřinami nebo s roztrženým obočím. Hraje hru barbarů, kterou hrají gentlemani. Pokud by moje dítě chtělo jednou hrát ragby, v duchu se zhrozím viděnou budoucích úrazů, ale budu vědět, že hraje hru, která tvrdí tělo a tuží charakter.

Uživatelce Udunka děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.