Dobrý den, vypadá to, že dcerka má odmalička menší potíže s usínáním. Aktuální potíže mohou souviset s nějakou její psychickou nepohodou i s vývojovým obdobím, kterým prochází. Je ale malá pravděpodobnost, že by se jednalo o psychickou poruchu. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa nebo v pedagogicko psychologické poradně. Odborník vám citlivě pomůže najít příčinu potíží a doporučí vhodný výchovný přístup či další péči. Ohledně režimu se snažte dodržovat pravidelně činnosti před ukládáním, vyvarujte se nějakých akčních, divokých a rozrušujících činností ve večerních hodinách. Volte činnosti zklidňující, povídání, čtení pohádky. Spánek může pomoci navodit teplá koupel, bylinky také můžete použít. Dbejte, aby místnost, kde dcera spí, byla dobře vyvětraná, aby dcera měla pohodlné a prodyšné pyžamko. Kontrolujte pitný režim, v podvečerních hodinách pití trošku omezte, podávejte vodu, vyhněte se slazeným nápojům. Ohledně žárlivosti na sourozence se snažte trávit čas s dcerkou také odděleně. Něco společně podnikněte a malého nechte třeba tatínkovi nebo babičce. Pro děti je oddělený čas strávený s rodiči důležitý a upevňuje vzájemné pouto, dítě cítí, že je pro rodiče stále stejně důležité i po narození sourozence. Hodně si s dcerou povídejte, vysvětlujte. Ubezpečte ji, že ji máte stále stejně rádi, i když se vaše rodina rozrostla. Pokud by za příčinou obtíží se spaním byly noční děsy, pak můžete vyzkoušet lapače zlých snů, který si můžete sami vyrobit nebo se dají koupit, určitě najdete náměty na internetu. Konzultace u odborníka se nebojte a situaci řešte, ušetří vám mnoho trápení s usínáním a možná i s komunikací s dcerou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, je normální, že se malé děti mohou bát neobvyklých a neznámých zvuků. Pokud vaše miminko reaguje pláčem na zvuk mixéru, tak jej stresu nevystavujte a mixujte buď když spinká v jiné místnosti, nebo zavřete dveře, aby holčičku zvuk mixéru nerozrušoval. Zdravím, Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete, že syn zahlédl v televizi drastickou scénu, která ho vylekala a opakovaně se k ní ještě ve vzpomínkách vracel a působil vyděšeně.

Zmiňujete, že u starších dětí jste se s podobnou reakcí nesetkala a možná i proto vás nejmladší syn svou reakcí polekal.

Každé dítě je citlivé jinak a váš nejmladší syn bude patřit nejspíš spíše k těm citlivějším dětem. 

Myslím, že vaše reakce na synovy obavy byla adekvátní - omezili jste u syna sledování televize, snažíte se ho zaměstnat aktivitami, které ho baví a snažila jste se ho podpořit. 

Každé dítě (a ty citlivější o to více) potřebuje cítit ve správné míře pocit bezpečí a jistoty u své rodiny, není ale dobré věnovat úzkostnému chování příliš zvýšenou pozornost, aby se dítě ve svém chování neutvrzovalo. Své emoce by ale mělo mít možnost si odžít, nedržet je v sobě.

Předpokládám, že u syna vzpomínky na film postupně vymizely a pokud se jednalo spíše o ojedinělou reakci, návštěvu psychologa bych nepokládala za nutnou.

V případě, že byste (třeba i do budoucna) pozorovali celkově u chlapce zvýšenou úzkostnost a obavy, pak bych návštěvu psychologa zvážila - věřím, že by mohlo být přínosné zkonzultovat výchovný přístup, který může z větší části značně ovlivnit další zdravý vývoj dítěte.

Přeji hodně radosti s dětmi.

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog