...nálada před porodem... - diskuze

Taky to semnou pěkně mlátilo neboj nejsi jediná a obavy má asi každá zvládli jsme to všechny zvládnš to taky

ahoj.ja jsem ve 33 tydnu a muzu ti rict ze nalady mam asi jak ty chvili se smeju mam radost z kazde blbosti a z toho mam den ze porad zurim vsechno me nastve a kvuli cemu koli brecim ty nalady jsou fakt hrozny ale nic stim nenadelame.uz mam vse nachystane a nejradsi bych byla kdyby uz mala mohla ven ale radsi at jeste chvili vydrzi at ma tu spravnou vahu.jinak se uz nemuzu dockat az budu mit porod za sebou a malou v naruci.neboj vse zvladnem nesmime si pripoustet ze by mohlo nastat neco....i kdyz to jde tezko.drzim palecky vsem ktere nas to ceka.

Ahoj, já jsem dneska momentáloně 35 + 6 a můžu tě uklidnit, ze to co prozivas je naprosto normalni. Taky mivam sny o porodu, rikam si jestli mam vsechno pripravene, co jeste bych mela zaridit, jestli mi neco nechybi, a tak. Uz jsem i dost nemotorna, spani ani moc nehodnotim, protoze je to o tom, jestli se mi podari najit vhodnou polohu pro me i mimi, a tak. Snaz se byt v klidu, vsechno co prozivas je naprosto normalni a otazky jestli to vsechno zvladneme, provazeji i me...takze se tim vsim co se kolem tebe deje hod za hlavu a uzivej si poslednich par dni tehotenstvi v klidu, je-li to alespon trochu mozne :)

Cítila jsem se jako koule a měla jsem houseraNeboj všechno zvládneš-musíš

já se vznášela jako balón,ale bylo mi dobře,byla jsem v takové euforii že už to bude brzo,škoda že jsem tehdy neměla vás,holky

Je to normální - hlavně ta nedočkavost. Já byla už hrozně natěšená a ten poslední měsíc se mi neskutečně táhl. Při každé kontrolo v porodce jsem se modlila, aby se už něco rýsovalo a nechali si mě tam. No nakonec jsem ještě 8 dní přenášela

Já jsem pořád říkala Pepovi, že k porodu nejdu, ať si tam jde sám, že počkám před porodnicí, ať mně pak zavolají, až bude Maruška venku. Asi jsem to říkala tak vážně, že mi to věřil. No ale neobešlo se to beze mně

... tak to já to měla jinak. Výkyvy nálad jsem neměla, ale zase jsem se \"zmítala\" jinak. Na jednu stranu jsem si říkala, že je dobře, že mám JEŠTĚ měsíc, že snad stihnu dohnat všechny resty (samozřejmě, že nestihla) a na druhou stranu jsem litovala, že mi zbývá UŽ JEN měsíc, že mi to tak rychle uteklo, že bych si bříško ještě ponosila (podruhé to bylo stejné, jen s tím rozdílem, že jsem si říkala, že jsem si to těhotenství ZASE nechala tak rychle utéct a jakoby si ho nestačila užít). To je ale do značné míry dáno tím, že u nás je vše a vždy tak jako dosti hektické. Převládalo ale samozřejmě těšení se, v obou případech, to je jasný. Obavy žádné, tedy né toho typu, jak a jestli to zvládnu, ale spíš možná jen o to, aby to bylo bezproblémové, pokud jde o skutečnosti, nad kterými nemám kontrolu (aby bylo mimčo zdravé a tak).V poporodní euforii dokonce byl i náznak smutku, že už je po všem. Ten drobek, co chrupčí vedle tebe, ti to ale vynahradí. Držím ti palečky do finále.