potrat versus adopce - diskuze

Ty brďo, nechtěla bych vybírat.

Nevím co bych udělala já,jasný že bych asi volila mezi těmito možnostmi spíš potrat,ale vím jistě že kdyby se v té situaci ocitla moje dcera,nějak by jsme to společně zvládly. Taky si myslím že je velký rozdíl jak uvažujeme my(mámy) a jak ty děti co se do akové situace dostanou. Nemají žádné mateřské pudy-podle mě je jim putna jestli dítě donosí nebo ne a když ho po porodu odevzdají a vrátí se zpět na diskotéku,zapomenou brzy. Možná je to tíží ve stáří...moje ségra otěhotněla v 17 letech. Byla jsem přitom jak jí bylo zkraje fuk,jestli má syn hlad nebo ne. Chtěla dítě jen proto,aby mohla se spolužákem bez omezení dál spát. Nemyslím že to nějak zvlášť řešila jak to dopadne. Má zdravého syna,kterého jí pomohla vychovat mamka,manžel od sestry samozřejmě po půl roce odešel(nezvládl povinnosti),ano zkazila si život,lépe řečeno zkrátila si dobu dětství,užívání,výletů,dovolených a bezstarostného žití) ale děti má ráda a vychovala z nich slušné kluky.Takže si myslím že i ta patnáctka jednou dozraje a může všechno dobře dopadnout.

Já jsem v 15 určitě měla taky takovou myšlenku, šla bych na potrat. V 18 letech už bych nešla,dítě bych si nechala. Ale představa, že někde vyrůstá kousek mě, protože jsem byla nezodpovědná a já nemůžu vrátit čas, mě děsí. Adopce mě v tomto věku ani nenapadla, ale to nesla ta doba která byla víc uzavřená tomuto tématu.

Hm..za sebe nevím, záleželo by na situaci, spíš bych šla na potrat. Myslím, že u mladých holek, co ještě nemají hotovou školu, je rozhodování o dítěti úplně jiný. Ty si přeci nedovedou představit, jaký to je - potratit, být těhotná, porodit dítě, milovat ho...Ony jsou v úplně jiné situaci než my.Mám kamarádku učitelku na učňáku a hodně mě překvapilo, že každý rok mají alespoň jednu, co dítě donosí a dá k adopci. Vždy se těhotenství snaží utajit, nosí volný kalhoty a veliký mikiny - nedovedu si představit, že jde těhotenství před okolím utajit! A jaký to asi je říkat říkat potom všemožným lidem, že dítě nemáš, protožes ho dala pryč. Brrr.

v pripade,ze to ohrozi do budoucna plodnost matky nebo moznost dalsich deti,jsempro adopci..pokud je zdravotni stav dobry a muze mit deti dal,volim potrat..

tak nevím,.... jsem proti potratům, na škole jsem viděla celkem solidní detailní video, jak se to dělá a BRRR, ani představit adopce....asi bych měla stejné pocity, nedokázala bych žít s tím, že mi někde běhá dítě...proto ani nechci darovat vajíčka ...Nevím co by to muselo být za situaci abych o jedné z možností uvažovala ...v případě znásilnění, bych se snažila co nejdříve vzít postinor....ale v reálu...fakt nevím, jak bych se zachovala

Já bych asi taky volila potrat protože prožít celé těhotenství cítit pohyby a všechno ostatní a pak ho dát pryč to musí byt strašný. ale rozhodně bych kvůli tomu nikoho neodsuzovala myslím že to je každého rozhodnutí

Nevím. Fakt nevím. Myslím si, že bych nedokázala ani jedno. A nechci přemýšlet nad tím, co bych si vybrala, kdybych vybírat musela...

Moc tady nepřispívám, ale tohle mě zaujalo...já jsem na potratu byla, bylo mi 16, nad ničím jiným jsem ani neuvažovala, chtěla jsem dostudovat a bylo pro mě nepředstavitelné, že bych vychovávala dítě. Horší to bylo po tom, měla jsem noční můry, výčitky, pokusy o sebevraždu - skončila na psychiatrii a bylo to asi nejhorší období mého života, už nikdy bych nechěla nic podobného zažít. Když jsem se vzpamatovala a dala dohromady, dokončila školu a začala pracovat, otěhotněla jsem znovu - opět neplánovaně, ale už jsem nad potratem ani neuvažovala i když mi to přítel navrhl. Je mi 21 a ted máme skoro 5-ti měsíční holčičku a já si nedokážu život bez ní představit. I když pořád myslím na to, jaké by bylo mé první miminko, vím, že zase bych neměla naši Stázinku, kterou máme ted. Někde jsem četla, že žena otěhotní neplánovaně i přes antikoncepci, pokud si to miminko podvědomě hrozně moc přeje...a u mě to asi tak bylo, od potratu jsem toužila po miminku a tak nějak si to nikdy nepřestanu vyčítat, ale chápu holky co se pro potrat rozhodnou jen pro adopci bych se asi nikdy neodhodlala, když už nosím to miminko 9 měsíců, už bych jej nedokázala dát pryč.

Radši potrat než adopce. Nedokázala bych dát pryč miminko, které jsem devět měsíců nosila.

No, Jani, napsalas to hodně na rovinu a musím přiznat, že i já bych volila raději potrat než adopci. Já navíc i věřím tomu, že psychika dítěte se vyvíjí už v těhotenství a když to dítě matka od začátku nechce a jen ho odnosí, skoro bych si troufla polemizovat o tom, jestli takový základ do života je vůbec základ...

já bych zase nedokázala jít na potrat, tak představa, že jsem svému dítěti vzala šanci na život, je pro mě hrozná, před 10 lety jsem spontánně potratila, dodnes mě to trápí, přestože mám 3 krásné a zdravé děti, často si na to své nenarozené dítě vzpomenu a mrzí mě, že i ono tu není s námi, představa, že moje dítě žije v jiné rodině a je snad šťastné a spokojené, je pro mě snesitelnější, i když by to bylo pro mě moc a moc těžké

Já bych nedokázala jít na potrat ani dát dítě k adopci. Kdybych se ovšem dostala do sytuace kdybych musela volit, tak bych volila adopci. Na potrat bych z jinného než zdravotnbího hlediska nikdy nešla. Ale nepochybuju o tom že dát dítě k adopci by bylo to nejtěžší co se člověku může stát. Podle mě má ale každá sytuace svoje řešení i moc moc vážná proto doufám, a i si myslím že se do takovéhle sytuace, že bych se musela rozhodnout nikdy nedostanu.

Sama si nedovedu představit ani jedno.pokuď jsem stará na to vlízt s někým do postele MUSÍM být zralá nést následky. Znásilnění je něco jiného, tam bych nad potratem uvažovala.Vzdát se dítěte bych nedokázala už vůbec.Za celé těhotenství si z títětem i když nechci vytvořím vztah který bych nedokázala ničím přetrhnout. Doufám že takovou situaci já nikdy nebudu muset řešit.

janči to je hrozná věta: dokážu si představit, že svoje dítě zavraždím potratemjá si to představit nedokážu a neudělala bych to nikdy.. ale neodsuzuju nikoho ani nechci vyjadřovat žádný názor k ženám, které to udělají je to smutné téma

Ani jedno.Jsem proti potratum i kdyz i ja jsem o nem uvazovala.Byla jsem tehotna hned 2 mesice po Honzovi a fakt bych sla na potrat,jenze jsem nakonec potratila sama.Bylo to asi i pro moje telo brzo.Ted uz tehotna byt nemuzu tak ,ze uz nemusim takhle uvazovat.Jenze je tu zase Ale,mam 14 letou dceru.Tak to hrozi u ni.Asi ani potrat ani adopce,zase by to zbylo na me.Ale radeji potrat nez adopce to uz bych to dite milovala,nedala bych.

O tom se dost těžko polemizuje, hodně záleží na situaci. Kdyby mě znásilnil stokilový cikán a já otěhotněla, tak asi valím na potrat. Jinak kdybych otěhotněla dřív než jsem plánovala, třeba už ve dvaceti nebo těsně po, tak vím, že mám velké zázemí v rodině a na potrat bych nešla. To s adopcí si neumím představit, ale kdybych byla v hodně těžké finanční situaci, neměla se o koho opřít, tak asi volím tuhle variantu. Přeci jen Mišulku jsem měla ráda už jako pármilimetrovou fazolku a tak bych pro něj chtěla jen to nejlepší. Naštěstí v dnešní době azylových domů atd. je šance, že mě něco takového potká minimální.

Jani,jsem na tom stejně.Raději potrat než adopce.Psychycky bych to nezvládla po 9 měsících,porodu se miminka zřeknout a nikdy ho nevidět.Za těch 9 měsíců si člověk k miminku vytvoří citové pouto.Prostě krev není voda.Znám ve svém okolí ženu,která dala po porodu dítě k adopci.Do dnes nechápu,jak s tímhle pocitem může žít,i když dnes už mám další 2 děti.