Pokojíček - diskuze

oD 1,5 roku sme měla veliký pokojíček, měla sem tam nábytek co měli naši asi 5le straý v obýváku, takový hezký světlý, měla sem vymalováno růžovým válečkem a mě se moc líbil. no a měla sem ho pro sebe až do doby, kdy se narodil můj o 10 let mladší bráška a když byla doba, kdy měl jít do veliké postele, tak naši řešili že koupí patrovou postel a dají ho do klukovského pokojíku (tam spával můj starší a pak mladší brácha) a jelikož sem měla větší pokoj a byla dobře vychovaná, navrhla sem, že bude Ondrášek se mnou, stejně sem se o něj pořád starala a tak sme měli pokojíček spolu. vůbec mi to nevadilo, prostoru habaděj. a taky sme pak spávali spolen na letišti.pak sem si (asi někdy na střední) udělala pokoj v přízemí, kde dřív měla pokoj mamka, když byla malá, bylo to paráda, klideček až na babičku, která někdy prudila.

Od tří let jsem měla svůj vlastní pokojíček, zařízený v rámci možností 70 a 80-tých let, takže nic moc zajímavého, dětského a barevného. Přesto se rodiče vždy snažili respektovat můj vkus a přání a nic moc nezakazovali.

Tak my bydleli v 3+1 v paneláku, takže jsem měla ten nejmenší pokojíček v bytě, ale mě přišel velký, ted až s odstupem vždycky když tam jsem divím se jak je vlastně malý. Neměla jsem ho nikdy zařízený dětským spůsobem a ani vymalovaný, mamka je proti tomu. Normální nábytek a postel Ani plakát na zeď jsem si pak pověsit nemohla, nebo si to něják vylepšit. Ona mamka ten byt má totižý radši než mě...

já jsem byla jedináček takže pokojík pěkně pro sebe.Měla jsem tam svoje soukromí a klid a mám to tak ráda vlastně dodneška.Mám ráda svůj klid.Jinak pokojík vybavený universalem,Marťa ho měl ještě loni v pokojíku.nadčasový nábytek.

Já měla svůj pokojíček. Kolikrát bych ho bývala obývala s nějakým sourozencem Ovšem jak jsem byla starší, tak jsem si začla užívat jedináčkovství i toho soukromí

Já jsem žádný úplně svůj neměla, a nikdy mi to nevadilo. Mě stačil můj koutek a moje soukromí, mám to tak dodnes.

měla jsem ho dohromady se sestrou. Formulujme to tak, že z povinnosti spolu jakžtakž vycházíme, aby byl klid v rodině. Pokud nejsem nucena, nevyhledávám s ní kontakt. Myslím, že to mluví za vše Jak já vždycky záviděla každému, kdo měl nebo má vlastní pokoj.

Měl ajsem pokoj ze ségrou a protože ani dnes nemáme dobrý vztahy, tak asi nemusím popisovat jak to tam bylo.

Prvních asi osm let jsem spala v ložnici s babičkou a dodnes na to s láskou vzpomínám, na všechny ty pohádky co si vymýšlela, jak mi v zimě nahřálavala peřinu na radiátoru... pak se náš dům zvětšil o jedno patro, to měl brácha asi 3 roky a měli jsme pokojíček dohromady. S mladším bráchou to byl děs běs a tak jsem časem byla ráda, že mu taťka uvolnil svou pracovnu, jenže to už byla na světě i o deset let mladší ségra a šoupli mi do pokojíčku zase ji. Ale bylo to i přes věkový rozdíl mnohem lepší než s uprděným bratrem. Vždycky jsem docela záviděla kamarádkám, které měly svůj vlastní pokoj a měly tam jen své věci.

Já měla pokojík se ségrama. Měly jsme ho i jako ložnici. Spaly jsme na rozkládacích křeslech. A vešly jsme se a myslím, že to soužití probíhalo úplně v pohodě.

vyrostla jsem v bytě 2+1 - kuchyň, obývák, ložnice - takže žádný dětský pokoj, byly jsme 3 děti

Já měla nejdřív pokojík s bráchou když jsme byli malí, pak jsme dostali každej svůj a když se narodila a trochu odrostla segra nastěhovali ji ke mě, ale jen na chvilku a pak sem ho měla zas pro sebe. Měla sem ho velkej a moc hezkej

My meli pokoj s barachou. Zarizeny byl pekne, to jo. A v detstvi mi bracha vubec nevadil. Ale nejak ve 13 letech me tam zacal strasne stvat. v noci hrozne chrapal, vecer furt svitil a cetl si, kdyz uz jsem chtela spat, porad jsme se hadali o skrinky, o psaci stul, proste zadny soukromi. Nastesti sel v 15ti na intr, jezdil jen o vikendech a byl zas klid. Ted se mame hrozne radi, s usmevem na ty nase bitky vzpominame

My na to, jaké mám rodiče jsme měli takový... Normální pokoj, všichni 3 dohromady. Ale můj manžel jako dítě neměl žádný. S bráchou spávali na chodbě v kutlochu na patrovce jen tak za závěsem. Jeho mamka, nevlastní otec a nejmlaší dcera spávali v ložnici a pak zvlášť měli ještě obývák. Obývák byl asi důležitější než aby měly děcka svoje soukromí.

Já měla velký pokoj s bráchem. Pak když jsme zůstali sami s otcem. Tak jsem měla svůj malý pokojík, který jsem měla strašně moc ráda a bráchá měl svůj velký, kde spával společně s taťkou. Když se přistěhovala macecha tak bylo po pokojíčku a já měla dohromady s bráchem a ke všemu takový kde byl balkón takže tam nebylo ani žádné soukromí.