Nemocnice-vztah k nim - diskuze

Jako dítě jsem byla v nemocnici pořád takže ji nemusím ale hůř to snáším když tam jdu s holkama než když jdu kvůli sobě

já ani ne, ale to je tím, že jsem tam byla jen rodit a jednou na dětským s Vojtíškem 4dny a je fakt, že bych tam nechtěla znovaBudu na vás myslet, ať jste brzo doma a ať vám hlavně pomůžou

Já to nemám ani tak ani tak, že bych se klepala že tam musím být a bylo mi špatně, ale mám strach z toho co mě čeká. V nemocnici jsem od porodu byla na 3 operacích, jeden porod a poté i revize a poslední byla jednodenní hospitalizace Ondry. Že bych ji vyhlédávala to né,ale pokuď mě pomůžou tak tam ráda poležím a odpočnu si.

odpor ne, když tam člověk musí tak tam musí a určitě ne zbytečně,ale když jsem tam teď byla v říjnu týden s Nikčou měla jsem nervy nadranc a chtělo se mi brečet pokaždé když manžel přijel, snažila jsem se teda ovládat ale poznal to na mě, snažila jsem se jedině uklidňovat tím, že je to pro dobro Nikči a musím to vydržet, že za pár dní půjdeme domů, tak ti přeji pevné nervy a zvládni to

Odpor k nim nemám, ale ráda tam taky nejsem. Když už tam ale člověk musí co nadělá.

Odpor ne. Ale ze bych tam jezdila nejak rada, to taky ne. Ono to totiz znamena, ze je nekdo nemocny, ze jo.

já taky nemám ráda nemocnice,ale když tam člověk musí tak co nadělá

Mám k nim hrozný odpor, nesnáším je a myslím, že zažívám stavy úzkosti, když tam musím (výjimkou byl porod a pobyt ty tři dny po porodu - to mi nevadilo).

Myslím si, že bych to nezvládla.

Není se v tvém případě čemu divit. Kdybych tam byla tak často jako ty tak to taky nenávidím. Ale snad ti pomůžou a nemocnice se ti potom budou velkým obloukem vyhýbat. Moc bych ti to přála.

jako pacientka nemocnice nesnasim.nesnasim je tam,kde to neznam.jsem sestricka a je to moje prace,takze to pak vnimam jinak.kdyz jsem delala na chire a v praci me chytnula slinivka,prevlikla jsem si jen uniformu za kosili a bylo to.vsichni kolem me behali,o nocnich jsme pak blbnuli atd.kdyz jsem delala na ORL a sla jsempak na vyndani zelez po operaci hlavy,tak jsme si lehla taky na svoje oddeleni.a den a noc travila na sesterne a blbnuli jsme.to jako v poho.ale lezet tam,kde to neznam atd je pro me utrpeni.a menim se k nepoznani.proto se pak nedivim ani pacientum,kdyz prijdou do spitalu,ze zacnou \"nepremyslet\" a stava se z nich uplne nekdo jiny.ze si ani nevzpomenou na spooousty duleziytych veci atd..

Mi nevadí.Vnímám pobyt v nemocnici jako dovolenou.Ale já byla vždy jen kvuli porodu a to mě ještě po 3 dnech vykopli.

Já nemocnice měla vždycky ráda a docela jsem je i vyhledávala. Jsem sestřička a vůbec mi nevadily. Od doby co jsem rodila, jedu kolem Motola a svírá se mi žaludek a není mi dobře a v něm už vůbec ne.Příbuzná měla rakovinu. Podstoupila chemoterapii atd. a nemocnic se šíleně bojí. Už týden před nějákym vyšetřením je nervozní a zvrací a to třeba nejde o vyšetření z kterého bude pak špatná diagnosa. A když jde do nemocnice je šíleně bledá a chce co nejdřív odtamtad.Takže já myslím pokud jsi nemocná a tráviš v nemocnici hodně času, je tvůj postoj a pocity úplně normální

Můj vztah k nemocnicím je veskrze neutrální.V podstatě je nevyhledávám a pokud jsem tam já nebo děti odeslány,čeká od nich pomoc.Jinak s Evčou jsem zažila mnoho nemocnic,takže jsem si určitý obrázek udělala.Zvlášť o těch pražských.

ja to mam tak na pul, nemam vzdy uplne nejlepsi vzpominky na vsechno,ale na druhou stranu proste vdek za to ze me aspon nekdo leci a ze mi pomaha to asi prevlada

priznam se,ze mam odpor...ja trpela i v porodnici a hned jak to slo jsem utikala pryc...a to mam za posldeni leta spis dobre zkusenosti...alw proste to uz ve me zustalo...preji at to mate rychle za sebou a uz nemusite...

jj, i já mám odpor, a to jsem byla v nemocnici jako malý mimino a pak až rodit. Ani v porodnici se můj odpor nezlomil, dá se říct, že jsem tam těch pět dní dost trpěla