Jen tak Vam chci povědět o svém štěstí.... - diskuze

Milé holky,já jsem teprve včera poprvé přispěla na BOL do poslední kolonky těhotenství,i když už mám miminko pátý den na světě a teď Vám zkusím napsat o porodu,protože se z toho pořád nemůžu vzpamatovat...Termín jsme měli 7.3. a 5.na kontrole mi řekli,že se rozhodně nic nechystá.Byla jsem kapku rozmrzelá,ale vlastně smířená s tím,že budu přenášet,navíc mi bříško vůbec nepřekáželo,připadala jsem si pořad dost nepředporodně a aktivně.Nicméně po půlnoci to začalo,byla jsem přesvědčená,že porod to v žádném případě není,ten jsem si představovala jinak(dnes už teda sama nevím JAK?) a tak když se mě přítel ptal,co mi je,jen jsem zavrněla,že mě bolí bříško...Tak ve 4ráno už nebolelo,normalní kontrakce,měřili jsme,počítali,víte tolikrát jsem si představovala jaké to bude,ale ta realita je tak jiná...A já si tvrdošíjně odmítala připustit,že to JE porod,ještě v 7ráno jsem si myslela,že jde o poslíčky,ale v 10 už jsme jeli a už i já konečně uznala,že kontrakce po 5minutach vypadají na příchod miminka...V porodnici už to šlo rychle,klystýr,praskli mi vodu...vlastně se mi to i teď vybavuje spíš jako film,nemůžu uvěřit,že tohle všechno jsem zažila JÁ,vím jen,že jsem naříkala,prosila,plakala,usínala,Bože jakou oporou mi byl partner,bez něj bych to vůbec nezvládla.Minuty se vlekly a hodiny utíkaly,porodní asistentka byla skvělá,říkala mi:vydržte,teď to bude hnusný,to nejhorší teprve přijde a já byla ráda,že nelže a fakt to byla síla.Ptali se nás,co čekáme,ale my jsme si pohlaví nenechali říct.Všichni nám tvrdili,že chlapečka a já si to myslela taky,bříško do špičky,tak už partner Ondráška přemlouval,ať nezlobí a jde se nám ukázat,do toho už jsem si připadala jak v tranzu,z dýchání mi brněly ruce,nohy a hlavička miminka pořád nikde a pak,když jsem si myslela,že víc nevydržím a prasknu,tak se něco provalilo a já konečně viděla,jak ze mě vyletělo fialové tělíčko a někdo řekl...je to holka..........Já jsem si holčičku vždycky přála,protože...já to teda napíšu..před 4lety mi umřela maminka a já jsem s ní měla tak kouzelný vztah,pořád mi chybí a já -byť jsem si samozřejmě přála,ať je miminko hlavně zdravé-,jsem ve skrytu duše toužila vratit na zem vztah:matka,dcera.Mít taky takovou cácorku jako měla ona mě....Byli jsme z toho s partnerem úplně v šoku,s holčičkou jsme fakt nepočítali,i na jednom UTZ nám nenápadně řekli,že pohlaví šlo vidět ve vteřině,jen co zapli obrazovku,tak jsme mysleli,že tam vidí pindíka jako hrom..Cvičně jsme měli vymyšlené jméno Anežka,ale ta má 2.března svátek a tak se na mě přítel 5minut po porodu uslzenýma,umilovanýma očima podíval a ptá se:A jak se teda bude maličkatá jmenovat?A já řekla:Johanka.A tak se i stalo a teď tady vedle mě ten uzlík spinká..Ještě dodám,že měla 49cm a 3200g.Jak jsem psala na začátku,pořád se z toho nemůžu vzpamatovat a několikrát denně pláču.Štěstím a taky smutkem,mám pocit,že nic tak velkého a krasného jako porod už nezažiju,civím na Johanku a je mi BEZ NÍ VE MĚ strašně smutno,já vím,že mě teď potřebuje daleko víc,ale nemůžu si plně uvědomit,že už se definitivně oddělila od mého těla a je tady sama za sebe...no,a pláču zase.Porod bolí jako čert,ale je to něco tak VELKÉHO,že se o tom nedá mluvit jinak než krásně...Všem,které to čeka přeju hodně síly,i té duševní,protože když Vám pak to pachole dají,člověk by se málem zbláznil.A těm,které to mají za sebou budu děsně vděčná,když mi napíšou,že je úplně normalni,když bulím a bulím...doufám teda!!No a všem dohromady děkuju,že jste to dočetli až sem....