Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám vyhledat odbornou pomoc. Obrátit se můžete například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy. Bylo by určitě dobré vyjasnit si vzájemné vztahy, péče o dítě a případný styk s otcem by měla být ve vašem zájmu určená soudem. V těchto poradnách pracují mediátoři, kteří vám mohou pomoci se společně dohodnout a nastavit pravidla návštěv dcery u otce a jeho případné přítelkyně. Reakce vaší dcery nasvědčuje tomu, že prožila zátěžovou situaci, která u ní vedla k výskytu pomočování a plačtivým reakcím. Takto malé dítě jiným způsobem neumí dát najevo, že není psychicky v pohodě. Styk s otcem je pro dítě samozřejmě důležitý, ale měl by mít svá pravidla, aby dítě nebylo stresováno. Pokud chce otec dceru brávat ke své přítelkyni, pak by je měl začít postupně seznamovat, nejdřív třeba na společné vycházce, seznámit ji také s jejím dítětem a postupně pak připravovat na možné spaní u přítelkyně. Pokud by potíže u dcerky přetrvávaly či se prohlubovaly, pak neváhejte vyhledat dětského klinického psychologa, který by vám také mohl doporučit jak dále s ohledem na vývoj a psychiku dítěte postupovat. Z vašeho popisu si dovozuji, že váš bývalý partner byl také z rozvedeného manželství. Měl by proto vědět, jak těžké situace to pro něj jako dítě byly, když se mu stýskalo po mamince a měl by se být do dcery naopak schopen lépe vcítit. Opravdu chce, aby jeho vlastní dcera prožívala stejně těžké situace? Přeci se na nevinném dítěti, které je navíc jeho, nechce mstít za to, že on neměl mámu, když byl u otce? Není to naopak důvod jak se lépe domlouvat, aby vše probíhalo pro všechny strany co nejméně stresujícím způsobem, když už se nepodařilo váš vztah udržet. Přeji brzké zvládnutí vaší situace. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog