Všechny dotazy

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co nejdříve se obraťte na orgán sociálně právní ochrany dítěte - OSPOD na sociální pracovnici či kurátorku, která vám pravděpodobně byla přidělena. Měla by vám poradit a předat kontakty na jakou organizaci se obrátit, kde by vám mohli pomoci vaši situaci řešit. Můžete kontaktovat také krizovou linku pomoci matkám s dětmi, nebo jakoukoliv krizovou linku, kde vám také pomohou, poradí a předají kontakty na některou z organizací, které se pomocí matkám s dětmi zabývají. Odebrat pečující a fungující matce miminko není zase tak jednoduché, nebojte se. To že byl soud odročen nic neznamená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu se mi jeví, že místo potíží s vývojem řeči máte obavy, zda se ve vývoji syna nevyskytují nějaké zvláštnosti. Ohledně vývoje řeči píšete, že syn vyrůstá od narození v Německu. Předpokládám, že doma na něj mluvíte česky a žije tedy v dvojjazyčném prostředí. Vývoj řeči dětí, které se prakticky od narození setkávají s více jazyky mívá svoje specifika. Některé děti sice začnou mluvit brzy a plynně oběma jazyky, ale hodně dětí mívá vývoj řeči pozvolnější. Neznamená to žádné opoždění ve vývoji, ale jen potřebují více času, než oba či více jazyků vstřebají a začnou se v nich aktivně vyjadřovat. Některé tyto děti dlouho nemluví vůbec ani jedním z jazyků, se kterým se setkávají. Přesto to nemusí znamenat žádný problém v jejich vývoji a vše jak říkáte doženou. Pokračujte v logopedické péči a postupujte podle doporučení logopeda. Dále doma rozvíjejte a podporujte znalosti a schopnosti syna a jeho slovní zásobu a výsledek se brzy dostaví. Ohledně chování chlapce mám příliš málo informací. Vyrozuměla jsem, že pozorujete určitá specifika v chování chlapce doma a upozorňují na ně také ve školce. Zřejmě se obáváte výskytu nějaké symptomatologie z okruhu poruch autistického spektra. Doporučila bych vám se nejdříve poradit s ošetřujícím pediatrem, který zná syna od narození a má srovnání s jinými dětmi. Existuje také screeningové vyšetření těchto potíží. Na doporučení pediatra, školky či při zhoršování potíží by bylo ke zvážení odborné vyšetření dětským psychiatrem, který provede podrobnou diagnostiku a potvrdí nebo vyloučí možný výskyt poruchy autistického spektra. Včasné zjištění a potvrzení diagnózy je potřebné pro další vhodnou stimulaci dítěte, aby se předešlo neurotizaci dítěte, výskytu úzkostí či jiných nasedajících potíží. Samozřejmě stimulace dítěte, trpělivost a láskyplné prostředí jsou důležité, podporujte také širší sociální kontakt, kontakt s prarodiči, jak jen to vzhledem k epidemiologické situaci bude možné. Na syna se nezlobte za případná specifika v chování, pokud na něj mluvíte, pak si zajistěte jeho pozornost. Snažte se proniknout do jeho světa, projevte zájem o jeho hru a činnost, nalaďte se na něj. Tak máte šanci dozvědět se něco z jeho života ve školce či jinde. Na přímé dotazy děti většinou neodpovídají, nebo jen jednoslovně ve smyslu "dobrý", "nic"...
Spolupracujte také s učitelkami a vychovatelkami ve školce, s logopedkou, která s chlapcem pracuje, případné potíže s nimi konzultujte a výchovně postupujte v souladu s nimi. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, u takto malého miminka řešte situaci s ošetřujícím pediatrem. U vašeho chlapečka se může jednat o potíže s tolerancí podávaného mléka a je možné, že v této oblasti budou potřeba úpravy. Zvracení po jídle ve spaní by těmto potížím nasvědčovalo a je potřeba jej řešit. Ne vždy si miminko po kojení odříhne, není to však primární důvod ke zvracení. Situaci řešte co nejdříve, zvracení ve spánku je rizikové z hlediska zdraví dítěte (může hrozit vdechnutí zvratků). Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problém se zácpou se může objevit v souvislosti se stresem například při změně režimu při navykání na nočník, při nástupu do kolektivu apod. Stačí, aby jednou vyměšování trošku bolelo, nebo došlo při stolici k poškození konečníku a problém je na světě. Dítě se bojí jít na stolici, že vyměšování ho bude bolet. Při tomto problému bych začala návštěvou dětského lékaře - pediatra a ptala se na rady a doporučení tam. Lékař se s takovými dětmi setkává často a určitě vám bude umět poradit, jak postupovat, jaká zavést režimová opatření a co případně použít, aby se vyprázdění podařilo. Konzultovala bych s lékařem i podávání Lactulosy. Samozřejmě více než vysvětlování a přesvědčování u dvouletého dítěte pomáhá dostatek pohybu, dostatek tekutin, strava obsahující vlákninu, ovoce (švestky, hrušky, meruňky), zeleniny. Pomoci může také teplá koupel, masáž či nahřátí bříška. Pokud nepomáhá, tak lze po konzultaci s lékařem podávat Lactulosu, glycerinové čípky apod. Při zavedení nějakého postupu musíte vyčkat na jeho účinky a vytrvat v nastaveném režimu. Na problém neupozorňujte, nemluvte o něm před dcerou, ale poskytněte jí podporu a porozumění. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně výchovy dítěte včetně používání fyzických trestů dnes panuje velmi mnoho rozporuplných názorů. Obecně fyzické tresty nelze schvalovat, jsou většinou projevem selhání rodičovské autority. Avšak v některých případech může být menší plácnutí nejlepším signálem, kam až dítě nemůže zajít. Může jít i o situace život dítěte ohrožující (vběhnutí do silnice, hra s elektrickými kabely apod.). Platí také pravidlo, že menší plácnutí zanechá na dítěti menší stopy a méně ho poznamená, než například propracované psychické týrání (kdy tělesné tresty nejsou použity), např. nemluvení s dítětem, ignorování dítěte, nadávky, vyhrožování, strašení apod. Doporučila bych vám k přečtení knihu pan psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která se mi dostala nedávno do rukou. Pan psycholog prakticky radí, jak řešit jednotlivé výchovné situace a vyjadřuje zde i svůj názor na používání fyzických trestů, se kterým se v podstatě ztotožňuji. Možná se také dozvíte, jak účinně vychovávat dítě i bez zvedání hlasu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zvykat dítě na pouštění televize u jídla není zrovna optimální. Preferovala bych klidné prostředí, nabízet jídlo u stolečku, pokud dítě odmítne, tak jej nenutit. A to ať mu rostou zuby nebo ne. Zdravé dítě opravdu hlady neumře a pokud jeho vývoj probíhá normálně, tak se není čeho obávat. I když by došlo k menšímu poklesu tělesné hmotnosti (konzultujte případně s pediatrem). Jídlo se jinak snadno může stát prostředkem manipulace s rodiči a s okolím, může se vyvinout nechutenství, či jiné potíže s příjmem potravy (televizi přeci jen nemáte k dispozici vždycky, nemají ji ve školce, atd.), což dítěti ve výsledku škodí. Samozřejmě televize u jídla je lákavá a dítě se jí bude dožadovat, počítejte s tím, že odvykání tomuto zlozvyku pro vás i dítě bude náročné. Nabízejte pestrou a vyváženou stravu, ale neznepokojujte se s tím, že některá jídla dítě odmítá. Chutě dítěte se vyvíjejí a co odmítá nyní, tak může mít později rádo. V knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, kterou jsem nedávno četla, jsou popsány praktické rady, jak se zachovat v různých situacích a je zde věnován prostor také stolování včetně praktických návodů, jak postupovat. Doporučuji tedy pro inspiraci. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, syn může prožívat silnější období vzdoru, o kterém se dá najít mnoho informací například i na portálu Babyonline, takže bych zde více nerozebírala. Podle vámi popisovaných silných projevů chování a afektivní lablity vašeho syna se však také může skutečně jednat o projev nějaké poruchy typu ADHD, poruchy autistického spektra apod. Vzhledem k nízkému věku vašeho syna však diagnostika potíží bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Poraďte se prosím s vaší praktickou dětskou lékařkou, která vás může odeslat na nějaké odborné lékařské např. psychiatrické vyšetření. Ke zvážení je také provést podrobnější vyšetření chlapce, zda za jeho chováním nejsou nějaké zdravotní příčiny (např. alergie, chybějící vitamíny apod.). Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o problematice období vzdoru včetně toho, jak k dítěti přistupovat bylo již napsáno mnohou literatury. Také na webu Babyonline je o období vzdoru dlouhý text, jsou tam rady, jak k dítěti přistupovat, aniž bychom lámali jeho osobnost a vůli. Doporučila bych vám si informace pročíst, případně zakoupit literaturu věnující se výchově dětí a v jejich různých vývojových obdobích. K vašemu dotazu mohu jen dodat, že často čím větší je dítě osobnost, tím dříve se objevuje a silnější bývá období vzdoru. Že se jedná o vývojový krok dopředu, i když to může být nepříjemné, kdyby toto období nepřišlo, tak by to znamenalo, že je něco ve vývoji špatně. Záchvaty vzteku jsou projevem nezralosti nervové soustavy dítěte, které neumí ovládnout, nebo jiným přijatelným způsobem dát najevo své negativní pocity. Dítě za ně nemůže, nedělá je schválně! Toto období odezní, je potřeba jej jen přečkat, zůstanou však osobnostní vlastnosti dítěte, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Pláči a křiku se pravděpodobně v této době úplně  vyhnout nedá, protože dítě nemá své emoce pod kontrolou. Snažit se zvládat situace v klidu se můžete zkusit naučit vy jako rodič, ale dítě se do afektu čas od času prostě dostane. Platí úměra, že čím více zákazů a omezení bude, tím se bude vztekat častěji. Zároveň však dítě potřebuje nastavit hranice a záchvatem vzteku by nemělo dosáhnout požadované věci. Obecně je lepší se zaměřit na situace, kdy si dítě o něco zvládne říct vhodným způsobem, podporovat verbální komunikaci, domluvu, vysvětlení. Ve školce určitě není vaše dcera jediným dítětem v období vzdoru a měli by si s ní umět poradit. Ve věku dvou let je dcera na školku ještě poměrně malá a její nezralá nervová soustava tak může přetížena, proto se afektivní záchvaty mohou zhoršovat. K zařazení dítěte do školky je třeba přistupovat individuálně, to co zvládne jedno dítě v určitém věku jiné dítě zvládnout nemusí, je to jako ve vývoji dětí, který je individuální.V přístupu k dítěti v době záchvatu obecně platí, že pokud už afektivní záchvat vznikne, pak se musí nechat odeznít. Žádné pokusy o uklidnění, tresty, vysvětlování nebudou účinné, jen projevy zhorší. Samozřejmě pomáhá předejít vzniku konfliktní situace, která se však často předvídat nedá. Je proto potřeba vyčkat až záchvat odezní, válení po zemi, křik, kopání apod. není nic neobvyklého. Reakcí okolí si nevšímejte, i když takový výstup na veřejnosti není nic příjemného. Poté co záchvat přejde do pláče je dítě již na dobré cestě k uklidnění a je potřeba ho nechat vyplakat. Teprve poté, co se uklidní můžete přejít k vysvětlování, domluvám apod. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

rozumím vašemu dobrému úmyslu rozšířit synkovi obzory a poskytnout mu prostřednictvím návštěvy školky nové podněty, hry s vrstevníky apod. Podle všeho to vypadá, že těch novinek a změn se najednou u synka, kterého popisujete jako citlivé dítě, sešlo více, než může tak rychle zvládnout. Nejspíš se v něm mísí obavy ze ztráty svého postavení jedináčka, zažil několika denní odloučení od vás, pro něj toho nejdůležitějšího člověka, k tomu každodenní odloučení při pobytech ve školce, kde se musí adaptovat na nové prostředí, pravidla...Určité změny v chování jste u syna již registrovali v těhotenství, kdy sice ještě přesně nevěděl, co ho čeká, ale blížící se změny vycítil a přiměřeně svému věku na ně reagoval.

Nyní cítíte z jeho strany odmítání, vůči babičce asi nejsilnější, k tatínkovi se pak přiklání naopak více.

Zkuste prosím pročíst v poradně moje odpovědi na podobné téma (Pláče při odchodu do školky), především závěr odpovědi. Osobně se přikláním k tomu, nechat syna ještě rok doma. Získá větší jistotu v tom, že jste ho neopustila, že je pořád pro vás stejně důležitý, může podle svých schopností pomáhat s bráškou, získáte víc času na to, abyste se všichni spolu sehráli. Až se situace zklidní, věřím, že se upraví i chování k babičce (předpokládám, že mu dáváte jasně najevo, že nesmí nikoho bít a pokud se objeví nevhodné chování vůči babičce, zastavíte ho, případně nasměřujete jeho negativní emoce jinam - bouchnout si do polštáře např. Důležité je emoci dítěti neupírat - tzn. podpořit ho v tom, že např. vidíte, že je rozzlobený, ale zároveň je nutné jeho projevy zkusit nějak korigovat). To, že děti určitá období více tíhnou k jednomu z rodičů je běžné, i když třeba pro toho druhého rodiče, co je zrovna "méně v kurzu", to bývá těžké. Zkuste to tedy brát spíše jako velkou výhodu, že má syn s tatínkem pěkný vztah, nemusíte mít strach o to, že vás má syn snad proto méně rád. Naopak - pro něj jste pořád jediná máma, ta nejlepší. 

Někdy je dobré nechat věci plynout...a poslouchat svůj mateřský instinkt. 

Přeji vám hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, Váš dotaz byl zodpovězen již v sprnu, přikládám odpověď paní psycholožky: https://www.babyonline.cz/poradna/moceni-naschval/4151

Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, cákání ve vodě je oblíbenou kratochvílí dětí snad každého věku. Vždyť které dítě rádo necáká v kalužích v gumákách, necáká se v bazénku, oblíbenou radostí lezoucích dětí v naší rodině bylo cákat se v misce s vodou pro psy. Synovi zábavu nezakazujte, jenom ji usměrněte žádoucím způsobem. Teď v letních teplých měsících naopak můžete napustit vaničku, lavórek, bazének a nechat ho vycákat po libosti. Zároveň mu tak vysvětlete, kde se může cákat a kde ne, tj, že voda na pití se necáká. Můžete tomu předejít koupením speciálního hrnečku, nebo lahvičky na pití, které se nedají jen tak snadno vylít. Ohledně chození na nočník se už u některých dětí tohoto věku může začít dařit vysazování na nočník. Více se to však daří spíše se stolicí, pokud ji má syn pravidelnou a vypozorujete potřebu z jeho chování, tak jej můžete vysadit. Nevadí, že ještě sám nechodí, pokud stabilně sedí. Pokud se týká močení, tak dítě v tomto věku močí ještě hodně často, takže tam se to daří méně. Potřebu si však syn skutečně již občas uvědomovat může a tak je schopen ji i volně ovlivnit. Pro jeho účely cákání ve vodě je mu jedno o jakou se jedná tekutinu :-), nemá zábrany jako my dospělí. Je opět na místě mu ukázat a vysvětlit se kterou vodičkou si hrát může a se kterou ne. Nečekejte však okamžitý úspěch po jednom vysvětlení, budete muset být trpělivá, chuť zkoušet a zkoumat svět je silnější. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v 15 měsících pokračuje bouřlivý celkový pohybový i mentální vývoj. Jeho potřebou je zdokonalovat své motorické dovednosti a objevovat svět, potřebuje a vyžaduje stále nové podněty. Potřebuje také hodně pozornosti ze strany dospělých, samostatně u hry dlouho nevydrží, potřebuje změnu. Proto se snadno může stát, že mu známý svět doma nestačí a chce podnikat výpravy ven, což vám dává najevo boucháním do dveří a dožadováním se procházky. Pocit nudy jako takový si neuvědomuje, ale jeho chování vychází z jeho potřeb. Poskytněte mu tedy co nejvíce potřebných podnětů, choďte s ním na vycházky, objevujte s ním svět, povídejte si s ním a hrajte si s ním. Odmění se vám svou spokojeností a pokroky ve vývoji a v řeči. Na internetu je možné najít přímo tipy na možné hry s takto starými dětmi, které můžete se synem k vzájemné radosti obou vyzkoušet. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, noční pláč vašeho chlapce může souviset  s jeho vývojovým obdobím. Může se mu měnit potřeba spánku, v tomto věku děti často přecházejí ze dvou denních spánků jen na jeden a tento přechod může dočasně jejich spánkový mechanismus narušit. Syn může také prožívat úzkost související s vývojově podmíněným strachem z odloučení, který je typický pro děti v období 12 - 18 měsíce. Tento strach je vývojově podmíněný a neznamená tedy žádnou poruchu ve zdravém vývoji dítěte. Samozřejmě mu mohou růst i zoubky, což kvalitu spánku může snižovat. Malé dítě si nikdy své úzkosti nevymýšlí, nemá na to vývojové kapacity. Jen vám svým pláčem dává najevo, že se něco děje a že se necítí dobře. Na místě je proto hodně trpělivosti, chlapečka vždy utište, poskytněte mu podporu, ujištění, pochování. Ohledně spaní ve vaší posteli záleží na vás, jak budete chtít postupovat. Skutečně hrozí, že dítě si v tomto období na spaní s vámi zvykne a bude jej vyžadovat. Kontakt s rodiči mu navozuje pocit bezpečí. Pokud nechcete, aby s vámi syn spával, tak jej utište, pochovejte, uklidněte a pak byste ho měla vrátit zpátky do postýlky. Můžete u něj zůstat, hladit jej, konejšit a klidně a tiše na něj mluvit, dokud neusne. Další z krátkodobého pohledu rychlejší a účinnější možností je nechat jej spávat u vás v posteli a smířit se s nočním návštěvníkem. Některé děti se s postupujícím vývojem nemají problém vrátit do vlastní postýlky, některé si ale mohou spaní s rodiči vynucovat. Musíte zvážit a probrat s partnerem, co vám do budoucna více vyhovuje a podle toho chlapce zvykat. Samozřejmě pokud je dítě nemocné, nebo má nějakou jinou tělesnou nepohodu je na místě jej do postele rodičů vzít. Také neplatí, že když s vámi spal párkrát, tak už bude muset s vámi spát vždycky. Jste ale asi teď právě v době, kdy se tzv. "láme chleba" a záleží na vás, co si váš syn zafixuje. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vámi popisovaná situace byla zejmě skutečně inspirovaná zvídavostí dětí. Podkladem pro vznik zvědavosti mohly být dotyčné stránky, které syn zhlédl od spolužáka. Každé dítě je individualitou, ale zvídavost a touha objevovat je jim společná a nevyhýbá se ani vlastnímu tělu, případně tělu opačného pohlaví. V 11 letech však sexualita běžně ještě není na pořadu dne, to přijde až o něco později v pubertálním období. Hra na doktora a jí podobné patří do okruhu těchto sexuálně objevitelských her a nemá většinou jiný význam, než zkoumání a objevování těla. Pokud i náhodou dojde ke genitálnímu kontaktu jedná se většinou o nápodobu něčeho co dítě vidělo např. v televizi či u dospělých (milenecká dvojice v parku apod). Tyto dětské hry by neměly nijak narušit pozdější sexuální vývoj dítěte a to ve vašem případě ani jednoho zůčastněného, tedy ani neteře.

Synovi vysvětlete, ať objevitelské hry hraje pouze se svým vlastním tělem a v soukromí, spolužákovi ať řekne, že o stránky s erotickým podtextem nemá zájem, že se mu nelíbí. Na místě je také osvěta ohledně sexuálního chování, když už toto téma bylo nastoleno, můžete využít nabízené literatury, kde je vhodným a pro daný věk dostatečným způsobem vše popsáno a jsou zodpovězeny případné dotazy. Nad knihou je dobré si povídat společně a vysvětlit samozřejmě adekvátně věku případné nejasnosti (nezabíhat ale zbytečně do podrobností, dítě v tomto věku nepotřebuje znát přesně veškeré detaily např. sexuálního aktu).

S otcem dívky si promluvte, pokuste se jej uklidnit, že šlo s největší pravděpodobností skutečně pouze o nevinnou hru a pokud bude téma dále sexualizovat a tabuizovat, pak z něj může udělat problém, který se může odrazit na zdravém vývoji a také na vztahu obou dětí a potažmo obou rodin. Problém nemají děti, ty si pouze hrály, ale mohou jej udělat dospělí, třeba tím, že zabrání kontaktu dětí. Myslím, že to byste ani jeden nechtěli. Otec neteře také může s dívenkou adekvátně věku o sexualitě promluvit a poučit ji, čeho by se měla vyvarovat, co je a co není v pořádku, když po ní někdo chce, s podobně zaměřenou hrou se může setkat nejen v rodině. Pro klid je možné navštívit také například dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně a právě připravenost pro ovládání vyměšování je věc zralosti nervového systému, s inteligencí dítěte ani s nějakým vývojovým opožďováním nesouvisí. Na dceru proto netlačte, nejlepší by v této vámi popisované situaci asi bylo nácvik na nočník úplně přerušit, nechat jí pleny a vyčkat buď na její signály, nebo cca třeba po měsíci vysazování na nočník opět vyzkoušet. Jinak platí, že připravené dítě se konání potřeby na nočník či některé děti raději na záchod naučí v průběhu cca jednoho týdne. Nepřiměřený nátlak na dítě, které ještě není připraveno ovládat vyměšovací ústrojí může vést k jeho neurotizaci či případně blokaci nácviku a přinášet právě opačný efekt, než kterého chceme docílit. To že dcerka hlásí po vykonání potřeby je již předstupeň úspěchu, začíná si uvědomovat, že potřebu vykonává, jen ji ještě nedokáže účinně ovládat. Přeji hodně trpělivosti při nácviku chození na nočník a také při vyjednávání s prarodiči. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

píšete, že syn pláče, když slyší plakat nebo hlasitě mluvit ostatní děti. Domnívám se, že takovýto "solidární pláč" se objevuje už miminek v porodnici, kde se rozpláče jedno z nich a ostatní se přidají. Některým dětem to vydrží déle a pláč jiného dítěte je rozpláče i v pozdějším věku, a to i když jsou na děti jinak zvyklé. Určitě se tím nemusíte nijak stresovat.

Jak popisujete dále, Váš zdravotní stav Vám neumožňuje umožnit chlapečkovi častější kontakt s dětmi mimo váš domov. Zkuste třeba pouvažovat, zda by nebylo možné naopak nějaké děti dostat k vám domů. Možná máte známé, sousedy, kteří by rádi přišli se svými dětmi k vám na zahradu, aby měl syn možnost poznat další děti, možná by šlo seznámit se s nějakou maminkou na rodičovské dovolené i přes sociální sítě - ne každá má v okolí někoho, s kým by si mohla popovídat a její dítě si mělo s kým pohrát.

A třeba v budoucnu můžete pouvažovat u syna nad návštěvou nějaké miniškolky na pár hodin v týdnu, to by mu také mohlo prospět a pomoci rozvinout potřebné sociální kontakty.

Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, chování vašeho syna skutečně zavdává důvod k obavám, aby neublížil mladšímu sourozenci. V pozadí jeho chování může být nezvládnutá žárlivost na sourozence, nebo ale také další vlivy. Nemám dostatek informací, jak se syn choval předtím. Obecně ve věku 4 - 5 let si dítě ještě nedokáže plně uvědomit co znamená pojem smrti, myslí si, že se jedná o jinou formu života, nejvíce děti smrt ztotožňují se spánkem. Od 5 do zhruba 9 let ji personifikují (představují si ji jako nějakou osobu, smrtku apod.), od 9 let již chápou konečnost života a jejich koncept smrti je příliš neliší od toho dospělého, jeho vývoj je ukončen kolem 13 roku života. Přesto chování vašeho syna vykazuje ve více oblastech zvláštnosti, doporučila bych vám kromě co nejrychlejšího vyhledání dětského klinického psychologa také konzultaci u dětského psychiatra. Na syna se snažte vyhradit si co nejvíce času, zapojujte jej do svých denních aktivit včetně péče o miminko, samozřejmě pod vaším dozorem. Může dostávat také malé úkoly a povinnosti při péči o domácnost. Zkrátka jej zaměstnejte, aby mu nezbýval čas na takové nápady a měl by také být stále pod vaším dozorem, nebo zajistěte, aby neměl k domácím zvířatům volný přístup (ohrazení, plot apod. kolem zvířat). O situaci s ním mluvte, vysvětlujte mu to, veďte jej k empatii (vcítění se) do pocitů lidí i zvířat, kterým někdo ubližuje. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně, každé dítě je jedinečné, každé dítě tedy může začít ovládat své vyměšování v jinou dobu. Obecně lze říci, že vhodná doba na učení dítěte na nočník je  mezi cca 18 měsíci až 2 roky. Jedním ze signálů, že dítě již může být připravené je, že dokáže zůstat delší dobu suché a zadržet větší množství moči (má suchou plenu a pak vymočí větší množství moči). Zároveň je potřeba, aby bylo na takové rozumové úrovni (např. schopno splnit jednoduché pokyny), aby nácviku porozumělo a porozumělo či umělo vykonávání potřeby nějak pojmenovat (např. ee). Na dítě netlačte, rozhodně za případné nehody netrestejte, posilujte jej v tom, co se již podařilo. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými dětmi (co se jednomu dítěti daří v 18 měsících, to jiné může zvládnout třeba až ve 3 letech). U učení na nočník se jedná o zralost nervového systému, nikoliv o projev vyššího či nižšího intelektu nebo opoždění ve vývoji. Přeji hodně trpělivosti v nácviku. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kořeny chování vaší dcery budou zřejmě hlouběji v minulosti. Je možné, že neřešený problém ve vztahu k sourozenci narůstá a projevuje se nyní až bizardním chováním. Pokud se tedy nejedná o projev rozvoje nějakých psychických potíží. Navštivte se svou dcerou co nejdříve dětského klinického psychologa. Obraťte se na nějakého zkušenějšího odborníka. Dobré je obrátit se například na psychologické oddělení dětské nemocnice nebo při jiném zdravotnickém zařízení, kde mimo jinéposkytují služby zdarma. Doma zajistěte v zájmu zachování psychického zdraví syna, aby děti přicházely do kontaktu co nejméně, rozhodně nenechte dceru syna pronásledovat, nebo bude toto chování mít podobné následky na psychiku "oběti" jako stolking. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, osobnostní ladění každého dítěte je odlišné. Všechny děti nejsou průbojné stejně. Představte si svět plný agresívních a průbojných jedinců. Pro společnost jsou potřebné všechny typy osobností. Vůbec vás proto nemusí mrzet jakou má syn povahu a jeho průbojnost se navíc v průběhu jeho vývoje může značně měnit. Důležité je přijímat syna takového jaký je. Do kontaktů jej nenuťte, ale v samostatném projevu ho podporujte, pokud se o to pokusí. Nemusíte se také obávat, že neprojeví své znalosti a dovednosti. Až dostatečně vyzraje a osmělí se, uplatní je. Ohledně doporučení logopedické péče návrh paní učitelky ihned nezamítejte s tím, že syn mluví krásně. Paní učitelka to určitě nemyslí osobně, myslí to s vaším chlapcem dobře a také má jistě pedagogické zkušenosti s dětmi jeho věku a tudíž i srovnání. Spíše se  s paní učitelkou zkuste pobavit o důvodu jejího doporučení. Pokud bude důvodem jejího doporučení to, že syn ve školce nemluví, tak jí situaci se stydlivostí syna vysvětlete přesně tak, jak jste popsala v emailu, ale pokud jsou důvodem možné vady výslovnosti, tak by bylo dobré zvážit konzultaci u klinického logopeda. Péči dětského klinického psychologa vám také pro syna doporučuji, nemusíte se obávat nátlaku, dětský psycholog je odborník, na dítě nijak netlačí a pracuje s ním citlivě. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze na základě vámi popisovaného chování, bez možnosti osobního kontaktu s dítětem není možné potvrdit či vyloučit vaše podezření. Může se jednat skutečně o všechny vámi popisované varianty. Obecně z vývojového hlediska je ve dvou letech dítě sebestředné a není schopné brát ohledy na druhého. Oheduplnosti a tolerance k jiným lidem se dítě teprve učí a tento proces trvá třeba celý život. Nemůžete tedy od syna očekávat, že sám od sebe porozumí, že máte miminko a nepoleze přes něj. To jej teprve musíte naučit. Samozřejmě je ve hře žárlivost na nejmladšího sourozence, proto také chlapec zvýšeně vyhledává fyzický kontakt s vámi, který se mu snažte poskytnout. Syn není ještě na takové vývojové úrovni, aby to rozumově pochopil. Nedokážu však zodpovědně posoudit, co je čím v jeho chování způsobené, navíc věk dítěte je na takové podezření poměrně nízký. Doporučila bych vám proto konzultaci nejdříve s ošetřujícím pediatrem vašeho syna a řídit se jeho doporučením. Ve výchově určitě nezapomínejte také na starší dceru, kterou považujete za šikovnou a bezproblémovou, aby nebyla upozaděná. Jinak vývoj dívky a chlapce se skutečně může dosti výrazně lišit, většinou jakoby v neprospěch chlapců stejného věku a to včetně vývoje řečového a sociálního. Nemusí však za tím být žádná patologie, ale odlišené tempo vyzrávání nervovené soustavy chlapců a dívek. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám příliš málo informací o celkovém psychomotorickém vývoji, vývoji řeči a chování vašeho synka. Podle popisovaných projevů chování se jeví jako dráždivější dítě, které těžko snáší nějaká omezení. Toto chování nemusí být patologické a může být ovlivněno temperamentem dítěte. Přesto bych vám na základě popisovaných potíží doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem, který zná vaše dítě od narození a případně zvážit konzultaci u dětského klinického psychologa nebo psychiatra. Více vám poradit nedovedu, nemám dostatek informací. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v tomto věku dochází k prudkému rozvoji představivosti a fantazie, jeho myšlení obsahuje magické prvky. Děti často nerozlišují, co je skutečné a co je výplodem jejich fantazie (např. uvěří tomu, co si samy vymyslely). Fantazie dětem pomáhá zpracovávat situace z reálného světa, často jí doplňují nějaké pro ně znepokojivé skutečnosti, mezery ve vědomostech, informacích. Chování vašeho syna nemusí znamenat nic patologického, pouze pro něj tyto hračky najednou zřejmě v jeho fantazii začaly znamenat nějakou hrozbu a dostal z nich strach. Můžete si s chlapcem  bez zlehčování či vyvracení jeho strachu o hračkách promluvit, třeba vám poví, proč se jich bojí. Jeho vysvětlení přijměte a může vám posloužit jako vodítko ke zpracování strachu konstruktivní formou. Můžete se jej také zeptat, co by mu pomohlo k zahnání strachu.

Dobrý den, doporučila bych vám konzultaci u dětského psychiatra k vyloučení možných hyperaktivních projevů u vašeho dítěte. Jinak váš syn potřebuje zatím váš dohled a péči. Jeho potíže v kontaktu se stejně starými dětmi mohou být ovlivněny také zatím omezenou schopností se vzájemně domluvit, protože méně mluví. Snaží se proto upoutat jejich pozornost a přimět je ke hře často i méně vhodným způsobem. Netolerujte však agresívní chování ve smyslu fyzického napadání dětí. Odvést v této situaci chlapce domů je vhodným řešením, aby toto výchovné opatření mohlo mít efekt neměl by se pro ten den již mezi děti vracet. Zkuste také omezit přílišné vysvětlování, jděte mu spíše příkladem. Nebojte se vstoupit do hry dětí a ukažte mu, jak komunikovat, jak si hrát. Agresivitu je potřeba ne zcela potlačovat, ale nasměrovat žádoucím způsobem, jak jsem již častěji ve svých odpovědích psala. Pokud chlapce na setkání s ostatními dětmi připravujete, nemějte na něj nereálné požadavky. Opravdu chcete, aby cizí děti hladil a pusinkoval? Stačí přece, když je slušně pozdraví. Také místo jmenování všech věcí, které dětem dělat nemá se zkuste spíše zaměřit na to, co by dělat měl a jak si má hrát. Váš syn je ještě malý a vzájemné spolupráci se teprve učí, tak mu dopřejte čas. Z problémových situací např. na trampolíně jej odveďte a pro tu chvíli by se také neměl už na trampolínu vrátit. Jen tak si odnese ponaučení, vaše domluvy pro něj zatím příliš neznamenají, zejména pokud vaše reakce a chování pak nejsou důsledné. Pokud se bude zlobit a plakat, je to v pořádku, vyjádřete mu pochopení, neměla byste ale ustoupit, jen ho nechat zármutek odžít a odeznít. Možné konfliktní situace ve školce nejsou vyloučené, pokud by se potíže vystupňovaly a syn potřeboval vzdělávací podporu, je možné a vhodné kontaktovat Pedagogicko psychologickou poradnu. Ohledně řečového vývoj bych doporučila konzultaci u dětského klinického logopeda. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pro vývojové předškolní období, ve kterém se váš chlapec nachází, je mimo jiné charakteristická magičnost myšlení. Dítě v tomto věku a některé citlivější děti až do věku deseti let mají potíže rozlišit skutečnost od fantazie. Přesněji co je ve fantazii může považovat za skutečné a naopak. Je to období velkého rozvoje fantazie a vnitřního světa dítěte. Dítě si dokonce může vytvářet i imaginární kamarády, které bere všude s sebou, mluví s nimi a považuje je za skutečné. Tímto způsobem se dítě mimo jiné vyrovnává a zpracovává situace z okolního světa.  Fantazie vašeho syna jsou naprosto neškodné a normální. Pravděpodobně je to způsob, jak se vyrovnat s přáním, aby s ním jeho otec byl a mohl také s ním vše prožívat. Jeho fantazie mu nevyvracejte, nezlehčujte je, nebo se jim neposmívejte. Nejlépe bude, když je nebudete komentovat. Pokud je nechcete podporovat, pak je nerozvádějte. Navíc u vašeho chlapce jsou zřejmě známkou dobrého vztahu s otcem a jeho touhy s ním být. Zachování a vytváření dobrého vztahu s oběma rodiči je v zájmu vás všech, proto také vztah s otcem podporujte a rozvíjejte, na péči o syna spolupracujte. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, rok a půl staré dítě se chová zcela autenticky, žije přítomností a prožívané emoce se u něj mohou rychle měnit. Popisované chování vaší dcerky se jeví normálně. Skutečně může při předávání plakat, zejména pokud si předtím hrála a loučí se s maminkou. Ve svém věku se teprve postupně od mateřské osoby osamostatňuje a odpoutává. Také po odžití emoce vyvolané loučením, může jak píšete " přepnout" a cítit se s vámi dobře a spokojeně. Nechte tedy holčičku její emoci odžít a nechte ji odeznít. Strach takto staré dítě také samozřejmě pociťuje, těžko však předem a na takové verbální úrovni, jak popisujete. Holčička mohla o strachu z otce někde slyšet mluvit, či se jí na to mohl někdo doptávat. Také to však nemusí takto být, mohla si pouze spojit odjezdy od matky a loučení s ní s osobou otce. Pro dítě v tomto věku je důležitý pravidelný režim, jednotný výchovný přístup. Jako dospělí byste se na předávání dítěte a dalších organizačních věcech měli v klidu domlouvat, dohodnuté dodržovat. O rodičích navzájem byste měli před dítětem měli mluvit pozitivně, vyhnout se kritice či případným negativním nebo návodným komentářům. Oba zůstává jejími rodiči, i když váš vztah mohl už skončit a vzhledem k věku dítěte vás ještě čeká dlouhá cesta. Je ve vašem zájmu a také v zájmu vašeho dítěte, aby si s vámi vytvořilo co nejlepší vztahy. V případě potíží se můžete obrátit například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, či Manželskou a rodinnou poradnu, které působí v každém krajském městě. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze podle popisu chování vašeho synka a bez možnosti chlapce vidět, vám nemohu zodpovědně odpovědět na dotaz ohledně jeho vývoje. Vývoj syna by podle některých popisovaných projevů mohl být nerovnoměrný. Píšete ale, že se starším synem chodíte na nějaká odborná vyšetření, je v řešení možnost poruchy autistického spektra. Pokud vám jde o vyloučení obdobných potíží u mladšího chlapce, pak bych vám doporučila dohodnut si konzultace u odborníků, kam chodíte se starším synem, což bych považovala za nejrychlejší řešení. Potom samozřejmě probíhá screening, který pravdivě vyplňte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dětem jde primárně o pozornost rodičů, pokud mají pocit, že se jim jí nedostává v dostatečné míře, pak si o ni řeknou například tím, že začnou produkovat nějaké neobvyklé chování či činnosti. Zkuste se zamyslet, jestli v životě dcerky nedošlo k nějakým změnám,  nástup do školy, změna rodinné situace, sourozenec, přetížení dítěte např. tím, že dcerku již považujete za velkou a rozumnou a požadavky na samostatnost a zodpovědnost mohou být ještě nad její síly.Zkuste čas, který věnujete vyhledávání a ukrývání předmětů, které by mohla dcera zničit, věnovat jí. Povídejte si s ní, projevte zájem o její aktivity a činnosti, neshazujte je jako málo rozvíjející či stimulující, jakoby se "snižte" na její úroveň. Místo vyslýchání, proč dcerka něco zničila (což zřejmě vědomě ani neví) se jí zeptejte na co by si dneska chtěla hrát, co by chtěla podniknout a podle možností se jí věnujte. Dítě by mělo mít nějaké své povinnosti a zodpovědnost i kroužky a koníčky, avšak zkuste si doma promluvit a přehodnotit, zda toho po dceři nepožadujete příliš, zda není povinnostmi a kroužky zahlcená, zda má také nějaký volný čas.  Pokud dívenka i přesto stále něco bude ničit a dáváte jí již nějaké kapesné, pak je možné ji způsobenou škodu nechat z kapesného uhradit. Dítě potřebuje naučit se znát hodnotu peněz, neměli byste jí také automaticky dokoupit nové věci za ty, které zničila. Když zničila něco sourozenci, pak mu bude muset dát svůj sprchový gel k dispozici a k používání.

V případě přetrvávání potíží bych vám doporučila obrátit se na nejlépe na dětského klinického psychologa k odborné konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám váš dotaz směřovat na laktační poradnu. Můžete při neklidu dítěte zkusit také jinou stimulaci, než pouhé přiložení k prsu. Laktační poradce vám na požádání může případně přijít i domů. Zdravím Mgr. Michalea Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dítě je ještě příliš malé, aby bylo možné posoudit příčiny jeho chování, na druhou stranu vám svým chováním něco signalizuje. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa a určitě by bylo vhodné obrátit se na soud, který by jasně vymezil styk vás i matky dítěte s dcerou. Můžete se obrátit na bezplatnou právní poradnu nebo občanskou poradnu, kde by vám měli doporučit jak postupovat. Další postup včetně případných znaleckých posudků ohledně styku s dcerou určí soud. Obecně je pro dítě důležitý kontakt s oběma rodiči. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

v dotazu zmiňujete adaptační potíže synka ve školce a zároveň důležitou změnu, která se odehrála u vás doma - narození sestřičky.  Dětí, které mají "rozjezd" ve školce trochu pomalejší, není málo a s podobně radostnou událostí  v rodině  nemusí mít vždy obtížnější adaptace přímou souvislost - odloučení od maminky, nové prostředí a požadavky jsou samy o sobě náročné. Věřím ovšem tomu, že narození sestřičky následované brzkým nástupem do školky synovi situaci úplně neulehčilo. Děti se mnohdy do školky těší, když ovšem přijde na lámání chleba (dítě má začít každý den do školky chodit), radost ho poněkud opustí. Důležité bývá, zda dítě bylo zvyklé pobývat někde bez maminky (bývá s prarodiči, navštěvovalo nějakou miniškolku nebo dětský klub) nebo zda je školka úplně jeho první zkušenost.

Píšete, že ráno zkouší vymýšlet různé důvody, proč do školky nejít, pláče...Pokud je pravda, že pláče pouze než se od vás odloučí a zbytek doby funguje bez problémů (hraje si s dětmi, je dobře naladěný, jí...), je to se zvykáním nejspíš na dobré cestě a syn potřebuje jen upevnit návyky, vědět, co jej ve školce hezkého čeká, musí si ověřit, že vždy pro něj přijdete apod. Určitě bych se snažila úzce spolupracovat s paní učitelkou, zkusila s ní probrat, jak zvládá syn pobyt ve školce, zda mu něco nedělá problém - vztahy s dětmi, jídlo, chození na toaletu, zvládá vše, co se od dítěte, které nastoupí do školky, očekává (obléci se, obout..samostatně jíst, požádat o pomoc apod)?...někdy se může stát, že dítě trápí i zdánlivá "maličkost" (musí jíst něco, co nechce, bojí se říct paní učitelce, že potřebuje pomoc např. po použití toalety...). Zkusit zjistit, co syn dělá ve školce rád, co podle paní učitelky potřebuje. Možná se s vámi ráno víc pomazlit, vzít si oblíbenou hračku....Někdy pomáhá, když dítě vodí do školky tatínek. Samozřejmě bych nevynechala ani synka samotného - píšete, že se ho ptáte, co by mu pomohlo k lepším odchodům, zkuste s ním znovu v klidu probrat, co ho může trápit, případně mu nabídnout, jak danou situaci řešit. Můžete si pořídit nějakou z dětských knih o školce, popovídat o tom, co děti na obrázcích dělají, co prožívají...můžete zjistit, zda něco z toho neprožívá i syn. Nakreslete si obrázek o tom, co ve školce dělali, co se mu líbilo (i třeba na základě sdělení paní učitelky)...Pochvalte ho za konkrétní věc, co se mu ve školce povedla (hezky si pohrál s kamarádem..ochutnal nové jídlo....krásně si uklidil hračky)- syn vám nejspíš sám toho příliš nepovypráví, poproste opět paní učitelku, jestli by nemohla vypomoci s hledáním synových školkových úspěchů. Můžete zkusit vytvořit i nějaký motivační kalendář pro syna, kde s pomocí obrázků nebo magnetku vyznačíte, co se mu dařilo, co ten den dělal apod.

Píšete, že na mladší sestřičku skoro nežárlí, přesto je dobré mít na paměti, že změnu své donedávna výsadní pozice v rodině jistě vnímá a může se cítit nejistě. Posilujte jeho postavení "velkého bráchy", dovolte synovi, ať vám s malou pomáhá - podá plenku, "dohlédne" na ni chvilinku, třeba jí i popovídá, co zažil ve školce. Povídejte sis ním, co dělal on, když byl malý jako je nyní dcerka, jak a v čem byl šikovný, nejšikovnější :) A  co všechno už syn umí nyní, hrát si s dětmi, jezdit na skluzavce, stavět si s kostek, vše, co rád dělává ve školce.

Nepíšete, zda chodí domů po obědě nebo až odpoledne - přimlouvala bych se jinak za první variantu. Odpoledne ať máte už program společný, dopoledne si pohraje s dětmi a po obědě se už zkrátka sestřička svého velkého bráchy nemůže dočkat a podniknete něco společně...Plánujte, co budete dělat společně (a nezapomeňte to splnit)- návštěva u kamaráda nebo si zajít na oblíbené hřiště..

Jak jste také zmínila, přivykání na školku synovi neusnadňuje ani méně pravidelná docházka způsobené častější nemocností. 

Pokud by  ranní plačtivost a nespokojenost syna přetrvávaly i dále, případně se přidaly jakékoliv známky toho, že syn odloučení špatně nese ( bolení bříška, pomočování, špatné sny apod...) zvážila bych, nakolik je školka pro syna aktuálně přínosem a  dala mu raději čas k tomu, aby  znovu nabyl jistoty a klidu ve vaší péči, která je nezastupitelná a kolektivním zařízením nenahraditelná. 

Pro dítě ve věku vašeho syna hraje stále nejdůležitější roli v životě máma, i když se nám mnohdy okolí snaží namluvit, že bez kolektivu, školky a kroužků se nám dítě nerozvine, ba přímo zakrní, bude rozmazlené apod. Opak je pravdou. Co do budování vztahu s dítětem nyní vložíte vy sama, z toho bude čerpat i nadále a v budoucnu mu to pomůže překonat další obtížnější situace. I pár měsíců může někdy dítěti stačit k tomu, aby citově dozrálo a nástup do školky proběhne podstatně snadněji.

Někdy nejspíš každý z nás potřebuje oddychový čas, aby nabral zase sílu a mohl zase zvládat velké věci. 

Třeba namalovat autobus a duhu k tomu, sníst celý oběd i s polévkou a těšit se na to, že s mámou klidně může jít domů už po "o".

Míša

Dobrý den, doporučila bych vám se co nejdříve objednat k dětskému klinickému psychologovi a začít situaci řešit. Vztekání vašeho syna byste neměla řešit také agresí (že mu nařežete, jak píšete). Synovu agresivitu tím jen podporujete a učíte ho, že se agresivitou řeší problémy a že je to tak v pořádku. Dělá to přece mamka i taťka. Synovo chování může také souviset s nevyjasněnou situací mezi vámi a jeho otcem. Kromě dětského psychologa by bylo vhodné zahájení podpory celé vaší rodiny formou například rodinné terapie, vztahový koučink atd. Je možné se obrátit na poradnu pro Rodinu a mezilidské vztahy, kde by vám mohli pomoci řešit vaši situaci komplexně. Synova agresivita je pouze symptomem, ne příčinou problému. Zdravím Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho chlapce bych nejdříve doporučila vyloučit nějakou organickou příčinu dlouhodobějších potíží s jídlem. Konzultujte situaci s ošetřujícím pediatrem a vyžádejte si odborná lékařská vyšetření, začala bych na alergologii. Za odmítáním jídla může být skrytá alergie na některou složku stravy (mléko, lepek...), syn se pak po jídle necítí dobře a jíst odmítá. Po vyloučení fyzické příčiny problému s jídlem a při pokračování potíží bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa. Ohledně jídelních návyků byste měla nabízet pestrou a vyváženou batolecí stravu (můžete k doporučení vhodné stravy kontaktovat nějakého dietního či výživového poradce). Chlapce do jídla nenutit, nabídnout jen jedno jídlo, nepředkládat další varianty, pokud jídlo odmítne, tak jej nechat od stolu odejít. Až bude mít syn hlad, sám si o jídlo řekne, potom nabídněte opět jídlo, které jste připravila. Vyvarujte se podávání něčeho sladkého nebo nějakých jiných pamlsků v době mezi jídly, nebo poté, co jídlo odmítne. Dítě se pamlsky zasytí a jídlo pak zase bude odmítat. Pokud zabavování u jídla nevadí vám a vašemu dítěti a syn jí, tak v něm pokračujte, pokud byste jej vnímali jako problém, začněte postupně odbourávat. Zapojte svého syna do jídla, ať se snaží jíst sám, udělejte z jídla odměnu, požitek a zábavu, ne trest a povinnost. Do  jídel, které synovi nechutnají a bude je odmítat jej nenuťte. Nabízejte také nová jídla a chutě, dříve oblíbená jídla může syn již odmítat, protože jeho chutě se mění. Při jídle se snažte chovat klidně, nedávejte najevo svoji nervozitu, syn vycítí vaše napětí a bude jídlo považovat za něco stresujícího. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně zdravotního stavu chlapce se nejdříve poraďte s jeho ošetřující lékařkou zda nezvážit nějako medikaci na podporu imunity. Dále bych vám doporučila konzultaci potíží syna u dětského klinicikého psychologa v místě vašeho bydliště. Vzhledem ke sklonu k psychosomatizaci (pocity na zvracení, častá nemocnost) a tomu, že syn do školky dlouhodobě chodit odmítá bych jako jednu z alternativ zvážila změnu školky. V dnešní době existuje velké množství předškolních zařízení, kde je méně dětí a možnost klidného a citlivého přístupu. Nebo docházku do školky skutečně na čas přerušit. Nejde zde o boj, kdo ustoupí, nebo neustoupí. Váš syn vám všemi prostředky, které má ve svém věku k dispozici dává najevo, že na docházku do školky není pravděpodobně ještě psychicky připravený a návštěva školky ho traumatizuje. Časté výpadky z docházky do MŠ z důvodu nemocí situaci ještě zhoršují.Nemám více informací například o příčině či vzniku potíží, proto vám na základě emailové konzultace nejsem schopna více poradit. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych pro vašeho syna odbornou konzultaci buď u klinického psychologa nebo u pedopsychiatra, který navrhne další postup péče, léčby a případně výchovná doporučení. Podle popisovaných projevů se může jednat o projevy ADHD syndromu, jehož diagnostika a léčba spadá do kompetence odborného lékaře psychiatra. Předčasné narození může být rizikovým faktorem vzniku. Více jen na základě emailové konzultace nedokážu posoudit. Vzhledem k výraznějším popisovaným potížím bych konzultaci u lékaře neodkládala. Agresivitu neřešte fyzickým trestáním, které ji pouze podporuje, ale tomuto chování zamezte, nejlépe přerušením dané činnosti (odveďte dítě, nechte ho sedět chvíli s vámi u stolu, vyčkejte až se uklidní v případě afektu). Nedovolte aby za své agresívní chování získal odměnu v podobě pokračování hry či činnosti. Na dítě mluvte klidným hlasem, pokyny zbytečně neopakujte, ale trvejte na jejich splnění. Pokud je ale chlapec v afektu, pak vaše pokyny ani vysvětlování nevnímá, s vysvětlováním vyčkejte až se zklidní a bude na příjmu. Další postup pak konzultujte s odborníkem. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ráda čtu, že je dcerka v miniškoličce spokojená. Co se týká přeřazení do "velké" školky, řídila bych se jen vlastním pocitem a úsudkem. 

Co se týče mého názoru, domnívám se, že miniškolička plní vše, co bych sama od podobného zařízení očekávala - tedy, že je dítě mezi vrstevníky, naučí se s nimi vycházet, komunikovat a hrát, budou tam tety, které dítěti dají zase nové a jiné podněty než rodina (učení nových písniček, básniček, her....malování, povídání...), dále, že se dítě pobytem v miniškoličce učí pomalinku osamostatňovat od maminky atd.atd.. Pokud by to tak bylo, byla bych spokojená s tím, že je dcerka v prostředí, kde jí je dobře. Větší rozdíl než v tom, že ve "velké školce" bude místo 6 dětí třeba dětí 15 a místo tety paní učitelka, která bude mít na více dětí méně času, bych jinak neviděla. 

Toho, že se dítě zpomalí tím, že nebude ve "velké školce" bych se vůbec nebála, vůbec mne ani nenapadá, v čem by to možné zpomalení mělo spočívat. Dokud to bude dcerce i vám vyhovovat, nechala bych ji, kde je. Čas na velkou školku přijde a dovedu si představit, že klidně až v tom předškoláckém roce.

Přihlédla bych i k očekávanému přírůstku a neměnila to, co dobře funguje.

Přeji hodně zdraví, ať vám vše dobře dopadne a dcerce, ať je nadále mezi dětmi spokojená.

Míša

Dobrý den,

děkuji za váš dotaz a těší mě, že se snažíte reagovat na dcerčiny potřeby a nasloucháte jí.

Pokud je to ve vašich možnostech, dcerku bych ze školky vzala úplně a dala jí čas na to, aby zase získala pocit klidu a bezpečí, což jí v současné době můžete poskytnout jenom vy. 

Vyčkala bych, až se situace zklidní a dcera se ujistí, že vás neztrácí a znovu najde pevnější půdu pod nohama. Babičku, případně chůvu bych zapojovala postupně a citlivě, podle toho, nakolik bude dcerka chtít (např.aby hlídání probíhalo z větší části u vás doma, maximálně vzít holčičku na kratší procházku apod.) a teprve, až budete vy sama vidět, že je dcera klidnější a ochotnější k tomu, aby vyhledávala společnost i dalších lidí, pak bych ji zkusila dát zpět do klubíku, kam chodila původně. Vše bych nechala usadit alespoň několik týdnů (možná spíše měsíců). 

Dvouleté děti jsou opravdu ještě hodně malé a i když jsou třeba rádi ve společnosti dalších dětí, v tomto věku je ještě nijak nezbytně ke svému vývoji nepotřebují a pořád pro ně zůstává prioritou ta nejužší rodina, tj. máma, táta...Kolektiv počká a dcerka si ho daleko více užije, až bude trošku větší.

A - neodpustím si trošku takové klišé....čas letí a ta doba, kdy jsou děti malé a mají z vaší přítomnosti největší radost i užitek zároveň, ta hrozně rychle utíká.....

Přeji hodně radosti s dcerkou a ať se vám daří sladit mateřské i studijní povinnosti!

Míša

Dobrý den, Vlaďko,

děkuji za dotaz, ale především za to, že se snažíte vnukovi nahradit všechno, o co byl v prvních měsících života ochuzen.

Dobrá zpráva je, že se  i přes nepříznivý start do života v emocionální oblasti  správně vyvíjí a důkazem toho je právě vámi popisované chování chlapečka, které jste správně označila za separační úzkost.

Separační úzkost je pro vývoj dítěte velmi potřebné období, které nám ukazuje, že dítě dokázalo navázat vztah s nejbližším člověkem, což je velmi důležité pro jeho další zdravý vývoj.

Separační úzkost se obvykle dostavuje trochu dříve než ve 20 měsících, ale není nijak neobvyklá ani v tomto věku, navíc, když přihlédneme k tomu, že v dřívějším věku neměl vnuk vhodné podmínky k tomu, aby si takový blízký a bezpečný vztah k pečující osobě mohl vytvořit.

Přesto, že separační úzkost je důkazem toho, že je vývoj chlapečka na dobré cestě, jedná se především pro vás o náročnější období.

Dítě vyžaduje více vaší přítomnosti, více trpělivosti, více kontaktu s Vámi, více všeho. Vy jste teď ta jediná osoba, kterou potřebuje a ostatní ustupují do pozadí. Je třeba ostatním dětem (případně i dalším osobám) citlivě vysvětlit, proč malý potřebuje teď hlavně vás a ostatní odmítá. Neznamená to, že nikoho jiného nemá rád, jen teď potřebuje mít nablízku vás, jako tu nejdůležitější osobu, která mu nikam nezmizí a neopustí ho, obrňte se trpělivostí a vnukovi dávejte tolik pozornosti, co to jen jde. Starším dětem zkuste vysvětlit, že i ony mají za sebou toto období (i když třeba ne tak bouřlivé), popište jim, jak to teď bude nějakou dobu probíhat a vysvětlete jim, že vnuk se teď učí, že k vám do rodiny patří. Když Vám s tím starší děti pomůžou, zvládnete toto období společně lépe. I když je to náročné, věnujte jim dostatek času, je pravděpodobné, že můžou na vnuka žárlit a cítit se jím ohroženi.

Se separační úzkostí není třeba bojovat, jen ji přijmout jako přechodnou záležitost, která odejde stejně tak, jako přišla.

Věřte, že podlaha na umytí nějakou dobu počká, oběd jde uvařit přinejhorším i s dítětem v nosítku na zádech:-) a pohlazení se najde pro všechny děti.

Čím více se vnukovi teď budete věnovat, tím lépe období zvládne, získá potřebnou důvěru v to, že jste tady pro něj, nikam mu nezmizíte a on se bude moct dále spokojeně vyvíjet, postupně se zase pomalinku osamostatňovat, prozkoumávat svět a "pupeční šňůru" prodlužovat.

Zde více informací k tématu:

https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost

Přeji hodně radosti a trpělivosti se všemi vašimi dětmi :-)

Míša

Dobrý den, na podobný dotaz již paní doktorko odpovídala. Její odpověď si můžete přečíst zde: https://www.babyonline.cz/poradna/agresivita-u-dvouleteho-ditete/1253, https://www.babyonline.cz/poradna/maly-zlobil%3A%29/1355.

Dobrý den, ohledně nástupu syna do školy proběhlo vyšetření školní zralosti v poradně ze kterého vzešlo zcela jistě nějaké doporučení. Pokud vám byl doporučen odklad školní docházky, pak odborník v poradně zcela jistě uvážil klady a zápory v nejlepším zájmu vašeho syna a jeho zdárného školního startu.

Můžete se tedy doporučeními odborníka řídit a není důvod je zpochybňovat. Alernativou pro zajištění docházky přednostně v odkladovém roce je možnost docházky do přípravného ročníku. Jedná se stále o předškolní docházku, přípravné ročníky jsou při základních školách a probíhá v nich intenzivnější a cílenější stimulace vývoje předškolních dovedností a současně si zde děti přivykají na školní prostředí. K zařazení do přípravného ročníku je potřebné doporučení Pedagogicko psychologické poradny, kdy byste měli také zjistit, která škola v místě vašeho bydliště přípravné ročníky zřizuje. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, za popisovanými potížemi vaší dcery s největší pravděpodobností stojí skutečně příliš mnoho změn realizovaných v krátkém časovém období - dudlík, cestování zřejmě s časovým posunem, dočasná změna místa pro spaní, konec odpoledního spánku, vaše těhotenství a případné změny ve vašem chování ať už uvědomované a objektivní (nemůžete dceru tolik zvedat a nosit, můžete být unavená a podrážděná) nebo nevědomé. Noční můry a děsy se sice u malých dětí mohou vyskytnout, avšak vámi popisované projevy jim příliš nenasvědčují. Vaše dítě má daleko spíše rozhozený rytmus včetně toho spánkového. Do situace vstupují ještě další vývojové vlivy - pravděpodobně počínající období vzdoru, menší potřeba spánku přes den. Můžete se snažit o zajištění co nejstabilnějšího prostředí včetně stabilního místa ke spánku a způsobu ukládání. V nastaveném uspořádání je potřeba vytrvat delší časové období (např. minimálně 14 dní), aby se mohl projevit efekt opatření. Není proto dobré, že pokud se objeví potíže s usínáním měnit dceři místo spaní. Sama také píšete, že ani ve vaší posteli lépe nespí. Rozhodněte se tedy kde chcete nebo preferujete, aby dcera spávala, a tam ji stabilně ukládejte. Můžete u ní zůstat a držet ji za ruku než usne, ale pokud to nepřináší očekávaný efekt, nemá smysl u opatření vytrvávat. Můžete naopak zkoušet nechat dceru usínat samotnou, nebo jen v nějakých intervalech za ní přijít, aby cítila váš zájem a blízkost. Pokud budou potíže přetrvávat i nadále do předpokládaného nástupu dcery do školky, pak bych vám doporučila kontaktovat nějakého odborníka nejlépe dětského psychologa k odborné radě a pomoci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, normálně se vyvíjející tříleté dítě bývá již obvykle připraveno na vstup do mateřské školy. Ke svému zdravému vývoji začíná potřebovat kontakt s vrstevníky, rozvíjí se jeho komunikační dovednosti a schopnost kooperativní hry (tedy hry ne vedle vrstevníků, ale ve spolupráci s nimi). Ve vašem životě, ale také v životě vašeho syna se narozením sourozence odehraje mnoho změn. Doporučila bych vám proto postupovat citlivě, sledovat reakce a chování vašeho staršího dítěte. Změn by nemělo být nikdy více najednou, tedy není vhodné např. - přestěhovat chlapce do postele ve vlastním pokoji, nástup do MŠ a narození sourozence. Pokud tedy chcete aby do budoucna spával chlapec samostatně ve vlastním pokojíčku, tak s tím začněte co nejdříve, aby si do narození sourozence na svůj pokoj a postel již zvykl. Potom to nebude brát jako nějaké odstrčení a také vy mu to musíte prezentovat jako výhodu, že má svůj vlastní pokoj, že už je velký, samostatný, ne že je chudinka, že spává sám (samozřejmě, pokud za třeba k ránu přijde do vaší postele, je to v pořádku). Nebo své rozhodnutí o jeho přestěhování do vlastního pokoje odložte až třeba několik měsíců po narození sourozence, vhodná doba pak ale nemusí nastat dlouho. Uvádíte, že mladší dítě se narodí v červenci, neuškodí, když syna zapíšete alespoň na dopolední docházku do soukromé nebo státní školky podle vašeho uvážení a rozhodnete se podle jeho reakce na příchod sourozence. Pokud bude vše zvládat dobře a nevyskytnou se nějaké závažné projevy rivality nebo třeba regrese, pak by do školky mohl třeba na omezený počet hodin od září nastoupit. Mohl by to naopak brát jako vítanou změnu, kdy si může pohrát se stejně starými dětmi. Opět velmi záleží na tom, jak mu nástup do školky podáte a vysvětlíte. Do péče o sourozence se jej snažte co nejvíce zapojit, aby se mezi dětmi rozvíjel zdravý vztah, nezapomeňte však na jeho vlastní potřeby, snažte se trávit vy nebo tatínek nějaký čas s chlapcem také odděleně od miminka. Bude možná potřebovat ujistit o vaší lásce a náklonnosti. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, potíže vaší dcery se spaním by skutečně neměly souviset s jejím očkováním, v souladu s tím, co vám řekla vaše paní doktorka,  i když přechodně očkování (či spíše bolest po něm) mohlo spánek dítěte narušit. Daleko spíše se u vaší dcery jedná buď o projev vývojového spurtu, kdy roste a prudce se vyvíjí a má potřebu většího příjmu energie a tvorba mateřského mléka se tomu pozvolněji přizpůsobuje, nebo jí také mohou začít růst první zuby. Období růstu zubů může být zejména u citlivějších dětí spojené s poruchami spánku a případně i jídla. Časově se toto období zřejmě shodlo s dobou očkování. Přistupujte k dítěti klidně, dodržujte zaběhnuté rituály a návyky. Změny dosavadního spánkového režimu či ukládání nejsou vhodné a dítě, které je samo o sobě rozhozené ještě více zneklidňují. Zejména pokud se jedná o růstový spurt, tak potíže samy odezní s tím, jak se tvorba mateřského mléka přizpůsobí požadavkům dítěte (může to trvat několik dní). Pokud se jedná o zuby, pak mohou potíže se spánkem přetrvat déle do objevení prvních zoubků.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý večer, Markéto,

píšete, že Vašeho chlapečka vylekal všetečný nos princezny Bosany a od té doby na něj vzpomíná a také má obavy z usnutí. Je pravda,že  takto malé děti nemají  ještě rozvinutou schopnost rozlišovat fantazii a realitu, častěji se tedy stává, že se nějaký ten zážitek třeba z pohádky, může promítnout do nočních strachů.

Malé dítě jde proto těžko přesvědčit o tom, že něco není "doopravdy", ale jenom "jako". Spíš bych zkusila situaci odlehčit, pokud by o tomto zážitku měl sny ještě potřeba mluvit, ukázala bych mu třeba vysavač, kterého není třeba se bát, s tím, že Bosanin nos byl podobný, byl zvědavý, všude se chtěl podívat, všude "čmuchal", ale byl hodný, nikomu neublížil...Že podobný nos mají sloni, tím si podávají jídlo...Udělejte si z toho legraci. A nakonec - nos přece zmizel, když princezna snědla hruštičku...:-) 

Samozřejmě to neznamená, že syn nalezne v Bosanině nosu zalíbení, možná bude mít obavy dále, ale věřím, že to nebude trvat dlouho a nepříjemné vzpomínky překryje něco příjemnějšího. 

Nevím, zda večer vyprávíte synovi pohádky, pokud ne, tak moc doporučuji. Mám dobrou zkušenost hlavně s těmi, co si rodiče sami vymýšlí, to se pak do nich dá krásně zakomponovat podle potřeby ledacos, co se týká dítěte samotného, třeba jeho zážitky, co prožilo pěkného, připravit ho na to, co ho čeká (třeba návštěva mateřské školky, paní doktorky), popovídat o tom, proč si uklízet hračky/ oblékat se/chodit na nočník...:-D nebo případně se dá povykládat pohádka i o tom, že se někdo něčeho bojí (samozřejmě s dobrým koncem)..

Zkuste večerní rituál nějak zpříjemnit, nezmiňujte přes synem spánek, ale spíše zdůrazněte, že se spolu třeba podíváte na hvězdy, které ho v noci hlídají, aby se mu dobře spalo a pak si řeknete pěknou pohádku. Můžete mu rozsvítit nějaké malé světýlko nebo dát nějakou hračku, která bude spát s ním a bude na něj dávat pozor.

Přeji synovi klidné spaní a hezké sny.

Míša

Dobrý den Deniso,

děkuji za Váš dotaz, který bych si dovolila rozdělit na dvě části. V té první zmiňujete poměrně časté buzení u Vašeho 11 měsíčního chlapečka, v té druhé zmiňujete jeho bouřlivé noční "záchvaty", které Vás poslední dobou znepokojují.

Začnu tedy tím častým buzením. Nepíšete víc o synově spánkovém režimu přes den, o tom, zda máte nastaveny nějaké večerní uspávací rituály, zda usíná syn sám, jestli je uspáván kojením apod. Vyjdu tedy z informace, že s Vámi spává v posteli. Rozumím tomu, že ho chcete mít nablízku (přitulení dítěte je tak příjemné!) a určitě je i praktičtější, že při každém probuzení nemusíte vstávat a vytahovat syna z postýlky :-) Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu: není možné, že právě společné spaní může mít svůj podíl na častějším buzení syna? Blízká přítomnost maminky je určitě pro dítě potřebná a uklidňující, mám ale pocit, že toto v noci tak úplně neplatí a mnoho dětí se v těsné blízkosti maminky naopak budí daleko častěji, než když spí ve své postýlce (a mají správně nastavené spací "návyky"). Osobně jsem zastáncem toho, že v noci je lepší, když mají děti (a tím pádem i rodiče) svůj vlastní prostor sami pro sebe. Určitě je dobré mít postýlku blízko postele, ale přece jen-vlastní postel je vlastní postel :-)

Samozřejmě záleží na každých rodičích, jak si vše nastaví a zda to tak celé rodině vyhovuje, pokud ale uvažujeme nad tím, co udělat pro to, aby dítě spalo lépe, je dobré pouvažovat i nad dosavadním uspořádáním, zda je to jediné možné řešení a zda na to nejít trochu jinak.

Více než vřele doporučuji pročíst knihu „Každé dítě může dobře spát". Je k dispozici i volně ke stažení, takže můžete začít čerpat praktické návody a příběhy mnoha dětí (a jejich mnohdy znavených rodičů) třeba hned. Najdete v ní myslím vše, co k dobrému spánku dětí potřebujete vědět J.

Tímto se dostáváme k druhé části otázky, která se týká synových nočních stavů , ze kterých máte s manželem obavy. Vše najdete krásně vysvětlené ve výše zmíněné knize, ale než si ji přečtete, alespoň stručně se dotkneme toho, oč se jedná.

Rozumím tomu, že tyto stavy, kdy nevíte přesně, co se s chlapečkem děje, zda nemá z něčeho strach, případně, zda se nejedná o nějaký vážnější zdravotní problém, vypadají mnohdy až děsivě a naplňují Vás obavami. Jsem ráda, že Vás mohu v tomto směru uklidnit. Nejen, že se z největší pravděpodobností o žádný zdravotní problém nejedná, ale syn neprodělává v noci žádné hluboké úzkosti a strachy, dokonce nejde ani o žádné hrozivé sny.

Oč se jedná: dítě přechází během noci z fáze hlubokého spánku do fáze neúplného probuzení (dítě polospí – polobdí) a zase zpět, do spánku hlubokého. Přechodová fáze je u většiny dětí plynulá, méně nápadná – dítě se pouze zavrtí, otočí, něco si zamumlají a opět upadnou do fáze spánku hlubokého. U části dětí, ke kterým zřejmě patří i Váš syn, jsou tyto přechody kostrbatější - déle zůstávají ve fázi polobdění a tam se právě odehrává ten noční pláč, křik, případně výrazné pohyby, kopání nohama apod. Nejde o sen, ale neúplné probuzení a déle trvá, než se pak dítě dostane zpět do fáze hlubokého spánku. Jedná se v podstatě o to, že není stále dokončen proces dozrávání mozku a proto tyto přechody nejsou tolik plynulé. Vše by se tedy mělo upravit samo, společně s dozráváním mozku. Protože děti v této polobdělé fázi příliš nereagují na jakékoliv uklidňující taktiky, naopak někdy se zdá, že uklidňování děti ještě více rozrušuje, nejlepší, co můžete udělat, je dítě v postýlce zkontrolovat, případně pohladit a počkat, až se samo zklidní tím, že se opět propadne do hlubokého spánku. Nejedná se o nic nebezpečného a pokud dítě jinak prospívá a je spokojené, jak píšete, není třeba se znepokojovat, jen to přijmout jako jednu z vývojových, tedy přechodných záležitostí, která sama odezní.

Držím Vám palce, ať se spaní daří!

Míša

Dobrý den, odpověď na váš dotaz je jednoduchá: VYDRŽTE! Týden je příliš krátká doba, váš syn se ještě stále s odevzdáním dudlíku vyrovnává, potřebuje si najít jiné spánkové uklidňující rituály. Je normální, že hůř a déle usíná, spí hůře a je neklidný. Můžete mu zkusit nabídnout nějaké jiné uklidňující předměty (šmudláček do postýlky, plenku, polštářek, autíčko - ať si sám vybere), které předkus nezpůsobují, nebo mu poskytnout fyzický kontakt (pomazlit se s ním), pokud bude chtít. Také odbourání odpoledního spánku souvisí s odebráním dudlíku, prostě bez něj nemůže zabrat. Pokud až doposud pravidelně odpoledne spával, pak spánek zřejmě stále potřebuje. Přechodné odbobí nedostatku spánku však vašeho chlapce nezabije a uvidíte, že jak se situace stabilizuje, pak bude zase usínat bez potíží a pravděpodobně se vrátí i odpolední spaní. Poskytujte mu příležitost ke spánku, v pravidelnou dobu, jak byl zvyklý jej odpoledne nechte odpočívat, čtěte si například knížky, povídejte si, věnujte se klidovým činnostem, i když neusne, tak si také odpočine. Večer jej také ukládejte v pravidelný čas, jak byl zvyklý, když měl dudlík, nevadí, že třeba hned neusne, činnosti před spánkem by také již měly být klidové. Pokud byste se k dudlíku vrátili, návyk by se okamžitě obnovil a ještě znásobil, také důsledky odebrání dudlíku v budoucnu by byly mnohem horší a neposlední řadě byste vaší nedůsledností ztratili kredit jako rodiče, což by se vám v budoucnu ve výchově nevyplatilo. Přeji vám proto hodně trpělivosti s vaším dítětem a ať překoná svůj návyk  co nejdříve. Buďte vlídní a důslední. Pokud by vás to jako matku hodně vyčerpávalo, můžete se při ukládání vystřídat s někým jiným z rodiny (manžel, babička). Postupovat byste ale měli všichni stejně. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vzhledem tomu, že jsem dětský psycholog se specializací na dotazy ohledně vývoje a potíží dětí, nemohu na váš dotaz kvalifikovaně odpovědět. Vaše potíže by však mohly souviset s přehnaným a idealizovaným očekáváním spojeným s narozením dítěte. Ve vašich snech a představách jste nepočítala s možnými komplikacemi, které mohou nastat a které také nastaly a začalo to již porodem a pak následnou péčí o dítě včetně kojení, která je nejen psychicky, ale také fyzicky náročná a vysilující. Žena - matka má přitom po porodu sama co dělat se sebou a se svým vlastním tělem. Určité pocity zklamání, obavy ze svého selhání i depresívní stavy mohou být a jsou v tomto citlivém poporodním období normální a pociťuje je prakticky každá žena a nemusí vůbec znamenat, že na péči o dítě není ještě zralá a připravená. Ne nadarmo se hovoří o období šestinedělí, které je takovou ochrannou lhůtou pro dítě i jeho matku. Přesto bych vám raději doporučila konzultaci u odborného lékaře - psychiatra, se kterým budete moci své potíže probrat a vyloučit či předejít rozvoji nějakých závažnějších poporodních psychických potíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nejsem zcela kompetentní radit ohledně problematiky roztržitosti v těhotenství. Je možné, že zmiňované potíže mohou souviset s rozkolísáním hormonálních hladin v průběhu těhotenství. Svoje potíže však prosím raději zkonzultujte s vaším ošetřujícím gynekologem, případně praktickým lékařem, který vám jistě pokud to bude zapotřebí, doporučí nějakou další péči. Zatím si můžete pomoci kompenzovat zapomínání zavedením psaní poznámek, využíváním upomínek v mobilním telefonu, zavedením diáře apod. a opakovanou kontrolou. Přítel by s vám měl mít trpělivost, za své potíže nemůžete. Může vám být nápomocen kladením kontrolních dotazů, případně ověřením a překontrolováním zda máte vše potřebné, nebo může vaši kompetenci při vypravování např. na výlet zcela nebo alespoň zčásti převzít (určete si například, co kdo budete mít na starosti). Přeji brzké vyřešení vašich potíží. Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Dobrý den, na základě vašeho popisu to vypadá, že potíže dcery s pomočováním skutečně mohou souviset s jejím nástupem do kolektivního zařízení (dětské skupiny). Pokud tedy nedošlo k nějakým dalším změnám např. v rodině či jinde. Dcera vás netrestá, ale reaguje na nějakou pro ni zátěžovou situaci, se kterou si zatím nedovede jinak poradit, také to nedělá naschvál. Doporučila bych vám obrátit se dětského klinického psychologa, který by vám mohl doporučit jak s dcerou pracovat a poskytnout případně delší podpůrné vedení. Zatím můžete zkusit eliminovat možné stresové faktory (neučit dívku více nových věcí a dovedností najednou, vytvořit klidné a stabilní prostředí), můžete si s ní zkusit povídat co hezkého ve školce prožila (zeptejte se učitelek co děti dělaly, když dcera o tom mluvit nechce). Na případné negativní zkušenosti nebo zážitky se nezaměřujte, z dcery se nesnažte "vytáhnout" co jí vadí nebo se jí nelíbí, nemusí to být vůbec zatím schopna verbalizovat (i když dobře mluví, nemusí to být vědomé), navíc otázky na negativní zážitky je mohou u dítěte upevňovat. Je také možné, že by dceři pomohla naopak pravidelná časově kratší docházka (např. každodenní, dopolední). Zkuste se o dalším postupu poradit s klinickým psychologem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Dobrý den, obecně platí, že pokud má dítě potíže s adaptací na nové prostředí a režim, pak není vhodné časté střídání kolektivních zařízení ani pečovatelů. Vaši situaci můžete řešit buď prostřednictvím stabilní paní na hlídání alespoň několik dopolední v týdnu (např. jako když chodil do soukromé MŠ), nebo je možné poohlédnout se v místě vašeho bydliště po nějaké Dětské skupině s menším množstvím mladších dětí, kde by byli schopni zajistit synovi trpělivý přístup a přijetí. Syn se chová adekvátně svému temperamentu a vývojovému období ve kterém se nachází, kdy ve věku 23 měsíců ještě většina dětí není vývojově a psychicky zralá a připravená na pobyt v kolektivním zařízení. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré se synem navštěvovat různá dětská zařízení (dětská kavárna, koutek, hřiště), aby se rozvíjel a podporoval jeho kontakt s dětmi a jeho sociální dovednosti. Takto malé dítě přijímá věci tak, jak mu je předkládají dospělí, proto je potřeba syna na příchod sourozence přiměřeně jeho věku co nejlépe připravit a zapojit jej do péče, aby si připadal při péči o sourozence důležitý, ale zároveň  nezapomínat na jeho potřeby (protože je také ještě malý) a snažit se jej neupozaďovat. Ke spojení nástupu do kolektivního zařízení s příchodem sourozence někdy u dětí dochází ve formě žárlivosti na mladšího sourozence, který zůstává doma s maminkou zatímco starší odchází a projevuje se často odmítáním docházky do předškolního zařízení. Postupujte podle reakcí vašeho dítěte tak, aby nebyl syn novou situací příliš znejistěn a zasažen. Příchod nového sourozence je pro dítě i pro celou rodinu velkou změnou a zásahem do jeho dosavadního života, nástup do předškolního zařízení je pro dítě také zátěžová situace, není proto vhodný souběh těchto událostí. Přesná doba, kdy počkat, se však obecně nedá doporučit, záleží na konkrétní situaci a povaze dítěte, jak dokáže zvládat zátěžové situace, pobyt v kolektivu, na jeho temperamentu a vyspělosti.

Dobrý den, vaši otázku směřujte nejlépe na ošetřujícího lékaře vašeho partnera nebo navštivte genetickou poradnu - kontakt by vám měl předat také lékař, v tomto případě bych se asi ptala svého gynekologa. Zdravím Mgr. Matoušková, psycholog

Dobrý den, chování dcery je spíše důsledkem normálního vývoje vztahu k matce, než problémovým chováním. Je přirozené, že roční normálně se vyvíjející se dítě chce být co nejvíce v přítomnosti své matky a dožaduje se její pozornosti. Z vaší strany se tedy o žádnou výchovnou chybu nejedná. Dcerka se prostě ve svém věku a s ohledem na stupeň svého vývoje neumí jinak vyrovnat s vaší nepřítomností po dobu strávenou v zaměstnání. Pokud se ji budete snažit odehnat, tak se pak vaši pozornost bude snažit upoutat jakýmikoliv prostředky. Naopak se na ni po vašem příchodu z práce připravte, překonejte svoji případnou únavu a snažte si jí co nejvíce věnovat, chovejte ji, mazlete se s ní, hrajte si s ní dokud to bude vyžadovat a potřebovat. Jedná se o období přechodné, dcerka se svým závislým chováním postupně sama přestane až se její potřeba nasytí a bude se od vás přirozeně odpoutávat. Zvyšování hlasu ani kárání dítě v tomto věku není schopno vyhodnotit, nejedná účelově, ale podle svých instinktů a nedovede své chování vědomě dlouhodbě ovlivnit, neznamená to, že v budoucnu nebudete mít, nebo že nemáte u dcery respekt. Doporučuji zkusit si prostudovat nějakou odbornou literaturu o vývoji dítěte, mohlo by vám to pomoci k porozumění a k vysvětlení dceřina chování. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, prakticky všechny budoucí maminky prožívají jisté obavy o zdraví a vývoj děťátka v době těhotenství a určitá míra obav je přirozená. Pokud však tyto obavy a úzkostné prožívání začnou být nad rámec racionálního zdůvodnění, máte například poruchy spánku, jídla, nadměrně se strachujete či hlídáte, vyskytují se u vás panické obavy, strachy, pak bych vám při přetrvávání obav bez faktického základu pro jistotu doporučila konzultaci u odborníka - klinického psychologa, který se věnuje úzkostným stavům. O kontakt můžete zkusit požádat svého ošetřujícího lékaře v poradně pro nastávající maminky, je výhodné, aby klinický psycholog měl zkušenosti s těhotnými ženami. Ohledně toxoplasmósy a zvětšování uzlin konzultujte se svým ošetřujícím lékařem či se svým gynekologem. Konzultovat s lékařem bych doporučila také vámi tak často uváděné používání domácího ultrazvuku, vzhledem k možným účinkům na vyvíjející se plod. 

Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vývojové období časné adolescence (prepubety), ve kterém se váš syn právě nachází, je obdobím velkých vývojových změn, formuje se jeho osobnost, sociální identita, toto období je charakteristické emoční labilitou, objevují se výbuchy vzteku, změny a kolísání nálad, změny zájmů a aktivit, sklon k rizikovým aktivitám a další projevy. Po stránce rodiny se mladý dospívající s rodinou identifikuje a zároveň se od ní odpoutává. Rodinné vztahy se postupně uvolňují, na síle nabývají vztahy vrstevnické. Čím pevnější a stabilnější rodinné zázemí dítě má, tím snáze toto období probíhá. Z výše uvedeného je patrné, jak citlivým obdobím váš syn právě prochází, jak těžce vnímá právě nyní změny ve vašem rodinném životě (rozchod rodičů, nový patner). V tomto vývojovém období děti vnímají a přijímají nového partnera rodičů snad nejhůře. Výše uvedené ovšem neznamená, že byste se kvůli synovi měla vzdát svého osobního života a partnera, který vám vyhovuje a se kterým jste spokojená, pouze to chování syna alespoň částečně vysvětluje. Nátlaku ani výlevům syna se nepodvolujte, na osobní život máte právo a on se bude muset přizpůsobit. Situaci mu vysvětlete, buďte zcela konkrétní, chovejte se k němu přiměřeně jeho věku, buďte racionální, můžete s ním promluvit i o vývojovém období, kterým prochází, vyjádřete mu pochopení, ptejte se na jeho pocity a potřeby, co by potřeboval, aby mu vaše fyzické kontakty s partnerem tolik nevadily, nebo naopak proč mu vlastně tolik vadí, dospějte k vzájemné dohodě, stanovte si pravidla, avšak neustupujte. Sdělte mu jasně co od něj požadujete, jak by se měl chovat, pochvalte a oceňte jakékoliv známky vyspělejšího chování směrem k partnerovi. Jeho případné výbuchy vzteku nezveličujte ani přehnaně neřešte, přijměte je jako normální chování typické pro jeho věk. Dobré by bylo také syna podpořit v zájmových aktivitách a také ve vztahu a v kontaktech s jeho biologickým otcem, pokud je funkční. Pokud by se potíže nedařilo zvládnout, pak bych vám doporučovala obrátit se na odborníka a to buď na dětského klinického psychologa, nebo můžete využít služeb Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, které by měly být v každém okresním městě. Pokud by chování syna přetrvávalo a vy jeho manipulaci až citovému vydírání ustupovali, pak je situace pro vašeho partnera zvýšeně náročná a reálně by mohl hrozit rozpad vašeho vztahu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud přetrvávají vaše obavy z těhotenství, pak opět kontaktujte vašeho gynekologa a poraďte se s ním. Pokud bude výsledek negativní, zkuste vyčkat na dostavení menstruačního cyklu, pokud vás ani to neuklidní a podobné potíže bez rozumového základu budou u vás přetrvávat, nebo by se rozšiřovaly i na další oblasti života, pak by bylo dobré vyhledat odbornou psychologickou pomoc klinického psychologa pro dospělé. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, podle vašeho popisu se jeví, že vývoj vašeho synka probíhá zcela normálně, bez abnormit. Každé dítě je jiné, podle svého temperamentu, vlastností, osobnosti, výchovy. Ke spolupráci cizí dospělou osobou například při logopedii nemusí být dítě ve čtyřech letech ještě dostatečně psychosociálně vyspělé, zralé. Spolupracovat s neznámou autoritou by měl být zcela jistě schopen zralý předškolák. Zkonzultujte proto průběh logopedické péče s vaší paní logopedkou, může vám například zadávat úkoly na práci doma, která je stejně při nápravě řeči těžištěm, nebo je možné na nějakou dobu docházku na logopedii přerušit a navázat cca za půl roku, až syn bude připravenější. Změn by na dítě také nemělo být moc najednou a pokud bude syn nyní řešit nástup sestry do školy a nároky na jeho adaptaci by mohly být na něj příliš vysoké. Přistupujte k němu citlivě, trpělivě, povídejte si  s ním, hrajte si společně, podporujte ho v samostatnosti a v posilování jeho kompetencí, poukazujte na jeho i částečné a dílčí úspěchy a pokroky nejen v sociální oblasti. V případě potřeby můžete realizovat konzultaci zaměřenou na výchovný přístup ke zřejmě citlivému dítěti u dětského klinického psychologa.

Dobrý den, zkuste pomoci společně s dcerou najít, co by jí usínání mohlo usnadnit, co by jí pomohlo. Může to být nějaká blízká věc z domu (hračka, polštářek...., cokoliv co si dcera vybere). Nerozebírejte situaci nadměrně, vyslechněte dceru, nedělejte však z usínání problém, ale vyhněte se bagatelizování dceřina problému. Dceru krátce uklidněte, převeďte její pozornost k jiným tématům např. co bude na soustředění zajímavého, co všechno zažije, co se naučí.

Dobré by bylo navštívit dětského klinického psychologa, který by vám mohl pomoci pátrat po příčinách tohoto problému. Píšete, že do loňského roku bylo vše v pořádku, takže se pravděpodobně muselo odehrát něco, proč se dcera začala usínání v cizím prostředí bát. Sami se však do rozhovoru na toho téma raději nepouštějte, nemuseli byste umět její emoce zpracovat a vyhledejte pomoc odborníka. 

Dobrý den, vývoj vašeho syna podle toho jak jej popisujete, se jeví být naprosto normální. Dítě v tomto věku zkouší různé pohybové aktivity, je živé, někdy se může jevit i hyperaktivním. Na temperamentu dítěte se podílí samozřejmě i dědičné faktory, formující se osobnost, dosavadní výchovný přístup apod. Některé děti jsou živější a jiné klidnější, nejedná se o žádnou poruchu ve vývoji. Také pokusy s agresivním chováním i vůči rodičům jsou ve věku dvou let normální. Předvádění se před návštěvou souvisí skutečně s potřebou získat a upoutat pozornost na sebe. Syn potřebuje zaměstnat a napřít energii konstruktivním způsobem a klidný, trpělivý, ale důsledný výchovný přístup. Projevy případné agrese či živosti nepotlačovat, ale učit syna je ovládat.

Ohledně sousedských vztahů bude lépe obrátit se na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, které by měly fungovat v každém okresním městě. Odborníci této poradny mohou například zprostředkovat mediační setkání na neutrální půdě, vedoucí k nalezení řešení. V podobných případech jako ten váš, je však často nakonec posledním a jediným řešením odstěhovat se. Přeci nebudou vaše děti, které se chovají naprosto standardně, spíš bych řekla nadstandardně klidně, doplácet donekonečna na nerudné a nesnášenlivé sousedy. Více vám s touto problematikou nemohu aktuálně pomoci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, potíže vašeho syna plynou zřejmě z vysoké horečky, která u něj způsobila pravděpodobně blouznivý stav. Potíže bych neprodleně konzultovala s ošetřujícím lékařem dítěte - pediatrem, aby se vhodným nastavením léčby předešlo případnému rozvoji dalších komplikací vysoké teploty například vzniku febrilních křečí. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vývoj holčičky tak, jak jej popisujete se jeví naprosto normální. Pro dítě jsou důležití stabilní vychovatelé, láskyplné a klidné prostředí. Fixace na otce, který je v životě děvčátka nejstabilnějším článkem je v pořádku a znakem jejího zdravého vývoje. Agresívní chování ve formě různých "útoků" na rodiče, vychovatele patří také k normálnímu experimentování v tomto věku. Dítě zkouší hranice vychovatelů, zkouší co se stane, když někoho kousne, bouchne apod. Důležité je, aby se vychovatelé drželi jednotného přístupu a měli na paměti několik obecných zásad při zvládnutí projevů agresívního chování.

• agrese je pro dítě v jeho vývoji důležitá, dodává mu energii, žene ho kupředu, důležité je agresívní chování nasměrovat konstruktivním, nikoliv destruktivním směrem
• zaměstnejte dítě, výborným prostředkem je společná hra, není však vhodné zápasení a hravé praní se, které s dětmi často provozují tatínci, lépe je něco společně stavět, vytvářet.....
• dítě by mělo mít dostatek pohybu, aby mohlo vybít svou energii společensky přijatelným způsobem
• nezapomínat, že chování dospělých je pro dítě prvním a nejdůležitějším vzorem, pokud se tedy rozčílíme a začneme na dítě křičet, pak reagujeme na násilí opět násilím. Přístup je důležité udržet klidný, trpělivý, ale důsledný a dítěti vysvětlit, že tohle se nedělá, odvést jeho pozornost k žádoucímu chování, zasáhnout ihned, nenechat nežádoucí chování vystupňovat.

Ohledně zahájení docházky do mateřské školy je potřeba zvážit zralost dítěte, přikláněla bych se k nástupu do MŠ od tří let věku dítěte.

Dobrý den, chování vašeho chlapce si neberte osobně, nepřestal vás mít rád, jen ho vaše úzkost zneklidňuje, cítí váš strach a také se pak bojí. Vaše obavy a úzkost vznikly na reálném podkladu ve strachu o vaše dítě a jsou zcela pochopitelné a legitimní, avšak aktuálně blokují vývoj vašich vzájemných vztahů. Doporučila bych vám proto vyhledat odbornou psychologickou pomoc klinického psychologa pro dospělé, který vám vaše obavy pomůže překonat a odbourat. K synovi se snažte chovat co nejpřirozeněji, nejklidněji, dodržujte rutinní postupy, rituály, které jej uklidní, nepropadejte panice. Pokud bude doma manžel nebojte se a přepusťte mu ošetřování a péči o chlapce, který se v jeho přítomnosti aktuálně cítí dobře a to je důležité. Vše si se synem vynahradíte až se dáte psychicky do pořádku. 

Dobrý den, potíže vaší dcery jsou pravděpodobně již závažnějšího charakteru a je potřeba je řešit ve spolupráci s ošetřujícími lékaři a dětským klinickým psychologem. Obecně bych doporoučila dceři nabízet tu stravu, kterou toleruje a přijme, do jídla ji nenutit, chovat se přirozeně, potíže nezveličovat, nedělat scény, vytvořit klidné a příjemné prostředí k jídlu, jídlo podávat na stejném místě, dodržovat stejný postup, rituály, kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa. 

Dobrý den, doporučila bych vám konzultovat potíže s výchovným přístupem k dceři při osobní konzultaci nejlépe u dětského klinického psychologa. Ideální samozřejmě je snažit se výskytu vámi popisovaných situací předcházet a aktivity pro vaše děti plánovat tak, aby je byly schopné zvládnout bez "přetažení" a následných výstupů, které plynou z únavy. Je lépe z nějaké akce dříve odejít, než potom řešit případné následky. Ve věku pěti let však vaše starší dcera chce také otestovat své schopnosti, rodí se její sebedůvěra a sebevědomí a je také potřeba jí umožnit vyzkoušet si vlastní síly. Ohledně některých věcí by vám mohlo pomoci se s dcerou předem domluvit, nerozhodovat se až na místě poté, co tři hodiny řádila a víte, že je unavená, pak už je na všechny domluvy pozdě. Dítěti je také možné dát předem na výběr z variant, které jsou pro vás jako pro rodiče přijatelné. Např. pojedeš s maminkou na akci na kole a buď odjedeme dříve a ty pojedeš zpět na kole, nebo zůstaneme déle, budeš si déle hrát, ale potom pojedeš zpět s tatínkem autem, nebo je možné dohodnout se na části cesty na kole a na části cesty autem. Variantu, kterou si dcera zvolí pak dodržet. Dcera tak bude moci rozvíjet svoji sebedůvěru, uvidí, že respektujete její vůli a berete ji vážně. Pokud rozhodujete autoritativně v takových situacích za ni, cítí se nepochopená, nerespektovaná a zároveň bezbranná, což může být příčinou vámi popisovaných výstupů.

Dobrý den, u vašich dětí jde pravděpodobně opravdu o projevy náklonnosti, které v jejich věku neumí dát najevo jiným způsobem a reagují tělesně, jak je jim vlastní. Děti je potřeba postupně učit společensky přijatelnému chování adekvátně jejich věku. Můžete například vztí vašeho chlapce, přijít k holčičce zepředu (sám si zřejmě netroufá), zkusit pojmenovat jeho pocity např. "líbí se ti holčička? zastavit nežádoucí chování a dát mu návod na to, jak se má zachovat: "nemůžeš si na ni ale lehat, pojď, uděláme jí společně malá, můžeš se na ni usmát, zamávat jí, dáme jí hračku...." Přesto je možné, že emoce dětí budou tak silné, že se navzájem budou snažit zalehnout, pokud to pro holčičku není problém a například nepláče, pak se můžete tomuto projevu lásky společně i s kamarádkou zasmát. Postupně, jak se syn bude vyvíjet tyto projevy ustoupí a nahradí je vyspělejší chování podle věku dítěte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, agresívní tendence v chování vašeho syna pravděpodobně souvisí s jeho formující se povahou, výbušnější osobností spolu s nezralostí jeho psychiky, kdy neumí své emoce a afekty ještě dobře  zvládat. Omlouváním jeho chování, ať už za ním stojí jakékoliv důvody, však svému synovi nepomáháte naopak. V zájmu vašeho dítěte je společensky přijatelné chování, jinak v životě bude v každém kolektivu narážet na potíže a bude vylučován, protože agresi žádné lidské společenství nebude akceptovat a tolerovat. Proto je potřeba synovo chování začít řešit a nikoliv omlouvat různými důvody, nejlépe je vzniku potíží předcházet. Ohledně jeho docházky do kolektivních sportů může být chlapec na takovou aktivitu, která od něj vyžaduje určitou disciplínu, sebeovládání, spolupráci, případně schopnost počkat, než na něj přijde řada, být ještě nezralý a nepřipravený. Chcete tedy od něj jednoduše v jeho věku příliš, něco, co není schopen splnit, i když se snaží, i když mu vše před každým tréninkem opakujete. Můžete mu poskytnout oddechový čas, věnovat se s ním zatím různým sportovním aktivitám společně a do kolektivního sportu jej zařadit až třeba za půl roku, nebo pro syna zvolit sportovní aktivity individuální. Každé dítě zraje individuálně, některé děti na kolektivní aktivitu v pěti letech zralé jsou, některé prostě ještě ne. Chlapce je potřeba také učit pracovat s vlastními emocemi, vést ho k jejich uvědomění a ke konstruktivní formě potlačení hněvu. Zlost, hněv, vztek jsou přirozené lidské emoce, které jsou v životě v určité míře potřebné, dokážou naříklad člověka hnát kupředu, umožní mu prosadit se ve společnosti. Důležité však je naučit se je ventilovat konstruktivním způsobem, někomu pomáhají sportovní aktivity, fyzická práce (syn může dostávat určité své drobné úkoly, plnit drobné povinnosti apod.), malé děti mohou k uvolnění afektu využít třeba možnost bouchnout si do polštáře, do boxovacího pytle, trhat nebo mačkat papír.... Zkuste se synem společně najít, co by mu vyhovovalo, když se nebude moci ovládnout. Ohledně výchovného přístupu je dobré volit přístup s jasně nastavenými pravidly, trvat na jejich dodržování, nepřipouštět diskuse a zpochybňobání pravidel. Dobré je nastavit systém odměn a pozitivně motivovat i dílčí úspěchy, tendenci syna vyhovět směrem k požadovanému chování. Systém pravidel a odměn za jejich splnění si také můžete sestavit se synem, může na něm aktivně spolupracovat. Důležité však je z nastavených pravidel neustupovat, jinak systém ztratí smysl a nebude efektivní. Na dodržování požadovaných výchovných zásad by se měly dohodnout a podílet nejlépe všichni dospělí, kteří do výchovy syna zasahují. Tresty do výchovného systému patří také, je však potřeba je také jasně stanovit, chlapci by případný trest měl být vysvětlen a měl by jej být schopen akceptovat jako spravedlivý. Tresty samozřejmě nemusí být fyzické, ty ve výchově není třeba používat. V případě výskytu nežádoucího chování chlapce je potřeba postupovat věcně, zaměřit se na řešení problému, ne například na dokazování, kdo co způsobil, vysvětlování, zdůvodňování, omlouvání. K "vyřešeným" prohřeškům se již nevracet, netrestat dítě za jeden prohřešek opakovaně několikrát. Výborně jsou výchovné zásady popsány v knize " Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly"; Sal Severe; nakladatelství Portál. Pokud by potíže u syna neustupovaly, případně se prohlubovaly, doporučuji konzultaci výchovných přístupů a chování dítěte v Pedagogicko - psychologické poradně, kterou lze vzhledem k věku syna spojit případně i s vyšetřením jeho školní zralosti. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nemám informace o jaký tip očkování se u vaší dcery jednalo, je vždy dobré se na možnou reakci či vedlejší účinky očkování zeptat ošetřujícího lékaře vašeho dítěte a stejně tak se poradit, jak k dítěti po očkování přistupovat, kdy je vhodná nějaká tělesná aktivita tipu plavání apod. Asi není dvouleté dítě, které by se nechalo očkovat dobrovolně bez pláče a bez nutnosti držení rodiči, důležitost očkování není dítě schopné v tomto věku pochopit, i když se mu to rodič snaží vysvětlit. Po některém tipu očkování bývá výrazná bolestivá reakce (např. tetanus), kdy dítě bolí celá noha, může odmítat chodit, chce se nosit a je to naprosto normální reakce. Důležité je přistupovat k dceři citlivě, s porozuměním pro její bolest, rozhodně ji za projevy strachu a úzkosti netrestat, ale naopak jí poskytnout maximální možnou podporu a pochopení, pochovat, uklidnit, místo oblékání kalhotek přes bolestivé místo je možné holčičku pouze dobře přikrýt atd. Případný trest by mohl úzkost dítěte jen prohloubit a do budoucna dceři psychické potíže způsobit. Chování vaší dcery není svévolné a úmyslné, ale reaguje pouze na přestálou nepříjemnou situaci. Paměťové schopnosti dvouletého dítěte se rychle vyvíjejí, přesto však v řádu několika dnů nejvíce týdnů na nepříjemný zážitek zapomene. Je možné, že utržení lepítka od plenky dceři očkování připomnělo a očekávala opět bolest s očkováním spojenou, je proto potřeba se vrátit k uklidňujícímu a trpělivému chování, co nejcitlivěji dceru obléknout, utišit. V případě, že by potíže přetrvávaly bych doporučila konzultaci výchovného přístupu k citlivému dítěti u dětského klinického psychologa. 

Dobrý den,

střídavá péče je komplikovaná záležitost a bez dobré znalosti problematiky se takto na dálku radit nedá. Dítě potřebuje ve výchově i v životě oba rodiče a jejich rozchod je jednou z nejhorších situací, které jej mohou potkat. Rozvod nebo rozchod je vždy ztrátový pro všechny strany, i když v některých situacích může být tím nejlepším, nebo dokonce jediným řešením. Motivaci vašeho manžela nelze také jen tak jednoduše posoudit, také vývoj vztahu otce k dítěti je obvykle odlišný od vývoje vztahu k matce. Reakce dcery na aktuální situaci je přirozená, přišla o velkou část své jistoty - zázemí, se svými rodiči se setkává odděleně, místo společně, také jejich chování k ní či jejich výchovný přístup může být odlišný. Proto se vám vrací od otce "rozhozená" a doma vyhledává vaši přítomnost a její strach a obavy, že o vás přijde, jsou z jejího pohledu opodstatněné, je také přirozené, že nechce chodit do školky a odloučit se od vás. Dalším faktorem v jejím neposlouchání však kromě rodinné situace může být i její vývojové období vzdoru, kdy jsou takové projevy normální. Snažte se o co nejvíce klidný, citlivý a trpělivý přístup, s manželem co nejvíce ohledně dcery komunikujte, domlouvejte se na výchovném přístupu, který by měl být co  jednotný, případné spory, či konflikty neřešte před dcerou, ta by se měla dozvědět vždy až pouze výsledek vaší domluvy. Snažte se v maximální možné míře dodržovat domluvy a běžné denní rituály, na které je vaše dcera zvyklá, poskytněte dceři čas k přivyknutí na novou náročnou situaci. Vaše argumenty a popis chování dcerky je spíše potřeba říci u soudu, případně sociální pracovnici, která by měla postupovat v zájmu dítěte a hájit jej. Na soudu také je, aby posoudil a případně pomocí soudně znaleckých posudků rozhodl, co ve vaší situaci bude pro vás všechny nejlepším řešením. Ve hře je také vztah dítěte k otci, jak se doposud formuje, jak dítě zvládá pobyt u něj a také to, jak spolu vy jako rodiče dokážete po rozvodu komunikovat. V případě, že komunikace probíhá mezi rodiči bez potíží, pak je určitě větší šance na zdárný průběh střídavé péče a tím i profit z ní pro všechny zúčastněné strany. Dobré by ve vašem případě možná bylo vyhledat mediační službu, kterou poskytují například poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, kde jsou odborníci, kteří se vám budou věnovat a pomohou vám dojít k dohodě. Zdravím

Dobrý den, večerní pláč miminka může být způsoben mnoha faktory, případně jejich kombinací. Může to být množství podnětů, které miminko přes den zažilo a potřebuje je zpracovat, narušení denního režimu a rytmu, spánkový režim dítěte přes den (například příliš mnoho denního spánku, který již děťátko v některém z období vývoje nepotřebuje), důležitý vliv může mít také nervozita maminky z pláče dítěte před usnutím. Snažte se proto dodržovat jednoduché spánkové rituály, které si s vaším dítětem zavedete a které vám i jemu budou vyhovovat také ze zdravotních důvodů (pokud vás bolí záda, pak určitě večerní nošení v náručí není vhodným rituálem a také není nutné). Dávejte pozor, abyste večerní uspávací rituály stále neměnila a nestřídala, podle různých "zaručených" rad kamarádek či známých. Zvolte prostě jeden rituál a u toho vytrvejte, než se miminko zklidní a naučí se předvídat, co bude následovat, může to trvat třeba týden, nebo i déle, po tuto dobu je potřeba zachovat klid, trpělivost a vytrvat. Miminkům k usnutí často výborně pomáhají fyzické doteky například se osvědčuje hlazení čelíčka, kolem očiček, či hlazení po hlavičce, některé maminky si chválí masáž chodidel dítěte, která ho uklidňuje. Důležité je také vaše chování při uspávání dítěte, jste-li nervózní a nejistá, pak to vaše miminko z vás vycítí a také znervózní a znejistí a reaguje pláčem a neklidem. Soustřeďte se na svůj dech, dýchejte klidně, hluboce, jako při spánku, mluvte na děťátko tichým a klidným hlasem, některým miminkům pomáhá stejná večerní písnička - ukolébavka. Pokud chcete miminko naučit spávat v jeho postýlce, pak jej do neberte do vaší postele, ale hlaďte a konejšete jej v jeho postýlce. Pokud vám spaní vašeho dítěte ve vaší posteli nevadí a vezmete si ho tam, pak to také neměňte a snažte se, aby dítě usínalo vždycky stejně, ne pokaždé jinak a jinde. Můžete zkusit také mírně regulovat denní spánkový režim vašeho dítěte, snažte se mu naslouchat, pozorovat ho, kdy se zklidňuje a dodržovat jeho denní rytmus. Zachovejte hlavně klid a trpělivost, výsledky se určitě dostaví v podobě zklidnění a lepšího usínání vaší holčičky. Zdravím

Dobrý den, noční enuréza je problémem, který trápí mnoho dětí. V Evropě je noční pomočování u dítěte považováno za normální do pěti let věku, v USA jsou tyto hranice širší a hovoří se dokonce až o sedmi letech věku dítěte, kdy se vyvíjí jeho nervová soustava. Stav vašeho synka konzultujte a řešte ve spolupráci s dětskou lékařkou, po vyloučení možné organické příčiny a potvrzení psychického rázu potíží, bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci řešit ve spolupráci s ním. Rozhodnutí, zda poslat dítě, které se pomočuje na školu v přírodě,  je na rodičích, není na to žádný správný jednoduchý návod či recept. Vycházejte z toho, že vašeho chlapce znáte nejlépe, víte na co jak reaguje, zda si přeje jet na školu v přírodě, nebo ne. Konzultujte tuto situaci s lékařkou, s učitelkami ve škole, jejichž spolupráce je velmi důležitá. V nabídce obchodů se také nacházejí speciální plenkové kalhotky, které jsou určeny k zachycení moči v případě nehody. Bylo by třeba možné pro příležitost účasti na ŠVP tyto kalhotky použít a tím se vyhnout potížím s mokrou postelí a pyžamkem a tím i možným posmíváním. S pozdravem

Dobrý den, se synkem bych vám určitě doporučila kontaktovat co nejdříve odborníky, může to být dětský klinický psycholog, ale lépe bych vám doporučila kontaktovat dětského psychiatra. Popisované projevy chování vašeho dítěte skutečně vykazují znaky možného rozvoje poruch z okruhu autistického spektra (Dětský autismus, Aspergerův syndrom). Více vám takto po mailu pomoci nemohu a také tuto diagnózu musí stanovit odborník. Doporučila bych vám návštěvu u odborníka neodkládat, v případě potvrzení diagnózy je potřeba s chlapcem začít odborně pracovat a pomoci mu bezproblémově se včlenit do společnosti. Informováni a  poučeni, jak s chlapcem pracovat, by také měli všichni vychovatelé, kteří s ním budou přicházet do kontaktu, aby nedocházelo k neurotizaci dítěte. Řešit situaci až po nástupu dítěte do kolektivního zařízení (od příštího školního roku se mj. zavádí povinný předškolní rok vzdělávání), až narazí na potíže s jídlem, v kolektivu, či jiné, by bylo velmi nezodpovědné především vzhledem k synkovi. Syn si zároveň potřebuje začít zvykat na pobyt v kolektivu ostatních dětí v prostředí mateřské školy, není dobré jej nechávat doma. Pro děti s diagnostikovanými poruchami autistického spektra existují také specializovaná centra a zařízení. kde se jim dostane odborné péče. Odborníci vám také poradí, jak k chlapci přistupovat doma, aby se správně rozvíjel. Zdravím

Dobrý den, na základě vašeho popisu mám velmi málo informací, abych vám mohla nějak kvalifikovaně poradit, jak se synem pracovat a co může být příčinou jeho chování. Dotaz je nadepsaný Lhaní, ale nic o něm pak v dotazu prakticky nepíšete. Doporučila bych vám proto kontaktovat se synkem odborníka k osobní konzultaci, aby se vás mohl vyptat na všechny potřebné údaje, udělat si ucelenější obraz a odborně vám pak pomoci a poradit. Vhodný by byl například dětský klinický psycholog, kteří zdarma poskytují své služby při zdravotnických zařízeních např. poliklinikách, nebo je možné kontaktovat pedagogicko - psychologickou poradnu. Zdravím

Dobrý den, schopnost udržování tělesné čistoty během noci souvisí se zralostí nervové soustavy dítěte. Každé dítě vyzrává individuálně, každé dítě je jiné a každé potřebuje různě dlouhou dobu, než čistotu zvládne dodržovat. V Evropě se za normální považuje výskyt nočního pomočování do pěti let věku dítěte, kdy jeho nervová soustava fyziologicky dozrává. Pokud zvažujete nějaká režimová opatření (jako omezení tekutin, buzení dcery na močení během noci apod.), tak bych vám je určitě doporučila konzultovat s ošetřujícím pediatrem. Začněte nejdříve s nácvikem nepomočování během pobytu venku, můžete zkusit natrénovat čůrání na travičku, na kanálek, aby se dcerka nebála jít ven bez plenky. Potom přejděte k nácviku udržování čistoty během odpoledního spánku, s tímto nácvikem je vhodné začít, pokud se odpoledne objeví u dcery suchá plena. Teprve po zvládnutí odpoledního pomočování přejděte k pomočování nočnímu. Pokud se dcerka bude pomočovat jen v noci a ne odpoledne, tak není důvod, aby nedocházela do školky, naopak děti v tomto věku kontakt s vrstevníky potřebují a je důležitý pro další rozvoj jejich sociálních vztahů a kontaktů. V dnešní době, kdy se připravuje docházka do MŠ u dvouletých dětí, by ale ani nemělo být problémem dohodnout si ve školce použití pleny na odpolední spánek. Zdravím

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete typické projevy období vzdoru, které spadají do vývojového období, ve kterém se vaše holčička právě nachází. Jedná se o znak zdravého vývojového pokroku, který je v tomto období naprosto normální, není to signál vaší výchovné chyby, ani toho, že by bylo něco v rodině v nepořádku. Mnoho informací o tomto období je možné najít v odborné literatuře o vývoji dítěte, ale také přímo na stránkách internetového portálu Babyonline, kam jste vložila svůj dotaz, pro jistotu vkládám odkaz: https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/obdobi-vzdoru.  Najdete zde nejen vysvětlení, proč se toto období objevuje, ale také cenné rady, jak k dítěti v tomto období přistupovat, jak jej zvládat výchovně. Zdravím

Dobrý den, cucání prstíků souvisí se sáním a je u kojenců a batolat normální, podle některých údajů se objevuje až u 80 % dětí. Prstík je pro dítě snadno dostupný, dosažitelný, nikam se neztratí, nespadne. Děti ho mohou cucat, když se chtějí uklidnit, nudí se, sání samotné jim přináší příjemné pocity.  Většina dětí s cucáním prstíků sama přestane ještě v batolecím či předškolním věku. Násilné odnaučování by mohlo vést k neurotizaci dítěte. Můžete však zkusit vysledovat situace, kdy si dcera prstíky cucá, můžete jí zkusit nabídnout nějakou alternativu, jako hračku, plenku, případně ji zabavit něčím jiným. Před spaním ji můžete třeba několikrát pohladit, položit jí vaši ruku na tvářičku, ukonejšit ji. Dudlík jí nevnucujte, když jej odmítá. 

Dobrý den, doporučila bych Vám se synkem vyhledat dětského psychiatra a realizovat u něj konzultaci, případně vyšetření. Psychiatrovi pečlivě popište projevy Vašeho dítěte, zejména jeho sklony k agresivitě a v jakých situacích se objevují. Pokud má chlapec již sedm let, pak má zřejmě odklad školní docházky a bude muset v příštím školním roce zahájit docházku do školy. Proto bych Vám také vzhledem k Vámi u syna popisovaným projevům doporučila komplexní pedagogicko psychologické vyšetření v pedagogicko psychologické poradně. Vyšetření by mělo být zaměřené na zjištění školní připravenosti chlapce, abyste věděli, co ještě případně procvičovat a také na zjištění úrovně jeho rozumových schopností, včetně posouzení jeho zralosti a vyspělosti emocionální a sociální a také na případná nastavení vzdělávacích doporučení a podpory. O doporučená vyšetření požádejte co nejdříve, protože čekací doby dětských psychiatrů i pedagogicko psychologické poradny jsou poměrně dlouhé. S pozdravem 

Dobrý den vašemu dotazu zcela přesně nerozumím, píšete, že syn odmítá chodit na nočník i na záchod s redukcí a chce plínky, ale posléze zase píšete, že na nočník chodit umí perfektně a nikdy se nevyčůral vedle. Vyvozuji z toho, že se jeho potíže pravděpodobně týkají stolice, že čůrání na nočník zvládá. S vyměšováním spojeným se stolicí u dětí bývají často spojené různé psychosomatické potíže, proto pokud syn potřebuje na vyprázdnění zatím ještě plenku, pak mu ji dejte. Mohlo by se stát, že mu odmítáním pleny přivodíte psychogenní zácpu, začne stolici zadržovat a způsobíte si tím i jemu mnohem větší problém než to, že syn v necelých třech letech kaká do plenky. Takže pokud si syn řekne, tak mu plenu dejte a nechte ho do ní vyprázdnit, nějakou dobu ho nechte v klidu, netlačte na něj s nácvikem kakání na záchod ani na nočník, vždyť chlapec musí zažívat velký stres, když má potřebu a všemožně se snaží získat plenu, aby ji mohl vykonat. Je možné, že syn se zklidní a sám postupně bude chtít zkusit jít na záchod nebo na nočník, pokud ne, tak mu to třeba po 14 dnech navrhněte vy, velmi oceňte i každý jeho pokus a snahu o to jít na toaletu (sednutí si na záchod/nočník, zatlačení), i když se výsledek nemusí hned dostavit. Pokud se pak dostaví úspěch, tak jej velmi oceňte, odměňte. Vývoj každého dítěte je individuální a je potřeba poskytnout mu pouze dostatek času. Kdyby potíže přetrvávaly dlouhodobě, pak se zkuste poradit s vaší dětskou lékařkou třeba při pravidelné tříleté prohlídce. Zdravím

Dobrý den, vaše děťátko pravděpodobně opravdu reaguje vámi popsanými projevy na změny denního režimu. Dodržování režimu je pro miminko důležité a je dobré a jak i píšete mnohem pro rodiče i děťátko pohodlnější, dodržovat určité zaběhnuté rituály, ze kterých dítě čerpá pocit jistoty a bezpečí a které usnadňují jeho vývoj a výchovu. Pokud dojde k narušení rituálů a režimu, může se to projevit nervozitou a neklidem dítěte. Řešením však není uzavření se doma bez kontaktu s přáteli a příbuznými, je to součást života, na kterou si dítě postupně zvykne. Při těchto vybočeních se snažte co nejvíce dodržovat aktivity, na které je dítě zvyklé, neměňte obvyklé rituály, zejména týkající se ukládání, krmení či kojení.

Pokud jste doma zvyklá holčičku krmit a uspávat o samotě, pak by bylo dobré požádat o chvilku soukromí při těchto činnostech i u příbuzných či přátel. Řiďte se svou rodičovskou intuicí, je poznat, že jste vnímavá a pozorná maminka, přesto se některým projevům v chování dítěte po narušení denního režimu asi nevyhnete. Počítejte proto s nimi, věnujte holčičce pozornost, dokud se zase nezklidní, snažte se vypozorovat, co ji nejvíce zneklidňuje a vyhnout se tomu (například příliš mnoho chování od ostatních, příliš mnoho podnětů, kterými je zahlcena). Zkuste holčičku v době bělosti, pokud je v cizím prostředí a nepláče, ponechat více v klidu, zpracovává totiž podněty z okolního neznámého prostředí, ve kterém se snaží zorientovat a je možné, že pokud se s ní snažíte komunikovat na stejné úrovni jako obvykle doma, může to být pro ni příliš. Nechte jí proto čas se adaptovat, postupujte pozvolna, chovejte se klidně. Velkých vybočení z denního rytmu se vyvarujte. Některé děti jsou na změny citlivější, některé se zklidní dříve, jiným to trvá déle, záleží také na typu a citlivosti jejich nervové soustavy, poskytněte proto dceři dostatek času a klidu a dostatek kontaktu s vámi, pokud jej potřebuje, pochovejte ji, pohlaďte, klidně na ni mluvte. Zdravím