Všechny dotazy

Dobrý den, vzhledem k popisované situaci bych vám doporučila co nejdřívější konzultaci s dětským klinickým psychologem, nejlépe s tím, který působí při zdravotnickém zařízení, kde mají například i poradnu pro výživu, nebo výživové specialisty (ideálně dětská psychologie v dětské nemocnici). Situaci opravdu nepodceňujte, potíže s jídlem se mohou vléci dlouhou dobu a vyústit v poruchy příjmu potravy, kdy se jedná o závažnou psychiatrickou diagnózu. Doma můžete zkusit změnit váš přístup. Zdá se, že opakujete stále stejné neefektivní postupy se stále stejným výsledkem - zvracení dcery. Jídlo a jeho příjem nebo odmítání je silnou zbraní dětí k manipulaci a k vydírání rodičů. Vaše dcera tuto moc objevila a zjistila, že vás tak může snadno ovládat (i když neuvědoměle). Dceři nabízejte jídlo zcela normálně, bez žádných speciálních či specifických komentářů. Normálně se snídá, svačí, obědvá, večeří apod. Chtějte, aby k jídlu usedala společně s vámi. Pokud jíst nebude chtít, pak jí bez komentáře talíř odeberte, nenuťte ji. Platit musí však striktně to, že jí žádné další či jiné jídlo nenabídnete a neposkytnete až do dalšího plánovaného jídla. Tzn, že pokud nejí snídani, nabídnete jí až svačinu, nic mezitím (pozor na sladkosti či jiné mlsání, které dítěti často stačí na uspokojení hladu). Stejně postupujte, pokud sní jen něco. Tady platí opět to, že odchodem od stolu končí jídlo a už nic dalšího ani nedojezené jídlo jí nenabízejte a nedávejte. Pokud se dcera poblinká jak píšete, pak opět nekomentujte, neutěšujte vlídnými slovy (může to být právě to, co dcera chce, vaši lítost a utěšování) a veďte ji k řešení problému. Okomentujte pouze to, že se pozvracela a je potřeba to uklidit. K úklidu poblinkaného veďte dceru samotnou. Ať si převleče znečištěné oblečení, hadříkem ať očistí podlahu či koberec v pokojíčku. Dále už situaci nerozvádějte. Učíte tak dceru řešit následky svého chování. Předtím než přistoupíte k těmto opatřením bych ještě doporučila konzultaci u pediatra a případně nějaká vyšetření k vyloučení zdravotní příčiny potíží. Popsaný postup volte až po vyloučení těchto zdravotních potíží.
Popisujete, že je dcera inteligentní a vnímavá. Dávejte pozor, zda na ni nekladete byť i nevědomky příliš vysoké nároky. Nadané dítě ve čtyřech letech není předškolákem i když by bylo sebechytřejší, má tělíčko a psychiku čtyřletého dítěte. Dcera se může vašimi nároky, např. že s ní mluvíte, nebo se k ní chováte, nebo od ní očekáváte jako by byla starší, cítit přetížená a potíže s jídlem mohou být důsledkem. Věnujte se proto celkovému rozvoji dítěte, ne pouze intelektuálnímu, rozvíjejte pohyb, volnou hru, bavte se s ní, dovádějte, mazlete se s ní, vyprávějte si...
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, veškeré výchovné snahy ve smyslu zákazů, příkazů, pokynů se u pubertálního dítěte zcela spolehlivě míjí účinkem. O výchově či spíše o tom, jak vycházet s dospívajícím dítětem, jak se mu neodcizit, bylo napsáno mnoho literatury. Určitě bych vám doporučila si některou z knih koupit. Vaším neustálým kontrolováním a připomínáním toho, co by dcera měla dělat a co dělá a opakováním příkazů se jí stále více odcizujete a její nazlobená reakce je úměrná jejímu věku. Uvažte, zda nenastal čas ponechat alespoň záležitost běžných denních činností jako mytí, zda má nebo nemá papuče, zda si vyčistila zuby na její zodpovědnosti. Opravdu si myslíte, že ve svých 12 letech toto dcera neví nebo neumí? Vaším neustálým připomínáním ji zaháníte do negativního přístupu, kterým vás jen provokuje. Proto je potřeba důvěřovat jí i vaší výchově a nechat tyto činnosti opravdu jen na ní. A také to, aby si za své chování nesla i následky. Pokud jí například bude zapáchat z úst, protože si nevyčistila zuby, pak se zcela jistě setká s negativní reakcí okolí, která ji velmi rychle usměrní, také v případě zkaženého zubu si následky ponese sama. Ale nebojte se, daleko pravděpodobnější je, že bez vyčištěných zubů vůbec nikam nevyjde, protože je čistotná a dobře vychovaná. Vždyť vy sama jí svou pečlivostí v tomto dáváte příklad. Právě osobní příklad a chování rodičů dávají dospívajícímu dítěti mnoho. I když to navenek vypadá, nebo dává najevo, že se pro ni chováte nemožně, tak vás bedlivě sleduje a přebírá vaše postoje, hodnoty, vzorce chování. Pokud chcete s dcerou komunikovat, pak se snažte jí přiblížit, zajímejte se o její zážitky, o to co se jí líbí, co sleduje. Využijte dobu, kdy dcera bude pro kontakt otevřená a nejlépe sama s něčím přijde, nebo navoďte příjemnou atmosféru při nějaké vaší oblíbené společné činnosti, doprovoďte ji třeba na kroužek koní, hledejte společná témata, činnosti. Pokud dcera přijde sama, tak v této chvíli odložte vše co děláte a udělejte si na ni čas. Mluvte s ní otevřeně, říkejte, jak byste vy reagovala, nebo co by se vám líbilo, vyhněte se poučování, komandování, usměrňování. Podobné vaše projevy by dceru zase zahnaly, stáhla by se do sebe a příště už by třeba nepřišla. Mluvte s dcerou otevřeně, úměrně jejímu věku. Můžete s ní citlivě probrat také problém její postavy, jak se na to dívá, jestli by to chtěla nějak řešit. Tím, že jí připomínáte, že by neměla jíst sladkosti, jí podsouváte, že její postava není ideální a navíc ji opět zaháníte do negace. Bude sladkosti jíst vám natruc, neporozumí tomu, že by případnou redukci váhy měla dělat sama pro sebe. V otázkách vyšší hmotnosti postupujte obezřetně a citlivě, takto mladé dívky jsou náchylné ke vzniku poruch příjmu potravy nebo jiných psychických potíží. Můžete její nadváhu zkonzultovat také s její ošetřující lékařkou, nejlépe bez dcery společně probrat možný postup na redukci váhy a paní doktorka jí to pak může doporučit. Doporučení od autority lékaře přijme dcera úplně jinak, než vaše připomínky ke sladkostem.
Ohledně plnění povinností si také můžete sednout společně, probrat povinnosti, které je potřeba vykonávat, se kterými byste potřebovala pomoct a nechat dceru vybrat, kterou z nich bude vykonávat. Opět je potřeba jí projevit důvěru a přenechat zodpovědnost za plnění povinností jí. Uvidíte, že její přístup k plnění něčeho, co si sama vybrala a je jen na ní,  bude jiný, než když jí něco opakovaně přikazujete. Úklid pokoje puberťáka je však kapitola sama pro sebe a je téměř nedosažitelný. Tady bych se spokojila s tím, že vaše dcera má nyní vyšší potřebu soukromí, její pokoj je její království, které jako matka budete respektovat a budete jí do něj vstupovat co nejméně, nebo na její pozvání, např. po zaklepání. Pokud vstoupíte, vyvarujte se spustit, co by si všechno měla uklidit a normálně se s ní bavte. Při jiné vaší společné intimnější chvíli jí můžete říct, že vás nepořádek v jejím pokoji trápí a zkuste si společně najít pravidla, co je plně v její kompetenci a co byste určitě chtěla, aby bylo v pořádku (např. špinavé prádlo, zbytky jídla apod.). Můžete si také společně stanovit případné sankce za neplnění dohody. Sankce a tresty ve formě odebírání věcí či zakazování činností, navíc zřejmě zadávané nedůsledně, se míjí účinkem. Pokud chcete dceru potrestat, pak by jí měl být trest srozumitelný (např. předem stanovená sankce za nesplnění dohody), měla by ho vnímat jako spravedlivý. Trest by měl být časově jasně ohraničený. Pokud není konec trestu jasný, pak omezení ztrácí efekt. Jedna holčička v mé terapii mi řekla, že její maminka jí za trest nedovoluje pouštět si v pokojíčku hudbu. Tento trest dostávala tato holčička tak často, až si zvykla, že hudba jí v pokojíčku prostě nehraje a přestalo jí to vadit. To je jasný příklad toho, jak trest ztrácí význam, pokud není vysvětlený a časově omezený. Jiným příkladem nejistoty, do které je uvržen člověk, který nezná konec ani vývoj sankce jsou třeba současná omezení vlády z důvodu epidemie coronaviru, její zhoubné dopady na psychiku lidí jsou patrné snad všude.
Nezapomeňte dceru oceňovat za to, že je taková jaká je, že je to hodná a srdečná dívka, tak jak jste to napsala mně. Dospívající, i když kolem sebe kope, potřebuje podporu a ocenění více než kdy jindy. Vždyť toto období přináší s sebou mnoho pochybností o sobě samém a jestli vaše dcera ještě bojuje s nadváhou, pak to má o to těžší. Toto období určitě není lehké ani pro rodiče, musí změnit svoje dosavadní výchovné postupy, které u dospívajícího dítěte najednou přestávají platit. Věřím, že to určitě s vaším zodpovědným přístupem dokážete a vybudujete si s dcerou pěkný vztah, který vám přetrvá do její dospělosti. Jen se nebojte trošku jak se říká "povolit otěže" a přenechat zodpovědnost na dceři. Projevujte jí úctu i tím, že případné příkazy jí budete říkat jen jednou a ne desetkrát.  Vaše dcera nemá vadu sluchu a váš příkaz zcela jistě slyší. Pokud nebude reagovat, pak můžete zkusit následující postup. Nechte jí pocítit důsledky jejího neuposlechnutí. Až bude chtít ona někam odvézt, nebo nějakou jinou činnost od vás a to bude chtít velmi brzy, pak vy také nebudete její přání slyšet. Nemusíte ani říkat, proč neslyšíte, dcera je určitě inteligentní dívka a dojde jí to časem samo. Samozřejmě se nejdříve může zlobit a nebude to chápat, však vy se také zlobíte, když jakoby neslyší, co po ní chcete. Vy zůstaňte klidná a odejděte třeba do jiné místnosti, pokud bude dcera naléhat, tak řekněte, ne ke kamarádce, do kroužku apod. se dnes nepůjde. Jestliže vytrváte, pak už se příště podobná situace opakovat nebude, pokud ano, pak tento postup zopakujte, vytrvejte. Nezapomeňte jste to vy, koho dítě potřebuje téměř na všechno, vy určujete pravidla a zasluhujete, aby si vás dítě vážilo.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co se týká školní zralosti předškolního dítěte, tak se jedná o celý komplex připravenosti zahrnující připravenost emoční, sociální, kognitivní, zralost funkcí zrakového a sluchového vnímání, předpočetní představy, všeobecné znalosti dítěte, základní plošně prostorovou orientaci a další faktory. Důležitá je také připravenost a zralost fyzická (tělesná). Pro svou dceru můžete udělat to, že ji dle doporučení paní učitelky ze školky objednáte do Pedagogicko psychologické poradny k vyšetření školní zralosti a budete postupovat podle doporučení odborníka. Psycholog v PPP zhodnotí všechny aspekty její připravenosti zvládat nároky školní docházky. Důležité jsou určitě informace o chování dítěte ve školce, kde mají paní učitelky možnosti vidět chování dítěte ve skupině vrstevníků. Rozumová zralost či kapacita (inteligence) dítěte není pro zahájení školní docházky rozhodujícím faktorem. Dítě, které je zaškoleno jako nezralé, nemá možnost svou inteligenci plně rozvinout a projevit. I když se snaží, tak často selhává ve srovnání se zralými vrstevníky. Tento neúspěch se negativně promítá do jeho sebedůvěry a vývoje vztahu a motivace ke vzdělávání. Vzhledem k tomu, že dcera je narozena v srpnu, kdy bývá zralost dětí často hraniční, či nedostatečná a čeká ji ještě ona odložená operace (nemám informace čeho se týká), která si jistě vyžádá rekonvalescenci a absenci ve vzdělávání, pak je nástup školní docházky ke zvážení. A to odhlížím od popisovaných emočních potíží se zvládnutím docházky do školky, nočních děsů atd. Doporučuji vám proto dát na doporučení odborníka v poradně a pokud bude doporučen odklad školní docházky, pak jej realizovat. Dceru dále rozvíjet v oblastech jejího zájmu a nechat ji dozrát. Je pak možné, že nebudete muset dělat vůbec nic, abyste podpořila rozvoj jejího sebevědomí. Ohledně rozvoje a podpory dítěte dostanete rady v Pedagogicko psychologické poradně a také vám zde zodpoví případné dotazy. Vhodné je konzultovat i problematiku nočních děsů a případně zvážit návštěvu dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisovaný zvyk vaší dcery patří do skupiny zvyků dětí jako například cucání palce či dudlíku. Správně jste vypozorovala, že slouží dítěti k uklidnění, uvolnění při nervozitě, nebo jen k relaxaci, často jim také pomáhá ke zklidnění před usnutím, nebo právě u pohádky či jiné klidové činnosti. Oproti cucání palce nebo dudlíku, kdy se dá mluvit o zlozvyku, se zvyk vaší dcerky jeví být naprosto neškodný a společensky přijatelný (nemá dopad na její zdravý vývoj či zdravotní stav ani nevzbuzuje ve druhých odpor či nechuť). Proto bych tento zvyk považovala za zcela nevinný, dokonce i prospěšný, protože pomůže dceři vhodným způsobem uvolnit nahromaděné napětí. Vždyť kolik dospělých dělá různé neuvědomované pohyby, mne si ušní lalůček, hraje si s řetízkem, náušnicemi, pohrává si s vlasy a je to zcela normální a přirozené, pomáhá jim to také k uvolnění napětí, k relaxaci, při nervozitě apod. Tento neškodný zvyk u dítěte není třeba řešit, pokud nikoho neohrožuje. Naopak, pokud na její chování začnete upozorňovat, pak dceru můžete znejistit, způsobit jí psychický problém. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly, můžete vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co nejdříve se obraťte na orgán sociálně právní ochrany dítěte - OSPOD na sociální pracovnici či kurátorku, která vám pravděpodobně byla přidělena. Měla by vám poradit a předat kontakty na jakou organizaci se obrátit, kde by vám mohli pomoci vaši situaci řešit. Můžete kontaktovat také krizovou linku pomoci matkám s dětmi, nebo jakoukoliv krizovou linku, kde vám také pomohou, poradí a předají kontakty na některou z organizací, které se pomocí matkám s dětmi zabývají. Odebrat pečující a fungující matce miminko není zase tak jednoduché, nebojte se. To že byl soud odročen nic neznamená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu se mi jeví, že místo potíží s vývojem řeči máte obavy, zda se ve vývoji syna nevyskytují nějaké zvláštnosti. Ohledně vývoje řeči píšete, že syn vyrůstá od narození v Německu. Předpokládám, že doma na něj mluvíte česky a žije tedy v dvojjazyčném prostředí. Vývoj řeči dětí, které se prakticky od narození setkávají s více jazyky mívá svoje specifika. Některé děti sice začnou mluvit brzy a plynně oběma jazyky, ale hodně dětí mívá vývoj řeči pozvolnější. Neznamená to žádné opoždění ve vývoji, ale jen potřebují více času, než oba či více jazyků vstřebají a začnou se v nich aktivně vyjadřovat. Některé tyto děti dlouho nemluví vůbec ani jedním z jazyků, se kterým se setkávají. Přesto to nemusí znamenat žádný problém v jejich vývoji a vše jak říkáte doženou. Pokračujte v logopedické péči a postupujte podle doporučení logopeda. Dále doma rozvíjejte a podporujte znalosti a schopnosti syna a jeho slovní zásobu a výsledek se brzy dostaví. Ohledně chování chlapce mám příliš málo informací. Vyrozuměla jsem, že pozorujete určitá specifika v chování chlapce doma a upozorňují na ně také ve školce. Zřejmě se obáváte výskytu nějaké symptomatologie z okruhu poruch autistického spektra. Doporučila bych vám se nejdříve poradit s ošetřujícím pediatrem, který zná syna od narození a má srovnání s jinými dětmi. Existuje také screeningové vyšetření těchto potíží. Na doporučení pediatra, školky či při zhoršování potíží by bylo ke zvážení odborné vyšetření dětským psychiatrem, který provede podrobnou diagnostiku a potvrdí nebo vyloučí možný výskyt poruchy autistického spektra. Včasné zjištění a potvrzení diagnózy je potřebné pro další vhodnou stimulaci dítěte, aby se předešlo neurotizaci dítěte, výskytu úzkostí či jiných nasedajících potíží. Samozřejmě stimulace dítěte, trpělivost a láskyplné prostředí jsou důležité, podporujte také širší sociální kontakt, kontakt s prarodiči, jak jen to vzhledem k epidemiologické situaci bude možné. Na syna se nezlobte za případná specifika v chování, pokud na něj mluvíte, pak si zajistěte jeho pozornost. Snažte se proniknout do jeho světa, projevte zájem o jeho hru a činnost, nalaďte se na něj. Tak máte šanci dozvědět se něco z jeho života ve školce či jinde. Na přímé dotazy děti většinou neodpovídají, nebo jen jednoslovně ve smyslu "dobrý", "nic"...
Spolupracujte také s učitelkami a vychovatelkami ve školce, s logopedkou, která s chlapcem pracuje, případné potíže s nimi konzultujte a výchovně postupujte v souladu s nimi. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, u takto malého miminka řešte situaci s ošetřujícím pediatrem. U vašeho chlapečka se může jednat o potíže s tolerancí podávaného mléka a je možné, že v této oblasti budou potřeba úpravy. Zvracení po jídle ve spaní by těmto potížím nasvědčovalo a je potřeba jej řešit. Ne vždy si miminko po kojení odříhne, není to však primární důvod ke zvracení. Situaci řešte co nejdříve, zvracení ve spánku je rizikové z hlediska zdraví dítěte (může hrozit vdechnutí zvratků). Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problém se zácpou se může objevit v souvislosti se stresem například při změně režimu při navykání na nočník, při nástupu do kolektivu apod. Stačí, aby jednou vyměšování trošku bolelo, nebo došlo při stolici k poškození konečníku a problém je na světě. Dítě se bojí jít na stolici, že vyměšování ho bude bolet. Při tomto problému bych začala návštěvou dětského lékaře - pediatra a ptala se na rady a doporučení tam. Lékař se s takovými dětmi setkává často a určitě vám bude umět poradit, jak postupovat, jaká zavést režimová opatření a co případně použít, aby se vyprázdění podařilo. Konzultovala bych s lékařem i podávání Lactulosy. Samozřejmě více než vysvětlování a přesvědčování u dvouletého dítěte pomáhá dostatek pohybu, dostatek tekutin, strava obsahující vlákninu, ovoce (švestky, hrušky, meruňky), zeleniny. Pomoci může také teplá koupel, masáž či nahřátí bříška. Pokud nepomáhá, tak lze po konzultaci s lékařem podávat Lactulosu, glycerinové čípky apod. Při zavedení nějakého postupu musíte vyčkat na jeho účinky a vytrvat v nastaveném režimu. Na problém neupozorňujte, nemluvte o něm před dcerou, ale poskytněte jí podporu a porozumění. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně výchovy dítěte včetně používání fyzických trestů dnes panuje velmi mnoho rozporuplných názorů. Obecně fyzické tresty nelze schvalovat, jsou většinou projevem selhání rodičovské autority. Avšak v některých případech může být menší plácnutí nejlepším signálem, kam až dítě nemůže zajít. Může jít i o situace život dítěte ohrožující (vběhnutí do silnice, hra s elektrickými kabely apod.). Platí také pravidlo, že menší plácnutí zanechá na dítěti menší stopy a méně ho poznamená, než například propracované psychické týrání (kdy tělesné tresty nejsou použity), např. nemluvení s dítětem, ignorování dítěte, nadávky, vyhrožování, strašení apod. Doporučila bych vám k přečtení knihu pan psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která se mi dostala nedávno do rukou. Pan psycholog prakticky radí, jak řešit jednotlivé výchovné situace a vyjadřuje zde i svůj názor na používání fyzických trestů, se kterým se v podstatě ztotožňuji. Možná se také dozvíte, jak účinně vychovávat dítě i bez zvedání hlasu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zvykat dítě na pouštění televize u jídla není zrovna optimální. Preferovala bych klidné prostředí, nabízet jídlo u stolečku, pokud dítě odmítne, tak jej nenutit. A to ať mu rostou zuby nebo ne. Zdravé dítě opravdu hlady neumře a pokud jeho vývoj probíhá normálně, tak se není čeho obávat. I když by došlo k menšímu poklesu tělesné hmotnosti (konzultujte případně s pediatrem). Jídlo se jinak snadno může stát prostředkem manipulace s rodiči a s okolím, může se vyvinout nechutenství, či jiné potíže s příjmem potravy (televizi přeci jen nemáte k dispozici vždycky, nemají ji ve školce, atd.), což dítěti ve výsledku škodí. Samozřejmě televize u jídla je lákavá a dítě se jí bude dožadovat, počítejte s tím, že odvykání tomuto zlozvyku pro vás i dítě bude náročné. Nabízejte pestrou a vyváženou stravu, ale neznepokojujte se s tím, že některá jídla dítě odmítá. Chutě dítěte se vyvíjejí a co odmítá nyní, tak může mít později rádo. V knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, kterou jsem nedávno četla, jsou popsány praktické rady, jak se zachovat v různých situacích a je zde věnován prostor také stolování včetně praktických návodů, jak postupovat. Doporučuji tedy pro inspiraci. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, syn může prožívat silnější období vzdoru, o kterém se dá najít mnoho informací například i na portálu Babyonline, takže bych zde více nerozebírala. Podle vámi popisovaných silných projevů chování a afektivní lablity vašeho syna se však také může skutečně jednat o projev nějaké poruchy typu ADHD, poruchy autistického spektra apod. Vzhledem k nízkému věku vašeho syna však diagnostika potíží bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Poraďte se prosím s vaší praktickou dětskou lékařkou, která vás může odeslat na nějaké odborné lékařské např. psychiatrické vyšetření. Ke zvážení je také provést podrobnější vyšetření chlapce, zda za jeho chováním nejsou nějaké zdravotní příčiny (např. alergie, chybějící vitamíny apod.). Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o problematice období vzdoru včetně toho, jak k dítěti přistupovat bylo již napsáno mnohou literatury. Také na webu Babyonline je o období vzdoru dlouhý text, jsou tam rady, jak k dítěti přistupovat, aniž bychom lámali jeho osobnost a vůli. Doporučila bych vám si informace pročíst, případně zakoupit literaturu věnující se výchově dětí a v jejich různých vývojových obdobích. K vašemu dotazu mohu jen dodat, že často čím větší je dítě osobnost, tím dříve se objevuje a silnější bývá období vzdoru. Že se jedná o vývojový krok dopředu, i když to může být nepříjemné, kdyby toto období nepřišlo, tak by to znamenalo, že je něco ve vývoji špatně. Záchvaty vzteku jsou projevem nezralosti nervové soustavy dítěte, které neumí ovládnout, nebo jiným přijatelným způsobem dát najevo své negativní pocity. Dítě za ně nemůže, nedělá je schválně! Toto období odezní, je potřeba jej jen přečkat, zůstanou však osobnostní vlastnosti dítěte, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Pláči a křiku se pravděpodobně v této době úplně  vyhnout nedá, protože dítě nemá své emoce pod kontrolou. Snažit se zvládat situace v klidu se můžete zkusit naučit vy jako rodič, ale dítě se do afektu čas od času prostě dostane. Platí úměra, že čím více zákazů a omezení bude, tím se bude vztekat častěji. Zároveň však dítě potřebuje nastavit hranice a záchvatem vzteku by nemělo dosáhnout požadované věci. Obecně je lepší se zaměřit na situace, kdy si dítě o něco zvládne říct vhodným způsobem, podporovat verbální komunikaci, domluvu, vysvětlení. Ve školce určitě není vaše dcera jediným dítětem v období vzdoru a měli by si s ní umět poradit. Ve věku dvou let je dcera na školku ještě poměrně malá a její nezralá nervová soustava tak může přetížena, proto se afektivní záchvaty mohou zhoršovat. K zařazení dítěte do školky je třeba přistupovat individuálně, to co zvládne jedno dítě v určitém věku jiné dítě zvládnout nemusí, je to jako ve vývoji dětí, který je individuální.V přístupu k dítěti v době záchvatu obecně platí, že pokud už afektivní záchvat vznikne, pak se musí nechat odeznít. Žádné pokusy o uklidnění, tresty, vysvětlování nebudou účinné, jen projevy zhorší. Samozřejmě pomáhá předejít vzniku konfliktní situace, která se však často předvídat nedá. Je proto potřeba vyčkat až záchvat odezní, válení po zemi, křik, kopání apod. není nic neobvyklého. Reakcí okolí si nevšímejte, i když takový výstup na veřejnosti není nic příjemného. Poté co záchvat přejde do pláče je dítě již na dobré cestě k uklidnění a je potřeba ho nechat vyplakat. Teprve poté, co se uklidní můžete přejít k vysvětlování, domluvám apod. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

rozumím vašemu dobrému úmyslu rozšířit synkovi obzory a poskytnout mu prostřednictvím návštěvy školky nové podněty, hry s vrstevníky apod. Podle všeho to vypadá, že těch novinek a změn se najednou u synka, kterého popisujete jako citlivé dítě, sešlo více, než může tak rychle zvládnout. Nejspíš se v něm mísí obavy ze ztráty svého postavení jedináčka, zažil několika denní odloučení od vás, pro něj toho nejdůležitějšího člověka, k tomu každodenní odloučení při pobytech ve školce, kde se musí adaptovat na nové prostředí, pravidla...Určité změny v chování jste u syna již registrovali v těhotenství, kdy sice ještě přesně nevěděl, co ho čeká, ale blížící se změny vycítil a přiměřeně svému věku na ně reagoval.

Nyní cítíte z jeho strany odmítání, vůči babičce asi nejsilnější, k tatínkovi se pak přiklání naopak více.

Zkuste prosím pročíst v poradně moje odpovědi na podobné téma (Pláče při odchodu do školky), především závěr odpovědi. Osobně se přikláním k tomu, nechat syna ještě rok doma. Získá větší jistotu v tom, že jste ho neopustila, že je pořád pro vás stejně důležitý, může podle svých schopností pomáhat s bráškou, získáte víc času na to, abyste se všichni spolu sehráli. Až se situace zklidní, věřím, že se upraví i chování k babičce (předpokládám, že mu dáváte jasně najevo, že nesmí nikoho bít a pokud se objeví nevhodné chování vůči babičce, zastavíte ho, případně nasměřujete jeho negativní emoce jinam - bouchnout si do polštáře např. Důležité je emoci dítěti neupírat - tzn. podpořit ho v tom, že např. vidíte, že je rozzlobený, ale zároveň je nutné jeho projevy zkusit nějak korigovat). To, že děti určitá období více tíhnou k jednomu z rodičů je běžné, i když třeba pro toho druhého rodiče, co je zrovna "méně v kurzu", to bývá těžké. Zkuste to tedy brát spíše jako velkou výhodu, že má syn s tatínkem pěkný vztah, nemusíte mít strach o to, že vás má syn snad proto méně rád. Naopak - pro něj jste pořád jediná máma, ta nejlepší. 

Někdy je dobré nechat věci plynout...a poslouchat svůj mateřský instinkt. 

Přeji vám hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, Váš dotaz byl zodpovězen již v sprnu, přikládám odpověď paní psycholožky: https://www.babyonline.cz/poradna/moceni-naschval/4151

Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, cákání ve vodě je oblíbenou kratochvílí dětí snad každého věku. Vždyť které dítě rádo necáká v kalužích v gumákách, necáká se v bazénku, oblíbenou radostí lezoucích dětí v naší rodině bylo cákat se v misce s vodou pro psy. Synovi zábavu nezakazujte, jenom ji usměrněte žádoucím způsobem. Teď v letních teplých měsících naopak můžete napustit vaničku, lavórek, bazének a nechat ho vycákat po libosti. Zároveň mu tak vysvětlete, kde se může cákat a kde ne, tj, že voda na pití se necáká. Můžete tomu předejít koupením speciálního hrnečku, nebo lahvičky na pití, které se nedají jen tak snadno vylít. Ohledně chození na nočník se už u některých dětí tohoto věku může začít dařit vysazování na nočník. Více se to však daří spíše se stolicí, pokud ji má syn pravidelnou a vypozorujete potřebu z jeho chování, tak jej můžete vysadit. Nevadí, že ještě sám nechodí, pokud stabilně sedí. Pokud se týká močení, tak dítě v tomto věku močí ještě hodně často, takže tam se to daří méně. Potřebu si však syn skutečně již občas uvědomovat může a tak je schopen ji i volně ovlivnit. Pro jeho účely cákání ve vodě je mu jedno o jakou se jedná tekutinu :-), nemá zábrany jako my dospělí. Je opět na místě mu ukázat a vysvětlit se kterou vodičkou si hrát může a se kterou ne. Nečekejte však okamžitý úspěch po jednom vysvětlení, budete muset být trpělivá, chuť zkoušet a zkoumat svět je silnější. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v 15 měsících pokračuje bouřlivý celkový pohybový i mentální vývoj. Jeho potřebou je zdokonalovat své motorické dovednosti a objevovat svět, potřebuje a vyžaduje stále nové podněty. Potřebuje také hodně pozornosti ze strany dospělých, samostatně u hry dlouho nevydrží, potřebuje změnu. Proto se snadno může stát, že mu známý svět doma nestačí a chce podnikat výpravy ven, což vám dává najevo boucháním do dveří a dožadováním se procházky. Pocit nudy jako takový si neuvědomuje, ale jeho chování vychází z jeho potřeb. Poskytněte mu tedy co nejvíce potřebných podnětů, choďte s ním na vycházky, objevujte s ním svět, povídejte si s ním a hrajte si s ním. Odmění se vám svou spokojeností a pokroky ve vývoji a v řeči. Na internetu je možné najít přímo tipy na možné hry s takto starými dětmi, které můžete se synem k vzájemné radosti obou vyzkoušet. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, noční pláč vašeho chlapce může souviset  s jeho vývojovým obdobím. Může se mu měnit potřeba spánku, v tomto věku děti často přecházejí ze dvou denních spánků jen na jeden a tento přechod může dočasně jejich spánkový mechanismus narušit. Syn může také prožívat úzkost související s vývojově podmíněným strachem z odloučení, který je typický pro děti v období 12 - 18 měsíce. Tento strach je vývojově podmíněný a neznamená tedy žádnou poruchu ve zdravém vývoji dítěte. Samozřejmě mu mohou růst i zoubky, což kvalitu spánku může snižovat. Malé dítě si nikdy své úzkosti nevymýšlí, nemá na to vývojové kapacity. Jen vám svým pláčem dává najevo, že se něco děje a že se necítí dobře. Na místě je proto hodně trpělivosti, chlapečka vždy utište, poskytněte mu podporu, ujištění, pochování. Ohledně spaní ve vaší posteli záleží na vás, jak budete chtít postupovat. Skutečně hrozí, že dítě si v tomto období na spaní s vámi zvykne a bude jej vyžadovat. Kontakt s rodiči mu navozuje pocit bezpečí. Pokud nechcete, aby s vámi syn spával, tak jej utište, pochovejte, uklidněte a pak byste ho měla vrátit zpátky do postýlky. Můžete u něj zůstat, hladit jej, konejšit a klidně a tiše na něj mluvit, dokud neusne. Další z krátkodobého pohledu rychlejší a účinnější možností je nechat jej spávat u vás v posteli a smířit se s nočním návštěvníkem. Některé děti se s postupujícím vývojem nemají problém vrátit do vlastní postýlky, některé si ale mohou spaní s rodiči vynucovat. Musíte zvážit a probrat s partnerem, co vám do budoucna více vyhovuje a podle toho chlapce zvykat. Samozřejmě pokud je dítě nemocné, nebo má nějakou jinou tělesnou nepohodu je na místě jej do postele rodičů vzít. Také neplatí, že když s vámi spal párkrát, tak už bude muset s vámi spát vždycky. Jste ale asi teď právě v době, kdy se tzv. "láme chleba" a záleží na vás, co si váš syn zafixuje. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vámi popisovaná situace byla zejmě skutečně inspirovaná zvídavostí dětí. Podkladem pro vznik zvědavosti mohly být dotyčné stránky, které syn zhlédl od spolužáka. Každé dítě je individualitou, ale zvídavost a touha objevovat je jim společná a nevyhýbá se ani vlastnímu tělu, případně tělu opačného pohlaví. V 11 letech však sexualita běžně ještě není na pořadu dne, to přijde až o něco později v pubertálním období. Hra na doktora a jí podobné patří do okruhu těchto sexuálně objevitelských her a nemá většinou jiný význam, než zkoumání a objevování těla. Pokud i náhodou dojde ke genitálnímu kontaktu jedná se většinou o nápodobu něčeho co dítě vidělo např. v televizi či u dospělých (milenecká dvojice v parku apod). Tyto dětské hry by neměly nijak narušit pozdější sexuální vývoj dítěte a to ve vašem případě ani jednoho zůčastněného, tedy ani neteře.

Synovi vysvětlete, ať objevitelské hry hraje pouze se svým vlastním tělem a v soukromí, spolužákovi ať řekne, že o stránky s erotickým podtextem nemá zájem, že se mu nelíbí. Na místě je také osvěta ohledně sexuálního chování, když už toto téma bylo nastoleno, můžete využít nabízené literatury, kde je vhodným a pro daný věk dostatečným způsobem vše popsáno a jsou zodpovězeny případné dotazy. Nad knihou je dobré si povídat společně a vysvětlit samozřejmě adekvátně věku případné nejasnosti (nezabíhat ale zbytečně do podrobností, dítě v tomto věku nepotřebuje znát přesně veškeré detaily např. sexuálního aktu).

S otcem dívky si promluvte, pokuste se jej uklidnit, že šlo s největší pravděpodobností skutečně pouze o nevinnou hru a pokud bude téma dále sexualizovat a tabuizovat, pak z něj může udělat problém, který se může odrazit na zdravém vývoji a také na vztahu obou dětí a potažmo obou rodin. Problém nemají děti, ty si pouze hrály, ale mohou jej udělat dospělí, třeba tím, že zabrání kontaktu dětí. Myslím, že to byste ani jeden nechtěli. Otec neteře také může s dívenkou adekvátně věku o sexualitě promluvit a poučit ji, čeho by se měla vyvarovat, co je a co není v pořádku, když po ní někdo chce, s podobně zaměřenou hrou se může setkat nejen v rodině. Pro klid je možné navštívit také například dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně a právě připravenost pro ovládání vyměšování je věc zralosti nervového systému, s inteligencí dítěte ani s nějakým vývojovým opožďováním nesouvisí. Na dceru proto netlačte, nejlepší by v této vámi popisované situaci asi bylo nácvik na nočník úplně přerušit, nechat jí pleny a vyčkat buď na její signály, nebo cca třeba po měsíci vysazování na nočník opět vyzkoušet. Jinak platí, že připravené dítě se konání potřeby na nočník či některé děti raději na záchod naučí v průběhu cca jednoho týdne. Nepřiměřený nátlak na dítě, které ještě není připraveno ovládat vyměšovací ústrojí může vést k jeho neurotizaci či případně blokaci nácviku a přinášet právě opačný efekt, než kterého chceme docílit. To že dcerka hlásí po vykonání potřeby je již předstupeň úspěchu, začíná si uvědomovat, že potřebu vykonává, jen ji ještě nedokáže účinně ovládat. Přeji hodně trpělivosti při nácviku chození na nočník a také při vyjednávání s prarodiči. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

píšete, že syn pláče, když slyší plakat nebo hlasitě mluvit ostatní děti. Domnívám se, že takovýto "solidární pláč" se objevuje už miminek v porodnici, kde se rozpláče jedno z nich a ostatní se přidají. Některým dětem to vydrží déle a pláč jiného dítěte je rozpláče i v pozdějším věku, a to i když jsou na děti jinak zvyklé. Určitě se tím nemusíte nijak stresovat.

Jak popisujete dále, Váš zdravotní stav Vám neumožňuje umožnit chlapečkovi častější kontakt s dětmi mimo váš domov. Zkuste třeba pouvažovat, zda by nebylo možné naopak nějaké děti dostat k vám domů. Možná máte známé, sousedy, kteří by rádi přišli se svými dětmi k vám na zahradu, aby měl syn možnost poznat další děti, možná by šlo seznámit se s nějakou maminkou na rodičovské dovolené i přes sociální sítě - ne každá má v okolí někoho, s kým by si mohla popovídat a její dítě si mělo s kým pohrát.

A třeba v budoucnu můžete pouvažovat u syna nad návštěvou nějaké miniškolky na pár hodin v týdnu, to by mu také mohlo prospět a pomoci rozvinout potřebné sociální kontakty.

Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, chování vašeho syna skutečně zavdává důvod k obavám, aby neublížil mladšímu sourozenci. V pozadí jeho chování může být nezvládnutá žárlivost na sourozence, nebo ale také další vlivy. Nemám dostatek informací, jak se syn choval předtím. Obecně ve věku 4 - 5 let si dítě ještě nedokáže plně uvědomit co znamená pojem smrti, myslí si, že se jedná o jinou formu života, nejvíce děti smrt ztotožňují se spánkem. Od 5 do zhruba 9 let ji personifikují (představují si ji jako nějakou osobu, smrtku apod.), od 9 let již chápou konečnost života a jejich koncept smrti je příliš neliší od toho dospělého, jeho vývoj je ukončen kolem 13 roku života. Přesto chování vašeho syna vykazuje ve více oblastech zvláštnosti, doporučila bych vám kromě co nejrychlejšího vyhledání dětského klinického psychologa také konzultaci u dětského psychiatra. Na syna se snažte vyhradit si co nejvíce času, zapojujte jej do svých denních aktivit včetně péče o miminko, samozřejmě pod vaším dozorem. Může dostávat také malé úkoly a povinnosti při péči o domácnost. Zkrátka jej zaměstnejte, aby mu nezbýval čas na takové nápady a měl by také být stále pod vaším dozorem, nebo zajistěte, aby neměl k domácím zvířatům volný přístup (ohrazení, plot apod. kolem zvířat). O situaci s ním mluvte, vysvětlujte mu to, veďte jej k empatii (vcítění se) do pocitů lidí i zvířat, kterým někdo ubližuje. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně, každé dítě je jedinečné, každé dítě tedy může začít ovládat své vyměšování v jinou dobu. Obecně lze říci, že vhodná doba na učení dítěte na nočník je  mezi cca 18 měsíci až 2 roky. Jedním ze signálů, že dítě již může být připravené je, že dokáže zůstat delší dobu suché a zadržet větší množství moči (má suchou plenu a pak vymočí větší množství moči). Zároveň je potřeba, aby bylo na takové rozumové úrovni (např. schopno splnit jednoduché pokyny), aby nácviku porozumělo a porozumělo či umělo vykonávání potřeby nějak pojmenovat (např. ee). Na dítě netlačte, rozhodně za případné nehody netrestejte, posilujte jej v tom, co se již podařilo. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými dětmi (co se jednomu dítěti daří v 18 měsících, to jiné může zvládnout třeba až ve 3 letech). U učení na nočník se jedná o zralost nervového systému, nikoliv o projev vyššího či nižšího intelektu nebo opoždění ve vývoji. Přeji hodně trpělivosti v nácviku. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kořeny chování vaší dcery budou zřejmě hlouběji v minulosti. Je možné, že neřešený problém ve vztahu k sourozenci narůstá a projevuje se nyní až bizardním chováním. Pokud se tedy nejedná o projev rozvoje nějakých psychických potíží. Navštivte se svou dcerou co nejdříve dětského klinického psychologa. Obraťte se na nějakého zkušenějšího odborníka. Dobré je obrátit se například na psychologické oddělení dětské nemocnice nebo při jiném zdravotnickém zařízení, kde mimo jinéposkytují služby zdarma. Doma zajistěte v zájmu zachování psychického zdraví syna, aby děti přicházely do kontaktu co nejméně, rozhodně nenechte dceru syna pronásledovat, nebo bude toto chování mít podobné následky na psychiku "oběti" jako stolking. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, osobnostní ladění každého dítěte je odlišné. Všechny děti nejsou průbojné stejně. Představte si svět plný agresívních a průbojných jedinců. Pro společnost jsou potřebné všechny typy osobností. Vůbec vás proto nemusí mrzet jakou má syn povahu a jeho průbojnost se navíc v průběhu jeho vývoje může značně měnit. Důležité je přijímat syna takového jaký je. Do kontaktů jej nenuťte, ale v samostatném projevu ho podporujte, pokud se o to pokusí. Nemusíte se také obávat, že neprojeví své znalosti a dovednosti. Až dostatečně vyzraje a osmělí se, uplatní je. Ohledně doporučení logopedické péče návrh paní učitelky ihned nezamítejte s tím, že syn mluví krásně. Paní učitelka to určitě nemyslí osobně, myslí to s vaším chlapcem dobře a také má jistě pedagogické zkušenosti s dětmi jeho věku a tudíž i srovnání. Spíše se  s paní učitelkou zkuste pobavit o důvodu jejího doporučení. Pokud bude důvodem jejího doporučení to, že syn ve školce nemluví, tak jí situaci se stydlivostí syna vysvětlete přesně tak, jak jste popsala v emailu, ale pokud jsou důvodem možné vady výslovnosti, tak by bylo dobré zvážit konzultaci u klinického logopeda. Péči dětského klinického psychologa vám také pro syna doporučuji, nemusíte se obávat nátlaku, dětský psycholog je odborník, na dítě nijak netlačí a pracuje s ním citlivě. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze na základě vámi popisovaného chování, bez možnosti osobního kontaktu s dítětem není možné potvrdit či vyloučit vaše podezření. Může se jednat skutečně o všechny vámi popisované varianty. Obecně z vývojového hlediska je ve dvou letech dítě sebestředné a není schopné brát ohledy na druhého. Oheduplnosti a tolerance k jiným lidem se dítě teprve učí a tento proces trvá třeba celý život. Nemůžete tedy od syna očekávat, že sám od sebe porozumí, že máte miminko a nepoleze přes něj. To jej teprve musíte naučit. Samozřejmě je ve hře žárlivost na nejmladšího sourozence, proto také chlapec zvýšeně vyhledává fyzický kontakt s vámi, který se mu snažte poskytnout. Syn není ještě na takové vývojové úrovni, aby to rozumově pochopil. Nedokážu však zodpovědně posoudit, co je čím v jeho chování způsobené, navíc věk dítěte je na takové podezření poměrně nízký. Doporučila bych vám proto konzultaci nejdříve s ošetřujícím pediatrem vašeho syna a řídit se jeho doporučením. Ve výchově určitě nezapomínejte také na starší dceru, kterou považujete za šikovnou a bezproblémovou, aby nebyla upozaděná. Jinak vývoj dívky a chlapce se skutečně může dosti výrazně lišit, většinou jakoby v neprospěch chlapců stejného věku a to včetně vývoje řečového a sociálního. Nemusí však za tím být žádná patologie, ale odlišené tempo vyzrávání nervovené soustavy chlapců a dívek. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám příliš málo informací o celkovém psychomotorickém vývoji, vývoji řeči a chování vašeho synka. Podle popisovaných projevů chování se jeví jako dráždivější dítě, které těžko snáší nějaká omezení. Toto chování nemusí být patologické a může být ovlivněno temperamentem dítěte. Přesto bych vám na základě popisovaných potíží doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem, který zná vaše dítě od narození a případně zvážit konzultaci u dětského klinického psychologa nebo psychiatra. Více vám poradit nedovedu, nemám dostatek informací. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v tomto věku dochází k prudkému rozvoji představivosti a fantazie, jeho myšlení obsahuje magické prvky. Děti často nerozlišují, co je skutečné a co je výplodem jejich fantazie (např. uvěří tomu, co si samy vymyslely). Fantazie dětem pomáhá zpracovávat situace z reálného světa, často jí doplňují nějaké pro ně znepokojivé skutečnosti, mezery ve vědomostech, informacích. Chování vašeho syna nemusí znamenat nic patologického, pouze pro něj tyto hračky najednou zřejmě v jeho fantazii začaly znamenat nějakou hrozbu a dostal z nich strach. Můžete si s chlapcem  bez zlehčování či vyvracení jeho strachu o hračkách promluvit, třeba vám poví, proč se jich bojí. Jeho vysvětlení přijměte a může vám posloužit jako vodítko ke zpracování strachu konstruktivní formou. Můžete se jej také zeptat, co by mu pomohlo k zahnání strachu.

Dobrý den, doporučila bych vám konzultaci u dětského psychiatra k vyloučení možných hyperaktivních projevů u vašeho dítěte. Jinak váš syn potřebuje zatím váš dohled a péči. Jeho potíže v kontaktu se stejně starými dětmi mohou být ovlivněny také zatím omezenou schopností se vzájemně domluvit, protože méně mluví. Snaží se proto upoutat jejich pozornost a přimět je ke hře často i méně vhodným způsobem. Netolerujte však agresívní chování ve smyslu fyzického napadání dětí. Odvést v této situaci chlapce domů je vhodným řešením, aby toto výchovné opatření mohlo mít efekt neměl by se pro ten den již mezi děti vracet. Zkuste také omezit přílišné vysvětlování, jděte mu spíše příkladem. Nebojte se vstoupit do hry dětí a ukažte mu, jak komunikovat, jak si hrát. Agresivitu je potřeba ne zcela potlačovat, ale nasměrovat žádoucím způsobem, jak jsem již častěji ve svých odpovědích psala. Pokud chlapce na setkání s ostatními dětmi připravujete, nemějte na něj nereálné požadavky. Opravdu chcete, aby cizí děti hladil a pusinkoval? Stačí přece, když je slušně pozdraví. Také místo jmenování všech věcí, které dětem dělat nemá se zkuste spíše zaměřit na to, co by dělat měl a jak si má hrát. Váš syn je ještě malý a vzájemné spolupráci se teprve učí, tak mu dopřejte čas. Z problémových situací např. na trampolíně jej odveďte a pro tu chvíli by se také neměl už na trampolínu vrátit. Jen tak si odnese ponaučení, vaše domluvy pro něj zatím příliš neznamenají, zejména pokud vaše reakce a chování pak nejsou důsledné. Pokud se bude zlobit a plakat, je to v pořádku, vyjádřete mu pochopení, neměla byste ale ustoupit, jen ho nechat zármutek odžít a odeznít. Možné konfliktní situace ve školce nejsou vyloučené, pokud by se potíže vystupňovaly a syn potřeboval vzdělávací podporu, je možné a vhodné kontaktovat Pedagogicko psychologickou poradnu. Ohledně řečového vývoj bych doporučila konzultaci u dětského klinického logopeda. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pro vývojové předškolní období, ve kterém se váš chlapec nachází, je mimo jiné charakteristická magičnost myšlení. Dítě v tomto věku a některé citlivější děti až do věku deseti let mají potíže rozlišit skutečnost od fantazie. Přesněji co je ve fantazii může považovat za skutečné a naopak. Je to období velkého rozvoje fantazie a vnitřního světa dítěte. Dítě si dokonce může vytvářet i imaginární kamarády, které bere všude s sebou, mluví s nimi a považuje je za skutečné. Tímto způsobem se dítě mimo jiné vyrovnává a zpracovává situace z okolního světa.  Fantazie vašeho syna jsou naprosto neškodné a normální. Pravděpodobně je to způsob, jak se vyrovnat s přáním, aby s ním jeho otec byl a mohl také s ním vše prožívat. Jeho fantazie mu nevyvracejte, nezlehčujte je, nebo se jim neposmívejte. Nejlépe bude, když je nebudete komentovat. Pokud je nechcete podporovat, pak je nerozvádějte. Navíc u vašeho chlapce jsou zřejmě známkou dobrého vztahu s otcem a jeho touhy s ním být. Zachování a vytváření dobrého vztahu s oběma rodiči je v zájmu vás všech, proto také vztah s otcem podporujte a rozvíjejte, na péči o syna spolupracujte. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, rok a půl staré dítě se chová zcela autenticky, žije přítomností a prožívané emoce se u něj mohou rychle měnit. Popisované chování vaší dcerky se jeví normálně. Skutečně může při předávání plakat, zejména pokud si předtím hrála a loučí se s maminkou. Ve svém věku se teprve postupně od mateřské osoby osamostatňuje a odpoutává. Také po odžití emoce vyvolané loučením, může jak píšete " přepnout" a cítit se s vámi dobře a spokojeně. Nechte tedy holčičku její emoci odžít a nechte ji odeznít. Strach takto staré dítě také samozřejmě pociťuje, těžko však předem a na takové verbální úrovni, jak popisujete. Holčička mohla o strachu z otce někde slyšet mluvit, či se jí na to mohl někdo doptávat. Také to však nemusí takto být, mohla si pouze spojit odjezdy od matky a loučení s ní s osobou otce. Pro dítě v tomto věku je důležitý pravidelný režim, jednotný výchovný přístup. Jako dospělí byste se na předávání dítěte a dalších organizačních věcech měli v klidu domlouvat, dohodnuté dodržovat. O rodičích navzájem byste měli před dítětem měli mluvit pozitivně, vyhnout se kritice či případným negativním nebo návodným komentářům. Oba zůstává jejími rodiči, i když váš vztah mohl už skončit a vzhledem k věku dítěte vás ještě čeká dlouhá cesta. Je ve vašem zájmu a také v zájmu vašeho dítěte, aby si s vámi vytvořilo co nejlepší vztahy. V případě potíží se můžete obrátit například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, či Manželskou a rodinnou poradnu, které působí v každém krajském městě. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze podle popisu chování vašeho synka a bez možnosti chlapce vidět, vám nemohu zodpovědně odpovědět na dotaz ohledně jeho vývoje. Vývoj syna by podle některých popisovaných projevů mohl být nerovnoměrný. Píšete ale, že se starším synem chodíte na nějaká odborná vyšetření, je v řešení možnost poruchy autistického spektra. Pokud vám jde o vyloučení obdobných potíží u mladšího chlapce, pak bych vám doporučila dohodnut si konzultace u odborníků, kam chodíte se starším synem, což bych považovala za nejrychlejší řešení. Potom samozřejmě probíhá screening, který pravdivě vyplňte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog