Všechny dotazy

Dobrý den, takzvaná psychogenní zácpa patří poměrně k častým potížím u dětí. Příčiny mohou být různé, například nějaký stres, který dítě zažívá, často se objevuje po nástupu do kolektivního zařízení (dítě tam nechce jít vykonat potřebu kvůli ostatním dětem, nebo záchody jsou nečisté apod.). Ať už je příčina jakákoliv u dítěte dojde k zadržení stolice, která se hromadí, je tuhá a při vyměšování pak způsobí nějakou drobnou trhlinku nebo jde vyměšování dítěti těžce a je bolestivé. A problém je na světě. Dítě se pak skutečně bojí vykonání potřeby, zadržuje ji a tím se zácpa zhoršuje.  Dochází ke vzniku začarovaného kruhu, čím více dítě stolici zadržuje a bojí se jí, tím se jeho obtíže pak zhoršují. Na místě je určitě porada s lékařem, důležité je dodržování režimových opatření, jako podávání hodně tekutin, dostatek pohybu, strava obsahující hodně vlákniny, ovoce, zeleniny, omezení sladkostí, čokolád, některým dětem pomůže koupel v teplé vodě ... Dobře se také osvědčuje podávání přípravků na změkčení stolice např. lactulosa, sirup pro děti. Pokud je stolice měkčí, pak je menší riziko vzniku trhlinky a bolestivosti při kakání. Asi každý, pokud by dlouhodobě zadržoval stolici, by měl zimnici a únavu, proto je potřeba snažit se, aby dítě mělo stolici co nejpravidelnější, nejlépe každý den. Obtíže dítěte a případně prožívaný stres nebo nejistota v životě dítěte se mohou na zhoršení, přetrvávání či vzniku této situace významně podílet. Problematice zadržování stolice a k práci s dítětem  v případě těchto obtíží vyšla kniha Honzík a zlobivé hovínko, kterou lze při vysvětlování chlapci využít. Pokud je příčinou stres z příchodu nového sourozence, který se zvyšuje s blížícím se porodem, pak je opět vhodné s dítětem pracovat na přípravě na narození sourozence. Důležité ale je prvorozené dítě kromě kladného vykreslení výhod spojených s příchodem sourozence, také ujistit, že ho budeme mít stále stejně rádi a bude pro nás stále stejně důležité, že sourozenec do rodiny přibude, ale nejedná se o nahrazení prvního dítěte, že má své místo v rodině stále jisté. K přípravě na příchod sourozence lze také využít různé knihy a interaktivní tvořivé materiály, které dítě provedou těhotenstvím matky, jsou v nich zodpovězeny otázky, které s příchodem sourozence souvisejí a dítě se může na vytváření těchto knih aktivně podílet, uplatnit zde své představy. Jedná se například o tituly Maminka má miminko, nebo Bude nás o jednoho víc - výtvarná dílna. Pokud by obtíže se zácpou přetrvávaly a ze strany lékařů byla vyloučena fyziologická příčina obtíží, pak je možné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by s chlapcem terapeuticky pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dětský spánek prochází různými fázemi. Jsou období, kdy dítě spává klidně celou noc, ale pak také takové, kdy je spánek neklidný a dítě se i vícekrát za noc budí. Důvody mohou být různé, může se jednat o růst zubů, rychlý psychomotorický vývoj dítěte v určitém období, fyzický růst dítěte, nebo také strachy a úzkosti spojené s nějaký stresem, se kterým se dítě vyrovnává. U dětí ve věku 2 - 4 roky se často objevují noční děsy, úzkosti, strachy, projevující se probuzením s křikem, nebo křikem ze spánku podle fáze spánku, ve kterém se noční můra objeví. Dítě ve spánku zpracovává události během dne, kterých na něj při jeho bouřlivém vývoji může být hodně. Potíže se spánkem mohou nastat také, pokud se dítě nachází v přechodné fázi, kdy se mění délka jeho spánku, tak jako možná i u vás. Je potřeba být klidní a trpěliví, neměnit rituály před spaním ani během spánku. Když se dítě necítí dobře, pak je normální, že se dožaduje spíše matky, v noci také není dobrá doba na boj nebo výchovu dítěte. Proto choďte za dcerou tedy vy, pokud vás požaduje a snažte se vyvarovat vzniku hysterického pláče, který jí pak zabraňuje znovu usnout. Z postýlky, na kterou je dcera zvyklá ji neberte, ale přitulte se k ní, přilehněte, obejměte, konejšete, mluvte klidným a tichým hlasem. Vyčkejte dokud dcerka znovu neusne. Vaše těhotenství může být také důvodem, proč se dcerka cítí být znejistěná a může být ve stresu. Popisujete, že vaše bříško bylo vidět už dříve, takže se termín vašeho druhého porodu zřejmě blíží. Dcera z vás může cítit určité napětí, také se doma o příchodu dalšího dítěte určitě bavíte, připravujete mu věci, výbavu. Tato nejistota, že neví, co se bude dít, může způsobovat poruchy spánku i to, že dcera v noci dožaduje vás. Zkuste s dívkou začít více pracovat na přípravě na sourozence. Povídejte si s ní o tom jaké to bude, když budete v porodnici, jaké to bude až přijde domů miminko. Zdůrazněte kladné stránky příchodu sourozence. Nezapomeňte však dceru ujistit, že ji budete mít stále stejně ráda, i když přijde další miminko, že tu vždy budete pro ni, děti si někdy myslí, že je nové miminko v rodině nahradí.
Informace podávejte přiměřené věku dcery, nemusíte se obávat, že by vám dcera nerozuměla. K rozhovoru a k přípravě dítěte na sourozence můžete využít různé knihy, na jejichž tvorbě se dítě může samo podílet a zapojovat. V naší rodině se osvědčily například tyto publikace: "Maminka má miminko", nebo "Bude nás o jednoho víc" - malujeme a tvoříme. Nezapomeňte, že je potřeba trpělivost, neočekávat zázračný efekt hned, váš klidný spánek se vám však určitě zase vrátí. Přeji hodně radosti z vašich dětí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete, že syn zahlédl v televizi drastickou scénu, která ho vylekala a opakovaně se k ní ještě ve vzpomínkách vracel a působil vyděšeně.

Zmiňujete, že u starších dětí jste se s podobnou reakcí nesetkala a možná i proto vás nejmladší syn svou reakcí polekal.

Každé dítě je citlivé jinak a váš nejmladší syn bude patřit nejspíš spíše k těm citlivějším dětem. 

Myslím, že vaše reakce na synovy obavy byla adekvátní - omezili jste u syna sledování televize, snažíte se ho zaměstnat aktivitami, které ho baví a snažila jste se ho podpořit. 

Každé dítě (a ty citlivější o to více) potřebuje cítit ve správné míře pocit bezpečí a jistoty u své rodiny, není ale dobré věnovat úzkostnému chování příliš zvýšenou pozornost, aby se dítě ve svém chování neutvrzovalo. Své emoce by ale mělo mít možnost si odžít, nedržet je v sobě.

Předpokládám, že u syna vzpomínky na film postupně vymizely a pokud se jednalo spíše o ojedinělou reakci, návštěvu psychologa bych nepokládala za nutnou.

V případě, že byste (třeba i do budoucna) pozorovali celkově u chlapce zvýšenou úzkostnost a obavy, pak bych návštěvu psychologa zvážila - věřím, že by mohlo být přínosné zkonzultovat výchovný přístup, který může z větší části značně ovlivnit další zdravý vývoj dítěte.

Přeji hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, popisované potíže vaší dcery nejsou pro její věk úplně typické, zároveň nemám dostatek informací ohledně jejího předchozího vývoje. Doporučila bych ale odborné vyšetření vaší dcery. Začněte u ošetřujícího pediatra, kde popište dceřino chování a reakce na běžné situace. Pediatr by vás po zhodnocení stavu měl pak odeslat k odborníkům. Doporučila bych dětského psychiatra nebo klinického psychologa a diferenciální diagnostiku pervazivních vývojových poruch. Na základě výsledků pak bude dceři doporučena případná další odborná péče, pokud bude potřeba včetně podpory ve školce či škole. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nelze jednoduše odpovědět na váš dotaz. Ohledně soudem stanovených návštěv dítěte u otce, které otec nedodržuje, můžete požádat o úpravu styku s otcem. Soud však nebyl na žádné straně, ale vycházel z toho, že zachování styku s otcem je pro dítě a jeho budoucí další vývoj a život důležité. Ohledně chování chlapce po návštěvě u otce může hrát roli více faktorů. Jednak se váš syn vývojově nachází na počátku období vzdoru, kdy se i z hodného a poslušného dítka rázem jakoby přes noc stane trucovité a odbojné stvoření, které se vzteká, válí po zemi, neposlouchá. Projev tohoto období mohou zhoršit nebo urychlit další faktory, jako například výkyvy v režimu dítěte, emoční nejistota, osobnostní faktory. Návštěva u otce byla pravděpodobně pro vaše dítě emočně náročná, syn byl rozhozený a mohl se urychlit nástup období vzdoru, nebo jen změnou chování reaguje na novou pro něj náročnou situaci. V každém případě si vy ani váš přítel neberte jeho chování osobně, syn se jen potřebuje se situací vyrovnat. Je ještě malý a nedokáže odhadnout následky svého chování a ani mít nějaký špatný úmysl. Můžete zkusit kontaktovat Poradnu pro rodinu, nebo dětského klinického psychologa, kde by vám mohli poskytnout odbornou radu a metodické vedení, jak dále postupovat. Ohledně vývoje řeči bych u dítěte ve třech letech, které téměř nemluví, doporučila logopedickou konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
děkuji za dotaz, domnívám se však, že ten by měl směřovat spíše na OSPOD, kde by vám poradili ohledně úpravy styku s dítětem. Píšete, že nemáte nic soudně určené, pokud však dcera není spokojena s frekvencí kontaktů apod., je možné, že jasnější úprava styků by byla užitečná pro všechny strany.  Pokud není nic jasně dáno, může docházet stále k častějším tahanicím o to, zda dítě k otci má (chce) jít nebo nemá (nechce). Dcera je ve věku, kdy by již k jejímu názoru měli při úpravě styku s druhým rodičem přihlížet.
Zmiňujete psychologické hledisko dceřiných pobytů u tatínka - tady si myslím, že je na místě především komunikace s tatínkem, který možná o nepříjemných pocitech dcery ani netuší. Vyhýbat se návštěvám u otce by nevedlo k ničemu dobrému, mohlo by dojít k odcizení mezi otcem a dcerou, prohlubování dalších obav u dcery, a to by si asi nikdo z vás nepřál. Dceřiny obavy a strachy z pobytu u tatínka tedy řešte přímo s jejím tatínkem. Pokud byste se nedokázali domluvit spolu vy sami, můžete zkusit využít i některou z institucí, která rodičům pomáhá znovu najít společný přístup - např. Spondea https://www.spondea.cz/cz.
Přeji hodně zdaru při domluvě a dceři, ať má zase z návštěv u tatínka radost.

Dobrý den, nemám dostatek informací o potížích vaší dcery, abych vám dokázala adekvátně poradit. Nevím, zda se dcera pokakávat již přestala a pak opět začala, nebo zda tento problém přetrvává od počátku, co se učila chodit na toaletu. Doporučila bych vám nejdříve situaci zkonzultovat s vaší ošetřující dětskou lékařkou a na základě jejího doporučení pak absolvovat s dcerou odborná vyšetření. Nemohu posoudit, zda článek, na který jste přiložila odkaz, poukazuje na obtíže vaší dcery, ale spíše bych i vzhledem k věku vašeho dítěte soudila, že mohou být jiného původu, než obtíže v článku popisované. Po vyloučení fyziologické (zdravotní) příčiny původu obtíží lze pak přistoupit k možnostem psychoterapie u dětského klinického psychologa. Řešení potíží určitě neodkládejte.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na projevy dítěte, které popisujete, má vliv hned několik faktorů. Řekla bych, že k těm nejdůležitějším patří vývojové období dítěte, ve kterém se váš syn právě nachází. Jedná se totiž o období vzdoru, kterým váš syn prochází. Chování jako afektivní záchvaty, vzdorovitost, odmlouvání, diskutování, nevhodné chování k ostatním dětem k tomuto období patří. Na obdobné otázky jsem již mnohokrát odpovídala, proto se nebudu na toto téma více rozepisovat a poprosím redakci o vložení prokliku na mé předchozí odpovědi k období vzdoru:

https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337

https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

https://www.babyonline.cz/poradna/muj-syn-stale-breci-/4410

Popisované projevy vašeho chlapce tedy s výchovným přístupem souvisejí jen částečně a jsou pro jeho věk normální a charakteristické. Takto malé dítě nedokáže posoudit dopad svých slov, má jen malou životní zkušenost a reaguje na aktuální podráždění, to co říká, si skutečně nemyslí. Proto je potřeba nebrat si jeho slova osobně, brát je pouze jako projev synova rozčílení, ke kterému v tomto období nemá nikdy daleko. Fyzické trestání u dítěte v tomoto období není vhodné, jen mu upevňujete, že se potíže řeší agresí.

Vaše situace je složitější v tom, že syn není ve vaší péči a vídáte se s ním omezeně. Rozpad vašeho vztahu může způsobovat a zhoršovat synovu nejistotu a zhoršovat průběh tohoto období. Další roli pak hrají zřejmě odlišné výchovné přístupy vás a bývalé partnerky k dítěti. Ve vaší situaci bych vám poradila se snažit o maximální možnou dohodu ohledně péče a výchovného přístupu k synovi s bývalou partnerkou. Tato dohoda je v zájmu vás všech a zejména vašeho společného dítěte. Pokud se vám nebude dařit dohodnout, pak můžete zkusit využít služeb Poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, bývají v okresních městech a jejich služby nejsou placené. Můžete přijít i sám a odborníci, kteří v poradně pracují, vám poradí, jak dále postupovat. Tyto poradny zaměstnávají také mediátory, kteří pomohou znesvářeným partnerům pomoci se domluvit a najít nejvhodnější řešení. Dále je důležité neztratit se synem kontakt, projevovat o něj zájem i přes obtíže, které musíte překonávat.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vašeho popisu chování dcery je téměř jisté, že holčička chce jenom upoutat pozornost otce, touží po jeho zájmu, protože ho celý den nevidí. Jiným způsobem, než zlobením to takto malé dítě neumí dát najevo, nedisponuje tak složitým verbálně pojmovým uvažováním, aby si to dovedlo uvědomit a slovně popsat, proto jak píšete vymrčuje, zlobí. O vybudování autority tu vůbec jít nemusí, tu je možné získat i nenásilným způsobem. Dceři otec prostě za celý den chybí. Zkuste se tedy s tatínkem dohodnout na nějaké změně vašeho chování, tak, aby měl možnost se dceři alespoň nějaký čas večer plně věnovat. Partner pravděpodobně potřebuje chvíli po příchodu z práce, aby si odpočinul, v té chvíli se věnujte dceři vy. Poté ať převezme péči o dcerku partner, vždyť má stejné rodičovské povinnosti k dítěti jako vy. Má ji určitě stejně rád a záleží mu na jejím vývoji tak, jako vám. Proto není potřeba, abyste jejich společnou interakci kontrolovala. Nechte je, ať společnou činnost zvládají po svém, ať si najdou společnou cestu, i když bude jiná, než když je dcera s vámi. Mužský přístup je prostě jiný a pro dítě je obohacující kontakt také s jinou pečující osobou, než je matka. Partner třeba může dceru večer koupat, pohrát si s ní, ukládat ji ke spánku. Vy si tento čas vyhraďte pro sebe, odpočiňte si, věnujte se svým zájmům. Nejste a ani nemusíte být žádný dráb, který zvyšuje hlas a dohlíží na kázeň dcery v přítomnosti otce. Pro všechny bude prospěšné, když se tatínek naučí s dcerou zacházet a usměrnit ji svým vlastním způsobem. Zároveň se tak bude posilovat vztah otce a dcery, který je pro budoucí vývoj vztahu k mužům pro dívku velice důležitý. Vývojově se navíc vaše dcerka nachází ve svém věku na pomezí počátku období vzdoru, které se většinou objevuje kolem třetího roku věku, ale někdy přichází i dříve. Pak je potřeba se připravit, že dosud hodné a poslušné dítě se přes noc může stát vzteklým, odporujícím a po zemi se válejícím čertíkem, který neposlouchá, je negativistický, vzteká se bez zjevné příčiny. Toto chování je normální a dítě z něj "vyroste". Rozhodně není způsobeno přítomností některého rodičů ani výchovným přístupem. Je však dobré se na příchod tohoto období připravit a nehledat pak doma viníka.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
rozumím tomu, že máte obavy o zdravý vývoj své neteře. Bohužel nemám dostatek informací, abych se mohla alespoň přibližně vyjádřit k tomu, zda se jedná o běžné projevy chování nebo je u dítěte nějaký problém, případně o jaký problém by se mohlo jednat.
Pokud i maminka holčičky pozoruje u své dcery nějaké nápadnosti ve vývoji, zkuste ji podpořit ve vyhledání odborné péče, kdy při osobní návštěvě daný odborník dokáže mnohem lépe rozlišit, oč by se u dítěte mohlo jednat.
Pokud odborník nazná, že je vše v pořádku, bude mít švagrová jistě klidnější spánek, pokud zjistí, že se u dítěte vyskytují nějaké potíže, dokáže mamince poradit, co holčička nejvíce potřebuje - jaký výchovný přístup, na jaké oblasti ve vývoji se nejvíce zaměřit a jak je rozvíjet, zkrátka pomůže rodičům lépe pochopit dítě a jeho individuální potřeby.
Doporučuji proto mamince obrátit se na nejbližší Pedagogicko-psychologickou poradnu nebo na klinického psychologa.
S pozdravem M. Krupková

Dobrý den,
popisujete, že u dcerky pozorujete vzteklé výlevy, zdá se vám, že žárlí, dále pak máte starosti s jejím neklidným spaním.
Podle všeho je holčička velmi bystrá, rychle se učí a zřejmě už od útlého věku dokáže dát jasně najevo svůj názor.
Nejprve začnu u toho vztekání. Vím, že se teď budu opakovat, ale určitě nemůžu opomenout tvrzení, že "je to období" (a dobrá zpráva je, že každé období jednou skončí a v tomto případě i vztekání se bude omezovat). Další zpráva je, že aspoň do určité míry můžeme vztek u dítěte ovlivnit, a to tak, že budeme více sledovat, co se nám dítě snaží sdělit, než ho odsoudíme jako "zuřivce, který se vzteká a přitom nemá důvod". Nakonec pak musíme přihlédnout k tomu, že každé dítě má jiný temperament, různé situace zvládá různě, takže i frekvence bouřlivějších reakcí je u každého opět různá.
Zkuste prosím nejprve v poradně pohledat mou odpověď na podobné téma, docela podrobně se tam o vztekání u dětí rozepisuji - najdete ji pod názvem Malý zuřivec.
Co se týká kousání batolat, je to relativně častý jev a taky i přechodný. Kousání  (podobně jako jiné projevy vzteku) vzniká často z bezradnosti dítěte, které neví, jak řešit pro něj nepříjemnou nebo nějak frustrující situaci jiným, konstruktivnějším způsobem.
Pokud pomineme, že tuto situaci dítě někde okoukalo (podobně s ním nebo i mezi sebou laškují rodiče apod.), je to způsob, kterým řeší nastalou nepohodu, frustraci, někdy i strach.
Některé děti zkusí kousnout jen jednou a při jasné reakci rodičů už v činnosti nepokračují. Pokud už má dítě kousání zafixováno, je jednak dobré pokusit se situacím, které k němu vedou, předcházet, případně nabízet dítěti alternativu (kousnout do něčeho jiného) a popřemýšlet, jak dítěti pomoci - uvádíte např., že se dcerce nelíbilo nasazování ponožek - jak v takovém případě reagujete? Co zkusit okomentovat její nelibost: "Vidím, že se ti oblékání ponožek nelíbí, třeba bys to už chtěla umět sama - na, dám ti tady ponožku, zkusíš si ji obléct sama (v tomto věku oblečení ponožek dítě nezvládne, ale může ho potěšit, že to může zkusit, případně si s ponožkou jen pohrát)? Když si oblečeme tyhle ponožky, můžeme pak jít... (doplňte činnost, co má dcerka ráda). V případě, že se ji podaří vás kousnout, je nutné dát najevo, že kousání není dobrá volba, důraznějším tónem, s příslušnou mimikou, aby si nemyslela, že to je legrace, ale zas nijak nekřičet a netrestat, protože by to vedlo k větší frustraci.
Píšete, že se dceři hodně věnujete, nezmiňujete, nakolik si je i blízká s tatínkem, zda se s ní mazlívá, jak s dcerkou tráví čas.
Pokud to jde, zkoušejte více zapojit do péče o dcerku tatínka, není špatné mu občas přenechat třeba uspávání, pohrání si s ním...
Co se týká kousání dcerky v situaci, kdy se k vám přiblíží dcerčin tatínek, zkuste, dcerku napřed pohladit, obejmout ji, říct jí, že jí máte rádi a s tatínkem se máte taky rádi, takže se taky pohladíte, obejmete... můžete dcerku vzít i mezi sebe...
Kousáním si nejspíš říká o více pozornosti, zkuste ji dcerce tedy poskytnout a pozorujte, oč si říká, kdy je spokojená, jaké další situace v ní vyvolávají stres a jak jim může předcházet, případně jak jí ho pomoci zvládat. Někdy se opravdu jen stačí dívat a dítě vnímat.
Snažte se mít s ní oba dostatek fyzického kontaktu a pozornosti, neznamená to však, že se nesmíte věnovat nikomu jinému. Obecně si tedy  nemyslím, že by přítomnost zvířat měla být pro dítě zásadní zátěží,  je dobré vědět, že není na světě samo - naopak se domnívám, že hlavně do budoucna je to pro dítě obohacující zkušenost. Pokud jste pro dítě emocionálně dostupní, reagujete na jeho potřeby, zkuste více zpomalit (rozumím, že na statku je spousta práce, takže co nejvíc toho dělat kolem zvířat s dcerou, dát jí nějakou důležitou funkci - pomáhat s krmením, pohladit zvířátka apod.) a věnovat dceři času ještě trochu více. Vhodné by asi bylo omezit i fyzické tresty zvířat, obzvlášť před dcerou, tady bych měla i obavy, aby tyto metody nechtěla realizovat i u lidí. Postupně by mělo kousání vymizet.
K dotazu noční spánek - tady bych vás odkázala do psychologické poradny BOL, kde jsem se tématu "divokého spaní" věnovala především v druhé polovině dotazu Časté buzení, noční spánek dítěte 11 měsíců - zkuste si ho prosím také pročíst.
Musíme brát v potaz, že dítě se v tomto období velmi bouřlivě vyvíjí, učí se spoustě novým dovednostem, mozek dostává velké množství podnětů a zároveň neustále dozrává. Je tedy časté, že se u dětí v tomto období spánek na přechodnou dobu zhoršuje, dítě spí neklidně, někdy pláče, kope. Obvykle nepotřebuje nic víc, než co děláte vy - pohladit, zklidnit a pokračuje ve spánku dál. Kromě toho, že je dobré zajistit především před spaním klidnou atmosféru s příjemným rituálem, celkové ztišení, třeba i včetně ztlumení světla i hlasu, se dá už jen čekat, až se tato méně klidná spací etapa zase změní v tu pohodovější.

Přeji hodně radosti s dcerou

Dobrý den, k předčasnému zaškolení dítěte narozeného v říjnu potřebujete doporučení ze Školského poradenského zařízení (např. Pedagogicko psychologická poradna), kam je dítě potřeba objednat. Pokud by dítě bylo narozené v období od ledna, pak by bylo potřeba ještě vyjádření ošetřujícího dětského lékaře. V poradně proběhne posouzení školní připravenosti vaší dcery. Poradna by si k vyšetření měla vyžádat i informace od mateřské školy, kterou dítě navštěvuje, většinou se tak děje formou dotazníku pro MŠ. Předčasné zaškolení dítěte je závažným krokem v jeho životě, ovlivňuje celé jeho vzdělávání a je proto potřeba důkladně posoudit všechny aspekty jeho vývoje a připravenosti ke zvládání školních požadavků. Dítě by mělo mít určitou vývojovou rezervu, protože bude nároky kladenými na zaškolení zatíženo dříve. Respektujte tedy doporučení odborníka v PPP. Pokud předčasné zaškolení nedoporučil, pak měl ke svému rozhodnutí jistě dostatečné důvody. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je právě výbuchy hněvu a afektivními záchvaty dítěte charakteristické. V nedávné době jsem odpovídala na dva obdobné dotazy, tak snad najdete nějaké informace a odpovědi jejich pročtením:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337
https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

Jen ještě k vašemu dotazu bych chtěla dodat, že toto období je naprosto normální, probíhá přibližně ve věku dítěte od 3 do 5 let. Jedná se o krok kupředu ve vývoji dítěte a je důležité, aby si jím dítě prošlo. Průběh, intenzita a délka tohoto období samozřejmě záleží na povaze, osobnosti a nastavení dítěte a určitě jej ovlivňuje i rodičovský přístup. Snažte se zůstat s dítětem v kontaktu, porozumět jeho pocitům, podpořte ho, obejměte, snažte se pojmenovat, co jej asi trápí a vést i dítě postupně k verbalizaci svých pocitů. Důležité je nechat záchvat odeznít, pokud se do něj dítě dostane, na dítě nekřičet, netrestat jej, netřást jím, nesnažit se situaci probírat. Je potřeba nechat dítě vyplakat, vyvztekat a teprve po zklidnění je možné si o situaci popovídat, probrat případně, jak by se dala řešit jinak, nebo co by dítě potřebovalo, aby se příště neopakovala. Některým záchvatům se dá předejít, jako matka znáte své dítě nejlépe a už asi dokážete odhadnout, co u něj spolehlivě takový výbuch vyvolá, pak je lepší se takovým situacím vyhnout. Na některé situace je možné dítě předem připravit rozhovorem, například že na hřišti budou asi jiné děti, co asi mohou dělat, že se může s dětmi vystřídat na klouzačce, houpačce apod. Dohodnout se na pravidlech chování. Jindy je zase možné, pokud nejde o bezpečnost nebo zdraví dítěte, jeho přání vyhovět, dát mu na vybranou, co si oblékne, kam se půjde, jestli se půjde ven teď nebo později, co bude jíst. Respektovat to, že se dítě stává svébytnou osůbkou, která není vaší součástí a může mít jiné preference, povahu, přání, chutě, vkus. I když je toto období opravdu psychicky náročné, pak mějte na paměti, že emoce dítěte jsou opravdové, nedokáže se s nimi ale ještě ve svém věku vyrovnat jinak, než výbuchem vzteku. Dítě vám to nedělá naschvál, neberte jeho chování osobně, není namířeno proti vám, přesto že vám váš drobeček stále vzdoruje, tak vás a vaši podporu velmi potřebuje. Pomozte mu proto toto nelehké období překonat, přeji vám hodně trpělivosti a sil. V případě potřeby je možné vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obávám se, že bez odborného vyšetření dcery nelze jen podle popisu její obtíže blíže určit. Určitě bych dala na informace od učitelek ze školky, které mají srovnání s dětmi dceřina věku a jistě i zkušenosti. Nejsou samozřejmě kompetentní stanovit ani rozpoznat diagnózu dítěte, když ale upozorňují na určitá specifika v projevech dítěte, pak to bude pravda. Ostatně i vy určitá specifika u dcery pozorujete, jak vyplývá z vašeho popisu jejího chování. Doporučila bych vám proto kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo odborného lékaře, dětského psychiatra, který se na diagnostiku potíží spojených s poruchami autistického spektra specializuje (kontakt by vám mohl dát váš dětský lékař) a dále postupovat podle jeho diagnózy a doporučení. Zvážila bych také diferenciální diagnostiku vad řeči, poruchy autitistického spektra jsou vždy ale primární, proto se nejdříve zaměřte tímto směrem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově nachází v období vzdoru, pro které jsou právě vámi popisované reakce charakteristické a naprosto normální. Jedná se o důležité vývojové období, kterým dítě musí projít. Jeho nervová soustava je nezralá a nezvládá řešit pro něj zátěžové situace, proto nastávají afektivní záchvaty. I když je toto období pro vychovatele náročné, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu, s vyzráním nervového systému tyto záchvaty samy odezní.
Nedávno jsem na podobný dotaz odpovídala:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337

Pokud se dítě do afektu dostane, pak je potřeba jej nechat odeznít, dítě vás v té chvíli nevnímá, případné domlouvání či rozebrání situace nechte až se uklidní. Rozhodně na něj nekřičte, spíše mu vyjádřete podporu, můžete jeho chování okomentovat, třeba takto: "Vím, že se zlobíš, že nemáme s sebou boby, ale nedá se nic dělat, dnes jsme je s sebou nevzali, tak bobovat nemůžeme, ale můžeme je vzít příště." A nechte chlapce si afekt odžít. Učí se tak svoje výbuchy vzteku postupně ovládat, jejich frekvence se bude snižovat až ustanou úplně. Někdy se dá výbuchu vzteku předejít formou připravení dítěte na situaci, pokud o ni předem víme, nebo nevystavovat dítě situacím, ve kterých víme, že se spolehlivě začne vztekat. V nepodstatných věcech je možné dítěti vyhovět, není třeba s ním stále bojovat. Ať si posedí v sedačce, když chce, můžete se domluvit, že například vynesete nákup a vrátíte se pro něj, klidně můžete do autosedačky dát nejdříve dcerku a pak až synka. Ustupovat nelze pouze v záležitostech, kdy se jedná o bezpečnost a zdraví dítěte. Snažte se s chlapcem předem komunikovat, domluvit se, dát mu vybrat z několika možností a na jeho výběru pak trvat. Období vzdoru může být pro syna náročnější a výraznější i díky mladšímu sourozenci, u kterého vnímá konkurenci. Sestru má zcela jistě rád, ale potřebuje se proti ní vymezovat, vyjasňovat si role a zabírat si území. Je to normální chování, je potřeba je citlivě usměrňovat, pomáhat jim se vzájemně domlouvat a najít kompromis. Synovi poskytněte podporu a ocenění, pokud se chová vámi požadovaným způsobem, ale také v horších chvilkách. Buďte s ním trpěliví, dávejte mu najevo, že ho máte bezpodmínečně rádi a přijímáte ho takového jaký je, i když se vzteká a zlobí. Pomůžete mu tak toto i pro něj složité období překonat a upevnit vzájemné vztahy s vámi jako rodiči i se sestrou. Přeji brzké zvládnutí tohoto náročnějšího vývojového období a hodně radosti ze zdravých dětí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, každé dítě jinak zvládá pro něj zátěžové situace jako třeba být středem pozornosti. Záleží na povaze, osobnosti, kondici i rozpoložení dítěte. Jedno dítě si pozornost užívá a za každou cenu se snaží být jejím středem, jiné dítě zase veřejné vystupování nemá rádo a vyhýbá se mu. Záleží také na zralosti a věku dítěte, vliv má i sebedůvěra dítěte, která se ale také vyvíjí. Na chování vaší dcerky není nic patologického, prostě bude stydlivější povahy a ještě není zralá k tomu, aby zvládla veřejně vystupovat. Dejte jí pouze čas, do vystupování před kolektivem je potřeba ji nenutit. Pokud někomu neodpoví, tak prostě neodpoví, vždyť se nic neděje. Pokud se rozpláče, tak ji uklidněte, poskytněte podporu. Pokud ji do vystupování a kontaktů budete nutit, pak se bude cítit ještě méně jistá. Bude si myslet, že je u ní nějaká chyba, že s ní nejste spokojená a nepřijímáte ji takovou jaká je. Když jí poskytnete podporu a porozumění, pak si začne postupně více věřit a bude se postupně osmělovat. Dětským akcím jako karnevaly, dětské dny atd. se nevyhýbejte, nabízejte jí tyto činnosti a společenské kontakty,  ale nechte dceru klidně pouze přihlížet a zpovzdálí akci pozorovat. Buďte jí nablízku, kdyby potřebovala vaši podporu. Když na ni někdo promluví a vy budete vidět, že se obává, pak můžete klidně říct, že se dcerka stydí, že určitě odpoví příště. Nikdo se nebude pohoršovat, když se ho dítě stydí a jestli ano, pak je to problém toho dotyčného, ne dítěte. Také ve školce požádejte, aby dcerku do vystupování a kontaktů nenutili, ale podněty nabízeli a nechali na ní do čeho se chce zapojit. Vaše dcerka potřebuje vytvořit láskyplné a podpůrné prostředí, aby se cítila jistě a nebála se a ne tlak, který nyní může cítit ze všech stran a působí na ni právě opačně, než byste chtěli. Je také dobré ocenit ty situace, do kterých se dcera dovede zapojit (např. když ve školce dělají v kroužku to samé a ona to zvládá) a i každý další dílčí úspěch. Ohledně vašich obav ze vstupu do školy je dcera ještě malá, potřebuje celkově i sociálně dozrát. To že se nyní takto chová, nemusí do budoucna nic znamenat a v předškolním věku může být normálně na nástup školní docházky připravená. Pokud budou nějaké pochybnosti o školní zralosti v předškolním věku, pak je možné absolvovat vyšetření v Pedagogicko psychologické poradně. V případě, že by vás chování dcerky stále trápilo, pak můžete realizovat konzultaci u dětského klinického psychologa. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
pracovat s kterýmkoliv dítětem na rozvoji jeho samostatnosti je důležité, u dětí s určitou odlišností, jako je např. PAS, je pak tato práce ovšem mnohonásobně  náročnější. Potíže při nácviku, které pramení právě ze specifičnosti dětí s PAS neulehčuje ani skutečnost, že si rodiče  velmi dobře uvědomují naléhavost zvládnutí sebeobsluhy pro budoucí, nejlépe co nejsamostatnější život dítěte.
Tento dlouhodobý tlak a  pochopitelné obavy z toho, jak se bude situace u dcery vyvíjet nadále, vnímám i ve vašem dotazu.
Zásadní je, že jste se rozhodla tentokrát v nácviku nepovolit a trénovat hygienu dále. Je ovšem nutné raději počítat s delší dobou nácviku, protože zvládnutí čistoty patří v rámci sebeobsluhy k těm nejtěžším, stojí ale určitě za to vytrvat. Vzhledem k předchozím pokusům, které vždy skončily navracením plenek dítěti lze očekávat, že dítě opět bude čekat na to, že se k plenám opět vrátíte a vše bude tak, jak je zvyklá. S přihlédnutím k menší flexibilitě dětí s PAS je pravděpodobné, že přeučení návyku na pleny bude trvat déle, než si dítě uvědomí, že mu pleny vráceny nebudou.
Při nácviku by bylo vhodné, abyste postupovali jednotně společně s paní asistentkou v MŠ (např. stejné slovo, kterým budete nácvik vždy zahajovat, pravidelnost intervalů v posazování na WC, stejně postupovat při dávání odměny... výrazné chválení při každém úspěchu, používání stejného obrázkového schématu - při nácviku v rámci strukturovaného učení můžete využít např. i kartičky s vyobrazeným postupem https://www.ucimeseradi.cz/procesni-schemata/toaleta/)
Vzhledem k tomu, že se na problematiku dětí s PAS  nespecializuji, bych se ale nerada více pouštěla do konkrétních návodů a přimlouvala se za oslovení některého z odborníků, kteří pracují  přímo s dětmi s PAS (např. ze sdružení APLA,  ProCit apod.) a  s nácvikem sebeobslužných dovedností mají zkušenosti. Zde najdete také spoustu informací k tzv. strukturovanému učení, tedy metodě učení vhodné mj. i pro děti s PAS http://www.autismusprocit.cz/strukturovane_uceni.html, dále pak příslušnou literaturu k tématu.
Jako další tip pro inspiraci doporučuji vyhledat si na internetu velmi prakticky zaměřenou bakalářskou práci zabývající se podrobně přímo nácvikem sebeobslužných dovedností u dětí s autismem předškolního věku. Najdete v ní přímo postupy týkající se osvojení hygienických návyků.
Přeji vám i vaší dcerce hodně trpělivosti a radosti i z těch zdánlivě malých úspěchů, které vás budou na cestě za vámi vytyčeným cílem provázat.

Dobrý den,
popisujete potíže se synovým odpoledním spaním v postýlce a ptáte se, zda na toto existuje nějaký správný postup.
Pokud nějaký správný postup existuje, já ho bohužel neznám a kdyby ho někdo znal, věřím, že by po něm byla mezi rodiči obrovská poptávka, a tvůrce tohoto postupu by se stal velmi populární osobností :)
Přeučování jakýchkoliv návyků, které rodiče svým dětem, často v dobré víře, vytváříme, je vždy trochu oříšek. Je dobré počítat s tím, že pokud dítě učíme po mnoho měsíců, jako např. ve vašem případě, že do postýlky se chodí jen v noci a na denní šlofík je kočárek, bude trvat zase nějakou dobu, než si vytvoří nový návyk. To, nač je dítě měsíce zvyklé, se málokdy podaří změnit ze dne na den. Je ale třeba počítat s tím, že třeba na přechodnou dobu se může spánkový režim změnit, odpolední spaní zkrátit apod. Tyto změny v délce spaní, době usínání apod. jsou stejně neodvratné, i kdybyste dále uspávali v kočárku, protože tak jako dítě roste, mění se i jeho potřeby spánku.
Odpolední spaní v postýlce by bylo vhodné spojit s nějakým rituálem, třeba i podobným jako máte večer. Např. převlečení do pyžamka, povídání krátké pohádky/zazpívání ukolébavky/ pomazlení. Dítěti dát do postýlky nějakého usínáčka - hračku nebo třeba i bavlněnou plenu, kterou hodně dětí používá na uklidnění se před spaním a na přikrytí obličeje. Syna bych už v kočárku neuspávala a nepřenášela, ale cíleně směřovala uspávání do postýlky. Někdy pomáhá usínání spolu s maminkou ve velké posteli, potom třeba i zkusit přenést.
Zkuste se podívat i zde na BoL do diskuzí, téma odpoledního spaní v postýlce tam bylo už maminkami řešeno.
Hlavní je trpělivost a laskavá důslednost, nevzdávat snahu předčasně.
Přeji hodně radosti se synem

Dobrý den,
děkuji za zajímavý dotaz.
Co mě k tomu napadá jako první věc, je uvědomit si vždy období, ve kterém se dítě nachází, jaké potřeby v tomto věku má a jaké úkoly na něj čekají.
Batole má toho na práci opravdu hodně - začíná se pomalinku odpoutávat od maminky, přitom mu to ještě moc nejde, protože potřebuje stále hodně pomoci a opory. Těší se na prozkoumávání světa, snaží se prosadit svou osobnost a zároveň potřebuje mít od rodičů jistotu, že jsou tu stále pro něj, přijímají ho, i když se při tom sebeprosazování zrovna válí v kaluži a ještě mu dokáží určit hranice, ve kterých se může bezpečně pohybovat.
Batolecí období je rozhodně náročné pro rodiče i pro dítě.
Co se týká vašeho dotazu - ptáte se, jakým způsobem dát dítěti najevo, že něco nesmí. Teď už víme, co je batolecím úkolem (ve stručnosti: poznávat, prosazovat se, vyrůstat v bezpečném milujícím prostředí) a co je úkolem rodiče (opět ve stručnosti: umožnit batoleti poznávat svět i své potřeby a emoce, učit ho nové věci, určovat mu hranice a přistupovat k němu láskyplně) a můžeme z toho vycházet.
Pokud batolata provádí různé neplechy, nedělají nám to schválně, ale proto, že jsou průzkumníci a některé věci je fascinují ještě více, než jiné. Proto se dítě raději hrabe v kočičím záchodku, než si např. staví věž z kostek, což je aktivita, kterou by rodič pochopitelně ocenil více.
Někdy (často) vznikají konflikty z neporozumění tomu, proč dítě danou věc provádí a stojí za to zkusit zjistit, co ho k dané aktivitě vede, co tím sleduje a případně jaká jiná činnost by se dala dělat místo činnosti pro rodiče nežádoucí.
Příklad - Dítě tahá za žaluzie (má to zakázáno). Rodič přijde a zlobí se (Tytytyty, říkal jsem ti, že za žaluzie se netahá, utrhneš to! Neumíš poslouchat...!) Dítě tahá dále, plácne jej tedy přes ruku. Dítě se zlobí (Uáááááá, dup dup, prásk do žaluzií).
Tak - stojí za to za dítětem přijít, sednout k němu na bobek, říct mu, že jsme se domlouvali, že za žaluzie nesmí tahat - zjistit, proč to dělá - třeba chce jen vidět ven - na pejska, na auta... I když dítě třeba ještě málo mluví, obvykle se s ním už nějakým způsobem domluvit dá a dokáže dát najevo, co chce - v tomto případě, ano, chce vidět ven. Potom je třeba dobré mu nabídnout, že zkusíte vytáhnout žaluzie spolu a podíváte se ven spolu. Schválně, co tam všechno uvidíte...?
Možná se stane, že dítě opravdu tahá "jen tak"- prostě se mu to líbí jako hračka, žaluzie vydávají zajímavý zvuk a tak to jen tak zkouší. Vždy je dobré s dítětem komunikovat z oka do oka, zkusit zjistit, co chce, nabídnout mu jinou činnost, odvést pozornost jinam (pomůžeš mi žaluzie vytáhnout? Podíváme se spolu ven?Pojď, postavíme si vysokou věž z kostek... Podíváme se, co dělá brácha...). Pokud nic nezabírá a daná činnost, kterou chce dítě dělat je opravdu nevhodná - lézt na vysoký stůl, hledat poklad v kočičím záchodku... cokoliv - až nebezpečná a nedá se od ní odvrátit, náhradními aktivitami, nedá se nic dělat, musí se dítě z místa nejlépe odnést, důrazně říct, že se to dělat nesmí (takové nenene a tytyty děti pokládají často za podobně veselou říkánku, něco jako Paci, paci, pacičky...) a počítat s tím, že se dítě bude vztekat - protože je to batole a batole má nárok na intenzivní a měnící se emoce. Je ale nutné nezlobit se pak na něj za jeho vztekání, ale dát mu najevo, že i když se zlobí, stále je vaše :) a po odeznění afektu nabídnete zase jinou činnost.
Konkrétně v případě kočičího záchodku mě napadá nabídnout synovi, zda by nezkusil pomoci dát kočičce nový písek (samozřejmě v rámci jeho schopností - např. mu dát mističku, do které písek spolu naberete a on ho do záchodku nasype) nebo jinak vám nepomohl - děti obvykle pomáhají velmi rády s čímkoliv a rodič se musí obrnit trpělivostí, protože samozřejmě jim spousta věcí příliš nejde, ale s vaší pomocí toho zvládnou hodně, obvykle více, než si všichni myslíme. To dětem posiluje zase jejich sebevědomí a chuť zvládat další a další překážky. A ten pocit, že pomůžou rodiči, prarodiči, ten je pro dítě velmi důležitý a k nezaplacení.
Kromě pomoci kolem kočičky můžete zvážit i pořízení vlastního písku pro syna (podívejte se na tzv. měsíční písek) - je to surovina, kterou mají děti moc rády a přehrabování v písku je pro ně velmi radostná aktivita. A pokud se nejedná o písek kočičí, pak byste se mohli radovat se synem společně.
Tady ještě odkaz na pěkné povídání kolem batolete https://www.sancedetem.cz/batoleci-obdobi-mezi-prvnimi-tretimi-narozeninami
a přeji vám hodně radosti s malým objevitelem.

Dobrý den, pokud vaše dcera v pokojíčku plakala a tak, že jste ji slyšela, pak zcela jistě volá o vaši pomoc. Dostala se zřejmě do situace, se kterou si neví rady. Proto je nejdříve potřeba v zájmu zachování vašeho dobrého vztahu do budoucna, ošetřit potřeby vašeho dítěte. Teprve poté, co s ní situaci rozeberete a případně jí poskytnete pomoc, řešte vhodnost jejího vyjadřování. To, že napsala některá nevhodná slova je pravděpodobně výrazem nikoliv špatného vychování, ale spíše toho, že si se situací neví rady. Vaše dcerka se vývojově nachází na počátku pubertálního období. Dívky v tomto období jsou velice citlivé, mohou být i psychicky labilní a velmi jim záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí a zejména vrstevníci. Potřeba někam patřit a mít vybudovanou vztahovou síť mezi vrstevníky je v tomto období velmi silná. Dochází k postupnému odpoutávání od rodičů a hledání svého vlastního postavení ve společnosti, hledání své vlastní identity. Tento proces je pro dospívajícího náročný a často bolestivý, přesto je naprosto normální a žádoucí. Je to znak normálního zdravého vývoje vašeho dítěte. Rodičům dětí v tomto období se dočasně může zdát, že své dítě nepoznávají, může docházet k odcizení. Je potřeba začít respektovat soukromí a názory dítěte, ale snažit se mu zůstat co nejvíce nablízku a poskytnout podporu, pokud ji bude potřebovat. V 11 letech si dcera ještě se spoustou životních situací nedokáže sama poradit, vždyť se s nimi často setkává poprvé. Proto dceru vyslechněte, zjistěte, co se odehrálo. Kamarádství tří děvčat bývá skutečně často problematické, snadno se jedna z nich cítí být vyloučena a stranou. Je dobré, že jste s dcerou promluvila a ona k vám projevila důvěru a dokázala si najít také jinou kamarádku a bavit a kamarádit se s dalšími dětmi. Přesto dceři kontakt s bývalými kamarádkami může chybět a může o něj stát. Nebo naopak ony neunesly, že se dcera začala bavit i s někým jiným a mohou jí škodit. Dnešní doba, kdy jsou děti ve zvýšené míře z důvodu hygienicko epidemiologické situace zavřené doma a tráví velké množství času u PC,  je náročná na psychiku a  vysoce riziková ke vzniku tzv. kyberšikany formou různého napadání a pomlouvání přes různé aplikace, sociální sítě, nebo i přes komunikační portál školy. Je proto potřeba dceru poučit o bezpečném pohybu a používání internetu, co a jakým prostřednictvím sdělovat a čeho se vyvarovat. Obecně platí zásada, že to, co by člověk neřekl tomu druhému přímo, by neměl psát ani na internetu. Není také pravdou, že komunikace přes PC je anonymní. Původce konverzace se dá většinou snadno dohledat, navíc je potřeba mít na paměti, že komunikace se dá vytisknout a dotyčný má pak v ruce dokonce písemný důkaz. Na internetu se dá jednoduše dohledat spoustu rad o bezpečném pohybu a chování v kyber prostředí z důvěryhodných zdrojů např. PČR. Děvčata se v případě vaší dcery zřejmě napadala navzájem, proto bych zvážila požádat školu o spolupráci při realizaci preventivního programu k pohybu a chování na internetu. Poskytování těchto programů se věnují instituce, které jistě v dnešní době nabízejí i online programy. Škola má vždy stanoveného metodika prevence, který má na tyto organizace kontakty. Dceru také poučte, že k soukromé komunikaci se spolužačkami určitě nemá používat školní komunikační kanál. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám vyhledat odbornou pomoc. Obrátit se můžete například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy. Bylo by určitě dobré vyjasnit si vzájemné vztahy, péče o dítě a případný styk s otcem by měla být ve vašem zájmu určená soudem. V těchto poradnách pracují mediátoři, kteří vám mohou pomoci se společně dohodnout a nastavit pravidla návštěv dcery u otce a jeho případné přítelkyně. Reakce vaší dcery nasvědčuje tomu, že prožila zátěžovou situaci, která u ní vedla k výskytu pomočování a plačtivým reakcím. Takto malé dítě jiným způsobem neumí dát najevo, že není psychicky v pohodě. Styk s otcem je pro dítě samozřejmě důležitý, ale měl by mít svá pravidla, aby dítě nebylo stresováno. Pokud chce otec dceru brávat ke své přítelkyni, pak by je měl začít postupně seznamovat, nejdřív třeba na společné vycházce, seznámit ji také s jejím dítětem a postupně pak připravovat na možné spaní u přítelkyně. Pokud by potíže u dcerky přetrvávaly či se prohlubovaly, pak neváhejte vyhledat dětského klinického psychologa, který by vám také mohl doporučit jak dále s ohledem na vývoj a psychiku dítěte postupovat. Z vašeho popisu si dovozuji, že váš bývalý partner byl také z rozvedeného manželství. Měl by proto vědět, jak těžké situace to pro něj jako dítě byly, když se mu stýskalo po mamince a měl by se být do dcery naopak schopen lépe vcítit. Opravdu chce, aby jeho vlastní dcera prožívala stejně těžké situace? Přeci se na nevinném dítěti, které je navíc jeho, nechce mstít za to, že on neměl mámu, když byl u otce? Není to naopak důvod jak se lépe domlouvat, aby vše probíhalo pro všechny strany co nejméně stresujícím způsobem, když už se nepodařilo váš vztah udržet. Přeji brzké zvládnutí vaší situace. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově nachází na přechodu mezi dvěma vývojovými obdobími, z vašeho batolete se stává předškolák. Přechod do dalšího období vývoje je vždy provázen destabilizací dosavadní psychické struktury a je pro něj charakteristická psychická labilita. Tato labilita je pouze dočasná, po vyzrání nervové soustavy se psychika dítěte opět zklidní a vyrovná. Váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je pro tento věk typické. Typické jsou pro něj právě záchvaty vzteku, bez pro dospělého zjevné příčiny. Dítě však svůj požadavek nevnímá jako nesmyslný a emoce, které prožívá jsou opravdové. Při záchvatu vzteku je potřeba postupovat jako při každém jiném afektu. Je potřeba jej nechat odeznít, na dítě je možné klidně mluvit, snažit se mu vysvětlit danou situaci. Pokud se ale rozpláče, křičí, válí po zemi, tak je prostě potřeba jej nechat vyplakat a vyvztekat. Nervový systém dítěte je nezralý a dítě se teprve učí ovládat. Důležitý je proto trpělivý, laskavý a podpůrný přístup. Až záchvat odezní, pak je možné s dítětem v klidu situaci probrat. Na případné reakce okolí nedejte, je to vaše dítě a to má právě tuto potřebu. Je také možné se snažit těmto záchvatům předejít, předem dítěti vysvětlit jaká bude činnost, dohodnout si, co si s sebou vezmete. Ať si sám chlapeček rozhodne, jestli chce boby, sáně, nebo obojí. Na této dohodě pak trvat i za cenu možného dalšího výbuchu vzteku. O období vzdoru je možné najít mnoho literatury i informací na internetu, proto se o něm nebudu více rozepisovat. U vašeho syna může být ještě umocněné a pravděpodobně tomu tak i je narozením mladšího sourozence. Syn najednou cítí, že už není všechna pozornost soustředěná jen na něj a že se o přízeň rodičů musí dělit. Na vztah k sestře to nemusí mít žádný vliv, neznamená to, že by ji neměl rád. Sestřička navíc zůstává s vámi doma, zatímco on je ve školce. Pokud vás syn v afektu uhodí, pak je třeba dát mu jasně najevo, že toto není přípustné chování. Chyťte ho třeba za ručičky, řekněte mu, tohle ne, bít nikoho nemůžeš. Chlapce byste neměla také plácnout, protože mu tak potvrzujete, že je to způsob řešení konfliktních situací a to ho naučit přeci nechcete. Ohledně potřeby úklidu hraček a věcí na své místo je to normální, děti tím, že jsou věci tam kde patří získávají pocit jistoty a bezpečí. Synovi vyhovte a ukládejte věci tam, kam patří, pokud je to možné. Je možné, že je syn buď úzkostnějšího ladění, nebo to také může být reakce na narození sestry, kdy se stává úzkostnějším. V každém případě toto období spontánně odezní, takže pouze zachovejte klid a poskytněte synovi potřebnou podporu, aby se se všemi změnami mohl vyrovnat. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den se synem bych vám doporučila navštívit dětského klinického psychologa a ve spolupráci s ním se pokuste potíže řešit. Pláč a přecitlivělost vašeho syna může souviset s více okolnostmi, na základě konzultace přes email nemohu posoudit. Nástup do školy je pro dítě psychicky náročnou změnou, váš syn může být přetížený a proto plačtivě reaguje na každou další zátěž. Nemám informace o zralosti vašeho syna pro zaškolení, zda byl zvažován odklad školní docházky nebo ne. Ovlivňovat chlapce také mohou převzaté hodnoty dospělých, či jejich komentáře a názory, rodinná situace, která pro něj může být stresující. Na jeho reakcích se také podílejí jeho osobnostní vlastnosti a nastavení jeho nervové soustavy, to jak dovede zvládat stres a zátěž. Pokud chce syn ve vztahu s ostatními dětmi uplatňovat vůdčí schopnosti a děti jej poslouchají, pak asi není potřeba jej nějak usměrňovat, takové schopnosti se mu budou v životě hodit. Pokud dochází ke konfliktům s ostatními dětmi, pak opět řešte ve spolupráci s odborníkem. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, synovo chování může být reakcí na příliš velké množství změn v krátkém časovém úseku, které není schopný zpracovat. Neuvádíte časové období, které uplynulo od vašeho rozhodnutí odejmout mu dudlík. Mohla se dostavit opožděná reakce na odebrání dudlíku, který mu před spaním pomáhal ke zklidnění. Také bouřlivě probíhající motorický a mentální vývoj může způsobit dočasné poruchy spánkového rytmu, zklidnění a usínání. Mohou ho také trápit jiné potíže například spojené s růstem zoubků. Pokud jste se rozhodli dudlík odebrat, což je z důvodu správného růstu zubů jistě správné, pak je potřeba vytrvat a nevracet se zpět. Připravte se na to, že když se rozhodnete synovi dudlík vrátit, pak mu sice zřejmě pomůže s usínáním, ale jeho návyk se rychle vrátí a budete muset začít odvykání dudlíku od začátku. Při ukládání syna se naopak snažte neměnit ostatní zaběhnuté rituály, včetně místa a doby ukládání, jinak syna ještě více znejisťujete a vyvádíte z rovnováhy. Snažte se naopak vše ostatní kromě dudlíku zachovat a vytrvejte. Pokud nebude možné syna odpoledne uklidnit, pak proces ukládání přerušte a o nějakou dobu odložte. Když budete na chlapci pozorovat projevy únavy, zkuste vaše spánkové rituály zopakovat. Stejně postupujte i při večerním ukládání. Počítejte s tím, že nějakou dobu bude trvat, než se chlapec se ztrátou dudlíku vyrovná a bude si jei chtít vymoci všemi způsoby, které má k dispozici. Postupně si najde za dudlík nějaké kompenzační mechanismy a naučí se usínat bez něj. Můžete mu nabídnout třeba nějakou plyšovou hračku, polštářek, plenku, mluvte na něj klidně a konejšivě, vyjádřete s ním soucit, že to víte, že je to pro něj těžké, ale že to jistě zvládne. Toto období určitě brzy překonáte. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud syn dobře prospívá a něco sní, pak není důvod k většímu znepokojení. Nevím, zda není třeba ještě kojený, nebo nemá jiný zdroj živin (např. podávání mléka přes den). V každém případě může mít jeho záliba v rozkousání a vyplivování jídla více příčin, určitě se však nejedná o zlobení. Takto malé dítě není ještě schopno mentálně tak složité operace, aby dělalo něco úmyslně se zákeřným či špatným úmyslem. Váš chlapeček si prostě s jídlem a pitím jen hraje a experimentuje, stejně tak jak poznává svět i v jiných oblastech. Zkouší, co to udělá, když jídlo vyplivne, když vyplivne tekutinu a může ho bavit také to, jak na to jako rodiče reagujete. Synek může být například najedený a napitý, tak si jen hraje, nebo ho může také něco trápit, například v době růstu zubů mohou děti začít přechodně odmítat jídlo, nebo jíst hůře. Místo napomínání, kterým jeho činnost činíte ještě atraktivnější, zkuste tomuto nešvaru předejít. Nedávejte mu jídlo a pití volně po bytě, ale u stolu. Pokud jídlo vyplivne, tak jej ukliďte bez zbytečných komentářů, nedávejte tomuto chování přílišnou pozornost, pokud jej dítě chcete odnaučit. Pokud synka plivání baví, pak si to může vyzkoušet například při koupání ve vaně, tam můžete projevovat nadšení a usměrnit tak jeho zálibu žádoucím směrem, nebo může zkoušet foukat třeba bublifuk, nebo foukáním posunovat malý lehký balonek, bude tak trénovat motoriku mluvidel, což je prospěšné pro rozvoj řeči. Dávejte také pozor na podávání různých pamlsků mezi jídly, děti se jimi rychle zasytí, nemají pak hlad a s jídlem si jen hrají. Také pokud chlapec jídlo ukončí a od stolu odejde, pak by jídlo mělo skončit až do doby dalšího jídla. V každém případě je plivání a hra s jídlem u dětí častá a normální a dítě z tohoto období vyroste i bez nutnosti větších zásahů a opatření. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
co se týká režimu u dětí, asi by se mnoho rodičů shodlo, že je to velmi užitečná věc.
Režim pomáhá dětem orientovat se během dne, dělá jim svět srozumitelnější a předvídatelnější. Rodičům potom později pomáhá s výchovou a - podobně jako u dětí - zajišťuje jim orientaci a předvídatelnost v průběhu dne. Není nad to mít výhled, že dítě si mezi 13.-15. hod pospí a my máme okénko na jiné činnosti. Obdobná situace se opakuje večer, kdy zase známe přibližný čas, kdy se můžeme těšit na uložení dítěte a zasloužené chvíle odpočinku. Tolik teorie.
Praxe často vypadá jinak, a to, že děti snaze rodičů o nastolení režimu úspěšně odolávají, případně na režim naskočí, ale vlivem nemoci, vývojového období, změny ročního období nebo i zdánlivé maličkosti ho opět opustí a je těžké režim vrátit zpět, tak jako popisujete.
Pravda je, že každý jsme individualita a tak i každé dítě je jiné, jeho potřeby taky a tyto se navíc mění.
Pravda je také taková, že i když dítě zrovna "nefunguje" v námi nastoleném režimu, neznamená to, že se neřídí vlastním režimem, který mu určují vlastní biorytmy.
Ptáte se, zda se zkoušet režim nastolit nebo čekat, až období pomine. Je pravděpodobné, že rozhození režimu souvisí s aktuálně rychlejším psychomotorickým rozvojem dítěte.
Asi bych volila zlatou střední cestu - pravidelné denní aktivity zkoušet pomalinku nastavovat, ale určitě s respektem k synovi a jeho rytmu. Nemá cenu zbytečně stresovat jeho ani sebe, to by naopak mohlo mít zcela opačný efekt u syna.
Pokud ráno dlouho spává, můžete ho zkusit budit o něco dříve (např. o půl hodiny, potom třeba i o víc) polední (odpolední spaní) zkuste také směřovat na čas, kdy bývá nejčastěji unaven. Někdy děti obtížně usínají i proto, že jsou už "přetažené". Co syna pomáhá zklidnit?
Odpolední spaní můžete také případně malinko zkrátit a vyzkoušet, zda by poté syn přece jen večer neusnul dříve.
Nepíšete pak, jaký máte režim přes den, zda chodíváte třeba pravidelně na procházky, zda máte třeba přes den vyhrazený čas na "řádění" a naopak na zklidňující aktivity (prohlížení knížek, zpívání, povídání) před spaním. Máte nějaké rituály - např. večerní koupání, jídlo, potom třeba přesun do setmělé místnosti, mazlení, ukolébavka...? Spí syn celou noc nebo jen s minimálním počtem probuzení? (mimochodem, pokud ano, můžete si blahopřát, protože věřte, že v roce nespí celou noc ještě mnoho dětí).
Každopádně myslím, že aktuální "nerežim" je přechodné období a když budete naslouchat synovým potřebám, postupně se vám podaří váš denní rytmus zase sladit k oboustranné spokojenosti.
Hodně zajímavých informací i podporu můžete načerpat  i na prosimspinkej (třeba na instagramu).

Přeji hodně radosti s chlapečkem

Dobrý den,
popisujete náročnou situaci, se kterou se vaše rodina musí v posledním roce vyrovnávat. Otec dětí si našel novou přítelkyni a nyní s ní již čeká další dítě.
Vaše děti se doposud se situací nevyrovnaly a návštěvy u otce odmítají, syn se u otce necítil kvůli jeho nové partnerce dobře, dcera se s "macechou" nechce zatím seznámit vůbec. Vy byste byla ráda, aby se to u dětí zlomilo a k otci opět našly vztah.
Přemýšlím, co by se mohlo u dětí aktuálně zlomit? Pocit, že jim nová paní vzala tatínka? Pocit, že se s ní ve svém původním domově už necítí dobře, natož doma?
Jak vnímá situaci jejich otec? Jak si vysvětluje, že k němu děti nechtějí? Mluvili jste spolu o tom? Tlačí nějak na vás ohledně návštěv dětí u něj?
Jaký máte s otcem dětí nyní vztah? Myslíte, že vaše děti vnímají váš vztah jako dořešený?
Nevím, jaké by byly odpovědi na tyto otázky, ale zkuste si jen pro sebe zodpovědět. Někdy děti reagují i na to, co cítíme, přestože si to sami nepřiznáme.
Co se týká aktuálních pocitů dětí, přijdou mi naprosto pochopitelné a přirozené. Došlo k rozpadu rodiny, který nemohly ovlivnit, v nové partnerce otce vidí vetřelce, kvůli kterému jste museli opustit původní domov. Ve svém domově se cítí cizí, navíc je možné, že nová paní se dostatečně nesnaží hledat k nim cestu, navíc se dozvěděly od cizích lidí o očekávaném polorodém sourozenci. Nenapadá mě, co by samy děti měly dělat, aby se cítily u otce lépe.
Píšete, že jejich tatínkovi umožňujete návštěvy u vás, jeho kontakt s dětmi podporujete a děti se k návštěvám u něj snažíte motivovat.
Z těchto informací soudím, že děláte pro obnovení vzájemného vztahu otce s dětmi vše, co jde.
Děti mají však své pocity (a samozřejmě i city), které jen stěží mohou ovlivnit.
Kdo tedy může situaci změnit? Neměl by to být právě otec dětí, kdo by se měl snažit maximálně na vztahu s dětmi pracovat? Neměl by to být on, kdo by se měl snažit získat znovu jejich důvěru, dát jim pocit jistoty, že jsou pro něj stále důležité a má je rád? Je teď řada na něm, aby se děti u něj cítily dobře - on si musí se svou partnerkou vyjasnit, že jsou pro něj děti důležité, přeje si, aby u nich pobývaly a aby se, coby macecha, snažila také budovat si s nimi vztah.
Pokud otec neví (bylo by ale zvláštní, kdyby ani netušil), proč k němu děti nechtějí, zkuste si s ním v klidu na toto téma promluvit sama, říct mu to, co jste psala - tedy, že ho děti milují, ale necítí se přijaty ze strany partnerky. Nechat toto vysvětlování na děti by bylo asi hodně zatěžující.
Uvidíte, jak bude expřítel reagovat, můžete zkusit navrhnout nějaké společné setkání dětí s tatínkem a jeho přítelkyní mimo jejich domov (i když současná doba a možná i těhotenství partnerky tomu moc nenahrává).
Aby se děti cítily u táty dobře, musí zajistit především on.
Je důležité, že u vás děti cítí oporu, že se cítí s vámi i vaším novým přítelem dobře. Respektujte tedy jejich pocity, buďte trpělivá a nesnažte se nic "lámat".
Pokud od Vás děti cítí, že je v pořádku, aby bývaly co nejčastěji se svým tátou a zároveň je netlačíte tam, kde zatím nechtějí být, děláte pro ně maximum.
Míč teď není na vaší straně hřiště.
Přeji hodně radosti a společných okamžiků s dětmi.
Míša

Dobrý den, nemám dostatek informací o celkovém vývoji vašeho syna a také vzhledem k jeho velmi nízkému věku je obtížné posoudit příčinu potíží. Může se jednat o přecitlivělost jeho nervové soustavy, nebo o nějaké specifikum jeho vývoje. Doporučila bych vám konzultovat vámi popisované projevy chování s ošetřujícím pediatrem a postupovat podle jeho doporučení.  Synovi se snažte vytvořit co nejklidnější a stabilní rodinné prostředí, eliminujte vliv stresových faktorů a vzniku rozrušení. Pokud víte, že se některých zvuků bojí, snažte se ho jim co nejméně vystavovat. Mluvte na něj klidným hlasem, vysvětlujte mu situace jednoduchými, věku přiměřenými slovy. Postupně můžete trénovat přiblížení k vypnutému zdroji zvuku, nechat syna si ho ohmatat, vyzkoušet (např. vysavač). Ohledně schopnosti samostatné hry je v tomto věku normální, že se dítě samo dovede zabavit pouze krátkou dobu a na většinu svých činností potřebuje rodiče. Můžete se synem hrát různé pro věk přiměřené senzomotorické hry, které vám oběma budou přinášet potěšení a zároveň stimulovat jeho vývoj. Velké množství dětských her a námětů k nim je možné najít na internetu, nebo v literatuře. V případě, že budete potřebovat vykonat různé činnosti v domácnosti, tak lze dítě podle jeho věku do činností také zapojit. Je možné mu pořídit například stupínek nebo tzv. "učící věž", což je také vlastně takové stupátko například ke kuchyňské lince, které dítěti umožní bezpečně dosáhnout na linku a zapojit se do činností. Postupně s věkem a vývojem by se v souladu s vývojem dětské hry měla prodlužovat doba, kdy se syn dokáže zabavit sám. Volná hra je pro vývoj dítěte velmi důležitá a mělo by k ní mít dostatek času a prostoru. Vzhledem ke specifikům vývoje vašeho synka je na vás zvážit případný větší věkový rozestup mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problematika potřeby menšího množství spánku se často týká bystrých a nadaných dětí, problémy se spánkem mohou ale také mít například děti hyperaktivní bez ohledu na nadání. Zahájení docházky do školky je pro dítě velkým zlomem v jeho dosavadním životě a klade na něj nemalé nároky. Jsou děti, které vše zvládnou naprosto bez potíží, ale jiné děti, zejména ty citlivější, mohou mít s adaptací na školku potíže. Často se také stává, že docházka začne bez potíží, dítě i rodiče jsou nadšení a reakce se objeví až později, většinou když dítě zjistí, že docházka je pravidelná a jedná se o jakousi jeho povinnost. Jiné děti zase mohou plakat od počátku a zvykají si postupně. Je to prostě individuální proces. Odpolední spaní je pro dítě náročné, obzvlášť když doma již po obědě nespává.  Podle popisovaných projevů vašeho syna se cítí být frustrovaný a to zřejmě také tím, že ne vždy proběhne vše podle plánu (zapomenutá hračka, pyžamko apod.). Děti mají rády pravidla a pokud je něco vychýlí ze zaběhnutého rytmu, tak se obtížněji přizpůsobují, mohou být plačtivé, lítostivé. Doporučovala bych vám proto, pokud máte možnost vyzvedávat syna ze školky po obědě, tak abyste jej tam zatím spávat nenechávala. Nejedná se o žádné ustoupení dítěti (nejde zde přeci o žádný boj), ale o přizpůsobení se jeho aktuálním potřebám a snížení jeho stresu. Přeci nechcete, aby se pro něj školka stala postupně strašákem a traumatizujícím prostředím. S postupným přivykáním na spaní po obědě začněte až po synově zklidnění, v období, kdy do školky bude zase chodit rád a bez potíží a nebude plakat a vybíhat za vámi do šatny. Možnost spaní ve školce s ním proberte, vysvětlete mu to, řekněte mu, co například musíte v této době udělat, zařídit nebo máte za činnosti. Proberte si společně také, jak ukládání ve školce probíhá, poraďte co dělat, když nebude něco v pořádku, že se nemá bát obrátit se na paní učitelku. S paní učitelkou také situaci proberte a požádejte ji, zda by se alespoň prvních pár dní, kdy syn bude ve školce odpoledne spát, na něj více zaměřila a věnovala se mu. Pravda je, že paní učitelky mají dětí hodně, ale teď již téměř v pololetí jich nebude tolik, které by plakaly a potřebovaly větší péči. Paní učitelky ve školce si vybraly tuto práci, protože je baví pracovat s dětmi a věnovat se jim, neměl by být tedy problém porozumět a vyhovět vaší žádosti. Děti, které po obědě nespí, je možné také zabavit jiným způsobem, alespoň krátký klid na lehátku je pro odpočinek dítěte důležitý, potom by  však dítě mohlo vykonávat nějakou klidovou činnost například kreslení či prohlížení knížek u stolečku. Vynalézavé učitelky určitě nějaký program, který nebude rušit ostatní děti, bez potíží vymyslí. Věřím, že váš chlapec adaptační potíže brzy zvládne. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném magickém období vývoje myšlení, které začíná zhruba od tří let a končí přibližně s nástupem do školy a u některých citlivějších dětí může trvat až cca do 10 let. Děti v tomto období mají potíže rozlišit skutečné a fiktivní, pohádky, pohádkové postavy, hračky a magické postavy považují za skutečné. Na své rozumové úrovni ještě nedokáží rozlišit co je opravdové a co ne, převládá u nich intuice a fantazijní vnímání a představy nad logikou. Proto váš syn považuje čerty a Mikuláše za skutečné a obává se jich navzdory vašemu vysvětlení, že jsou to převlečení lidé, že nejsou skuteční. Podle popisovaných projevů chlapce to vypadá, že prožil traumatický zážitek v souvislosti s čerty a Mikulášem. Doporučila bych vám navštívit dětského klinického psychologa a  strachy a obavy syna u něj probrat a poradit se, jak se synem dále pracovat, aby se se zážitkem vyrovnal. Vy můžete udělat to, že si se synem promluvíte o zlobení. Váš chlapec teď žije s velkou úzkostí a strachem, že pokud se normálně spontánně projeví, či s něčím nesouhlasí nebo projeví svůj názor, tak bude potrestán čerty. Promluvte si tedy jednak o tom, čeho se vlastně konkrétně bojí, proč se tak zoufale snaží nezlobit. Jeho strach nebagatelizujte, je pro něj reálný a opravdový. Dále je potřeba mu co nejdříve vysvětlit, že projevení vlastního názoru a i případného nesouhlasu není zlobení, ale normální dětský projev. Pokud by něco zasluhovalo trest, pak je to úmyslné ubližování druhým, něco někomu úmyslně vzít, podvádět a lhát či jiné závažné činy. Trest, že byste však udělili vy jako rodiče a určitě ne nějaké pohádkové postavy jako čerti a Mikuláš. Že za svého chlapce zodpovídáte a uděláte všechno pro to, abyste ho ochránili před veškerým nebezpečím a uděláte také všechno pro to, aby se zdravě vyvíjel. Přece byste z chlapce nechtěli vychovat člověka bez vlastního názoru, který je poslušnou ovečkou plnící veškeré příkazy a žijícího ve strachu a obavách. Pečlivě odpovězte na jeho případné dotazy. Chlapec je evidentně citlivý, dávejte pozor na případné rozrušení i v budoucnu, protože jej může obtížněji zpracovávat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás zklamu, ale nevím o žádné zázračné technice, která naučí dítě chodit na nočník a vykonat celou potřebu. Budete potřebovat hlavně trpělivost, každý i dílčí úspěch chválit, takže chválit i malé množství moči vykonané na nočník. Hlavně se na dítě nerozzlobit, nekárat ho. Vaše dcerka se teprve učí ovládat svůj močový měchýř a vnímat signály jeho naplnění. Tak jako když se každý člověk učí nějakou novou a pro malé dítě docela zásadní dovednost, tak má nárok na omyly, chyby i návraty zpět. Ale nevěšte hlavu, pokud je dcerka na nácvik chození na toaletu připravená, tak se to i přes počáteční obtíže naučí docela rychle. Na úvod si uvědomte, že při učení na nočník nezáleží naprosto na intelektu (nadání) dítěte, ale na zralosti jeho nervového systému. Každé dítě také vyzrává individuálně a to co některé dítě v jistém věku bravurně zvládá, se jiné dítě teprve učí, nebo se o to ani zatím třeba vůbec nezajímá. Přitom to nemusí znamenat vůbec nic, jen tempo vyzrávání dítěte je odlišné. Proto je i při nácviku na nočník vhodné počkat, až se dítě samo začne o nočník zajímat, začne například hlásit, že vykonává potřebu (což většinou nejdřív bývá až po vykonání, nebo při vykonávání a až poté si dokáže potřebu uvědomit předem), také by dítě mělo být schopno zůstat delší dobu suché. Dítě je potřeba vždy pochválit a postupovat pozvolna a trpělivě. Jinak se vhodná doba promešká, dítě se zablokuje a bude na nočník odmítat chodit a s nácvikem pak můžete začínat úplně od začátku až po nějaké přestávce. Nejlepší je řídit se vždy podle dítěte. Je tedy možné, že vaše holčička, která se teprve učí močový měchýř ovládat a potřebu správně vždy hlásí, tak se prostě ještě nedokáže plně uvolnit a vykonat potřebu celou a proto močí po troškách. Nebo prostě ještě močí častěji. Nebo vám chce udělat radost a tak jde třeba pokaždé, když se jí zeptáte, i když se jí třeba ještě úplně nechce. Počítejte s tím, že je v nácviku a má nárok na vaši toleranci. Můžete jí to ještě také klidným hlasem vysvětlit a říct jí, že se vám zdá, že by to ještě mohla zkusit, pokud ale nebude chtít, tak ji na nočníku určitě nedržte. Je potřeba ji vysadit vždy, když si řekne. Také je obvyklé, že když má dítě nějakou zátěž, je nemocné, rostou mu zoubky, tak na poslední, vývojově nejvyšší a ještě neupevněnou dovednost může jakoby zapomenout, prostě na ni nemá kapacity. Postupujte opět podle dítěte. Večerní usínání může být problémem, protože dcerka zjistila, že může neustálým chozením na nočník celkem dobře oddalovat uložení ke spánku. Nedá se nic dělat, je v nácviku a vy chcete, aby se na nočník naučila chodit, Nezbude vám, než ji vždy vyndat a na nočník vysadit, pochválit. Nedělejte kolem toho rozruch, který ji opět probere a naruší přípravu ke spánku. Postupujte jako vždycky, zachovejte večerní rituály, uložte dítě do postýlky. Bude-li se dožadovat vykonání potřeby, pak s ní o tom nediskutujte, nejlépe beze slov, nebo jen se stručným věcným komentářem dceru na nočník vysaďte, pochvalte ji ať už potřebu vykoná, nebo ne a pak opět bez zbytečných slov uložte do postýlky. Postupujte vlídně a trpělivě. Pokud jí nebude přinášet neustálé dožadování se toalety před spaním váš zájem, pozornost a vzrušení, pak se dcera zároveň také s tím, jak se bude zdokonalovat v ovládání močového měchýře uklidní a situace se upraví. Kdyby se nácvik stále nedařil a dcera by na nočník začala odmítat chodit, pak ještě zřejmě nebyla zcela připravená a bude potřeba nácvik přerušit a vyčkat na vhodnější období, reagovat na signály dítěte. Přeji rychlé zvládnutí tohoto období. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vzhledem k popisované situaci bych vám doporučila co nejdřívější konzultaci s dětským klinickým psychologem, nejlépe s tím, který působí při zdravotnickém zařízení, kde mají například i poradnu pro výživu, nebo výživové specialisty (ideálně dětská psychologie v dětské nemocnici). Situaci opravdu nepodceňujte, potíže s jídlem se mohou vléci dlouhou dobu a vyústit v poruchy příjmu potravy, kdy se jedná o závažnou psychiatrickou diagnózu. Doma můžete zkusit změnit váš přístup. Zdá se, že opakujete stále stejné neefektivní postupy se stále stejným výsledkem - zvracení dcery. Jídlo a jeho příjem nebo odmítání je silnou zbraní dětí k manipulaci a k vydírání rodičů. Vaše dcera tuto moc objevila a zjistila, že vás tak může snadno ovládat (i když neuvědoměle). Dceři nabízejte jídlo zcela normálně, bez žádných speciálních či specifických komentářů. Normálně se snídá, svačí, obědvá, večeří apod. Chtějte, aby k jídlu usedala společně s vámi. Pokud jíst nebude chtít, pak jí bez komentáře talíř odeberte, nenuťte ji. Platit musí však striktně to, že jí žádné další či jiné jídlo nenabídnete a neposkytnete až do dalšího plánovaného jídla. Tzn, že pokud nejí snídani, nabídnete jí až svačinu, nic mezitím (pozor na sladkosti či jiné mlsání, které dítěti často stačí na uspokojení hladu). Stejně postupujte, pokud sní jen něco. Tady platí opět to, že odchodem od stolu končí jídlo a už nic dalšího ani nedojezené jídlo jí nenabízejte a nedávejte. Pokud se dcera poblinká jak píšete, pak opět nekomentujte, neutěšujte vlídnými slovy (může to být právě to, co dcera chce, vaši lítost a utěšování) a veďte ji k řešení problému. Okomentujte pouze to, že se pozvracela a je potřeba to uklidit. K úklidu poblinkaného veďte dceru samotnou. Ať si převleče znečištěné oblečení, hadříkem ať očistí podlahu či koberec v pokojíčku. Dále už situaci nerozvádějte. Učíte tak dceru řešit následky svého chování. Předtím než přistoupíte k těmto opatřením bych ještě doporučila konzultaci u pediatra a případně nějaká vyšetření k vyloučení zdravotní příčiny potíží. Popsaný postup volte až po vyloučení těchto zdravotních potíží.
Popisujete, že je dcera inteligentní a vnímavá. Dávejte pozor, zda na ni nekladete byť i nevědomky příliš vysoké nároky. Nadané dítě ve čtyřech letech není předškolákem i když by bylo sebechytřejší, má tělíčko a psychiku čtyřletého dítěte. Dcera se může vašimi nároky, např. že s ní mluvíte, nebo se k ní chováte, nebo od ní očekáváte jako by byla starší, cítit přetížená a potíže s jídlem mohou být důsledkem. Věnujte se proto celkovému rozvoji dítěte, ne pouze intelektuálnímu, rozvíjejte pohyb, volnou hru, bavte se s ní, dovádějte, mazlete se s ní, vyprávějte si...
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, veškeré výchovné snahy ve smyslu zákazů, příkazů, pokynů se u pubertálního dítěte zcela spolehlivě míjí účinkem. O výchově či spíše o tom, jak vycházet s dospívajícím dítětem, jak se mu neodcizit, bylo napsáno mnoho literatury. Určitě bych vám doporučila si některou z knih koupit. Vaším neustálým kontrolováním a připomínáním toho, co by dcera měla dělat a co dělá a opakováním příkazů se jí stále více odcizujete a její nazlobená reakce je úměrná jejímu věku. Uvažte, zda nenastal čas ponechat alespoň záležitost běžných denních činností jako mytí, zda má nebo nemá papuče, zda si vyčistila zuby na její zodpovědnosti. Opravdu si myslíte, že ve svých 12 letech toto dcera neví nebo neumí? Vaším neustálým připomínáním ji zaháníte do negativního přístupu, kterým vás jen provokuje. Proto je potřeba důvěřovat jí i vaší výchově a nechat tyto činnosti opravdu jen na ní. A také to, aby si za své chování nesla i následky. Pokud jí například bude zapáchat z úst, protože si nevyčistila zuby, pak se zcela jistě setká s negativní reakcí okolí, která ji velmi rychle usměrní, také v případě zkaženého zubu si následky ponese sama. Ale nebojte se, daleko pravděpodobnější je, že bez vyčištěných zubů vůbec nikam nevyjde, protože je čistotná a dobře vychovaná. Vždyť vy sama jí svou pečlivostí v tomto dáváte příklad. Právě osobní příklad a chování rodičů dávají dospívajícímu dítěti mnoho. I když to navenek vypadá, nebo dává najevo, že se pro ni chováte nemožně, tak vás bedlivě sleduje a přebírá vaše postoje, hodnoty, vzorce chování. Pokud chcete s dcerou komunikovat, pak se snažte jí přiblížit, zajímejte se o její zážitky, o to co se jí líbí, co sleduje. Využijte dobu, kdy dcera bude pro kontakt otevřená a nejlépe sama s něčím přijde, nebo navoďte příjemnou atmosféru při nějaké vaší oblíbené společné činnosti, doprovoďte ji třeba na kroužek koní, hledejte společná témata, činnosti. Pokud dcera přijde sama, tak v této chvíli odložte vše co děláte a udělejte si na ni čas. Mluvte s ní otevřeně, říkejte, jak byste vy reagovala, nebo co by se vám líbilo, vyhněte se poučování, komandování, usměrňování. Podobné vaše projevy by dceru zase zahnaly, stáhla by se do sebe a příště už by třeba nepřišla. Mluvte s dcerou otevřeně, úměrně jejímu věku. Můžete s ní citlivě probrat také problém její postavy, jak se na to dívá, jestli by to chtěla nějak řešit. Tím, že jí připomínáte, že by neměla jíst sladkosti, jí podsouváte, že její postava není ideální a navíc ji opět zaháníte do negace. Bude sladkosti jíst vám natruc, neporozumí tomu, že by případnou redukci váhy měla dělat sama pro sebe. V otázkách vyšší hmotnosti postupujte obezřetně a citlivě, takto mladé dívky jsou náchylné ke vzniku poruch příjmu potravy nebo jiných psychických potíží. Můžete její nadváhu zkonzultovat také s její ošetřující lékařkou, nejlépe bez dcery společně probrat možný postup na redukci váhy a paní doktorka jí to pak může doporučit. Doporučení od autority lékaře přijme dcera úplně jinak, než vaše připomínky ke sladkostem.
Ohledně plnění povinností si také můžete sednout společně, probrat povinnosti, které je potřeba vykonávat, se kterými byste potřebovala pomoct a nechat dceru vybrat, kterou z nich bude vykonávat. Opět je potřeba jí projevit důvěru a přenechat zodpovědnost za plnění povinností jí. Uvidíte, že její přístup k plnění něčeho, co si sama vybrala a je jen na ní,  bude jiný, než když jí něco opakovaně přikazujete. Úklid pokoje puberťáka je však kapitola sama pro sebe a je téměř nedosažitelný. Tady bych se spokojila s tím, že vaše dcera má nyní vyšší potřebu soukromí, její pokoj je její království, které jako matka budete respektovat a budete jí do něj vstupovat co nejméně, nebo na její pozvání, např. po zaklepání. Pokud vstoupíte, vyvarujte se spustit, co by si všechno měla uklidit a normálně se s ní bavte. Při jiné vaší společné intimnější chvíli jí můžete říct, že vás nepořádek v jejím pokoji trápí a zkuste si společně najít pravidla, co je plně v její kompetenci a co byste určitě chtěla, aby bylo v pořádku (např. špinavé prádlo, zbytky jídla apod.). Můžete si také společně stanovit případné sankce za neplnění dohody. Sankce a tresty ve formě odebírání věcí či zakazování činností, navíc zřejmě zadávané nedůsledně, se míjí účinkem. Pokud chcete dceru potrestat, pak by jí měl být trest srozumitelný (např. předem stanovená sankce za nesplnění dohody), měla by ho vnímat jako spravedlivý. Trest by měl být časově jasně ohraničený. Pokud není konec trestu jasný, pak omezení ztrácí efekt. Jedna holčička v mé terapii mi řekla, že její maminka jí za trest nedovoluje pouštět si v pokojíčku hudbu. Tento trest dostávala tato holčička tak často, až si zvykla, že hudba jí v pokojíčku prostě nehraje a přestalo jí to vadit. To je jasný příklad toho, jak trest ztrácí význam, pokud není vysvětlený a časově omezený. Jiným příkladem nejistoty, do které je uvržen člověk, který nezná konec ani vývoj sankce jsou třeba současná omezení vlády z důvodu epidemie coronaviru, její zhoubné dopady na psychiku lidí jsou patrné snad všude.
Nezapomeňte dceru oceňovat za to, že je taková jaká je, že je to hodná a srdečná dívka, tak jak jste to napsala mně. Dospívající, i když kolem sebe kope, potřebuje podporu a ocenění více než kdy jindy. Vždyť toto období přináší s sebou mnoho pochybností o sobě samém a jestli vaše dcera ještě bojuje s nadváhou, pak to má o to těžší. Toto období určitě není lehké ani pro rodiče, musí změnit svoje dosavadní výchovné postupy, které u dospívajícího dítěte najednou přestávají platit. Věřím, že to určitě s vaším zodpovědným přístupem dokážete a vybudujete si s dcerou pěkný vztah, který vám přetrvá do její dospělosti. Jen se nebojte trošku jak se říká "povolit otěže" a přenechat zodpovědnost na dceři. Projevujte jí úctu i tím, že případné příkazy jí budete říkat jen jednou a ne desetkrát.  Vaše dcera nemá vadu sluchu a váš příkaz zcela jistě slyší. Pokud nebude reagovat, pak můžete zkusit následující postup. Nechte jí pocítit důsledky jejího neuposlechnutí. Až bude chtít ona někam odvézt, nebo nějakou jinou činnost od vás a to bude chtít velmi brzy, pak vy také nebudete její přání slyšet. Nemusíte ani říkat, proč neslyšíte, dcera je určitě inteligentní dívka a dojde jí to časem samo. Samozřejmě se nejdříve může zlobit a nebude to chápat, však vy se také zlobíte, když jakoby neslyší, co po ní chcete. Vy zůstaňte klidná a odejděte třeba do jiné místnosti, pokud bude dcera naléhat, tak řekněte, ne ke kamarádce, do kroužku apod. se dnes nepůjde. Jestliže vytrváte, pak už se příště podobná situace opakovat nebude, pokud ano, pak tento postup zopakujte, vytrvejte. Nezapomeňte jste to vy, koho dítě potřebuje téměř na všechno, vy určujete pravidla a zasluhujete, aby si vás dítě vážilo.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co se týká školní zralosti předškolního dítěte, tak se jedná o celý komplex připravenosti zahrnující připravenost emoční, sociální, kognitivní, zralost funkcí zrakového a sluchového vnímání, předpočetní představy, všeobecné znalosti dítěte, základní plošně prostorovou orientaci a další faktory. Důležitá je také připravenost a zralost fyzická (tělesná). Pro svou dceru můžete udělat to, že ji dle doporučení paní učitelky ze školky objednáte do Pedagogicko psychologické poradny k vyšetření školní zralosti a budete postupovat podle doporučení odborníka. Psycholog v PPP zhodnotí všechny aspekty její připravenosti zvládat nároky školní docházky. Důležité jsou určitě informace o chování dítěte ve školce, kde mají paní učitelky možnosti vidět chování dítěte ve skupině vrstevníků. Rozumová zralost či kapacita (inteligence) dítěte není pro zahájení školní docházky rozhodujícím faktorem. Dítě, které je zaškoleno jako nezralé, nemá možnost svou inteligenci plně rozvinout a projevit. I když se snaží, tak často selhává ve srovnání se zralými vrstevníky. Tento neúspěch se negativně promítá do jeho sebedůvěry a vývoje vztahu a motivace ke vzdělávání. Vzhledem k tomu, že dcera je narozena v srpnu, kdy bývá zralost dětí často hraniční, či nedostatečná a čeká ji ještě ona odložená operace (nemám informace čeho se týká), která si jistě vyžádá rekonvalescenci a absenci ve vzdělávání, pak je nástup školní docházky ke zvážení. A to odhlížím od popisovaných emočních potíží se zvládnutím docházky do školky, nočních děsů atd. Doporučuji vám proto dát na doporučení odborníka v poradně a pokud bude doporučen odklad školní docházky, pak jej realizovat. Dceru dále rozvíjet v oblastech jejího zájmu a nechat ji dozrát. Je pak možné, že nebudete muset dělat vůbec nic, abyste podpořila rozvoj jejího sebevědomí. Ohledně rozvoje a podpory dítěte dostanete rady v Pedagogicko psychologické poradně a také vám zde zodpoví případné dotazy. Vhodné je konzultovat i problematiku nočních děsů a případně zvážit návštěvu dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisovaný zvyk vaší dcery patří do skupiny zvyků dětí jako například cucání palce či dudlíku. Správně jste vypozorovala, že slouží dítěti k uklidnění, uvolnění při nervozitě, nebo jen k relaxaci, často jim také pomáhá ke zklidnění před usnutím, nebo právě u pohádky či jiné klidové činnosti. Oproti cucání palce nebo dudlíku, kdy se dá mluvit o zlozvyku, se zvyk vaší dcerky jeví být naprosto neškodný a společensky přijatelný (nemá dopad na její zdravý vývoj či zdravotní stav ani nevzbuzuje ve druhých odpor či nechuť). Proto bych tento zvyk považovala za zcela nevinný, dokonce i prospěšný, protože pomůže dceři vhodným způsobem uvolnit nahromaděné napětí. Vždyť kolik dospělých dělá různé neuvědomované pohyby, mne si ušní lalůček, hraje si s řetízkem, náušnicemi, pohrává si s vlasy a je to zcela normální a přirozené, pomáhá jim to také k uvolnění napětí, k relaxaci, při nervozitě apod. Tento neškodný zvyk u dítěte není třeba řešit, pokud nikoho neohrožuje. Naopak, pokud na její chování začnete upozorňovat, pak dceru můžete znejistit, způsobit jí psychický problém. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly, můžete vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co nejdříve se obraťte na orgán sociálně právní ochrany dítěte - OSPOD na sociální pracovnici či kurátorku, která vám pravděpodobně byla přidělena. Měla by vám poradit a předat kontakty na jakou organizaci se obrátit, kde by vám mohli pomoci vaši situaci řešit. Můžete kontaktovat také krizovou linku pomoci matkám s dětmi, nebo jakoukoliv krizovou linku, kde vám také pomohou, poradí a předají kontakty na některou z organizací, které se pomocí matkám s dětmi zabývají. Odebrat pečující a fungující matce miminko není zase tak jednoduché, nebojte se. To že byl soud odročen nic neznamená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu se mi jeví, že místo potíží s vývojem řeči máte obavy, zda se ve vývoji syna nevyskytují nějaké zvláštnosti. Ohledně vývoje řeči píšete, že syn vyrůstá od narození v Německu. Předpokládám, že doma na něj mluvíte česky a žije tedy v dvojjazyčném prostředí. Vývoj řeči dětí, které se prakticky od narození setkávají s více jazyky mívá svoje specifika. Některé děti sice začnou mluvit brzy a plynně oběma jazyky, ale hodně dětí mívá vývoj řeči pozvolnější. Neznamená to žádné opoždění ve vývoji, ale jen potřebují více času, než oba či více jazyků vstřebají a začnou se v nich aktivně vyjadřovat. Některé tyto děti dlouho nemluví vůbec ani jedním z jazyků, se kterým se setkávají. Přesto to nemusí znamenat žádný problém v jejich vývoji a vše jak říkáte doženou. Pokračujte v logopedické péči a postupujte podle doporučení logopeda. Dále doma rozvíjejte a podporujte znalosti a schopnosti syna a jeho slovní zásobu a výsledek se brzy dostaví. Ohledně chování chlapce mám příliš málo informací. Vyrozuměla jsem, že pozorujete určitá specifika v chování chlapce doma a upozorňují na ně také ve školce. Zřejmě se obáváte výskytu nějaké symptomatologie z okruhu poruch autistického spektra. Doporučila bych vám se nejdříve poradit s ošetřujícím pediatrem, který zná syna od narození a má srovnání s jinými dětmi. Existuje také screeningové vyšetření těchto potíží. Na doporučení pediatra, školky či při zhoršování potíží by bylo ke zvážení odborné vyšetření dětským psychiatrem, který provede podrobnou diagnostiku a potvrdí nebo vyloučí možný výskyt poruchy autistického spektra. Včasné zjištění a potvrzení diagnózy je potřebné pro další vhodnou stimulaci dítěte, aby se předešlo neurotizaci dítěte, výskytu úzkostí či jiných nasedajících potíží. Samozřejmě stimulace dítěte, trpělivost a láskyplné prostředí jsou důležité, podporujte také širší sociální kontakt, kontakt s prarodiči, jak jen to vzhledem k epidemiologické situaci bude možné. Na syna se nezlobte za případná specifika v chování, pokud na něj mluvíte, pak si zajistěte jeho pozornost. Snažte se proniknout do jeho světa, projevte zájem o jeho hru a činnost, nalaďte se na něj. Tak máte šanci dozvědět se něco z jeho života ve školce či jinde. Na přímé dotazy děti většinou neodpovídají, nebo jen jednoslovně ve smyslu "dobrý", "nic"...
Spolupracujte také s učitelkami a vychovatelkami ve školce, s logopedkou, která s chlapcem pracuje, případné potíže s nimi konzultujte a výchovně postupujte v souladu s nimi. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, u takto malého miminka řešte situaci s ošetřujícím pediatrem. U vašeho chlapečka se může jednat o potíže s tolerancí podávaného mléka a je možné, že v této oblasti budou potřeba úpravy. Zvracení po jídle ve spaní by těmto potížím nasvědčovalo a je potřeba jej řešit. Ne vždy si miminko po kojení odříhne, není to však primární důvod ke zvracení. Situaci řešte co nejdříve, zvracení ve spánku je rizikové z hlediska zdraví dítěte (může hrozit vdechnutí zvratků). Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problém se zácpou se může objevit v souvislosti se stresem například při změně režimu při navykání na nočník, při nástupu do kolektivu apod. Stačí, aby jednou vyměšování trošku bolelo, nebo došlo při stolici k poškození konečníku a problém je na světě. Dítě se bojí jít na stolici, že vyměšování ho bude bolet. Při tomto problému bych začala návštěvou dětského lékaře - pediatra a ptala se na rady a doporučení tam. Lékař se s takovými dětmi setkává často a určitě vám bude umět poradit, jak postupovat, jaká zavést režimová opatření a co případně použít, aby se vyprázdění podařilo. Konzultovala bych s lékařem i podávání Lactulosy. Samozřejmě více než vysvětlování a přesvědčování u dvouletého dítěte pomáhá dostatek pohybu, dostatek tekutin, strava obsahující vlákninu, ovoce (švestky, hrušky, meruňky), zeleniny. Pomoci může také teplá koupel, masáž či nahřátí bříška. Pokud nepomáhá, tak lze po konzultaci s lékařem podávat Lactulosu, glycerinové čípky apod. Při zavedení nějakého postupu musíte vyčkat na jeho účinky a vytrvat v nastaveném režimu. Na problém neupozorňujte, nemluvte o něm před dcerou, ale poskytněte jí podporu a porozumění. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně výchovy dítěte včetně používání fyzických trestů dnes panuje velmi mnoho rozporuplných názorů. Obecně fyzické tresty nelze schvalovat, jsou většinou projevem selhání rodičovské autority. Avšak v některých případech může být menší plácnutí nejlepším signálem, kam až dítě nemůže zajít. Může jít i o situace život dítěte ohrožující (vběhnutí do silnice, hra s elektrickými kabely apod.). Platí také pravidlo, že menší plácnutí zanechá na dítěti menší stopy a méně ho poznamená, než například propracované psychické týrání (kdy tělesné tresty nejsou použity), např. nemluvení s dítětem, ignorování dítěte, nadávky, vyhrožování, strašení apod. Doporučila bych vám k přečtení knihu pan psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která se mi dostala nedávno do rukou. Pan psycholog prakticky radí, jak řešit jednotlivé výchovné situace a vyjadřuje zde i svůj názor na používání fyzických trestů, se kterým se v podstatě ztotožňuji. Možná se také dozvíte, jak účinně vychovávat dítě i bez zvedání hlasu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zvykat dítě na pouštění televize u jídla není zrovna optimální. Preferovala bych klidné prostředí, nabízet jídlo u stolečku, pokud dítě odmítne, tak jej nenutit. A to ať mu rostou zuby nebo ne. Zdravé dítě opravdu hlady neumře a pokud jeho vývoj probíhá normálně, tak se není čeho obávat. I když by došlo k menšímu poklesu tělesné hmotnosti (konzultujte případně s pediatrem). Jídlo se jinak snadno může stát prostředkem manipulace s rodiči a s okolím, může se vyvinout nechutenství, či jiné potíže s příjmem potravy (televizi přeci jen nemáte k dispozici vždycky, nemají ji ve školce, atd.), což dítěti ve výsledku škodí. Samozřejmě televize u jídla je lákavá a dítě se jí bude dožadovat, počítejte s tím, že odvykání tomuto zlozvyku pro vás i dítě bude náročné. Nabízejte pestrou a vyváženou stravu, ale neznepokojujte se s tím, že některá jídla dítě odmítá. Chutě dítěte se vyvíjejí a co odmítá nyní, tak může mít později rádo. V knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, kterou jsem nedávno četla, jsou popsány praktické rady, jak se zachovat v různých situacích a je zde věnován prostor také stolování včetně praktických návodů, jak postupovat. Doporučuji tedy pro inspiraci. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, syn může prožívat silnější období vzdoru, o kterém se dá najít mnoho informací například i na portálu Babyonline, takže bych zde více nerozebírala. Podle vámi popisovaných silných projevů chování a afektivní lablity vašeho syna se však také může skutečně jednat o projev nějaké poruchy typu ADHD, poruchy autistického spektra apod. Vzhledem k nízkému věku vašeho syna však diagnostika potíží bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Poraďte se prosím s vaší praktickou dětskou lékařkou, která vás může odeslat na nějaké odborné lékařské např. psychiatrické vyšetření. Ke zvážení je také provést podrobnější vyšetření chlapce, zda za jeho chováním nejsou nějaké zdravotní příčiny (např. alergie, chybějící vitamíny apod.). Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o problematice období vzdoru včetně toho, jak k dítěti přistupovat bylo již napsáno mnohou literatury. Také na webu Babyonline je o období vzdoru dlouhý text, jsou tam rady, jak k dítěti přistupovat, aniž bychom lámali jeho osobnost a vůli. Doporučila bych vám si informace pročíst, případně zakoupit literaturu věnující se výchově dětí a v jejich různých vývojových obdobích. K vašemu dotazu mohu jen dodat, že často čím větší je dítě osobnost, tím dříve se objevuje a silnější bývá období vzdoru. Že se jedná o vývojový krok dopředu, i když to může být nepříjemné, kdyby toto období nepřišlo, tak by to znamenalo, že je něco ve vývoji špatně. Záchvaty vzteku jsou projevem nezralosti nervové soustavy dítěte, které neumí ovládnout, nebo jiným přijatelným způsobem dát najevo své negativní pocity. Dítě za ně nemůže, nedělá je schválně! Toto období odezní, je potřeba jej jen přečkat, zůstanou však osobnostní vlastnosti dítěte, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Pláči a křiku se pravděpodobně v této době úplně  vyhnout nedá, protože dítě nemá své emoce pod kontrolou. Snažit se zvládat situace v klidu se můžete zkusit naučit vy jako rodič, ale dítě se do afektu čas od času prostě dostane. Platí úměra, že čím více zákazů a omezení bude, tím se bude vztekat častěji. Zároveň však dítě potřebuje nastavit hranice a záchvatem vzteku by nemělo dosáhnout požadované věci. Obecně je lepší se zaměřit na situace, kdy si dítě o něco zvládne říct vhodným způsobem, podporovat verbální komunikaci, domluvu, vysvětlení. Ve školce určitě není vaše dcera jediným dítětem v období vzdoru a měli by si s ní umět poradit. Ve věku dvou let je dcera na školku ještě poměrně malá a její nezralá nervová soustava tak může přetížena, proto se afektivní záchvaty mohou zhoršovat. K zařazení dítěte do školky je třeba přistupovat individuálně, to co zvládne jedno dítě v určitém věku jiné dítě zvládnout nemusí, je to jako ve vývoji dětí, který je individuální.V přístupu k dítěti v době záchvatu obecně platí, že pokud už afektivní záchvat vznikne, pak se musí nechat odeznít. Žádné pokusy o uklidnění, tresty, vysvětlování nebudou účinné, jen projevy zhorší. Samozřejmě pomáhá předejít vzniku konfliktní situace, která se však často předvídat nedá. Je proto potřeba vyčkat až záchvat odezní, válení po zemi, křik, kopání apod. není nic neobvyklého. Reakcí okolí si nevšímejte, i když takový výstup na veřejnosti není nic příjemného. Poté co záchvat přejde do pláče je dítě již na dobré cestě k uklidnění a je potřeba ho nechat vyplakat. Teprve poté, co se uklidní můžete přejít k vysvětlování, domluvám apod. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

rozumím vašemu dobrému úmyslu rozšířit synkovi obzory a poskytnout mu prostřednictvím návštěvy školky nové podněty, hry s vrstevníky apod. Podle všeho to vypadá, že těch novinek a změn se najednou u synka, kterého popisujete jako citlivé dítě, sešlo více, než může tak rychle zvládnout. Nejspíš se v něm mísí obavy ze ztráty svého postavení jedináčka, zažil několika denní odloučení od vás, pro něj toho nejdůležitějšího člověka, k tomu každodenní odloučení při pobytech ve školce, kde se musí adaptovat na nové prostředí, pravidla...Určité změny v chování jste u syna již registrovali v těhotenství, kdy sice ještě přesně nevěděl, co ho čeká, ale blížící se změny vycítil a přiměřeně svému věku na ně reagoval.

Nyní cítíte z jeho strany odmítání, vůči babičce asi nejsilnější, k tatínkovi se pak přiklání naopak více.

Zkuste prosím pročíst v poradně moje odpovědi na podobné téma (Pláče při odchodu do školky), především závěr odpovědi. Osobně se přikláním k tomu, nechat syna ještě rok doma. Získá větší jistotu v tom, že jste ho neopustila, že je pořád pro vás stejně důležitý, může podle svých schopností pomáhat s bráškou, získáte víc času na to, abyste se všichni spolu sehráli. Až se situace zklidní, věřím, že se upraví i chování k babičce (předpokládám, že mu dáváte jasně najevo, že nesmí nikoho bít a pokud se objeví nevhodné chování vůči babičce, zastavíte ho, případně nasměřujete jeho negativní emoce jinam - bouchnout si do polštáře např. Důležité je emoci dítěti neupírat - tzn. podpořit ho v tom, že např. vidíte, že je rozzlobený, ale zároveň je nutné jeho projevy zkusit nějak korigovat). To, že děti určitá období více tíhnou k jednomu z rodičů je běžné, i když třeba pro toho druhého rodiče, co je zrovna "méně v kurzu", to bývá těžké. Zkuste to tedy brát spíše jako velkou výhodu, že má syn s tatínkem pěkný vztah, nemusíte mít strach o to, že vás má syn snad proto méně rád. Naopak - pro něj jste pořád jediná máma, ta nejlepší. 

Někdy je dobré nechat věci plynout...a poslouchat svůj mateřský instinkt. 

Přeji vám hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, Váš dotaz byl zodpovězen již v sprnu, přikládám odpověď paní psycholožky: https://www.babyonline.cz/poradna/moceni-naschval/4151

Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, cákání ve vodě je oblíbenou kratochvílí dětí snad každého věku. Vždyť které dítě rádo necáká v kalužích v gumákách, necáká se v bazénku, oblíbenou radostí lezoucích dětí v naší rodině bylo cákat se v misce s vodou pro psy. Synovi zábavu nezakazujte, jenom ji usměrněte žádoucím způsobem. Teď v letních teplých měsících naopak můžete napustit vaničku, lavórek, bazének a nechat ho vycákat po libosti. Zároveň mu tak vysvětlete, kde se může cákat a kde ne, tj, že voda na pití se necáká. Můžete tomu předejít koupením speciálního hrnečku, nebo lahvičky na pití, které se nedají jen tak snadno vylít. Ohledně chození na nočník se už u některých dětí tohoto věku může začít dařit vysazování na nočník. Více se to však daří spíše se stolicí, pokud ji má syn pravidelnou a vypozorujete potřebu z jeho chování, tak jej můžete vysadit. Nevadí, že ještě sám nechodí, pokud stabilně sedí. Pokud se týká močení, tak dítě v tomto věku močí ještě hodně často, takže tam se to daří méně. Potřebu si však syn skutečně již občas uvědomovat může a tak je schopen ji i volně ovlivnit. Pro jeho účely cákání ve vodě je mu jedno o jakou se jedná tekutinu :-), nemá zábrany jako my dospělí. Je opět na místě mu ukázat a vysvětlit se kterou vodičkou si hrát může a se kterou ne. Nečekejte však okamžitý úspěch po jednom vysvětlení, budete muset být trpělivá, chuť zkoušet a zkoumat svět je silnější. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v 15 měsících pokračuje bouřlivý celkový pohybový i mentální vývoj. Jeho potřebou je zdokonalovat své motorické dovednosti a objevovat svět, potřebuje a vyžaduje stále nové podněty. Potřebuje také hodně pozornosti ze strany dospělých, samostatně u hry dlouho nevydrží, potřebuje změnu. Proto se snadno může stát, že mu známý svět doma nestačí a chce podnikat výpravy ven, což vám dává najevo boucháním do dveří a dožadováním se procházky. Pocit nudy jako takový si neuvědomuje, ale jeho chování vychází z jeho potřeb. Poskytněte mu tedy co nejvíce potřebných podnětů, choďte s ním na vycházky, objevujte s ním svět, povídejte si s ním a hrajte si s ním. Odmění se vám svou spokojeností a pokroky ve vývoji a v řeči. Na internetu je možné najít přímo tipy na možné hry s takto starými dětmi, které můžete se synem k vzájemné radosti obou vyzkoušet. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, noční pláč vašeho chlapce může souviset  s jeho vývojovým obdobím. Může se mu měnit potřeba spánku, v tomto věku děti často přecházejí ze dvou denních spánků jen na jeden a tento přechod může dočasně jejich spánkový mechanismus narušit. Syn může také prožívat úzkost související s vývojově podmíněným strachem z odloučení, který je typický pro děti v období 12 - 18 měsíce. Tento strach je vývojově podmíněný a neznamená tedy žádnou poruchu ve zdravém vývoji dítěte. Samozřejmě mu mohou růst i zoubky, což kvalitu spánku může snižovat. Malé dítě si nikdy své úzkosti nevymýšlí, nemá na to vývojové kapacity. Jen vám svým pláčem dává najevo, že se něco děje a že se necítí dobře. Na místě je proto hodně trpělivosti, chlapečka vždy utište, poskytněte mu podporu, ujištění, pochování. Ohledně spaní ve vaší posteli záleží na vás, jak budete chtít postupovat. Skutečně hrozí, že dítě si v tomto období na spaní s vámi zvykne a bude jej vyžadovat. Kontakt s rodiči mu navozuje pocit bezpečí. Pokud nechcete, aby s vámi syn spával, tak jej utište, pochovejte, uklidněte a pak byste ho měla vrátit zpátky do postýlky. Můžete u něj zůstat, hladit jej, konejšit a klidně a tiše na něj mluvit, dokud neusne. Další z krátkodobého pohledu rychlejší a účinnější možností je nechat jej spávat u vás v posteli a smířit se s nočním návštěvníkem. Některé děti se s postupujícím vývojem nemají problém vrátit do vlastní postýlky, některé si ale mohou spaní s rodiči vynucovat. Musíte zvážit a probrat s partnerem, co vám do budoucna více vyhovuje a podle toho chlapce zvykat. Samozřejmě pokud je dítě nemocné, nebo má nějakou jinou tělesnou nepohodu je na místě jej do postele rodičů vzít. Také neplatí, že když s vámi spal párkrát, tak už bude muset s vámi spát vždycky. Jste ale asi teď právě v době, kdy se tzv. "láme chleba" a záleží na vás, co si váš syn zafixuje. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog