Všechny dotazy

Dobrý den, váš syn se nachází v období vzdoru, které není pro dítě a ani pro rodiče snadné a jednoduché. Navíc většinou platí, že čím silnější osobnost dítěte, tím může být období náročnější. U vás je ještě umocněné příchodem mladšího sourozence a potřebou syna udržet, potvrdit a upevnit si své postavení v rodině a upoutat na sebe pozornost za každou cenu. Proto se mu nechce chodit do školky, dobře si totiž uvědomuje, že mladší sourozenec s vámi zůstává doma a má obavy, zda nezaujme jeho uprázdněné místo. Ohledně období vzdoru, které je právě popisovanými afektivními reakcemi nezralého organismu dítěte charakteristické už bylo napsáno mnoho informací, které můžete najít v literatuře i na internetu a také já jsem již na dotazy s obdobnou problematikou mnohokrát odpovídala. Žádná rychlá a okamžitá rada neexistuje, dítě potřebuje čas, než vyzraje jeho nervový systém a naučí se zvládat svoje emoce a afekty. Můžete mu pomoci klidným a trpělivým přístupem, zvýšením zájmu o něj, pokud se nevzteká, věnovat se mu, vyhradit si čas na dítě odděleně od sourozence. Případný afekt je potřeba nechat odeznít a teprve poté lze situaci s dítětem situaci trpělivě probrat, vysvětlit jaké požadujeme chování, nebo jak by mohlo reagovat. Dítě za svoje chování nemůže, není úmyslné, jen si neumí jinak poradit. Potřebuje vaše objetí, porozumění a pochopení. Při přetrvávajících obtížích vám doporučuji vyhledat pomoc dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
v dotaze uvádíte, že syn odmítá nosit cokoliv kromě ponožek. Dále píšete, že syn již přibližně půl roku chodí - nemám však informaci, jak odmítání botiček řešíte venku? Předpokládám, že venku syn má zájem chodit sám a v zimě nejspíš nechodí v ponožkách. Pokud venku botičky neodmítá, nechala bych ho doma jen v protiskluzových ponožkách. Pokud by odmítal boty obouvat i na ven (a že jsem měla možnost vidět takové děti na vlastní oči), nechávala bych ho v kočárku a trvala bych na tom, že běhání bez bot (obzvlášť v zimě) se provozovat nebude. Některým dětem trvá déle, než si na obuté boty zvyknou, důležité je vytrvat a vysvětlovat, proč botičky nohám pomáhají. Samozřejmostí by měla být správně volená velikost boty a dostatečné pohodlí (pokud možno ohebnější podrážka, případně barefoot boty).
Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, ohledně spánku takto malého miminka bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem. Obzvláště, pokud se vám dcerka jeví být neklidná a celkově nespokojená. Takto malé miminko by mělo prospat až 17 hodin denně. Některá citlivější, dráždivější, neklidná miminka mívají potíže s útlumem a usínáním již v raném věku. Také některé mimořádně nadané děti vykazují odmalička malou potřebu spánku. Pokud vám dcerka v noci spí vcelku pět hodin, pak je to jen dobře. Pokud váhově prospívá, byla donošená a je zdravá, pak přirozený spánek miminka není potřeba narušovat a budit jej. Nechte ji spát tak dlouho vcelku, jak potřebuje. Jiná situace by mohla nastat, kdyby se jednalo o miminko nedonošené, zdravotně oslabené, s nízkou porodní váhou. Taková miminka jsou někdy slabá, málo sají a pijí, mají tendenci dlouho spát a nepřijímat tak potravu, neprospívají a slábnou. Taková miminka je někdy potřeba na jídlo pravidelně a častěji budit podle doporučení pediatra. Obraťte se tedy prosím na ošetřujícího dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučovala bych vám poradit se s dětským klinickým psychologem, jak postupovat, abyste ohledně vyměšování nevytvořili psychický blok. Určitě by pomohlo na syna ohledně stolice netlačit, nemluvit na něj, pokud již stolici vykonává do pleny. Mohlo by to vést ke vzniku psychických obtíží. Váš syn si zřejmě uvědomuje, že je potřeba stolici vykonávat na záchod nebo do nočníku, ale nemusí ji být schopen ještě tak dokonale ovládat, aby se to podařilo, nebo nechce měnit osvědčený způsob, kdy se mu vykonat potřebu daří. Můžete zkusit vysledovat jeho chování předtím, než si někam zaleze a stolici vykonává a vysadit jej na nočník. Pokud se ale nezadaří a syn bude potřebu potlačovat, pak ještě není připraven a nevytvářejte proto na něj nátlak. Dítě obvykle začne samo něco vykonávat, až když je připravené. Řekněte synovi, že až bude chtít, že má připravený nočník, kdyby chtěl vyzkoušet a nechte ho, ať se rozhodne sám. Třeba to, že přestanete naléhat, pomůže. Můžete se také poradit s ošetřujícím dětským lékařem. Postupujte hlavně citlivě, blok ohledně vyměšování se obtížně odbourává. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, poradila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám pomohl problém zpracovat. Jeví se mi, že chování vaší dcery může souviset s narozením mladšího sourozence. Jedná se pravděpodobně o nezpracovanou a také výchovně ne zcela zvládnutou reakci na narození mladšího sourozence, na problematiku žárlivosti. Problém se s růstem syna bude stupňovat, protože bude rychle pohyblivější a bude zvládat čím dál více kompetencí, které jsou nyní vyhrazeny pouze dceři, takže bude postupně přicházet o své výsady. Vy jako matka byste si měla stanovit priority, které dítě nejdříve "ošetřit", pokud pláčou. Jestliže se váš syn uhodil a pláče, pak byste svoji péči měla věnovat nejdříve jemu a utěšit ho, protože je zde objektivní příčina pláče. Pokud pláče i dcera, která se ale bez příčiny vzteká, pak by pozornost dostat hned neměla. Jinak ji pouze v jejích afektivních reakcích podporujete, protože vyvolají pozornost a dokonce vás zřejmě často i odvede od pozornosti věnované mladšímu sourozenci. To že chce, abyste utěšila i jeho je pouze manipulace, kdy přebírá situaci a kontrolu nad pozorností, která se dostane sourozenci do svých rukou. V této situaci se ale dcera nemůže cítit dobře, chybí jí rozhodnost a jistota dospělého a pocit bezpečí, který z ní získává. Mám však příliš málo informací, abych vám mohla kvalifikovaněji poradit. Roli zde také hraje ještě zřejmě přetrvávající období vzdoru vaší dcery, která je tak afektivně labilní a neumí své reakce ještě zpracovat a ovládnout, navíc ji křik mladšího sourozence zřejmě nějak silně irituje, dráždí. Určitě byste ale měla být trpělivá, křik z vaší strany ani tresty nic nevyřeší. Dcera vám to nedělá schválně, její chování není osobní, jen nedovede jinak zpracovat vzniklou situaci. Pokud chcete s dcerou situaci probírat, pak je důležité vždy počkat až se uklidní a přestane se vztekat a plakat. Potom je chvíle, kdy si s ní můžete promluvit. Je důležité, aby se dozvěděla, že se vám její chování a křik nelíbí a také o vašich pocitech, které to ve vás vyvolává. Můžete spolu hledat jiné cesty, co by mohla v těchto případech dělat. Vysvětlujte vždy úměrně věku, ideálně formou příběhů, pohádek, můžete si zahrát loutkové divadlo a přehrát si možné způsoby reagování, vaší kreativitě se meze nekladou. Snažte se najít si na dceru čas, který strávíte odděleně jen spolu bez mladšího bratra. Chlapečka může někdo pohlídat, nebo se o něj postarat tatínek a věnovat se také jen jemu. Dcera vás měla tři roky svého života jen pro sebe a zřejmě jste se jí hodně věnovali a najednou o tento čas přišla. Proto se ho snaží vydobýt zpět. Důležité je, aby každý ze sourozenců měl také nějaký samostatný čas s rodičem. Postrádá ho však více dcera, váš syn se již narodil do rodiny s jedním dítětem a jinou situaci nepoznal. Bude dobré, když vyhledáte odbornou pomoc co nejdříve, než se problém dále prohloubí a vyústí například v nějaké agresívní chování k mladšímu sourozenci nebo vznikem potíží ve vztahu mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle obtíží, které popisujete, se mi na chování vašeho syna nejeví nic patologického. Potřeba spánku je u  každého dítěte, stejně tak, jako u dospělého, individuální. Z hlediska vývoje dítěte a hlediska fyziologického dvouleté děti spát ještě většinou potřebují. Pokud však na synovi nepozorujete nějaké obtíže, před den není unavený, je čilý, aktivní, večer dobře usíná a dobře se vyvíjí, pak není důvod k obavám. Některé čilejší děti prostě spánku potřebují méně. Pokud chlapec usíná v kočárku, pak je to výhoda, že je možné jej alespoň občas před den uspat. Jeho nervový systém se vyvíjí a v tomto věku, jak už jsem psala, většina dětí ještě přes den spát potřebuje. Nárazová potřeba spánku při nebo po nemoci je také naprosto normální a pochopitelná. Odpoledne by bylo, pokud syn nespí, vhodné zařazovat klidnější aktivity, čtení pohádky, malování, prohlížení obrázků, aby si odpočinul. Nemusíte trvat na usnutí. Důležité je dodržovat pravidelný režim, denních odpočinkových aktivit. Počítejte s tím, že také ve školce, kam pravděpodobně váš syn nastoupí, se odpoledne bude odpočívat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
v dotazu uvádíte, že je dcerka ve stávající školce spokojená, vy jste také spokojená, na školku máte i kladné reference. To je hned několik dobrých zpráv. Na druhou stranu máte trochu obavy, aby holčička nebyla vyloučena z her vrstevníků v místě vašeho bydliště a později z kolektivu ve škole, zvažujete tedy vhodnost přestupu do místní školky, ze které však zřejmě tolik optimistické pocity nemáte.

Podívala bych se na to úplně pragmaticky - školek, se kterými bude spokojené dítě i rodiče není neomezené množství. Popravdě řečeno, je štěstí, když hned napoprvé zavládne u všech zúčastněných spokojenost.

Co se týká kontaktu s dětmi z místa bydliště, vždy budete mít možnost zajistit dceři, aby se s dětmi setkávala a měla možnost si s nimi pohrát. Děti se mohou např. navzájem účastnit narozeninových oslav, ale příležitostí se potkat a více poznat bude jistě dost.

Nebála bych se tedy toho, že bude dcera potom pro děti za pár let ve škole "cizí", navíc pokud nemá výraznější problémy se seznamováním s dětmi, není důvod, proč by do kolektivu nemohla hladce zapadnout. V předškolním věku se sice někdy už začínají formovat trvalejší kamarádství, ale určitě to neznamená, že si děti i ve škole budou hrát a kamarádit se jen s tím, koho znají ze školky. Dceři může školka v jiné obci přinést další kamarády, v místě bydliště pak bude mít kamarády jiné.

Domnívám se, že pokud se budete nyní držet toho, co se vám osvědčilo, neuděláte chybu a do budoucna se dcera zařadí mezi děti, které bude znát minimálně ze sousedství, úplně v pohodě. V 1. třídě budou spolu všichni začínat od začátku a kamarádské vztahy se budou nově vytvářet a proměňovat, ostatně jako i ty následující roky.

Hodně radosti se škol(k)ačkou i miminkem.

Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti mají v průběhu vývoje mnoho období, kdy spinkají nebo usínají lépe a jindy zase hůře. Obtíže se spánkem mohou souviset s mnoha okolnostmi jako je třeba prudký vývoj nervové soustavy dítěte, růstový spurt, kdy se u kojeného dítěte zvyšuje spotřeba mléka a chvíli trvá, než se jeho tvorba potřebám dítěte přizpůsobí, období růstu zoubků, nebo zátěžovější období v rodině, které dítě vnímá apod. Pokud dcerka nechce dudlík, pak se asi budete muset smířit s tím, že její uklidnění může být náročnější, ale zase nevznikne návyk, který pak budete složitě odbourávat, o vlivu dudlíku na vývoj chrupu ani nemluvím. K dceři určitě přistupujte citlivě, reagujte na její signály a potřeby. Budete se asi muset rozhodnut, jestli ji budete uspávat ve vaší posteli u kojení, nebo vytrváte a budete ji přendávat ke spánku do postýlky. Neměla byste způsoby ukládání stále nebo často měnit. Je potřeba vytvořit si určitý rituál, pořádek a ten se snažit před spaním dodržovat. Rituál vytvořte samozřejmě takový, který vám oběma vyhovuje a dodržte jej, i když se momentálně vyskytují obtíže. Změny v zaběhnutém pořádku by dítě ještě více rozhodily a obtíže by se mohly prohloubit, což ovšem neznamená, že dítě nemáte pochovat a uklidnit pokud pláče, jen je potřeba se pak zase vrátit ke stejnému ukládacímu postupu, i když jej budete třeba muset vícekrát zopakovat. Je předpoklad, že při dodržení stejného způsobu ukládání se po pominutí důvodů k horšímu spánku vše zase vrátí do původních kolejí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kdybych věděla nějakou univerzální radu, jak zařídit, aby se miminka v noci nebudila, tak bych asi byla kandidátem na Nobelovu cenu :-). Obtíže syna s usínáním můžete zkonzultovat s dětskou lékařkou, u které je sledován. Může se jednat o dítě s dráždivější nervovou soustavou, které má obtíže se zklidněním a usnutím a potřebuje tedy zatím nějaký vnější podnět, stimul. Asi vás nepotěším, ale dělejte to, co synovi pomáhá usnout, i kdyby to znamenalo, že budete popojíždět postýlkou. Zkuste dodržovat pravidelné rituály před ukládáním, včetně pojíždění postýlkou, dávejte ho spát přibližně ve stejný čas, volte prodyšné pyžamko z bavlněných materiálů, snažte se zajistit klidné prostředí, zkrátka eliminujte rušivé vlivy, které by narušovaly usínání a spánek. Děti mají v průběhu vývoje několik vývojových spánkových krizí, kdy hůře spinkají, souvisejí s prudkým vývojem nervové soustavy, psychomotorickým vývojem, spánek může ovlivnit růst zoubků, teplota v místnosti ať už nízká nebo vysoká a spousta jiných faktorů. Zkuste syna pochovat, uklidnit a mějte s ním hodně trpělivosti. Přeji ať se jeho spaní brzy zlepší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že podobnými obtížemi jako vaše dcera trpíte také. Podle toho co popisujete se ve vaší rodině zřejmě jedná o dědičnou zátěž. Pravděpodobně se jedná o určitou labilitu nervové soustavy a tendenci v zátěži spojené s výkonem (alespoň u vaší dcery se jedná zřejmě o spojení se školou) reagovat neadekvátně panickým strachem. Také nástup potíží v období dospívání by tomu nasvědčoval. Své dceři můžete nejlépe pomoci tím, že vyhledáte odbornou pomoc. Pokud jste vy, vaše sestra nebo matka sledovány u odborného lékaře, psychiatra, pak bych vám doporučovala vzít s sebou na konzultaci také vaši dceru. Je na lékaři, aby posoudil její obtíže a případně doporučil další postup včetně případného zahájení medikace nebo psychoterapie. Jinak vzhledem k tomu, že obtížemi trpíte také a máte s nimi v rodině po ženské linii zkušenosti, tak můžete své dceři nejen dobře porozumět, ale také poradit, co třeba vám k vyrovnání se s úzkostí a strachem pomáhá, zabírá. Možná by si s ní mohla promluvit vaše sestra - její teta. Dětem se někdy lépe mluví a svěřuje tetě, než rodičům. Neznamená to, že by s rodiči neměly dobrý vztah, ale s tetou mohou mluvit více na partnerské úrovni a otevřeněji. Nejdříve si ale s dcerou promluvte, jestli o pomoc stojí a jestli ji chce. Přeci jen je už v pubertě a mělo by se počítat také s jejím názorem a potřebami. Ohledně obtíží se strachem ze zkoušení ve škole je možné dceru také objednat do Pedagogicko psychologické poradny, kde proběhne vyšetření obtíží a případné nastavení vzdělávací podpory. Poradna si ale také vyžádá jako podklad odborné lékařské vyšetření, takže bych doporučovala tím začít. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově pravděpodobně již nachází na počátku období prvního vzdoru, pro které jsou záchvaty vzteku a emoční labilita typické. Tyto záchvaty plynou z nezralosti nervové soustavy dítěte, které se při nějakém vzruchu (např. když se mu něco nelíbí, nedostane co chtělo, je unavené, přetažené, má nějaké jiné potřeby, nebo z jiných důvodů) nedovede ještě ovládnout a emoci zpracovat. Emoce dítě naprosto ovládnou. O období vzdoru jsem psala již i na tomto fóru mnohokrát a dá se o něm najít mnoho informací na internetu i v literatuře. Emoční afektivní záchvaty vašeho syna před usnutím, které popisujete, mohou dosti pravděpodobně souviset s jeho únavou. Je možné, že je přetažený a má potíže se před usnutím zklidnit. O hyperaktivitě bych v jeho věku zatím vůbec nemluvila. Zkuste ale upravit jeho denní režim tak, abyste už přibližně dvě hodiny před ukládáním volili zklidňující aktivity, dodržovali nastavený režim, který příliš nevybočuje ze zajetých kolejí. Každé vybočení může způsobit zhoršení projevů u dítěte. Před spaním už by chlapec neměl mít nějaké divoké aktivity, jako dovádění, pohybové hry, venkovní aktivity atd. Těsně před spaním zařaďte nějaký oblíbený rituál, může to být koupel, čtení oblíbené knížky, prohlížení obrázků nebo jiné klidové aktivity. Není příliš vhodné sledování televize ani např. tablet nebo PC, ty spaní nenavozují, ale spíše dítě excitují. Usínací rituál by se měl opakovat každý den vždy v přibližně stejnou dobu. Některým dětem pomáhá k usnutí např. sklenice teplého mléka, nebo nějaký plyšáček usínáček, dětský kolotoč se stále stejnou melodií nebo něco jiného podle preferencí dítěte. Můžete chlapečka také pochovat, vyjádřit mu pochopení i pevněji přidržet, přimknout k sobě a pomoci mu se uklidnit. Podle toho, jak jsou rozvinuté jeho řečové schopnosti, se ho po uklidnění můžete zeptat, co by třeba potřeboval, nebo chtěl, aby se mu lépe spinkalo. Určitě však na něj nenaléhejte, pokud je v afektu, to vám nejen nic nepoví, ale jeho vztek se ještě zhorší. Mějte na paměti, že váš chlapec vám nedělá nic úmyslně, jen nedovede své pocity nebo únavu jinak zpracovat. Proto se na něj nezlobte, vyhněte se zvyšování hlasu, snažte se vy dospělí zůstat v klidu, protože vaše nervozita se na dítě přenáší a situaci ještě zhoršuje. Zkuste se při ukládání syna také třeba vystřídat, někdy pomůže vytvoření usínacího rituálu třeba s tatínkem, na kterého, protože často bývá jeho přítomnost vzácnější, dítě může reagovat lépe než na maminku, se kterou bývá většinu času. Přispěje to také k vytvoření a prohloubení vzájemného vztahu otce s dítětem. Můžete se také zkusit objednat k dětskému klinickému psychologovi ke konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás svou odpovědí nepotěším, ale mít pro dítě skvělou tetu a babičku, které ho milují a dokážou se o něj postarat, je obrovský dar, kterého byste si měla vážit. Teta není v roli matky a může si tak se synovcem či neteří vytvořit kamarádský vztah, podílet se na jejich výchově a obohacovat jejich nejen vztahový život. Teta se o dítě často dokáže postarat i lépe než prarodiče, protože je mladší a má více energie. Děti se dobré tetě mohou se vším svěřit a o všem si popovídat. Prostě to tak je, že svým rodičům se děti svěřují méně rády. Neznamená to ale, že by k rodičům měly špatný vztah. Přítomnost tety a vztah s ní pomáhá dítěti utvářet rodinné hodnoty. Je velmi důležité jak dospělí v rodině spolu vycházejí. Mějte na paměti, že dítě se od vás učí a inspiruje, jak vytvářet a pěstovat vztahy do budoucna a do života. Když uvidí, že vaše vztahy s ostatními členy rodiny jsou dobré, je to pro něj velmi cenné a důležité. Teta se také může stát prostředníkem mezi dětmi a rodiči v případě nějakých konfliktních situací. Váš chlapeček je ještě malý, dítě v jeho věku žije přítomností, chce to, co je mu zrovna příjemné. Vy jste dospělá a do budoucnosti byste vidět měla, nehledě na to, že pokud to vezmete čistě prakticky, co by dalo mnoho rodičů za to, že jim děti někdo pohlídá, třeba když jsou nemocné a oni musí do práce, nebo si jen chtějí odpočinout či zajít do kina nebo divadla. A vy tuto skvělou možnost máte a teta dokonce ani nemá děti, takže se vašemu chlapečkovi může věnovat plně. Váš syn již vaším rozchodem přišel o přítomnost otce v rodině, opravdu ho chcete ochudit i o další rodinné vztahy? To že váš syn chce být s tetou, a že se na ni ptá, protože mu s ní je dobře, vůbec neznamená, že nemá rád vás jako matku, nebo že se váš vztah nerozvíjí normálně. Neberte jeho věty osobně, protože tak nejsou myšleny, takto malé dítě není schopno ani plánovat ani odhadnout dopad svých slov. Říkají prostě to, co aktuálně cítí. Chlapci jednoduše odpovězte, ano je ti smutno po tetě, však za ní půjdeme tehdy a tehdy, nebo ona k nám přijde ...  a dále to nekomentujte, rozhodně to není a nemá být pro vás jako facka, navíc je zcela přirozené, že syn tyto věty používá ve chvílích, kdy se mu třeba něco nelíbí. To prostě děti dělají, tetě zase syn může v nějaké pro něj nepříjemné situaci říkat, že chce za vámi. S tetou je ale potřeba ujasnit si pravidla, neřešte však podružnosti, zaměřte se na pro vás zásadní věci. Stanovení pravidel neřešte před malým, nejlépe by bylo, abyste tetě navrhla, že si s ní chcete promluvit a vyšly si na nějaké neutrální místo mimo domov vás obou (třeba kavárna apod.). Myslím, že vzhledem k tomu, že tetě na vašem synovi záleží a určitě mu nechce ublížit ani přemírou sladkostí ani ničím jiným, tak společnou řeč najdete. Ohledně uspávání se asi nic nestane, když u tety občas usne v posteli, ať si to společně užijí. Garantem výchovy dítěte jste vy a na vás tedy je nastavování pravidel. Ohledně vánočních svátků se také dohodněte na počtu dnů, které u tety chlapec stráví. A vy si volno užijte bez výčitek, vždyť péče o malé dítě je náročná. Pokud byste chtěla vztahy s tetou nějak přerušit, tak byste vašemu synovi i tetě ublížila a navíc by to oprávněně vypadalo, že dokud jste tetu a babičku potřebovala, když byl syn miminko, tak vám byly dobré a že za jejich pomoc nejste vděčná. Mám z vašeho dotazu spíše pocit, že si nejste v mateřské roli jistá, považujete tetu za konkurenci a proto se s náklonností syna k tetě tak těžce vyrovnáváte. Mohla byste zkusit vyhledat psychologa a situaci s ním probrat, třeba by vám to pomohlo utřídit si svoje myšlenky a pocity. Abych vás trošku uklidnila, tak můj čtyřletý vnouček jako malý dělával vždy hrozné scény, že nechce jít domů s maminkou, chtěl být stále u babičky a u dědečka a opravdu jak píšete se bál, že ho maminka odvede. Kdyby to moje dcera brala osobně, tak by se asi musela zhroutit :-). No chlapeček má teď čtyři, svoji maminku miluje a říká, že je maminky a babičky. Takže nezoufejte, přerušením kontaktů s tetou můžete více pokazit než získat a dejte sobě i svému synkovi čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru  také vnímáte jako více citlivou.

Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást. 

Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je.  Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.

Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.

Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba.  Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a  pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.

Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.

Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.

Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.

Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.

Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly  do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením,  že byste spali v 1 pokoji všichni společně?  Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.

I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.

Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou  taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...

Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.

S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.

Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité  dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa,  méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.

Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být  přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.

Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru  děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...)  Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou

Dobrý den, schopnost udržovat tělesnou čistotu u dětí souvisí se zralostí jejich nervové soustavy. Není prokázána žádná souvislost s inteligencí a rozumovou vyspělostí dítěte. Kolem dvou let věku děti často začínají být připravené na nácvik udržování čistoty, vydrží delší dobu suché, začínají potřebu signalizovat.  Nedá se to ale vztáhnout na všechny děti, nervová soustava  vyzrává u každého dítěte individuálně. Podle popisovaných obtíží se jeví, že váš synek není ještě na udržování čistoty docela připravený. Začíná si již uvědomovat, že vyměšuje, ale není pravděpodobně vyměšování vždy schopen vůlí ovlivnit. Občas se mu to podaří, občas ne. Určitě vám nedělá žádné schválnosti, pouze asi pojal vyměšování jako hru a baví ho vaše zřejmě vyděšená reakce, když řekne, že chce čůrat na koberci nebo na posteli. Nežádoucí chování posilují i negativní emoce a pozornost. Vypadá to, že přitáhne vaši plnou pozornost a pozornost je také to, že dostane na zadek, jak píšete. Za pomočení ho rozhodně netrestejte, vyjádřete naopak pochopení, např. slovy: tobě se chtělo čůrat a nedokázal jsi to stihnout na záchod, nočník, nic se neděje, pojď, zkusíme to společně uklidit a zapojte ho do následného úklidu. Pokud se mu podaří vykonat potřebu na záchod, pak jej velmi pochvalte a věnujte pozornost tomuto žádoucímu chování. Případnou nehodu nerozebírejte, nebavte se o ní před synem, nevěnujte jí nadměrnou pozornost. Prostě okomentujte stala se nehoda, uklidíme ji a více již nerozebírejte. Můžete zkusit pozorovat signály syna, že se mu chce vykonat potřebu a vysadit jej na záchod či nočník. Vzhledem k tomu, že si sám ještě neřekne, tak je potřeba mu potřebu připomínat. Na druhou stranu je to znamení, že ještě zcela připravený není, i když pleny odmítá. Pokud by se dlouhodobě nedařilo, pak zvažte opětovné zavedení plenek na přechodnou dobu, ať syna neúspěšné pokusy nedemotivují a nedochází k jeho neurotizaci. Přeji brzké zvládnutí udržování čistoty. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám svoje pochybnosti o vývoji vašeho dítěte zkonzultovat se synovým ošetřujícím pediatrem. Lékař zná vašeho chlapce odmalička, a pokud by zjistil nějaké nesrovnalosti v jeho vývoji, tak by je určitě řešil. Bez možnosti pozorovat chování vašeho chlapce není možné posoudit, zda se jedná o nějaký problém v jeho vývoji. Nicméně podle projevů, které popisujete, se jeví, že chování vašeho chlapce v podstatě odpovídá věku. Za potížemi se spánkem a neklidem od narození se může skrývat více aspektů, může jít o dítě s dráždivější a citlivější nervovou soustavou, dítě, u kterého se do budoucna může, ale také vůbec nemusí rozvinout syndrom ADHD a obdobné potíže mohou vykazovat i děti s mimořádným nadáním. Zatím je však váš chlapec na jakoukoliv diagnózu velmi malý a může se jednat opravdu jen o normální vývoj a vyspívání nervového systému, kdy se cca do šesti let věku samo upraví. Ohledně kontaktů s ostatními dětmi jsou reakce syna v normě, děti v tomto věku nejsou ještě schopné kooperativní hry, hrají si spíše vedle sebe. Některé společnost vrstevníků a jiných dětí vysloveně vyhledávají a jiné se ostatních dětí bojí a vyhýbají se jim. Můžete však synovi pomoci se do hry nebo mezi ostatní děti zapojit, běžte si hrát společně s ním, když se toho dožaduje, můžete zkusit koordinovat jeho hru s jiným dítětem. Nejlépe pokud máte nějaké kamarádky s podobně starými dětmi, tak si můžete hrát s nimi a ukázat jim tak, jak mohou spolu komunikovat a jak si hrát. Na separační úzkost má syn v tomto věku nárok stejně jako se již může ozývat období vzdoru. Oboje jsou vývojové etapy, které jsou sice náročné na trpělivost a výdrž rodiče, ale oboje s vývojem dítěte odezní. Do kontaktů s ostatními dětmi syna nenuťte, nesnažte se jej za každou cenu socializovat, spíše nabízejte různé aktivity, a pokud si sám netroufá, tak se do nich zapojte s ním. Rok do nástupu do školky je ještě dlouhá doba, vždyť se jedná o polovinu života vašeho dítěte. Děti v tomto období dělají obrovské vývojové pokroky a to, že na školku není syn zralý ve dvou letech neznamená, že nebude zralý ve třech letech. Můžete zdravý vývoj syna podpořit nabízením různých aktivit, evidentně mu dělá dobře pravidelný režim, který zachovávejte a vytvořte mu co nejklidnější rodinné prostředí. Obavy ze zvuků mají sice některé děti s poruchou autistického spektra, jedná se však v jejich případě o celý komplex potíží. Také mnohé citlivější děti se různých hlasitých nebo neobvyklých zvuků bojí a s autistickými projevy to nemá nic společného. U dětského lékaře byste kolem dvou let měli vyplňovat dotazník na zachycení možných symptomů poruchy autistického spektra, můžete se lékaře zeptat na výsledek a opět platí, že pokud by měl lékař nějaké pochybnosti, tak by vám doporučil další odborné vyšetření. Nezapomínejte také na svou psychohygienu a využívejte hlídání od prarodičů, kdy syn nemá problém, nebo ho nechejte si hrát s tatínkem a někam si zajděte, setkejte se s přáteli, odpočiňte si. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně připravenosti dítěte na nástup do předškolního zařízení je to obdobné jako s nástupem do školy. Obecně platí, že většina dětí v daném věku (u MŠ 3 roky u ZŠ 6 let) je na zahájení docházky do kolektivního zařízení či školní docházky připravena. Proto jsou na základě psychologických poznatků o vývoji dítěte věkové hranice takto nastaveny. Ale vývoj každého jedince, tedy dítěte, probíhá individuálně, protože každý člověk je prostě originál. Nervový systém dítěte tedy může vyzrávat odlišnou rychlostí a není to žádná porucha, vada nebo patologie. Jedná se o poměrně velké procento dětí, u odkladu školní docházky se jedná cca o 20 % dětí, které ještě na zaškolení nejsou připravené v 6 letech. Dá se to proto analogicky vztáhnout i na zralost dětí pro nástup do MŠ. Přitom ale to, že dítě není připravené na nástup do školky, vůbec nemusí znamenat, že v budoucnu bude mít odklad školní docházky. Vývoj totiž probíhá individuálním tempem, může být nerovnoměrný, zrychlovat se či zpomalovat. Některé děti se vysloveně vyvíjejí skokově. Podle popisovaného chování vašeho syna to působí, že se jedná o šikovného normálně se vyvíjejícího chlapce, který ale ještě není připraven na oddělení od rodičů. Samozřejmě ne úplně šikovný přístup paní učitelky ve školce situaci nepřidal a syna zřejmě vyděsil. Zkuste ho opatrně zapojovat mezi děti formou kroužku, kdyby ale měl z docházky trauma, objevovaly by se noční děsy, plačtivost a podobně, pak ji raději přerušte a chlapce nenuťte. Ohledně školky si zkuste se synem o všem přiměřeně jeho věku povídat, můžete ho připravovat pomocí her na školku, nebo vhodných knížek o prostředí MŠ (na trhu jsou různé), které hravou a pohádkovou formou dítě na vstup do školky připravují. Případné spontánní dotazy syna na školku úměrně jeho věku pravdivě zodpovězte. S docházkou můžete zkusit začít zase v pololetí, ale pokud by syn špatně reagoval, pak by pro něj bylo vhodnější počkat až na další školní rok. Bylo by vhodné si předem promluvit s učitelkami ohledně přístupu k synovi, co váš chlapec potřebuje, aby se cítil dobře. Obecně lze říct, že braní cizího dítěte do náruče není nejvhodnějším způsobem prvního kontaktu a většina dětí by reagovala strachem. I když dobré úmysly paní učitelky jsou pochopitelné. Možná byla také sama nervózní a chtěla chlapečka rychle uklidnit. Přeji, aby se podobná zkušenost neopakovala a aby váš chlapec brzy dozrál k docházce do školky, která mu přinese mnoho radostí, kontaktu a zážitků s ostatními dětmi. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, s největší pravděpodobností se u vašeho syna skutečně nejedná o nic závažného. Popisované potíže souvisí s nemocí a teplotou. Spánek dítěte při teplotě a nemoci může být narušený, mohou se mu zdát strašidelné sny a může trpět nočními děsy. Také mnohé citlivější děti nočními děsy trpí, i když nemají teplotu a jsou zdravé. Syn se zřejmě probudil dezorientovaný, měl ještě spánkové představy a dobře nerozlišoval realitu, nebylo to osobní vůči vám. Na chlapce mluvte klidným hlasem, snažte se ho úplně probudit tak, aby se zorientoval kde je a co se děje. Při teplotě dodávejte dostatek tekutin a snižujte ji podle doporučení lékaře. Důležité je, abyste se snažila zachovat klid, dítě vaši nervozitu a obavy vycítí a jeho vlastní strach se ještě zhoršuje. Případné další potíže se spánkem konzultujte s ošetřujícím dětským lékařem a kdyby obtíže přetrvávaly i po odeznění nemoci, pak můžete zkusit kontaktovat o radu dětského klinického psychologa. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám příliš málo informací na to, abych mohla cíleněji poradit. Zejména věk vaší dcery je důležitý. Obecně platí, že zralost dítěte pro nástup do kolektivního zařízení je individuální. Většina dětí ve věku 3 let nástup do školky zvládne. Je ale poměrně velké procento dětí, které připravené ještě nejsou. Nezáleží na jejich temperamentu ani na vztahu k ostatním dětem, spíše na zralosti jejich nervového systému a psychosociální vyspělosti. Pobyt mimo domov v neznámém prostředí pod vedením cizího dospělého a mezi cizími dětmi je pro dítě náročná a zátěžová situace a každé dítě potřebuje na adaptaci jinak dlouhou dobu. Na dítě není dobré tlačit a je potřeba mu tento čas poskytnout. Jako vhodné se mi jeví pokračování ve zkrácené docházce vaší dcery, dokud si nepřivykne. Příznaky jako pomočování nepodceňujte, signalizují, že něco není v pořádku a že zátěž je na dítě příliš vysoká. Ohledně homeopatika vám neporadím, na tuto problematiku nejsem specialista. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle popsaného chování vaší dcerky to vypadá, že je zřejmě citlivější povahy s tendencí k úzkostnějšímu reagování na zátěžové situace. Vývojově však různé dětské strachy a úzkosti mohou být v určitých obdobích naprosto normální. Na podobný dotaz jsem odpovídala zde:

Dítě závisle na matce

Přistupujte k vaší dceři citlivě, do kontaktů ani aktivit ji nenuťte, ponechte ji dostatek času na seznámení s novou situací, prostředím, dodržujte zaběhnutý řád a rituály, které jí vyhovují. Aktivity jí nabízejte, ale nevyvíjejte nátlak. Předpokládanou změnu či novou situaci s dcerou proberte předem a snažte se ji na ni připravit. Pokud dojde k neočekávané situaci, jako byla například ta se psem, pak dceři ponechte dostatek času, aby se s nepříjemným zážitkem vyrovnala, vyjádřete jí pochopení, její pocity nezlehčujte. Pokud si bude chtít o nepříjemné skutečnosti povídat, promluvte si s ní, ale snažte se situaci neustále nerozebírat a neopakovat, což by v dceři vyvolávalo opět úzkostné pocity. V případě, že by její úzkosti s vývojem neustávaly a naopak se prohlubovaly, pak by bylo vhodné vyhledat dětského klinického psychologa. Ohledně dětské skupiny je potřeba počítat, že dceřiny obavy se mohou přechodně zhoršit, je potřeba postupovat citlivě, postupně ji na pobyt mimo rodinu přivykat, sledovat jak reaguje. Z literatury vám mohu doporučit knihu Dětské strachy a úzkosti autora Jan - Uwe Rogge. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud máte nějaké pochybnosti o psychomotorickém vývoji syna, pak bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím dětským lékařem. Jinak vámi popisované projevy odpovídají stadiu separační úzkosti. Dítě se nemusí bát pouze odloučení od matky, ale také od jiných blízkých pečujících osob. Předpokládám, že v jeho věku se o něj asi jiné, než pro něj známé a blízké osoby nestarají a pokud byste ho nechala s někým skutečně cizím, tak by to chlapci jedno nebylo. Období separační úzkosti se může v různých vývojových etapách opět vracet a objevovat. Aktuálním důvodem úzkostnějšího chování vašeho chlapce může být způsobeno prudkým motorických vývojem a tím, že jak začal samostatně chodit, tak se od vás začal fakticky vzdalovat. Buďte s ním proto trpělivá, pokud to je možné, pak mu poskytněte podporu, příliš a na dlouhou dobu se od něj vy, nebo jiná pečující osoba nevzdalujte. Při citlivém přístupu toto období samo rychle odezní. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti kolem druhého roku prochází vývojovým stadiem separační úzkosti. Toto období se objevuje poprvé u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců a může trvat různě dlouhou dobu. Úzkost se také může vracet v různých pro dítě zátěžovějších obdobích života, bývá spojená s odloučením od rodičů. Intenzita a charakter projevů může být u dětí různá, roli může hrát osobnost a temperament dítěte, předchozí zkušenost s odloučením, věk a povahové vlastnosti dítěte. Jedná se o normální vývojový jev, který znamená, že se u dítěte vytváří citový vztah s pečující osobou či osobami, který bude do budoucna základem jeho dalších zdravých vztahů. Postupně s tím, jak se formuje osobnost dítěte a dochází k jeho osamostatňování, se dítě začíná bát odloučení od blízkých osob, ke kterým si vytvořilo vztah a čerpá z nich pocit bezpečí. K dítěti v tomto období je potřeba přistupovat citlivě, vytvořit mu zázemí, být mu podporou a vyčkat až odezní. Proto chlapce pokud je to ve vašich možnostech odloučení a pro něj stresovým situacím nevystavujte, k babičce jej doprovoďte. Pokud se zabaví, pak je možné postupně se zkusit na kratší dobu vzdálit. Je však potřeba dítěti vždy říct, že odcházíte. Přenocování u prarodičů podle dosavadních reakcí chlapce by pro něj bylo příliš zátěžové a s ohledem na negativní zkušenost by se jeho úzkostné potíže mohly prohloubit a období separační úzkosti by se prodloužilo. Buďte tedy trpělivá a vytrvejte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vašeho synka může souviset s narozením mladšího sourozence a s potřebou získání pozornosti, případně nezpracované žárlivosti na mladší sestřičku. Přitom vztah dětí nemusí být narušen, jedná se o boj o pozornost a přízeň rodičů. Pozice prostředního sourozence je pro dítě poměrně obtížná, nejstarší bude vždy nedostižným vzorem a z pozice nejmladšího ho sesadil mladší sourozenec. Do života však toto postavení skýtá mnoho výhod, dítě se učí komunikovat a vyjednávat se staršími i mladšími. Zkuste synovi věnovat více prostoru, povídejte si s ním, zajímejte se o něj, snažte se zapojit do jeho hry, pokud to bude chtít. Dobře se osvědčuje oddělený čas trávený s dítětem, kdy si jeden z rodičů vyjde na nějakou akci nebo třeba jen procházku, nákup apod. pouze s jedním z dětí a věnuje se mu. Děti je samozřejmě potřeba střídat. Pokud by se chování syna ani po zavedení opatření nezměnilo, pak by bylo dobré rozebrat situaci a získat další doporučení pro práci s chlapcem u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisujete situace, které se týkají velmi malých dětí včetně vašeho syna. Mějte na paměti, že všechny tyto děti se teprve učí vhodnému chování a vzájemné komunikaci v souladu se stupněm jejich sociálního vývoje. Některé děti se podle typu své osobnosti a temperamentu projevují razantněji, agresivněji, jiné jsou naopak pasivnější, méně průbojné. To však neznamená, že z nich v budoucnu vyrostou agresívní nebo naopak ustrašení a neprůbojní jedinci. Jen prostě zkouší, jaké následky bude mít různé jejich chování. Děti ve věku do tří let si adekvátně svému vývoji hrají převážně souběžně. Neznamená to, že by spolu nekomunikovaly, nebo neměly o sebe navzájem zájem, ale při hře ještě většinou nedokážou konstruktivně spolupracovat, hrají si jakoby vedle sebe, každý na svém "písečku", jak se říká. Konstruktivní kooperativní hra se rozvíjí zhruba od tří let věku a děti se již vzájemně domlouvají a spolupracují. Jak jsem již psala, to že si děti hrají vedle sebe neznamená, že by o sebe neměly zájem a ten se právě může projevovat různým strkáním, politím a dalšími způsoby. Děti je volí, protože jinak zájem projevit zatím neumí. Většinou řeším spíše dotazy opačného charakteru, kdy se dítě projevuje právě agresivně. Pozice dítěte, které je zdrženlivější je z hlediska sociálních kontaktů spíše výhodnější, protože z jeho chování nevznikají konflikty. Zároveň je však potřeba chlapci vyjádřit podporu, aby se necítil utlačovaný a aby mu nikdo neubližoval. Platí stejné zásady jako u dětí agresívnějších, na děti dohlížet, při řešení sporů pomoci se domluvit, snažit se předejít vzniku konfliktní situace. Pokud se nějaká stane, pak chlapce utěšit, naučit ho se slovně bránit. Slova by měla být doprovázena také jasným odmítavým postojem, například ne s pohledem upřeným do očí narušitele. Můžete to s malým i natrénovat doma a třeba před zrcadlem. Oplácení stejnou mincí vede k podpoření agresívního chování jako nástroje řešení potíží a to do budoucna pro dítě není žádoucí. Je možné, že k některým půtkám i přes vaši obezřetnost stejně dojde, pro syna bude přínosné, když se naučí s drobnými potyčkami vyrovnávat. Je normální, že začne plakat, buďte na místě a utěšte ho, vysvětlete situaci, třeba se holčičkám se líbil a chtěly by s ním hrát a můžete děti na společnou hru např. s vodou navést. Pokud děti nechtějí, pak je nenuťte, ale důležité je přerušit nežádoucí chování. Ostatní děti nenapomínejte, neumí ještě své chování korigovat. Pokud by situace byla neúnosná, pak se můžete zkusit obrátit na rodiče dětí a řešit situaci s nimi. Přeji hodně společných her s vaším chlapcem. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče  může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.

Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele  (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve  vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).

Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu  rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za  případné  vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá,  je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.

Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu  dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak  by chtěli.

Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam,  půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.

Jinak zde na BOL bylo téma  vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete

Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Přeji hodně radosti s dcerkou.

Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vypadá to, že dcerka má odmalička menší potíže s usínáním. Aktuální potíže mohou souviset s nějakou její psychickou nepohodou i s vývojovým obdobím, kterým prochází. Je ale malá pravděpodobnost, že by se jednalo o psychickou poruchu. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa nebo v pedagogicko psychologické poradně. Odborník vám citlivě pomůže najít příčinu potíží a doporučí vhodný výchovný přístup či další péči. Ohledně režimu se snažte dodržovat pravidelně činnosti před ukládáním, vyvarujte se nějakých akčních, divokých a rozrušujících činností ve večerních hodinách. Volte činnosti zklidňující, povídání, čtení pohádky. Spánek může pomoci navodit teplá koupel, bylinky také můžete použít. Dbejte, aby místnost, kde dcera spí, byla dobře vyvětraná, aby dcera měla pohodlné a prodyšné pyžamko. Kontrolujte pitný režim, v podvečerních hodinách pití trošku omezte, podávejte vodu, vyhněte se slazeným nápojům. Ohledně žárlivosti na sourozence se snažte trávit čas s dcerkou také odděleně. Něco společně podnikněte a malého nechte třeba tatínkovi nebo babičce. Pro děti je oddělený čas strávený s rodiči důležitý a upevňuje vzájemné pouto, dítě cítí, že je pro rodiče stále stejně důležité i po narození sourozence. Hodně si s dcerou povídejte, vysvětlujte. Ubezpečte ji, že ji máte stále stejně rádi, i když se vaše rodina rozrostla. Pokud by za příčinou obtíží se spaním byly noční děsy, pak můžete vyzkoušet lapače zlých snů, který si můžete sami vyrobit nebo se dají koupit, určitě najdete náměty na internetu. Konzultace u odborníka se nebojte a situaci řešte, ušetří vám mnoho trápení s usínáním a možná i s komunikací s dcerou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, rozmrzelost dětí po odpoledním spánku je poměrně častým jevem, více dětí se pravděpodobně budí s pláčem, než s úsměvem. Může to souviset s více okolnostmi, například probuzení v hlubší fázi spánku, kdy se dítě může cítit dezorientované, rozespalé. Nebo může mít hlad, žízeň, nepohodlně ležet, takže je rozlámané. Dítěti se může něco nepříjemného zdát, jeho spánek může být neklidný. Nejedná se však o žádný problém, nemusíte se obávat. Syna uklidněte, dejte mu čas, pití, mlíčko, pochovejte, pusťte oblíbenou pohádku. Prostě udělejte to, co na jeho uklidnění nejlépe zabírá. Berte to tak, že to tak synek prostě má, vždyť i někteří dospělí, pokud přes den usnou, jsou pak pořádně rozmrzelí. Odpolední spánek je ale pro takto malé dítě ještě velmi důležitý, potřebuje jej ke zdravému vývoji a kvalitní odpolední spánek je také předpokladem pro kvalitní spánek v noci. Proto jej rozhodně nerušte nebo nezkracujte. Mohli byste ale zkusit syna uspat kromě kočárku také v postýlce, možná by se vyspal lépe. To ale musíte vyzkoušet. Přeji hodně radosti ze zdravého chlapce a zdravím. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisujete dceřinu zálibu v trhání a pojídání nejprve cizích (maminčiných) a poslední dobou i vlastních vlasů.  U dítěte ve věku Vaší dcery bychom mohli zatím mluvit spíše o zlozvyku, který by se mělo podařit odbourat, není však dobré jej podcenit, protože by se mohl rozvinout ve velmi nepříjemnou impulzivní poruchu, která může trápit člověka dlouhé roky a v rozvinutém stadiu je již obtížněji zvladatelná, vyžaduje psychiatrickou a psychoterapeutickou péči. Tato porucha - tzv. Trichotillomanie může být provázena i trichofagií, kdy jsou vytrhávané vlasy polykány, což může vyústit ve vážné střevní obtíže.

Trhání vlasů u malých dětí se objevuje často při únavě, před spaním nebo při zvýšeném stresu apod. a jako např. cucání palce slouží dítěti k uklidnění. U dcery se snažte být důslední a přiměřeně důrazní při zabraňování v této její oblíbené činnosti, ale určitě není vhodné dceru nějak trestat, případně na ni křičet, to by mohlo vést k dalšímu prohloubení potíží. Zkoušejte nabízet bezpečnou alternativu k trhání vlásků. Např. jí vždy nabídnout nějakou hračku (plyšáka, případně panenku s vlásky) k pomazlení, případně ji za ručičku u dívání se na pohádky můžete držet. Někdy se rodičům osvědčuje dávat dětem rukavičky (prodávají se v prodejnách se zbožím pro alergiky), případně i tenkou čepičku/šáteček. Pokud má dítě dlouhé vlásky a trhání vlasů se stupňuje, může pomoci i ostříhání. Může se stát, že na zlozvyk dítě zapomene a pokud nemá žádné další potíže, zbavíte se zlozvyku nadobro.

Nelze však vyloučit, že se jednoho zlozvyku zdánlivě zbavíte, ovšem ten se ve skutečnosti přemění jen v jiný neurotický příznak a problematické chování bude pokračovat, pouze v jiné podobě. Pokud by se vám dlouhodobě (v řádu měsíců) nedařilo tohoto zlozvyku se zbavit, případně by se potíže u dcerky proměnily v jiné, bylo by vhodné vyhledat nejlépe terapeutickou pomoc rodinného terapeuta, který pracuje s celou rodinou jako systémem a pomohl by Vám rozklíčovat, jaké případné potíže v rodině může dítě zrcadlit a jaké změny by bylo vhodné udělat, aby dítě nalezlo opět potřebnou pohodu a klid k dalšímu vývoji. Pokud by nebyl k dispozici rodinný terapeut, pak by bylo alespoň vhodné navštívit s dcerou dětského psychologa, se kterým byste vše zkonzultovali.

Přeji hodně radosti z dcerky

Dobrý den, ohledně potíží vašeho syna bych vám doporučila kontaktovat nejdříve o radu ošetřujícího pediatra a požádat jej případně o doporučení dětského klinického psychologa. Vzhledem k tomu, že se jedná patrně o souběh více událostí v životě vašeho syna, narození sourozence, počínající období vzdoru a následně možný rozvoj psychosomatických obtíží spojených se zadržováním stolice a moči. Na váš dotaz se proto nedá jednoduše odpovědět pomocí internetového portálu. Doporučuji řešení neodkládat, zadržování vyměšování je nebezpečné a může mít zdravotní následky. Začněte prosím u pediatra. Doma se zatím můžete snažit synovi věnovat nějaký čas, kdy s ním budete bez sourozence (může pohlídat babička, zapojit tatínka), synovi vysvětlete, že jej máte stále stejně rádi a je pro vás stále stejně důležitý, i když se mu narodila sestřička. Přesto, že vztah sourozenců se rozvíjí velice dobře, pak může mít pochybnosti o ztrátě lásky rodičů. Na zadržování vyměšování příliš neupozorňujte, upozorněte, že pokud se mu bude chtít, tak zde je nočník či toaleta a zkuste rozhodnutí ponechat na něm. Nevím, jestli chodí do školky a jak situace vypadá tam? Venku jej močit nenuťte, když nechce. Dobré je zachovávat rituály spojené s vyprazdňováním, které se doposud osvědčovaly při nácviku udržování čistoty. K plenám se nevracejte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog